Ruská revoluce a občanská válka 1917/21 (IX)

Před sto lety proběhla ruská revoluce. Byl to v dějinách první vážný pokus svrhnout v celostátním, potažmo celosvětovém měřítku kapitalismus a nastolit místo něj dělnický stát.

Když bolševici v listopadu 1917 silou převzali moc, setkali se jen s malým odporem. Jednak byla předchozí vláda zdiskreditována a do bolševiků většina dělnictva vkládala velké naděje, jednak byla ruská společnost tak unavená válkou, že zejména lidové vrstvy nebyly ochotny jít do války ani v těch případech, kdy v nich druhá strana vzbuzovala odpor či nedůvěru.

Změna nastala, když se na jaře 1918 už tak špatná ekonomická situace zhoršila natolik, že se realitou stal masový hlad ve městech. Brutální a přitom málo efektivní opatření sovětů (zejména vynucené rekvizice potravin na vesnici) vehnala mnoho lidí do náruče umírněných socialistů (menševiků, hlavně však pravých eserů), kteří ještě přednedávnem ztratili podporu většiny svých příznivců. Viděli jsme minule, že v Povolží a na Sibiři se pravým eserům podařilo svrhnout bolševiky ovládané sověty a nastolit „lidovou vládu“, jejímž proklamovaným cílem byla cesta k socialismu odlišná od té bolševické. Opozice však nebyla vedena výhradně shora, a to si ukážeme v tomto již posledním díle.

Rozdělené dělnické hnutí

Proti režimu od začátku nevystupovali jen politici. I mezi řadovými dělníky existovaly opoziční proudy, které vyslovovaly kromě hospodářských také politické požadavky. Bylo tomu tak už od říjnových dnů roku 1917, kdy menšina dělnictva protestovala proti porušování některých politických svobod (například tiskaři, kteří byli kromě svých dlouhodobých principů motivováni i tím, že je cenzura tisku připravovala o část obživy), v lednu 1918 nebylo málo těch, kteří nesouhlasili s násilným rozpuštěním Ústavodárného shromáždění. Stále však byli menšinou, zatímco zbytek dělnictva na usilovnou agitace umírněných socialistů příliš neslyšel. Socialistická opozice totiž v prvních měsících roku 1918 kladla důraz na „nadtřídní“ požadavky, jakými byly například právě individuální politické svobody. Z hlediska dělníků šlo ovšem spíš o zájmy vyšších tříd snících o své liberální parlamentní demokracii, která měla zajistit udržení jejich tradičních sociálních privilegií. Malý ohlas mělo i odsuzování „potupného míru“ s Německem.

Prohlubování ekonomických problémů na jaře vedlo k vlně stávek a demonstrací, v řadě míst byli převolováni delegáti do sovětů a jiných volených dělnických orgánů, bolševici byli nahrazování umírněnými socialisty nebo bezpartijními dělníky. Krvavou podobu nabyly protesty zejména ve městě Kolpině na předměstí Petrohradu, kde 9. května během demonstrace proti nedostatečným dodávkám potravin došlo na straně rudých gardistů k střelbě, během níž byl raněn jeden nedospělý demonstrant. Nazítří se shromáždil dvoutisícový protestní mítink, který rudé gardy opět rozehnaly, během potyček a střelby bylo opět několik protestujících zabito nebo těžce raněno. Z Petrohradu byly vyslány posily včetně obrněných vozů a ve městě byl vyhlášen vojenský stav. Zpráva o událostech v Kolpině se rozlétla po celém Rusku a v dalších dnech se v různých částech země konaly dělnické demonstrace proti represi hladových protestů, a to často i v místech, kde dělnictvo už před říjnovou revolucí tradičně podporovalo bolševiky. Pohřeb kolpinských obětí v Petrohradě se stal velkou protivládní manifestací s rudými vlajkami a revolučními písněmi, druhá půlka května a většina června pak byly nejen v bývalém hlavním městě poznamenány vlnou stávek.

Čím byla v Petrohradě střelba do dělníků v Kolpině, byla v Moskvě střelba do železničářů Alexandrovského nádraží. 13. června 1918 tu bylo rudými gardisty na příkaz moskevského sovětu rozehnáno shromáždění pracujících v  drážních dílnách. To ještě znásobilo jejich podrážděnost, a 19. června se opět sešlo protestní shromáždění, které kromě posouzení potravinové otázky mělo na programu i vytvoření hnutí schopného efektivněji vystupovat proti sovětským autoritám. Byli ostatně přítomni i zástupci opozičních politických stran. Na shromáždění se i se zbraněmi nečekaně objevili milicionáři železniční ostrahy, kteří už několik dní paralelně vedli svůj vlastní protest proti vládním opatřením ohledně jejich služebních podmínek (mimo jiné podle některých odmítali povinnost vykonávat popravy přistižených spekulantů), a doufali, že tu naleznou širší podporu. Právě jejich přítomnost vedla k tomu, že na místo byl vyslán oddíl rudé armády. O tom, co následovalo, se podání liší. Jisté je, že došlo k střelbě, kterou podle pozdějšího vyšetřování zahájili vojáci rudé armády, prý aniž by k tomu dostali rozkaz od svých důstojníků. Počet raněných dosáhl počtu nejméně šesti desítek, z toho některých těžce. Událost vyvolala mezi moskevskými dělníky takové pozdvižení a vlnu protestů, že bolševiky vedený moskevský sovět ustanovil vyšetřující komisi, která posléze rozhodla o postavení velitelů zásahu před revoluční tribunál pro vážné selhání ve funkci. Jak uvádí historik Čurakov, o kterého se toto i následující líčení opírá, nebylo takové rozhodnutí sovětských autorit v těch měsících v Rusku ojedinělé.

Podobné události, byť třeba méně krvavé, se odehrávaly i jinde v zemi. Zároveň se objevovaly i pokusy dělníků o organizovaný postup a o vybudování nových organizací nezávislých na režimu. Tady už nešlo o pouhé hladové protesty a na rozdíl od nich se takové snahy neobešly bez podpory politických stran.

