Povstání v Kazachstánu

Na začátku ledna se Kazachstánem prohnaly masové protesty. Původně byly protesty reakcí zaměstnanců na více než dvojnásobné zvýšení cen automobilového benzinu z 50 tenge za litr na 120 tenge za litr.

Protesty začaly v západních oblastech země bohatých na plyn a ropu, zejména v Žanaözenu, městě s bohatou historií dělnických bojů. Zde v roce 2011 stávkovali dělníci v těžebním průmyslu, na což úřady reagovaly státním terorem a střelbou do demonstrujících dělníků. Tehdy byly v Žanaözenu zabity desítky dělníků.

Protože vláda nebyla ochotna k ústupkům, protesty se začaly šířit nejen do měst na západě země – Aktau, Žanaözenu, Atyrau a dalších – ale i do celého Kazachstánu. Dosud byla nepokoji zasažena města Oral, Aktöbe, Kostanaj, Nur-Sultan, Pavlodar, Taraz, Šymkent a Kyzylorda. K nejprudším střetům dochází na jihu země ve městě Almata.

Když vláda souhlasila se změnou cen plynu v západních regionech, bylo již pozdě. Nejen proto, že se protesty rozšířily do téměř všech regionů země, ale také proto, že protestující rozšířili své požadavky, které nyní zahrnují širokou škálu socioekonomických a politických vztahů. Zde je neúplný seznam požadavků kazašských dělníků:

Změna politického režimu.
Příchod osoby uznávané jako revolucionář k moci.
Úplné odstavení Nazarbajeva a všech jeho zástupců, včetně současného prezidenta Tokajeva, od moci.
Lidové volby akimů (starostů a gubernátorů) každé oblasti a každého města (v současné době jsou tyto funkce obsazovány jmenováním shora).
Návrat ústavy z roku 1993 (tato ústava se od současné ústavy liší například tím, že zákonodárným orgánem státu je Nejvyšší rada, nikoli parlament).
Nepronásledovat občanské a politické aktivisty.
Snížení cen bydlení a komunálních služeb.
Snížení ceny potravin.
Zvýšení mezd všech pracovníků.
Zvýšení nemocenských dávek.
Zvýšení důchodů.
Snížení věku odchodu do důchodu na 60 let pro muže a 58 let pro ženy.
Snížení cen pohonných hmot.
Zvýšení přídavků na děti.

Na základě tohoto souboru požadavků lze vyvodit, že hnací silou protestů jsou pracující lidé v Kazachstánu. Mezi požadavky nelze nalézt požadavek na rozšíření svobody soukromého vlastnictví nebo snížení daní ze zisku pro podnikatele

Vzhledem k tomu, že úřady země nebyly schopny splnit všechny nebo alespoň většinu požadavků protestujících, začaly protesty přerůstat v otevřenou vzpouru. Situaci kazašské vlády také zhoršila celostátní stávka v těžebním průmyslu.

Toto povstání se vyznačuje vysokou mírou násilí. Vzbouření dělníci útočí na administrativní budovy, odzbrojují a zajímají příslušníky Národní gardy a státní policie, zmocňují se ručních zbraní v obchodech se zbraněmi, staví barikády a organizují pouliční hlídky.

To je zvláště patrné v Almaty, jednom z největších měst v zemi. Zde povstalci obsadili a vypálili městský akimat (úřad starosty), zapálili prezidentskou rezidenci a pokusili se vtrhnout do městské policie a vojenské školy. V jednu chvíli bezpečnostní složky z města zcela uprchly.

Státní propaganda obvinila povstalce z rabování a drancování. Vzbouření dělníci však sami zorganizovali hlídky, které lupiče identifikovaly a na místě jejich činnost zastavily. Existují nepotvrzené zprávy, že úřady možná záměrně propustily odsouzené zločince z vězení, aby se mohli dopustit rabování a loupeží.

Stojí za zmínku, že prezident Tokajev poté učinil některé ústupky – vydal dekret o snížení a stanovení cen plynu, rozpustil vládu, odvolal bývalého kazašského prezidenta Nursultana Nazarbajeva z funkce předsedy Rady bezpečnosti a sám se této funkce ujal. Ta je významná proto, že Nursultan Nazarbajev po převzetí moci a jmenování svého nástupce Tokajeva prezidentem měl i nadále velký vliv na vládní politiku. Nursultan Nazarbajev se prozatím skrývá u svých dcer v Rusku.

