Rosa Luxemburg: současná marxisticko-feministická perspektiva

Ve své knize Classical Marxism (2002) David Renton představuje marxismus a vývoj socialistického myšlení v době před první světovou válkou. Rosa Luxeburg má své místo vedle takových osobností jako je Kautsky, přestože se jedná o ženu v sexistickém světě. Ačkoliv byla vzdělaná a schopná agitátorka a spisovatelka, je pro svůj feminismus jen zřídka známá a uznávána, tak jako například pro práci na díle Akumulace kapitálu. V tomto článku se budu věnovat jejímu podílu na rozvoji tehdejšího feminismu i odkazu pro 21. století.

Přesto, že Luxemburg je známá primárně svým zaměřením na ekonomickou teorií, a její podíl na čemkoliv, čemu se v rámci druhé internacionály říkalo „Ženská otázka“, je spíše marginální, zůstává dodnes inspirací pro socialisticky orientované feministická hnutí. Rosa Luxemburg je vzor pro feministy a feministky, ale čím přesně přispěla (teoreticky a politicky) k chápání ženského postavení v kapitalismu – tedy k otázce, jak je kapitalismus a sexismus propojen? Luxemburg nenapsala prakticky nic o ženách a na rozdíl od své kolegyně a blízké přítelkyně Clary Zetkin ani nebyla aktivní v ženském hnutí. To samozřejmě nedokazuje, že nebyla feministkou, nebo snad, že nebyla do ženských problémů pohroužená. Její absolutní odevzdání socialismu zdola, klíčové taktice v ženském hnutí, je například doložené jejím brožurou The Mass Strike. I to je součástí jejího odkazu dnešnímu feminismu.

Lidé, kteří se hlásí k socialistickému feminismu, chápou třídu jako ústřední faktor v porozumění situace žen, zároveň ale útlak na základě pohlaví neredukují na pouhý důsledek ekonomického vykořisťování. Pro Luxeburg byly prioritou specifické potřeby pracujících žen, i tak však podporovala požadavky, které mohly být chápány jako buržoazní, jako například volební právo pro ženy a zrušení všech zákonů diskriminujících ženy. V tomto souhlasila s Augustem Bebelem, který tvrdil, že: „Ženy pracující třídy mají více společného s buržoazními či aristokratickými ženami, než s pracujícími muži ostatních tříd.“ Luxemburg lobovala za tyto základní práva stejně tak z principu jako z pragmatických politických důvodů. Ženy v politice by dle ní mohly pomoci v boji proti tomu, čemu říkala „dusná atmosféra filištínské rodiny“, která měla dopad i na socialisticky smýšlející muže, což je provokativní názor i dnes. Rovnoprávnost byla dle ní neopomenutelná podmínka ženské ekonomické emancipace. Prohlásila: „Mnoho neotesaných mužů a buržoazní občanský zákoník předpokládá, že kdo vydělává na večeři, vede domácnost. … Historie rodiny je vskutku historií ženského otroctví.“ Tedy, ženy potřebují stejný plat, práci a sociální podporu pro rodinu. Luxemburg také podporovala sufražetky z politicky pragmatických důvodů, protože ženy mohly posílit řady sociálních demokratů. Tyto postoje byly progresivnější než požadavky organizací buržoazních žen té doby.

Někteří socialističtí feministé a feministky chápou kapitalismus a sexismus jako dva rozdílné, oddělené systémy, které mají srovnatelný explanační význam. Stejně jako kapitalismus je postaven na vztazích útlaku a vykořisťování mezi kapitalistou a pracujícím, je patriarchát systém, ve kterém muži utlačují ženy. Někteří by možná řekli, že patriarchát ženy vykořisťuje, což si každý může vyložit po svém. Tento přístup je znám jako teorie duálních systémů. Na druhou stranu, další marxisticko-socialističtí feministé a feministky věří pouze v jeden druh útlaku a vykořisťování, systém, prostřednictvím kterého lze vysvětlit veškeré tyto mechanismy: kapitalismus.