Petrohrad: rady dělnických zplnomocněnců

Během roku 1917 byly v Rusku tradiční volené instituce (parlament a různá místní zastupitelstva) nahrazeny sověty, doslova „radami“ (dělníků, rolníků a vojáků, jak se jim oficiálně říkalo). Kromě toho, že volební právo do nich měli pouze ti, kteří se živili vlastní prací (nikoliv tedy velkostatkáři, rentiéři či zaměstnavatelé, kterým plynuly zisky z práce jiných), se sověty od dřívějších zastupitelstev lišily tím, že voliči mohli delegáty kdykoliv odvolat. Tak od srpna do října 1917 postupně nahradili eserské a menševické delegáty bolševiky a dalšími radikálními socialisty, takže ve dnech říjnové revoluce ovládali bolševici většinu volených orgánů. Když začala na jaře 1918 mezi dělníky znovu narůstat nespokojenost, dávali ji na mnoha místech najevo opětným převolováním svých delegátů, na jejichž místa se tak nezřídka vraceli nedávno zavržení umírnění socialisté. Oproti minulému roku byl ovšem tento trend méně výrazný.

Vedení sovětů často reagovalo tím, že možnosti nahradit delegáty před uplynutím jejich funkčního období všelijak omezovalo. Zvlášť v Petrohradě se k tomu Zinovjev, který jediný tam z celostátního stranického vedení po přesunu hlavního města do Moskvy zůstal, uchyloval pravidelně. To ovšem v dělnictvu podporovalo myšlenku organizovat se mimo sověty.

Odtud vzniklo „Mimořádné shromáždění zplnomocněnců fabrik a závodů v Petrohradě“, jak zněl jeho oficiální název. Už právě název ovšem prozrazuje, že iniciativa nevznikala pouze zdola. Stejně se totiž v roce 1915 jmenovaly dělnické orgány zakládané na popud vlády za účelem spolupráce všech společenských vrstev na válečném úsilí (vláda nakonec tento experiment zavrhla a zvolené dělníky pozatýkala). Nepřekvapí tedy, že po ustavení dělnického orgánu tohoto jména od prvních měsíců roku 1918 volali praví eseři a menševici.

Když ovšem v půlce března shromáždění zplnomocněnců vzniklo, kladli dělníci, kteří u jeho zrodu stáli, důraz na nestranickost hnutí. Tím se tento orgán lišil jak od sovětů, tak od vedení odborových svazů, kde bývali delegáti zásadně sdruženi do stranických frakcí. Svým způsobem se na to dalo dívat jako na návrat k původním sovětům z roku 1905, v nichž měly politické strany jen omezený vliv. To by nicméně byla jen část pravdy: mezi zvolenými  „zplnomocněnci“, kteří se sešli na první schůzi shromáždění 13. března, bylo třicet pět menševiků, třiatřicet pravých eserů, jeden lidový socialista a dvaačtyřicet bezpartijních, kteří tak byli v „nestranické“ instituci v menšině.

Jak zdůrazňuje Dimitrij Čurakov, neznamená to, že celý tento podnik se od začátku odehrával v režii vedení opozičních stran – to v té době vynikalo svou neschopností dělníky výrazně ovlivnit a vůbec cokoliv významného realizovat a jeho předáci byli už často v emigraci. Roli však evidentně sehráli členové místních organizací (byť se souhlasem svých vedení), jak bylo ostatně nevyhnutelné: bez nějaké organizované síly by těžko šlo uskutečnit tak náročnou akci (voleb zplnomocněnců se zúčastnilo několik desítek tisíc dělníků). Totéž koneckonců platí o říjnové revoluci (která vypukla neplánovaně, uspěla však díky dlouhodobé přípravě na možnou konfrontaci), do značné míry patrně i o únorové revoluci, a jak naznačují archivy, zřejmě i o kronštadtském povstání z roku 1921.

Shromáždění zahájilo jednání vyslechnutím dlouhého výčtu stížností z míst, kde byli zplnomocněnci zvoleni, na nekompetentnost či bezohlednost mocenských orgánů. Následně označilo stávající sověty a jejich právě probíhající sjezd na nelegitimní, odsoudilo „potupný mír“ s Německem a vyslovilo se pro znovusvolání bolševiky v lednu rozpuštěného ústavodárného shromáždění. Rozhodlo také o budování struktur na úrovni městských obvodů, tedy struktur, které by přímo konkurovaly těm sovětských. Není bez zajímavosti, že ne všichni zplnomocněnci s většinovou linií souhlasili: na jednání zaznívaly obavy, aby se „nestranické“ hnutí zplnomocněnců nedostalo do vleku stranického boje, a také, aby jeho řízení nepřevzala „inteligence“, tedy nedělnické vedení stran, které formálně nemělo do jeho činnosti co mluvit (nemělo ani poradní hlas), vykonávalo však vliv přes neformální kanály. S nejednoznačným postojem části politicky aktivních dělníků k opozičním stranám a snahou udržet si odstup jak od bolševiků, tak od jejich odpůrců se setkáme i později.

Následující tři měsíce způsobilo hnutí zplnomocněnců petrohradskému sovětu těžké chvíle. Stávky, demonstrace a protestní mítinky se střídaly jako na běžícím páse, rozšířené byly divoké „italské stávky“ (jejich název naznačuje, že i v době, kdy dělníci celé Evropy vzhlíželi k ruské revoluci, sledovali ruští dělníci, co se děje na Západě, a případně tam hledali inspiraci). I když zdaleka ne všechny protesty měly politický podtext, Shromáždění zplnomocněnců se je snažilo slaďovat do jednotného postupu – a občas, když hrozilo fyzické násilí, i mírnit: celostátní předáci umírněných socialistů už v té době místy koketovali se spoluprací s pravicovými pučisty, petrohradské dělnické aktivisty však takový radikalismus nelákal.