Problémem je, že současný prezident Tokajev nemá žádný konkrétní plán na provedení reforem a splnění požadavků povstalců. Tato skutečnost přispívá k pokračování povstání.

Důležitá je také skutečnost, že jednotky Národní gardy a policie částečně přebíhají na stranu povstalců. Existuje mnoho zpráv o ozbrojených strážnících a policistech, kteří odmítají použít sílu proti dělníkům, někteří z nich se přidávají k protestujícím a jeden z těchto oddílů přechází na stranu odporu se svými obrněnými vozidly.

Kontrarevoluční intervence Ruska a jeho spojenců z OSKB

Rychle se vyvíjející události Tokajevovi jasně ukázaly, že situaci není možné zvládnout vlastními silami. Proto se 5. ledna telefonicky spojil s prezidentem Ruské federace Vladimirem Putinem a prezidentem Běloruské republiky Alexandrem Lukašenkem, načež zaslal oficiální výzvu Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), aby zasáhla do situace a „obnovila stabilitu v zemi“. OSKB je však smlouvou o kolektivní bezpečnosti proti vnějším hrozbám, a tak Tokajev musel obvinit povstalce, že jsou organizováni zahraničními silami, že jsou „teroristy“ a že jsou pod zahraniční kontrolou.

Organizace OSKB přijala žádost prezidenta Tokajeva a souhlasila s vysláním vojáků do Kazachstánu. Intervence se zatím účastní tyto státy:

Kyrgyzstán původně odmítl vyslat vojáky do Kazachstánu a prohlásil, že se trestné operace na kazašském území nezúčastní. Důvodem byly pravděpodobně protesty v Kyrgyzstánu proti vyslání vojáků. Kyrgyzský prezident však již 7. ledna podepsal dekret o vyslání vojáků do Kazachstánu.

Bělorusko, Tádžikistán, Arménie a Kyrgyzstán jsou v současnosti polokoloniemi Ruska a zaujímají vůči jeho imperialismu podřízené postavení. To znamená, že i přes formální rovnoprávnost svých členů je OSKB vojensky a politicky podřízena vůli Moskvy.

Existuje velká šance, že se ruským úřadům opět nepodaří dosáhnout „malého vítězství“; naopak by se mohlo ukázat, že se ruské síly v Kazachstánu na dlouhou dobu zdrží.

V kombinaci s několika dalšími konflikty, do nichž je Rusko nyní přímo či nepřímo zapojeno, by přítomnost v Kazachstánu mohla z dlouhodobého hlediska přispět ke zhroucení reakčního Putinova režimu.

Je také pravděpodobné, že dlouhodobá přítomnost ruských sil povede ke vzniku nových separatistických „republik“ v Kazachstánu po vzoru „LLR“ a „DLR“ na Ukrajině.

Nacionalisticky orientovaní ruští aktivisté a média vyzývají k obsazení severních oblastí Kazachstánu, kde je široce zastoupeno ruské a ruskojazyčné obyvatelstvo. Nacionalisté se odvolávají na to, že Rusům v Kazachstánu hrozí podněcování etnické nenávisti a rusofobie.

Je třeba poznamenat, že rusofobii vyvolává především fakt ruské intervence a výzvy k okupaci ze strany ruských nacionalistů.

O protiruských požadavcích a náladách mezi vzbouřenými dělníky samozřejmě nejsou žádné důkazy. Bojující dělníci Kazachstánu nepředkládají požadavky a hesla, jejichž cílem je podněcovat mezietnické neshody, šovinismus nebo rasismus. To vše se vyskytuje pouze v ruském nacionalismu.

Od 7. ledna pokračují v Kazachstánu nepokoje a stávky, přičemž ve městě Almaty došlo k násilným ozbrojeným střetům mezi stoupenci revoluce a armádou. Protesty přicházejí potlačit intervenční síly. Ztráty na straně bezpečnostních složek i odpůrců současného režimu se již počítají na desítky mrtvých a stovky zraněných a více než 3 000 protestujících bylo zadrženo.

Povstalci v Kazachstánu potřebují širokou podporu a solidaritu. Obrovskou roli ve vítězství revoluce proti intervencionistům hraje masové hnutí v agresorské zemi.

Intervencionisté, kteří po roce 1917 během občanské války vtrhli do Ruska, čelili ve svých zemích rozsáhlým stávkám a neochotě dělníků jít do války proti svým třídním bratrům a sestrám.

Nechť nám všem slouží poučení z minulosti jako příklad pro současnost.