Jeden systém, nebo dva, či i více, otázka, která úzce souvisí s problematikou intersekcionality. Tento teoretický problém je spojen s politickou praxí: Jakému typu politické činnosti dát přednost? Měl by to být třídní boj, boj pracujících a další ekonomické problémy bez ohledu na jejich genderový rozměr? Nebo je snad ze socialistického pohledu legitimní přiznat stejnou důležitost i čistě ženské problematice?

Jaké politické implikace plynou z teorie jednoho systému? Nelze z něj dovodit, že boje okolo útlaku na základě pohlaví by měly nezbytně mít nižší politickou prioritu. Socialističtí feministé a feministky se snaží tyto dva typy bojů sjednotit, bez ohledu na to, jaký mají názor na abstraktní otázku existence jednoho či dvou systémů útisku. Například, současní soc-feministé a feministky podporují právo na potrat, podobně jako liberální feministé a feministky, kombinují to však s bojem za práva na přístup k antikoncepci, zdravotní péči, k podpoře při péči o dítě, za lepší a rovnou mzdou (zkrátka za všechno, co je pro pracující ženu nezbytné, aby měla skutečnou možnost volby, co se reprodukce týká). Luxemburg zastávala perspektivu jednoho systému, a kapitalismu tak přisuzovala prvenství, jakožto teoretickém rámci, ve kterém působí další formy útlaku.

Ve svém díle z roku 1912 Women’s Suffrage and Class Struggle přináší Luxembug důležitý teoretický argument, který je relevantní i v dnešních debatách. Píše následující:

„Dokud bude existovat nadvláda kapitálu a mzdový systém, bude produktivní pouze ta práce, která vytváří nadhodnotu a kapitalistický zisk. Z toho vyplývá, že tanečnice v podniku, která svýma nohama vytváří zisk pro svého zaměstnavatele, je produktivní pracující žena, mezitímco všechna dřina proletářských žen a matek konaná mezi čtyřmi zdmi domova je považována za práci neproduktivní. Zdá se to být surové a pomatené, ale je to přesný odraz surovosti a pomatenosti dnešního kapitalistického systému.“

Tento výrok vyjasňuje pojem „(ne)produktivní práce“ v kapitalismu a také odlišuje útlak od kapitalistického vykořisťování. Někteří feministé a feministky jsou velmi pobouřeni marxistickým postojem pokládajícím domácí práce za neproduktivní a někteří bojují za „mzdu za práci v domácnosti“. Jak ale Luxemburg jasně dává najevo, označování domácí práce za neproduktivní je stěží urážka, natož aby to bylo sexistické. Je kruciální porozumět tomu, co „produktivní“ doopravdy znamená v kapitalistickém kontextu vůči tvorbě nadhodnoty, protože je to přesně to, co kapitalismus pohání. K tzv. debatě o domácí práci, resp. k porozumění neplacené práci v kapitalistické společnosti, toho lze říct ještě mnohem víc. Důležitým bodem je ovšem to, že už v roce 1912 Luxemburg píše: „miliony proletářských žen … produkují kapitalistický zisk stejně jako muži – v továrnách, dílnách, zemědělství, domácí výrobě, kancelářích a obchodech. Jsou proto produktivní v tom nejstriktnějším slova smyslu dnešní společnosti.“ A dnešní ženy tvoří většinu proletariátu rozvojového světa. Není tedy vůbec nutné dávat rovnítko mezi ženskou práci a neproplacenou práci v domácnosti, tak jak to mnozí dělají. Luxemburg využívá fakt, že se jsou ženy nedílnou součástí pracovní síly, jako argument pro všeobecné volební právo. Ukazuje se totiž, že patriarchální koncepce „správné“ ženské role je v konfrontaci s realitou stále směšnější.