V červnu také organizovali petrohradští zplnomocněnci kampaň během doplňovacích voleb do petrohradského sovětu: končilo volební období delegátů řady významných závodů, z nichž mnohé hrály výraznou roli v revolučních událostech roku 1917. Volby skončily velkým úspěchem eserských a menševických kandidátů a posílením opozice v sovětu. Vedení sovětu bylo v té době činností zplnomocněnců stále znepokojenější (o několik týdnů dříve začala v Rusku občanská válka) a 27. června 1918 vydalo nařízení, jímž se Mimořádné shromáždění zplnomocněnců coby kontrarevoluční činitel rozpouštělo.

Je příznačné, že zplnomocněnci se nevzmohli na kloudnou reakci. Příležitost k tomu měli hned 2. července, na který už delší dobu připravovali všeobecnou stávku vyhlíženou bolševiky s velkými obavami, což se projevilo na vlně preventivních zatýkání. Ta se ovšem ukázala jako naprosté fiasko: do stávky se zapojilo mezi pěti a deseti tisíci dělníků. Život ve městě běžel dál, že probíhá stávka, bylo znát hlavně z nápisů vyvěšených na tramvaje, které stávku odsuzovaly – a také z obrovského banneru visícího z oken největší městské věznice: „Dělníci pracují, bělogvardějci stávkují – zde je pro ně místa dost“. Bylo jasné, že podpora opozici se rozplývá.

Zůstane asi navždy sporné, jak velká část petrohradského dělnictva vlastně za hnutím zplnomocněnců stála. Otevření sovětských archivů ale oproti minulosti umožňuje přesnější odhady. Podle dokumentů samotného hnutí se voleb zplnomocněnců zúčastnilo kolem šestašedesáti tisíc dělníků, tedy víc než třetina (Petrohrad jich tenkrát čítal na sto osmdesát tisíc). To je ovšem pouze informace o počtu těch, kteří se v určitou chvíli nechali přesvědčit, aby hodili hlas do urny lidem, kteří slibovali řešit jejich situaci. Kolik z nich se angažovalo i nad rámec toho? K dispozici jsou i úřední statistiky sovětu o stávkách a jiných protestních hnutí za celé období, v nichž se počet účastníků protestů stanovuje na cca čtyřicet pět tisíc. Jak už jsme říkali, ne všechny tyto protesty měly politický rozměr a odehrály se navíc postupně během období čtyř měsíců (ani volby zplnomocněnců se nekonaly v jednotném termínu). Počet aktivních příznivců opozice se během té doby vyvíjel. Dimitrij Čurakov došel na základě těchto čísel k závěru, že přesvědčených stoupenců mohla mít opozice v řadách petrohradských dělníků mezi dvaceti a třiceti tisíci a že v obtížných situacích mohl tento počet dočasně narůst na mnohem vyšší číslo, nikdy však tolik, aby sovětský režim vážně ohrozil. Svého vrcholu dosáhla její podpora v květnu a na začátku června, než začala opět upadat z důvodů, které ještě probereme.

Moskva a střední Rusko

I mimo Petrohrad se dala opozice do pohybu. Také v provinčních městech vznikala shromáždění zplnomocněnců, v některých dokonce o něco dříve než v bývalém hlavním městě. S obtížemi se hnutí zplnomocněnců naopak prosazovalo v Moskvě, kam se v březnu toho roku hlavní město z důvodu přílišné blízkosti německé armády přesunulo. Částečně to mohlo souviset právě s tím, že s příchodem vládních institucí se do jisté míry zlepšilo i její zásobování – aspoň ve srovnání se zbytkem země.

Angažování v zplnomocněneckém hnutí nebylo jedinou formou dělnického protestu. Zvlášť střední Rusko včetně Moskvy skýtalo relativně pestřejší obraz než Petrohrad a obecně Rusko severozápadní. Větší místo tu měl boj v rámci již zavedených dělnických institucí: sovětů, uvnitř kterých se opozice rovněž organizovala, a také v odborech, kde zpochybňovala jejich přeměnu v převodové páky nové moci a požadovala obnovení jejich nezávislosti na státu. V řadě organizací se jí také dařilo získat většinu a vedení převolit. Obraz byl často takový, že zatímco v létě a na podzim 1917 převážili bolševici a jejich spojenci nad umírněnými socialisty často poměrem tří ku dvěma, nyní se poměr obrátil, což napovídá, že oba tábory mohly v té době mezi dělníky spoléhat na dvě pětiny pevných stoupenců a boj se vedl o zbylou pětinu nerozhodných. To je nutné mít na paměti, když čteme u historiků o ztrátě popularity mezi dělníky (řeč je tu, pravda, pouze o dělnictvu organizovaném). Protesty mohly mít i konfrontačnější ráz a docházelo k zásahům rudých gard, které bolševici právě v té době transformovali v Rudou armádu.

Jak opoziční strany, tak i protivládně angažovaní dělníci si uvědomovali nutnost koordinovat zplnomocněnecké hnutí v celoruském měřítku, pokud se mělo prosadit. Proto byly rychle zahájeny přípravy na velký sjezd zplnomocněnců v novém hlavním městě. Protože opozice došla k závěru, že svolání všeruského sjezdu není v daných podmínkách snadno proveditelné, rozhodlo se nakonec, že bude svolán jenom jako sjezd zplnomocněnců středního a severního Ruska, s tím, že v případě vhodných podmínek (tj. zřejmě pokud by se na místě objevil větší počet delegátů z ostatních částí země), může se na místě prohlásit za všeruský. I tak bylo uspořádání regionálního sjezdu náročnější než tomu bylo u městských či oblastních. Nepřekvapí tedy, že místní aktivisty kromě petrohradských zplnomocněnců doplňovali i politické strany, jejichž váha v hnutí tak oproti prvním měsícům vzrostla.

