Ústřední volební komise (CEC) Ruské federace zveřejnila výsledky voleb do Státní dumy podle oficiálních údajů „strany moci”: Jednotné Rusko (JR) získává 49,82 % hlasů ze všech kandidátek a vítězí ve 198 jednomandátových volebních obvodech, čímž získává ústavní většinu v parlamentu. Jeho soupeř, levicová reformistická Komunistická strana Ruské federace (KSRF) získává 18,93 % hlasů a vítězí v devíti jednomandátových obvodech. Lidově-demokratická strana Ruska (LDPR) a Spravedlivé Rusko (SRZP) mají méně křesel než v předchozí Státní dumě. Do parlamentu se dostává i dosud nezastoupená liberální strana Noví lidé, která se opírá o podporu malých podnikatelů.
Ne všichni však s oznámenými výsledky voleb souhlasí. Mnozí se oprávněně domnívají, že na mnoha místech došlo k jejich masivnímu falšování. Nezávislý volební analytik Sergej Špilkin zveřejnil na své stránce na Facebooku první analýzu oficiálních výsledků voleb do Státní dumy.
Ve dvou grafech prezentoval údaje z 96 840 volebních místností, co představuje 107,9 milionu voličů ze všech 110,2 milionu oprávněných. První graf ukazuje histogram hlasů pro strany podle intervalu v procentech volební účasti. Zelená čára je oficiální údaj CEC o hlasech pro vládnoucí stranu. Podle těchto údajů se při volební účasti 95 % objevuje „zub“ – prudký nárůst hlasů pro Jednotné Rusko. Tenká čára je histogram hlasů pro všechny strany kromě Jednotného Ruska. Špilkin naznačil, že stínovaná oblast na grafu mezi oficiálními údaji Jednotného Ruska a tenkou čarou udává podíl přidaných hlasovacích lístků, který by mohl činit asi 13,8 milionu hlasů.
Druhý graf ukazuje výsledky stran v závislosti na volební účasti v jednotlivých okrscích. „Husté jádro“ uprostřed jsou pravděpodobně nezfalšované okrsky, střed jádra pro JR, což dává odhad skutečné volební účasti a skutečného výsledku strany. Jak naznačuje Špilkin, v nefalšovaných volebních místnostech je průměrná volební účast 38 % (stejně jako v roce 2016), přičemž JR získává 31-33 % hlasů (stejně jako v roce 2011). (1) (foto 1)
K falšování docházelo i pomocí systému dálkového elektronického hlasování. Tento systém byl představen ve dvou různých verzích – ve federální verzi (Sevastopolská, Kurská, Murmanská, Nižněnovgorodská, Rostovská a Jaroslavská oblast) a v samostatné verzi pro moskevské volební obvody. Systém elektronického vzdáleného hlasování nemohli sledovat nezávislí pozorovatelé a výsledky v tomto systému se objevovaly s velkým zpožděním.
Po zveřejnění výsledků volebního úřadu se ukázaly obrovské rozdíly oproti výsledkům hlasování ve fyzických volebních místnostech v Moskvě, zejména v jednomandátových obvodech.
Například Michail Lobanov, kandidát do Státní dumy za KSRF, měl před svým soupeřem z Jednotného Ruska Popovem (televizním moderátorem, novinářem, propagandistou sloužícím zájmům „strany moci“ ve federálních médiích) náskok 10 000 hlasů, ale po přičtení hlasů zaostal za Popovem o 20 000 hlasů.
Podobnou situaci lze pozorovat ve všech jednomandátových volebních obvodech v Moskvě, kde ve fyzických volbách předstihli opoziční kandidáti zástupce Jednotného Ruska. (Foto 2).
Ihned po oficiálním vyhlášení výsledků voleb Ústřední volební komisí prohlásila komunistická strana, že výsledky voleb odmítá, a požadovala zrušení volebního zákona a celého systému.
Již 20. září se „poražení“ opoziční kandidáti setkali se svými voliči v Moskvě. Toto setkání mělo formu “lidového shromáždění“ s poslanci Státní dumy za KPRF, které je podle ruského práva považováno za zcela legální a nemusí být schváleno úřady.
Z toho stojí za to upozornit na zvlášť na dvě věci:
1. Reakce vedení KPRF, reprezentovaného Zjuganovem, byla smíšená – nejprve na mimořádném valném shromáždění oznámil, že hlasování neuznává, a vyzval k protestům, později však začal vyzývat ke „klidu“. To potvrzuje nerozhodnost vedení strany, strach ze ztráty svých „teplých místeček“ v parlamentu i jistou vstřícnost vůči „straně moci“.
2. Regionům KSRF, s výjimkou některých svých představitelů, neposkytují moskevští soudruzi žádnou podporu, což rovněž potvrzuje nejednotnost strany, nerozhodnost místního vedení a jeho naprostý souhlas s kroky CEC. Socialistický proud například zjistil, že vedení KSRF v Nižněnovgorodské oblasti je “spokojeno s výsledky voleb“ a protesty z jeho strany se bez přímého příkazu z Moskvy pravděpodobně konat nebudou.
Policejní teror
Před akcí, kterou 25. září v Moskvě uspořádala KSRF, se na levicové politické aktivisty a představitele KPRF, kteří nesouhlasili s výsledky voleb, zaměřila státní represivní mašinérie.
Zástupci orgánů činných v trestním řízení začali navštěvovat domy aktivistů. Snažili se je vylákat z jejich bytů, aby je mohli pokutovat, zadržet nebo rovnou zatknout. Policisté se například snažili deset hodin vylákat z bytu příznivce Socialistické alternativy, odpojili mu elektřinu, vytrhli kukátko u dveří a vyhrožovali mu.
Policie také uzavřela východ ze Státní dumy, aby zadržela opoziční poslance KSRF, kteří se podíleli na organizaci protestů. Za stejným účelem byl bezpečnostními složkami obklíčen i městský výbor KSRF v Moskvě.
To svědčí o tom, že se úřady snaží aktivisty a demonstranty co nejvíce zastrašit, zabránit dalším protestům a represemi „zkrotit“ nespokojence.
Je zřejmé, že současná vláda v Rusku ztratila podporu obyvatelstva, nemá ji u většiny občanů a bojí se jejich reakce na zjevnou falzifikaci a uzurpaci moci v zemi.
V Rusku jsou nyní ničeny poslední nástroje buržoazní demokracie, režim již otevřeně získává nedemokratickou politickou povahu.
Neúspěch reformních stran
Vedení reformistických stran se vždy bojí o vítězství ve volbách, ale jejich představitelé nejsou připraveni plně chránit voličské hlasy a raději se spolčí a uzavřou kompromis s režimem, než aby jednali v zájmu pracujícího lidu.
V případě KSRF je jasně vidět, že pouze malá část strany je aktivní a účastní se protestů, zatímco federální a místní vedení v mnoha částech země vydává rozporuplná prohlášení a projevuje pasivitu a souhlas s politikou režimu.
V tomto případě bychom měli podpořit tu část KSRF, která se skutečně účastní boje proti protiprávním mocenským zásahům, hlásí se k pokrokovým levicovým a socialistickým myšlenkám, a vyzvat tuto část strany, aby předložila svému vedení, a to jak federálnímu, tak regionálnímu, požadavky na aktivní činnost. Výzvy, aby se vedení KSRF dožadovalo skutečných opatření, by měly směřovat také k opozičním levicově orientovaným dělnickým masám.
Na tomto základě by měli revoluční socialisté pokračovat ve svém boji za skutečně revoluční alternativu.
