Krize na Ukrajině přiblížila Evropu k děsivé válce. Ve své podstatě jde o konflikt mezi nejmocnějším imperialistickým blokem na světě, Spojenými státy a jejich evropskými spojenci, a Ruskem, sice slabší, ale stále krutou imperialistickou mocností. Pro obě strany je Ukrajina pouhým pěšákem. Pracující třída nemá zájem na vítězství ani jedné strany v tomto konfliktu. Revoluční socialisté ve státech, které jsou do tohoto sporu zapojeny, musí upřednostnit odpor proti svým „vlastním“ vládám.
Tuto konkrétní krizi vyvolalo rozhodnutí ruského prezidenta Vladimira Putina soustředit jednotky na hranicích s Ukrajinou. Tento výhružný krok zdůvodnil částečně odvoláním se na velkoruskou nacionalistickou mytologii ohledně historických vazeb mezi Ruskem a Ukrajinou a částečně opakováním svých dlouhodobých stížností na americkou politiku rozšiřování NATO a Evropské unie směrem na východ. Požadoval zejména závazek, že Ukrajina nebude přijata do NATO, a stažení sil NATO ze střední a východní Evropy.
Je pravdou, že rozšíření NATO a EU začleněním většiny bývalých stalinistických států ve střední a východní Evropě prosazovaly administrativy Billa Clintona a George W. Bushe, které měly za cíl dále rozšířit moc západního imperialismu na euroasijském kontinentu. Tato politika porušila sliby, které dal poslednímu sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi americký ministr zahraničí James Baker v roce 1990, když Moskva souhlasila s tím, že by znovusjednocené Německo mohlo vstoupit do NATO.
Putin není přítelem mezinárodní pracující třídy. Předsedá represivnímu neoliberálnímu režimu, uchyluje se k velkoruskému nacionalismus jako k ideologické podpoře a snaží se obnovit ruskou vojenskou moc a využít ji k udržení nadvlády Moskvy nad jejím „blízkým zahraničím“. To jsme viděli zejména v rozdrcení hnutí za nezávislost v Čečensku, válce s Gruzií v roce 2008, obsazení Krymu v roce 2014 a nedávné intervenci proti lidovým protestům v Kazachstánu. Dále byla ruská vojenská moc využita k záchraně brutálního režimu Bašára Asada v Sýrii.
Současnou krizi nicméně vystupňoval Washington, pobízený chaotickou vládou Borise Johnsona v Británii. Administrativa Joea Bidena se odmítla vážně zabývat hlavními Putinovými požadavky, zveličovala nebezpečí války (navzdory protestům ukrajinské prozápadní vlády) a spolu se spojenci z NATO přesouvá další vojenské prostředky do blízkosti ruských hranic.
Kdyby přišla válka, hlavními oběťmi by byli lidé na Ukrajině. Ve 20. století strašně trpěli, první světovou válkou, kontrarevolučními vojenskými zásahy proti bolševické revoluci, stalinskou kolektivizací zemědělství ve 30. letech a nacistickou invazí do SSSR v roce 1941. V roce 1991 prosadili své právo na národní sebeurčení, čímž byl zahájen rozpad Sovětského svazu. Od té doby jim však vládnou znepřátelené gangy zkorumpovaných oligarchů, které se jednou přiklánějí na západ a po druhé na východ. Od roku 2014 jsou části jihovýchodní Ukrajiny válečnou zónou mezi kyjevskou vládou a jejími oponenty podporovanými Ruskem. Ukrajinský lid nepotřebuje žádné další armády, ať už z NATO nebo Ruska!
Západní eskalace ukrajinské krize souvisí s globálním soupeřením mezi USA a Čínou. Biden chce vyslat signál čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi, že Washington nepřijme žádný pokus Pekingu násilně znovu začlenit Tchaj-wan do Číny. Si na to reagoval podporou Putina v otázce Ukrajiny. Toto soutěžení hrozí roztříštěním mezinárodního systému na soupeřící imperialistické bloky, což zvyšuje nebezpečí světové války, která by zničila lidstvo.
Prosazujeme: Žádnou válku kvůli Ukrajině! Stáhnout síly Ruska i síly NATO! Nerozšiřujte NATO – rozpusťte ho! Demilitarizovat Evropu! Skoncujme se závody ve zbrojení, které pohlcují zdroje, které potřebujeme k boji proti chudobě a změně klimatu!
Naše politická tradice sahá až k revolučním socialistům, kteří se v první světové válce odmítli postavit na některou z bojujících stran. V čele s V. I. Leninem a Rosou Luxemburgovou považovali mezinárodní socialistickou revoluci za jedinou cestu z imperialistického systému, kde konkurenční akumulace kapitálu nevyhnutelně vede k válkám. Soudruh Rosy Luxemburgové Karl Liebknecht razil heslo: „Hlavní nepřítel je doma.“ To by mělo být naším heslem i dnes.