Sjezd nakonec zahájil zasedání 22. července 1918 za účasti šestatřiceti delegátů, z toho asi třetiny „hostů“ z jiných částí Ruska a oficiálních zástupců politických stran. Ačkoliv sjezd byl oficiálně nestranickým, nejméně dvacet sedm z přítomných byli členy některé strany (nejvíc, jednadvacet, bylo menševiků, dále šest eserů) a pouze pět lze bez výhrad označit za bezpartijní. A u straníků zpravidla nešlo o řadové členy – někteří byli ostatně stranami delegováni s poradním hlasem. Na druhou stranu se skutečně jednalo převážně o dělníky, a to z větší části nikoliv bývalých, nýbrž stále se živících prací ve fabrice. Podle údajů sjezdu zastupovali jeho účastníci cca sto patnáct tisíc dělníků, kteří je do Moskvy vyslali – současní historici odhadují, že šlo ve skutečnosti o několikanásobně menší počet.

Zahájen byl sjezd zprávami delegátů o situaci v jejich působištích – kromě všeobecné kritiky neefektivní hospodářské politiky bolševiků a jejich autoritářských praktik zaznívaly i stesky na rozšířenou pasivitu mezi dělníky, kteří na výzvy k obeslání sjezdu na mnoha místech ani nereagovali. Někteří (byť nemnozí) řadoví delegáti se projevovali velmi radikálně a vyzývali k ozbrojenému povstání, čímž vyvolali rozbroj, od kterého pořadatelé rychle odvedli řeč jinam. Zbytek prvního dne rokování byl věnován ekonomice: delegáti patrně ve shodě přijali rezoluci odsuzující politiku znárodňování a naopak volající po přilákání cizího kapitálu do země, obnově úvěrového systému pomocí zrušení zestátnění bank, „státním“ (nikoliv tedy dělnickým) dohledem na výrobu. Některé tyto požadavky byly po roce 1921 samotnou komunistickou stranou uvedeny v život v podobě NEPu, jiné ovšem zacházely ještě dál.

Mnohem konfliktněji proběhl druhý den sjezdu. Na pořadu dne byl vztah k sovětům a k politickým stranám – nejen bolševikům. Část delegátů vyjadřovala zklamání ze stranické politiky obecně a představovala si sjezd jako začátek nového, přísně nestranického hnutí. Proti tomu se ohradili ti, kteří na sjezdu účinkovali jako oficiální zástupci stran. Ti naopak kladli důraz na nezbytnost pro dělnické opoziční hnutí úzce spolupracovat s dosavadními stranami, které jediné ho mohou politicky zaštítit. Jejich projevy však vyvolaly nečekaný odpor, a to nejen mezi nestraníky, ale i mezi dělnickými členy stran, kteří začali nedělnické „intelektuály“ stojící v jejich čele obviňovat ze snahy dělnické hnutí ovládnout, proti jejich plánu stavěli vizi hnutí, které dá časem vzniknout nové, skutečně dělnické straně, popřípadě hovořili o nutnosti sjednocení s tou částí dělnictva, která stále uznávala legitimitu sovětů. Organizátorům se situace viditelně vymykala z rukou, nevíme však, jak by si s ní poradili, neboť právě v tom okamžiku vtrhly do sálu ozbrojené jednotky, které účastníky sjezdu, odehrávajícího se od začátku v poloviční ilegalitě, pozatýkaly.

Hnutí zplnomocněnců: hodnocení

Stejně jako rozpuštění „mimořádného shromáždění zplnomocněnců“ v Petrohradě o měsíc dříve ani rozehnání moskevského sjezdu nevyvolalo mezi dělníky reakci. Příčin je tu víc: jednak byla v té době v plném proudu občanská válka, podpořit stoupence obnovy starých pořádků ani opoziční dělníci většinou nechtěli. Kromě toho se potravinová krize po vyvrcholení na začátku června začínala částečně uklidňovat: teror prováděný bolševiky na venkově nebyl příliš efektivní, určitý přísun jídla do měst však umožnil, nehledě na to, že nouze byla do jisté míry tlumena tím, že část dělníků zkrátka z města odešla. Čurakov je toho názoru, že kdyby hnutí zplnomocněnců nastoupilo o měsíc dřív, mohlo dosáhnout mnohem větších rozměrů.

Čurakov ovšem vidí i jiný důvod, a to ten, že dělníci začínali v té době být z předáků opozičního hnutí rozčarovaní. Souviselo to s tím, jak se do hnutí postupně začaly zapojovat zástupci opozičních stranických špiček. Už dříve dávali dělníci příležitostně najevo nelibost, pokud měli dojem, že strany upřednostňují doktrinální spory a boj o moc před řešením praktických problémů (tak železničáři přímo v říjnových dnech 1917 dělali v tom směru nátlak jak na bolševiky, tak na jejich odpůrce). Ani v roce 1918 na ně umírnění socialisté nepůsobili lépe, a to občas ani na ty, kteří se v protestním hnutí angažovali jako místní organizátoři: na jednání petrohradských zplnomocněnců zaznívaly výhrady k bojkotování voleb do sovětů a systematickému ignorování institucí, v nichž byla opozice v menšině. Jako argument se uváděla nutnost využít volební kampaň k oslovování neopozičních dělníků. Ani později nebyl dojem napraven: propagování protirežimního sjezdu v týdnech před jeho konáním na dělníky nemohlo působit jinak než rozpačitě, když se největší důraz kladl na teoretické dokazování, proč jsou snahy o zavedení socialismu v ekonomicky zaostalém Rusku nutně předčasné a proč by tudíž sověty neměly být vládními institucemi. Na srdci také umírněným socialistům ležela obnovení války s Německem, až potom přicházely  na přetřes ekonomické těžkosti, přičemž na řadu z nich, kupříkladu nezaměstnanost, agitátoři nezřídka zapomínali. Brzy se jim to vymstilo.