Jak je zmíněno výše, jedním z klíčových příspěvků Rosy Luxemburg k marxistické vizi revoluční praxe byla teorie masové stávky. Ruská revoluce v roce 1905 se ukázala jako stěžejní zkušenost v jejím životě. Do té doby věřila, že revoluce s největší pravděpodobností vypukne v Německu. Poté však došla k závěru, že ke vznětu nakonec dojde v Rusku. Odcestovala do Varšavy, podílela se tam na revolučním boji a byla zatčena. Z těchto zážitků vzešla její teorie revoluční masové akce, kterou přednesla v Massenstreik, Partei und Gewerkschaften (1906; Masová stávka, politická strana a odborová hnutí). Luxemburg obhajovala masovou stávku jako nejdůležitější nástroj proletariátu (západního stejně tak jako ruského) k dosažení vítězství socialismu. Masová stávka, onen spontánní výsledek „objektivních podmínek“, by radikalizovala pracující a hnala revoluci kupředu. Na rozdíl od Lenina nekladla důraz na potřebu striktní stranické struktury. Věřila, že organizace se vynoří přirozeně z boje. Proto byla opakovaně kárána ortodoxními komunistickými stranami.

Pro Luxemburg je spontánnost přístupem zdola k tomu, jak organizovat stranický třídní boj. Namítala, že spontánnost a organizace nejsou oddělitelné či oddělené aktivity, ale rozdílné momenty toho samého politického procesu. Jedno není bez druhého. Tato přesvědčení čerpala ze svého názoru, že třídní boj se vyvíjí ze základního, spontánního stádia k vyšším úrovním.

„Pracující třída v každé zemi se naučí zápasit pouze v průběhu svého boje. […] Sociální demokracie […] je pouze předvojem proletariátu, malá část všech pracujících mas; krev z jejich krve a sval z jejich svalu. Sociální demokracie hledá a nachází cestu a konkrétní hesla pro boj pracujích pouze v průběhu vývoje tohoto boje a nabírá směru kupředu skrze tento boj samotný.”

Je to zajímavá myšlenka, představovat si, jaký typ feminismu by Rosa Luxemburg zastávala dnes. Jako marxistka oddaná svržení kapitalismu pochybuji, že by podporovala štěpení politické identity a intersekcionalitu. Spíše by stála za marxistickou feministkou Angelou Y. Davis, která byla stejně jako Luxemburg vězněna za svoje socialistické názory. Můžeme však vést paralely i se současnou Feministickou stávkou popsanou argentinskou feministkou Veronicou Gago v její nové knize The Feminist International (2020). Jedná se o vzrušující a důležitý počin, který pomáhá budovat zkušenosti feministického aktivismu v Latinské Americe. Od roku 2016 máme formující se Feministickou internacionálu (sahající od Polska po Chile a cílící na konfrontování a překonání současných společenských norem a represivních zákonů). Ženská stávka (často označována za „feministickou“) je jak konceptem kolektivní zkušenosti, tak i kombinací spontánnosti a organizace. Gago znovudefinuje ženské hnutí a směruje ho k tomu, aby nezahrnovalo jenom cis heterosexuální ženy. Ženskou stávku přetváří do formy hnutí, tak aby nebyla pouze jednorázovou událostí poháněnou feministickou „vůlí“ (v originále „potentia“, do angličtiny nešťastně překládaná jako „dynamická síla“, která se staví na odpor jevům jako je ekonomické a domácí násilí, sociální reprodukce a neokolonialismus).

Proto nám tedy (ačkoliv se nesoustředila na Ženskou otázku pod záštitou Druhé internacionály a velkou měrou přispěla jak k marxistické ekonomice, tak k politické taktice) Luxemburg zanechala dynamický model pro feminismus 21. století, a to právě v jejím chápání jednoty marxisticko-feministické teorie a její představě o síle masové stávky. S ohledem na nedávný Mezinárodní den žen je důležité si připomenout, že výzva ženského hnutí a feministické internacionály, kterou budujeme, je více než jen akce 8. března. Je to proces, který tvoříme den po dni.

Vydáno za podpory Nadace Rosy Luxemburgové

Doporučená literatura:

Kate Evans, Red Rosa (2015)

Geoff Eley, ‘The Legacy of Rosa Luxemburg’, Critique 12 (1980)

Veronica Gago, Feminist International (2020)

Norman Geras, The Legacy of Rosa Luxemburg (1976)

Nancy Holmstrom, ‘Rosa Luxemburg’s legacy for Feminism’, New Politics (léto 2019)

Rosa Luxemburg Internet Archive, dostupné z: https://www.marxists.org/archive/luxemburg/index.htm

David Renton, Classical Marxism (2002)

D. M. Young, People Place and Party (2003)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •