Tváří v tvář hrozící hluboké sociální krizi se opět ukazuje neudržitelnost bezmezné důvěry v tržní systém. Ekonomičtí liberálové nám odjakživa tvrdí, že tržní mechanismus (ona pověstná „neviditelná ruka trhu“) vždy nakonec všechny extrémní výkyvy zvládne a vyrovná, stačí jen dát tomu čas. Z dlouhodobého hlediska je to možná pravda, ale jak pravil známý ekonom J.M. Keynes: „Z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví.“ Tato slova působí v dnešní situaci energetické krize a nastupující zimy až drasticky naléhavě.
Keynes proslul jako zastánce státních zásahů do ekonomiky. Jím založený ekonomický směr známý jako keynesiánství zjednodušeně řečeno vychází z poznatku, že hospodářské krize jsou způsobovány nedostatečnou celkovou poptávkou po zboží a službách v důsledku nízké kupní síly obyvatelstva. Ačkoli se v současné situaci velké inflace a růstu cen může na první pohled zdát, že poptávka musí být vysoká, opak je pravdou – pracující lidé si musí odtrhávat od úst a šetřit, aby byli schopni pokrýt náklady na bydlení, energie a základní potraviny, takže poptávka po jiném druhu zboží a služeb prudce klesá (zkušenosti z předešlé krize ukazují, že první na ráně bývá například automobilový průmysl), takže postupně klesá výroba a roste nezaměstnanost. Jinými slovy, pokud se státu nepodaří stimulovat poptávku zvýšením příjmů domácností, řítíme se do hluboké hospodářské krize.
Pravicoví politici mají přesto tendence činit pravý opak v podobě „utahování opasků“, čímž však ekonomickou krizi zpravidla ještě více prohloubí. Stačí si vzpomenout na dobu působení Miroslava Kalouska ve funkci ministra financí, kdy se v důsledku jím prosazovaných úsporných opatření potýkala Česká republika s následky světové finanční krize roku 2008 ještě několik let poté, co byla v okolních státech překonána. Ostatně při pohledu na vývoj hospodářského růstu České republiky v uplynulých třiceti letech jsou na křivce HDP patrné propady nápadně se kryjící s dobou působení pravicových vlád (a premiérů Klause, Topolánka a Nečase).
Je proto úsměvné, že v dnešní situaci vyrukovali pánové Kalousek s Topolánkem se svým „desaterem“ rad Fialově vládě, ve kterém ji vyzývají k rozpočtové odpovědnosti. Vedle jejich osvědčených receptů v podobě zmrazení růstu mezd (a platů státních zaměstnanců), zrušení stropu pro odchod do důchodu, či částečného zpoplatnění zdravotní péče, pak působí obzvláště „roztomile“ požadavek zrevidování valorizace důchodů, protože je podle nich nespravedlivé, že důchodci jsou jedinou společenskou skupinou nedotčenou inflací. Potěšující je, že těmto „chytrým“ radám se dostalo celkem jednoznačného odmítnutí i ze strany většiny pravicových komentátorů, což je signálem, že doba těchto pánů je již definitivně pryč a o jejich rady dnes nikdo nestojí.
Uvědomuje si to zřejmě i premiér Fiala, jehož vláda stojí před existenčním problémem jak řešit vysoké zadlužení a přitom udržet sociální smír (projevilo se to například již v překvapivém nenominování neoliberálního sekáče Jana Skopečka do funkce ministra financí). Nutno konstatovat, že v tom vláda fatálně selhává, což se výrazně projevilo právě nyní v době energetické krize – zastropování cen energií přišlo ostudně pozdě po týdnech nesmyslného váhání a až poté, co se začalo řešit i na evropské úrovni, navíc se stále netýká celkové ceny energií (nezahrnuje totiž poplatky za distribuci). I samotná výše cenového stropu je zcela nedostatečná, ceny za elektřinu u nás zůstávají výrazně vyšší než v západních zemích, jako je například Francie či Španělsko.
Populismus vs. systémové řešení
Politická situace je neveselá. Tradiční levicové strany se nachází ve fázi klinické smrti již od loňského podzimu, kdy se ocitly mimo parlament (nepočítáme-li hrstku zbylých senátorů z ČSSD). Nedávné komunální volby naznačují, že se z ní zřejmě již neproberou. Jedinou parlamentní opozicí vůči vládnímu elitářskému liberalismu tak představují populistické ANO a SPD. Je však mylné domnívat se, že by lídrům těchto podnikatelských projektů skutečně záleželo na blahu pracujících. V honbě za politickými body jsou schopni voličům naslibovat všelicos, ke skutečně systémovému řešení to má však daleko – sociální politiku nelze dělat tím stylem, že se nasliní prst a pátrá se odkud fouká vítr veřejného mínění. To jsme si ostatně mohli vyzkoušet za vlády Andreje Babiše, jejíž dárky voličům v podobě slev na jízdném, či tzv. rouškovného (jednorázový příspěvek 5000 korun pro seniory) byly sice na první pohled pěkné, ve skutečnosti se však ničím nelišily od pouhých almužen – dostalo se jen na některé a jejich celkovou situaci to nijak zásadně nezměnilo. Ve složité koronavirové situaci se například zcela zapomnělo na matky samoživitelky, které patří k sociálně nejohroženějším skupinám.
SPD pak vedle laciných slibů soustřeďuje dle svého osvědčeného receptu nenávist vůči cizincům, na které údajně doplácíme (tentokrát je novým cílem nenávisti Ukrajina a její váleční uprchlíci) a namísto přirozené mezilidské solidarity tak staví obyčejné strádající lidi různých národností proti sobě. Politika a obchod se strachem se vůbec stávají dobrým byznysovým modelem, jak v poslední době ukazují různí zadlužení dezinformátoři pořádající nacionalisticky laděné demonstrace.
Populismus se však neomezuje jen na tyto strany. I Fialova pravicová vláda překvapivě pokračuje v sérii nesystémových kroků, kterými si nezadá s předchozí vládou. Typickým příkladem je jednorázový příspěvek rodinám 5000 korun na dítě do 18 let (starší nezaopatřené děti připravující se denním studiem na výkon svého budoucího povolání Fiala jaksi přehlédl), který prakticky kopíruje jím kritizované rouškovné, akorát se soustředí na jinou skupinu potenciálních voličů. Populismus se stal zjevně nepostradatelnou součástí politiky, bez něj jako by se politika již snad ani nedala dělat. Veškerá sociální politika se redukovala pouze na nesystémové nalévání peněz vybraným sociálním skupinám s cílem si je před volbami zavázat.
Jaká by tedy měla být ona systémová řešení? V prvé řadě by měly být zmírněny dopady energetické krize tím, že se sníží DPH na energie – loňské prominutí DPH Babišovou vládou bylo zjevně v rozporu se zákonem, nic však nebrání sazbu alespoň snížit na 10%, či v tomto smyslu novelizovat daňový řád, aby bylo prominutí daně za této mimořádné situace možné (podobně jako je možné v případě živelných pohrom). V podobném duchu by se pak mohlo v době prohlubující se inflace pokračovat snížením nepřímých daní obecně, protože právě ty nejvíce dopadají na obyčejné obyvatele. Naopak by se mělo zajistit efektivní zdanění zisků velkých nadnárodních společností, ze kterých denně mizí nezdaněné miliardy kamsi do zahraničí. To je i odpověď na otázku, „kde by na to všechno měla vláda vzít“. Podobná daňová reforma je samozřejmě během na dlouhou trať a musela by se zřejmě řešit na celoevropské úrovni s cílem najít společný recept jak zabránit daňovým únikům v podobě zřizování fiktivních sídel firem v daňových rájích (jakým je v Evropě například Kypr) a zatočit konečně s těmito „offshoreovými partyzány“, jejichž rozpočty jsou často vyšší než rozpočty některých států.
Stropy cen energií by se pak měly snížit tak, abychom neměly jedny z nejdražších cen elektřiny v Evropě. Zastropování cen by se však v době inflace nemělo omezovat pouze na energie. V České republice platí již od roku 1990 zákon o cenách, který umožňuje regulovat ceny u všech druhů zboží a služeb (včetně nájemného). Vyznavači liberální koncepce minimálního státu jakoby paradoxně zapomněli na to, že stát tu není sám pro sebe, ale pro lidi – proč by jeho ekonomické ztráty měli pokrýt občané formou nepřímých daní? Proč bychom měli dotovat národní hospodářství za cenu znehodnocení svých úspor inflací (v případě proinflační politiky) či devalvacemi?
Myslet jinak
Dlouhodobým řešením však může být pouze kompletní přehodnocení současného ekonomického systému – všechno se nemůže řídit pouze neomezeným trhem. Znárodnění by mělo přestat být sprostým slovem, jde o standardní legální institut, který náš právní řád umožňuje a i v západních zemích se používá zcela běžně. Například v loňském roce bylo v reakci na bytovou krizi v Berlíně lidovým referendem odhlasováno znárodnění 240 tisíc bytů, které nebyly majiteli využívány k dlouhodobému bydlení, což by mělo být inspirací pro Prahu i naše další města.
Podobně ani koncept ekonomického plánování nemusí být pouze oním neefektivním hospodařením, jaké tu bylo za minulého režimu, ale účinným nástrojem proti anarchii trhu, který řídí pouze jakási iluzorní „neviditelná ruka“ a ne skutečné potřeby lidí. Výrobu dnes namísto úvahy o užitečnosti a uspokojování potřeb řídí pouze jakési neosobní síly, potřeby byly vystřídány pouhými tužbami (např. po luxusním automobilu, či novém typu chytrého telefonu) podněcovanými důkladnou reklamní masáží. Netrpíme sice tak často nedostatky různého druhu zboží, celkově je však tržní systém velice křehký a náchylný k výkyvům – stačí náhodný výpadek v podobě vypuknutí pandemie, či války kdekoli na světě, či jen pouhé zablokování Suezského průplavu havarovanou nákladní lodí a na trhu se to okamžitě projeví nedostatkem určitých komodit (ať už jsou to mikročipy, či obyčejný toaletní papír). Skrz navázané odběratele se pak krize může přelít i do jiných odvětví výroby a způsobit hospodářskou recesi – dnes například kvůli zvýšení cen plynu způsobeným výpadkem dodávek z Ruska hrozí zavírání různých podniků (které neutáhnou zvýšené provozní náklady) a s tím spojená nezaměstnanost a pokles výroby. Liberálové opět namítají, že trh se s tím z dlouhodobého hlediska vyrovná, ale… dále to již znáte.
Základní nepodmíněný příjem?
Měla by se rovněž otevřít debata o (u nás nepříliš populárním) konceptu základního nepodmíněného příjmu. Ostatně nyní tolik skloňovaný příspěvek na bydlení, k jehož využívání dokonce vyzval sám premiér Fiala, se něčemu takovému vzdáleně blíží – výdaje na bydlení by neměly u nikoho přesahovat 30 % (v Praze 35 %) příjmů, jinak vám zbytek doplatí stát. Zavedení základního nepodmíněného příjmu v určité výši bez jakýchkoli podmínek pro všechny občany by podstatně zjednodušilo systém sociálního zabezpečení, odpadla by nutnost žádat o různé typy dávek i zdlouhavě a potupně dokazovat výši svých příjmů či majetku. Ve výsledku by možná dokonce vyšla levněji, protože by odpadla potřeba rozsáhlého úředního aparátu. I obavy z rozvoje všeobecné zahálky jsou podle mě liché – sarkasticky řečeno, všichni ekonomové pracují s konceptem homo oeconomicus, podle kterého je každý člověk hnán věčnou touhou po vyšším zisku, takže podle tohoto základního ekonomického modelu by se se základním příjmem spokojil málokdo. Naopak se zajištěnou obživou by se mohl každý člověk bez obav seberealizovat takovou formou, na kterou by si za jiných okolností netroufl, například formou drobného podnikání – i kdyby uspěla jen malá část těchto pokusů, znamenalo by to nakopnutí ekonomiky, nad čímž by musel zaplesat každý pravičák. Nebylo by podle mě vůbec od věci vyzkoušet odlehčenou verzi například v podobě zavedení vymezeného okruhu základních potravin zdarma, které by vyřešilo podstatnou část sociálních problémů (další na řadě by pak bylo již jen vyřešení potřeby bydlení).