Věci byly nicméně ve skutečnosti složitější. Nestály tu proti sobě stranická inteligence a masa dělníků, nýbrž byla mezi nimi i třetí vrstva dělnických aktivistů, často avšak ne vždy členů některé strany, stále činných v dělnických povoláních a věnujících se aktivismu o svém volném čase. Bez jejich součinnosti neměla žádná politická strana šanci dělníky mobilizovat, což platilo už před rokem 1917. Svým rozhledem a vzděláním (kterého obvykle dosáhli jako samouci) se odlišovali od zbytku dělnictva, nebyli však odtrženi od jeho reality a dokázali efektivně tlačit na své stranické vedení. Tak na začátku jara 1918 dokázali převzít iniciativu v době, kdy byly stranické sekretariáty ochromené, a později se proti nim byli schopni vymezovat. Stejná mezivrstva „dělnické inteligence“ existovala i u bolševiků. Svědčí o tom petrohradské „obvodní dělnické konference“ pořádaných petrohradským sovětem na přelomu května a června 1918 za účelem prodiskutování aktuální situace a poskytnutí zpětné vazby. Jelikož opozice volbu delegátů z větší části bojkotovala, byly zhruba ze tří čtvrtin složeny z členů komunistické strany a jejích spojenců. Přesto se k ekonomické politice bolševiků většina přítomných vyjadřovala ostře kriticky a provládní rezoluce mohly získávat méně než třetinu hlasů. Po vypuknutí občanské války ovšem vzpurná nálada rychle pominula.

Snaha o zavedení alternativních dělnických institucí konkurujících sovětům tedy bídně selhala. Čurakov se přesto domnívá, že mohly mít svůj smysl: doplnit dosavadní organizace dalšími, které by na rozdíl od nich nebyly pod palcem politických stran, nebylo podle něj absurdním nápadem. To ovšem nechtěli umožnit nejen bolševici, ale v zásadě ani jejich socialističtí nepřátelé, kteří se celou dobu snažili shromáždění zplnomocněnců ovládnout neformálními kanály a protlačit do nich svou agendu. Tím pomohli vlastní projekt pohřbít.

K zahození nebyla ani myšlenka sborů zplnomocněnců jako nevládních organizací, skrze něž by dělníci mohli tlumočit své zájmy a požadavky nezávisle na státu. Mnoho dělníků mělo pocit, že se nejen ze sovětů, ale i odborů a továrních rad stávají pouhé převodové páky vládního rozhodování. Nestátní dělnické instituce mohly zmírnit nežádoucí jevy, které se už tenkrát začínaly projevovat, a zajistit určitý pluralismus v rámci revolučního státu, jehož potřebu ovšem bolševici (k vlastní škodě) neviděli. Nutno říct, že pro ně těžko mohla být přijatelná představa umírněných socialistů, podle kterých se mělo dělnictvo vzdát moci a podělit se o ni se středními vrstvami.

Nenásilné opoziční hnutí dělníků tedy v červenci odumřelo. Zato na Urale právě v té době nabylo neobyčejně krvavou podobu.

Dělnická povstání

Průmyslový Ural byl vždy pestrou a svéráznou oblastí. Bolševici tu už v roce 1905 měli silnou podporu, nikoliv však monopol. Vedle hutnictví tu hrál významnou úlohu zbrojní průmysl a zbraně byly proto v tomto regionu všudypřítomné. Po vzpouře československých legionářů na konci května se také Ural ocitl přímo v bojové zóně.

Tak se stalo, že dělnická nespokojenost tu na mnoha místech přerostla v ozbrojené povstání. Vedle stížností na materiální podmínky tu jako rozbuška prvořadou úlohu hrály odvody do armády, které byly nepopulární, ať k nim sahala kterákoliv strana – a právě zde ve frontové oblasti k nim všichni sahali nejčastěji. Je příznačné, že jak „bílá“ protisovětská, tak i „rudá“ prosovětská povstání měla velmi podobný průběh, vyznačující se vtrhnutím davu do budov, v nichž úřadovala místní moc, pobitím všech funkcionářů a divokým vražděním dalších v ulicích, domech nebo i nemocnicích. Dalším společným rysem „bílých“ a „rudých“ povstání bylo, že nejúpornější a nejlépe organizovaná byla ta, v nichž povstalí dělníci navazovali spolupráci s rolnickými vzbouřenci v přilehlých oblastech.

Povstání (zatím jen protisovětská) se porůznu objevovala od června. S přehledem nejrozsáhlejším se však stalo povstání v Iževsku a Votkinsku, průmyslových městech na středním toku Volhy, přibližně devět set kilometrů východně od Moskvy. Iževsk měl tenkrát padesát tisíc obyvatel, Votkinsk kolem třiceti tisíc.

Hlavním zaměstnavatelem byla v Iževsku celonárodně významná zbrojovka. Existovala tu od osmnáctého století a její pracovníci byli z velké části dělníky několikáté generace, vysoce kvalifikovaní a s odpovídajícím nadprůměrným platem, nadto i se zdravotním pojištěním a nárokem na důchod od šestapadesáti v době, kdy nejen v Rusku, ale ani jinde v Evropě většina starých lidí žádný důchod nedostávala. Často vlastnili zahrádku a pár kusů dobytka, kromě toho si přivydělávali pronajímáním části svých (firmou vlastněných) domků podnájemníkům. Podobná byla situace ve Votkinsku s jeho velkým strojírenským podnikem.

Politicky byl Iževsk nestabilní: v listopadu 1917 místní dělníci hned po prvních zprávách o revoluci v Petrohradě nastolili i zde sovětskou moc. Už v dubnu 1918 tu však vypukl konflikt mezi bolševiky a levicovějšími esery–maximalisty, který skončil nasazením Rudé armády, v květnu pak získali v iževském sovětu většinu pravicoví socialisté, načež ho bolševici rozehnali, aniž by to vyvolalo odpor (volební účast se pohybovala kolem dvaceti procent, což napovídá, že řada dělníků ztrácela důvěru v politické strany obecně, přestala od nich očekávat řešení a stahovala se do pasivity).

Nespokojenost tu ovšem pod povrchem doutnala. Část důvodů byly podobná jako jinde v Rusku: nedostatek potravin a dalších základních potřeb, nezaměstnanost, atd. K tomu přistupovaly i některé další, příznačné pro tuto oblast: tak jako na mnoha jiných místech v Urale a Povolží byla místní moc v rukou vnitrostranické „levé opozice“ bolševiků a jejích spojenců (levých eserů, anarchistů, zejména však eserů–maximalistů). Tato opozice byla na celostátní úrovní přehlasována stranickým křídlem kolem Lenina, v tomto regionu však vykonávala místní moc, a to nepříliš obratně: až maniakálně se zaměřovala na boj s „maloměšťáckými tendencemi“ mezi dělníky, což zejména ve Votkinsku spočívalo zejména ve snahách zespolečnit dělnické osobní zahrádky a výnosy z podnájmů.

V obou městech se vzdorovitá nálada organizovala mimo jiné ve svazu frontových vysloužilců – iževský měl na čtyři tisíce členů, votkinský sotva pětinu tohoto počtu. Většina řadových členů byla víceméně apolitická, proti režimu je ovšem popouzel fakt, že po návratu z fronty zjistili, že jejich pracovní místa jsou často obsazená dělníky evakuovanými před postupujícími Němci ze západních území. Vedení svazu, v němž figurovali i bývalí důstojníci, pak bylo vyloženě nacionalisticky a protisovětsky naladěné a už dlouho vyhlíželo příležitost ke vzpouře. Nadějné vyhlídky se začaly objevovat začátkem srpna, kdy protibolševická „Lidová Armáda“ dobyla Kazaň a přiblížila se tak na několik stovek kilometrů k Moskvě, hlavně však velmi blízko k Iževsku. Pokus bolševiků zformovat z dělníků dobrovolnické jednotky se setkal jen s velmi malou ochotou: byli obviňováni, že povstání československých legionářů, které v květnu občanskou válku zahájilo, sami vyprovokovali svým agresivním chováním vůči nim.

Když iževský sovět přikročil k povinné mobilizaci, vyústila konfrontace mezi ním a svazem vysloužilců 7. srpna 1918 v povstání. Spor běžel o to, jestli jeho mobilizovaní členové obdrží zbraně již ve městě nebo až po cestě (vedení svazu požadovalo první řešení a své členstvo strašilo tvrzením, že se je bolševici snaží úskokem vylákat neozbrojené z města a tam zlikvidovat; představitelé sovětu se zase obávali, že svaz se chystá provést ve městě převrat). Vyhrocení situace bylo přitom z velké části náhodné: na shromáždění tohoto rána se ukázalo, že řadoví veteráni jsou mnohem méně než jejich představitelé náchylní ke střetu a přinutili je ke kompromisu, Právě v tu chvíli se ovšem dav pokusila rozehnat trojice milicionářů poslaných tam v důsledku velmi špatného odhadu situace sovětem. Stejně jako tolikrát (zejména 7. listopadu 1917!) i nyní náhoda spustila neplánovaný spád událostí, kterého ovšem dokázala využít dobře organizovaná skupina dopředu připravená na všechny příležitosti.

Následovala zteč na budovu sovětu a krvavý pogrom, který málokdo z jeho vedení přežil. Nezůstalo jen u něj: masakr se přesunul do ulic a podílela se na něm velká část iževského dělnictva. Pokusy bolševiků dobýt pomocí chatrných loajálních sborů, které ještě nebyly odveleny na frontu, město zpět, byly odraženy, naopak o deseti dní později, 17. srpna, dobyli povstalci za přispění tamních vysloužilců blízký Votkinsk, kde se vražedné scény opakovaly, opět se zapojením místních. Povstalci, v jejichž čele stanuli kromě někdejších důstojníků z povolání hlavně praví eseři, uznali vládu KOMUČe v Samaře a sami začali expandovat do okolní oblasti. Rolníci se k nové moci stavěli příznivě, a tak brzy ovládlo iževské povstání území o cca dvanácti tisících kilometrů čtverečních s až osmi seti tisíci obyvateli.

Ne všude ale byli vítáni: když na samém konci srpna obsadila jejich armáda město Sarapul, vnímali ji místní dělníci jako okupanty (ti byli převážně zaměstnaní v kožedělném průmyslu, který byl v roce 1917 vyvlastněn soukromým majitelům – naproti tomu iževská zbrojovka i votkinská strojírna byly již před válkou státní) a bylo jasné, že jejich sympatie zůstávají na straně bolševiků. Také vstřícnost rolníků měla místy své výjimky. Nepřízeň obyvatelstva je ovšem pro povstaleckou armádu velký problém. V každém případě vidíme, jak různorodé bylo v té době ruské dělnictvo, což snižovalo pravděpodobnost, že bude vždy celé stát na jedné straně barikád.

V samotném Iževsku byla vláda sovětu po deseti dnech nahrazena vládou zástupců KOMUČe, heslo „všechnu moc sovětům, nikoliv stranám“ tak oficiálně platilo jen několik hodin. Na rozdíl od většiny oblastí Ruska, v nichž byla sovětská moc svržena, se ovšem sovět stejně jako ve Votkinsku na moci stále podílel. Bylo to dáno tím, že právě dělníci tu byli výrazným iniciátorem změny režimu. Na sociální výdobytky posledních měsíců také nikdo ani nesáhl (osmihodinová pracovní doba, srovnání platů ve fabrikách…), a už vůbec se tu na rozdíl od jiných částí Povolží nemluvilo o restituci vyvlastněných podniků – jak jinak taky, když byly státní už několik desítek let. Verbování do Lidové armády se tu v prvních dnech setkalo s nezanedbatelným ohlasem, a její místní důstojníci povětšinou pocházeli (opět netypicky) z řad místních obyvatel, často dokonce místního dělnictva. Zdálo se tedy, že nebolševická cesta k socialismu před sebou měla slibné vyhlídky.

Zdání klamalo. Plně se to ukázalo po polovině září, kdy začala Lidová armáda před reorganizovanou (nebo spíš teprve skutečně zřízenou) Rudou armádou na všech frontách ustupovat, už předtím však bylo problémy možné tušit. Od samého začátku vládla nevraživost, ba nenávist, mezi iževskými esery a důstojníky – ti druzí stále více volali po vládě tvrdé ruky ve městě a obdivně pošilhávali po vývoji v Povolží a na Sibiři, kde byli umírnění socialisté postupně vytlačováni vojenskými diktaturami. Oba tábory se ovšem dokázaly shodnout na omezení dělnické samosprávy: nová moc organizovala nové volby dělnických zástupců ve vedení pracovišť, ti však byli odpovědní právě vedení a jedině jím mohli být odvolání – nikoliv svými voliči. Ani s potravinovou otázkou si moc poradit neuměla: brzy se začala uchylovat k stejným postupům, jako před ní bolševici: k rekvizicím na venkově. Tím opadla její počáteční popularita mezi rolnictvem, a i s výplatou dělnických mezd začaly být těžkosti. Na popularitě jí nepřidaly ani odvody do Lidové armády, k nimž se uchýlila poté, co se původní příliv dobrovolníků ukázal jako nedostatečný, ani přísné tresty za vyhýbání se armádní službě, což byl jeden z původních důvodů nevole vůči bolševikům.

Jednou z hlavních výtek pravicových socialistů vůči bolševikům bylo autoritářství a teror. Sami ovšem u moci nic lepšího nepředvedli. Po převzetí moci v Iževsku i Votkinsku sice byli znovu přijati do zaměstnání dělníci propuštění dříve z důvodu podpory tehdejší opozice, zato začali být rychle propouštění příznivci moci předchozí. Volby pak byly „svobodné“ jen z pohledu těch, kteří s novými poměry souhlasili. Skončila činnost tajné policie (ČEKA), nová Vyšetřující komise pro boj s bolševismem se jí nicméně plně vyrovnala. Bylo oficiálně trestné vyjadřovat se proti Ústavodárnému shromáždění (a tedy i ve prospěch vlády sovětů, třeba i bez bolševiků). A co se teroru týče, ten nabral nebývale na obrátkách: v prvních dnech byl z velké části spontánním dílem dělníků, postupně však nabyl úřední podoby, což mu nijak neubralo na ostrosti. Naopak byli hromadně zatýkáni nejen řadoví straníci, ale i jejich rodinní příslušníci, bití ve věznicích bylo na pořadu dne stejně jako hromadné popravy na nábřeží, a s přibývajícími vojenskými porážkami se teror stupňoval.

Není tedy divu, že původní nadšení iževských a votkinských dělníků během několika měsíců vyprchalo a ke konci po něm nebylo ani památky. Když 7. listopadu 1918 vstoupila Rudá armáda do Iževska a o pět dní později do Votkinska, nesetkala se s žádným odporem.

Různé formy dělnické opozice proti bolševikům – shrnutí

Viděli jsme, že opozice části ruského dělnictva proti politice bolševiků na sebe v roce 1918 brala různé podoby, a naznačili jsme, že rozdíly měly zčásti regionální povahu: v Petrohradě (a severozápadním Rusku) byly nejvýraznější pokusy budovat paralelní instituce konkurující sovětům („rady zplnomocněnců“), v Moskvě a středním Rusku byl více rozšířený boj o většinu a nadvládu v institucích dosavadních (hlavně v odborových organizacích), na Urale se pak nejvíc sahalo po zbrani.

Na příčinách těchto rozdílů dodnes není shoda. Současný ruský historik V. P. Buldakov je toho názoru, že se tu projevovaly sociální rozdíly mezi dělníky jednotlivých regionů: kvalifikovanou dělnickou aristokracií v hutnictví, která udávala takt dělnictvu v Petrohradě, mnohem méně kvalifikovanou a hůře placenou pracovní silou činnou v moskevském a vůbec středoruském textilním průmyslu, a zcela svérázným a rozmanitým dělnictvem uralským. Pokud by to tak bylo, znamenalo by to, že politická jednota tak pestré třídy byla vždy křehká a spoléhání na její neochvějnou podporu ošemetné.

Jiný historik, D. O. Čurakov, na kterého jsme tolik odkazovali, si naopak myslí, že tyto sociální rozdíly by se neměly přeceňovat, zato by se neměla podceňovat rozdílná politika místních úřadů: v Petrohradě Zinovjev, který po přesunu hlavního města jako jediný z vedení Komunistické strany zůstal na místě, byrokratickými opatřeními politický prostor dělníků tak omezoval, že myšlenka bojkotu oficiálních institucí a zakládání nových se sama nabízela; v Moskvě byla politika vlády v tomto směru o poznání pružnější a opozice (byť nikoliv ta stranická) se tak mohla snáze projevovat přes oficiální kanály, i když i tam jí byly kladeny překážky, včetně státního násilí; konečně na Urale se místní moc, často v rukou bolševické „levé opozice“, levých eserů, eserů–maximalistů a anarchistů, projevovala vyloženě dogmaticky a její snahy o okamžité uskutečněné socialismu nejednou vypadaly spíš jako válčení s dělníky a jejich šikanování. Často se říká, že „levá opozice“ se mohla lépe než Lenin vyrovnat s tehdejšími problémy a neupadnout přitom do autoritářství, k němuž nakonec Rusko dospělo. Možné to je, ale jed na to ve světle řečeného brát nebudeme…

Každopádně vidíme, že v dějinách ruské revoluce je dodnes mnoho neznámých a že o tom, co bylo vlastně ve hře, budou historikové diskutovat ještě dlouho.

Socialistická opozice krachuje, občanská válka pokračuje

Během léta 1918 dělnické protesty postupně opadly. Částečně to souviselo s tím, že dělníci (aspoň mimo Ural) nechtěli pomáhat druhé straně, částečně s tím, že socialistická opozice zklamala.

Ale ani tam, kde získala moc, se jí dobře nevedlo. Eseři byli od začátku nejednotní. Nejpravicovější z pravých eserů se už dávno od socialismu vzdálili natolik, že se k němu hlásili už jen podle jména. Jejich cílem bylo kromě vítězství nad Německem zavedení liberálního parlamentního systému a v zásadě i návrat k tržní ekonomice. Mnoho dalších se naopak zcela nezřeklo svých původních myšlenek a s nějakou formou „revoluce“ ve společenských vztazích počítalo. Rozhádanost jejich vlády v Samaře byla od začátku patrná a jejich vůdce Černov, který patřil k druhé skupině, ani nezavítal z emigrace na jejich stranické plénum, neboť věděl, jakou averzi v pravém křídle strany vyvolává. Svým násilným verbování obyvatel do Lidové armády  (na němž se mimochodem podíleli i českoslovenští legionáři, například veřejným bičováním rodičů těch, kteří před verbíři utekli) se eseři připravili o náklonnost, kterou k nim původně zejména rolnictvo chovalo. A nakonec byli svrženi silami ještě dál napravo od nich.

Při budování Lidové armády se samarská povstalecká vláda opírala o dobrovolníky z řad důstojníků bývalé carské armády. Ti dávali od začátku najevo, že nejen socialismus, ale ani nějaká parlamentní demokracie pro ně není přijatelná a že jejich ideálem je obnova starého hierarchického řádu z doby před rokem 1917. Vynutit si jejich poslušnost se ukázalo být nad síly vlády. Na Sibiři kdysi liberální kadeti („konstituční demokraté“), nyní již stoupenci vojenského režimu, již v červenci svrhli vládu eserů v Omsku a nastolili svou vlastní. V srpnu vznikla na Urale další, které i v Samaře dávali důstojníci najevo přízeň. Kadeti a monarchisté nerozlišovali mezi pravými, levými či středovými socialisty, jak se přesvědčila řada velmi protibolševických a proválečných eserských politiků, kteří byli v té době na Sibiři zastřeleni. Zatím v Povolží nastupovala do protiútoku Rudá armáda. I v ní tvořilo velení carské důstojnictvo, jehož loajalitu si ovšem bolševici pojistili nejen přítomností dohlížejících politických komisařů, ale také tím, že rodiny důstojníků žily o stovky kilometrů dál pod politickým dozorem a za jejich věrnost ručily. Na začátku září Rudá armáda opět dobyla Kazaň, na začátku října Samaru. Konzervativci dál vládli na Sibiři, eserům však zbyly jen oči pro pláč: na obou stranách fronty byla nyní jejich strana zakázaná.

Ani ty síly, které se snažily být bolševikům opozicí zleva (leví eseři, eseři–maximalisté, anarchisté) neslavily úspěch. Zejména leví eseři promrhali výhodnou situaci, kterou jim jejich odpor proti teroru na venkově vynesl. Ze svého odporu totiž v srpnu 1918 slevili poté, co bolševici provedli zdánlivý obrat a prohlásili, že za oporu socialismu považují na vesnici nejen bezzemky chudé rolníky, ale i rolníky střední. Fakticky pokračovaly rekvizice jako dřív, leví eseři se však již nestavěli do čela odporu. O to silněji volali po svaté válce za socialismus s Německem a všeobecné mobilizaci za tím účelem, jakoby neviděli, jak neochotní jsou lidé mobilizovat proti čemukoliv. V protokolu posledního sjezdu levých eserů, proběhnuvšího na podzim již v ilegalitě, se objevují stížnosti delegátů na to, jak těžko se jim politika jejich strany rolníkům vysvětluje a jak trapně si připadají. Když proto po zákazu pravých eserů a menševiků postavili bolševici mimo zákon i levé esery, rozpustili již upadající organizaci. Vůči individuálním členům přitom postupovali mnohem mírněji než v případě pravicových socialistů. Během celé této doby totiž leví eseři zdůrazňovali, že ať jsou přehmaty bolševiků jakékoliv, jsou stále lepší než jejich nepřátelé v Povolží a na Sibiři, s nimiž odmítali jakoukoliv spolupráci. Řadě z nich byl proto umožněn přestup do místních organizací Komunistické strany.

Proti bolševikům, kteří zakázali všechny ostatní strany, tak už organizovaně stáli pouze reakční konzervativci, kteří vedli otevřený teror proti velké většině obyvatel – dělníkům, rolníkům, národnostním menšinám a neskrývali, že hájí pouze zájmy úzké elity. Bez alespoň pasivní podpory nezanedbatelné části obyvatelstva (třeba i ve jménu menšího zla) ovšem občanskou válku vyhrát nelze. I ti vesničané, kteří povstávali proti sovětům se zbraní v ruce (tzv. „zelení“, nezávislí jak na „bílých“, tak na „rudých“), svůj odboj rychle pozastavovali, jakmile se „bílí“ objevovali na obzoru, a to až do chvíle, kdy byli zahnáni. I když občanská války zuřila až do konce roky 1920 a potoky krve, které tekly v roce 1918 a které jsme popsali výše, nebyly nic proti tomu, co v následujících dvou letech přišlo, masové opoziční hnutí dělníků už se neopakovalo – jen rudý teror proti venkovu (a nejen proti „kontrarevolucionářům“), zelený teror proti městům (a nejen proti bolševikům, neboť pro mnoho rolníků již byli nepřáteli všichni obyvatelé měst), bílý teror proti všem s výjimkou lépe situovaných. Vláda bolševiků již v zásadě ohrožena nebyla, a tak můžeme naše líčení v tomto bodě ukončit.

Svou vizi socialismu ovšem neprosadili: tváří v tvář obřích problémů pod tlakem zaváděli opatření, která by ještě na počátku roku 1918 pokládali za herezi (počínaje obnovením hierarchické armády místo demokratických domobran), a každé takové opatření zavdávalo podnět k tvrdé vnitrostranické rozepři. Někteří pod vlivem opuštění tolika bodů původního programu dospěli k rozčarovanému cynismu a pouhé snaze, aby systém „nějak fungoval“ (na Stalinově případě můžeme vidět, kam až může taková deziluze dospět), jiní usilovali o uchování původních ideálů i za těchto nepříznivých okolností. Tak jako tak, systém, který po občanské válce vznikl, se velmi lišil od toho, co si v letech 1917 a 1918 představovali.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •