Británie byla od dob, kdy Margaret Thacherová porazila v osmdesátých letech stávku horníků, země, kde lišky dávají dobrou noc. Alespoň co se týče třídního boje. To se změnilo v létě letošního roku. Atmosféru proměnily trojí stávky: železničářů, poprvé od roku 1993, zaměstnanců Britského telekomu, poprvé od roku 1987 a pošťáků z Royal Mail, poprvé od roku 2009.[1]
A to hovořím pouze o stávkách na celostátní úrovni. Na místní úrovni můžeme připočíst ještě zaměstnance metra, řidiče autobusů, pracovníků v docích. Bouří se zaměstnanci Amazonu, kteří tradičně nejsou odborově organizovaní. 5. prosince 2022 začali stávku, trvala dva týdny, dokonce zaměstnanci společností, které zajišťují ubytování pro bezdomovce, protože mají za plat, který dostávají, sami potíže s placením nájmu.[2]
Rozbuškou protestů byla obecně rostoucí inflace, kdy jakékoli zvýšení mezd pod 12 procent znamenalo ve skutečnosti jejich reálné snížení. Inflace v poslední době neznamená pomalu klesající reálné mzdy, ale jejich šokové snížení v rámci několika měsíců. Bída je v Británii obrovská: 34 procent dospělých občanů Británie nikdy nemělo žádné úspory, nebo měli úspory pod 1000 liber[3]. 2,8 miliónu občanů platí více na poplatcích a úrocích, než je samotné splácení dluhu.[4] To tlačí pracující do boje, obzvláště když jsou svědky toho, že firmy, ve kterých pracují, generují obrovské zisky.
Vzrůst životních nákladů zapříčinil také fenomén solidarity pro nás v Česku zatím těžko představitelný: náladu, kdy mají lidé z pracující třídy všeobecně za to, že ti, kteří bojují, bojují za všechny, a vyjadřují jim sympatie.
Vypuknutí stávek bylo formováno také zkušeností pandemie COVIDu. Během lockdownu někteří pracovali dále a bylo jim říkáno, že jsou „nepostradatelní“. Byli jimi popeláři, řidiči, kteří dováželi zboží do supermarketu, pošťáci atd. Po skončení pandemie to mezi nimi vzbudilo hořkost, když jim vedení nabízelo mzdy nedosahující na inflaci.
Dalším faktorem bylo působení dvojznačné působení Jeremyho Corbyna. Jeho vliv vytvořil silnější a sebevědomější levici, ale zároveň nastavil hledáček militantních pracujících pryč od pracovišť nebo dokonce pouličních protestů; vedlo jinými slovy k soustředění se na volby. Porážka Corbyna, vítězství Keira Starmera a posun Labour party doprava, který znamená, že jsou levicoví členové Labour party umlčováni a dokonce vylučováni,[5] toto soustředění se na volby oslabil. Takže argument, že je třeba čekat na vítězství labouristů už mezi odborářskými aktivisty tolik nerezonuje. Lepší možností řešení se nyní jeví stávka místo parlamentní arény. Zkrátka narůstá hnutí zdola (jež vyjadřují kampaně, z nichž nejpopulárnější je Enough is enough[6]). Vláda konzervativců se snaží reagovat novými protistávkovými zákony, přičemž vedení Labour party se nezavázalo, že proti nim bude vystupovat. Již byl prosazen zákon, dovolující při stávce použití stávkokazů z agentur.[7]
Stávky s posvěcením
Jak už bylo uvedeno, stávky železničářů jsou první svého druhu od privatizace v devadesátých letech. Privatizace nejprve vygenerovala krizi železničářských odborů RMT, kdy počet členů odborů výrazně poklesl. Nicméně navzdory absencí stávek na celostátní úrovni se dvacet let odehrával konflikt mezi odbory a vedením společnosti. Zvyšující se poptávka po zaměstnancích v oboru spolu s narůstajícím používáním železnic vedla k růstu vyjednávací síly odborů.
Toto léto vypukla také první celostátní stávka zaměstnanců Britského telekomu za 35 let. Před pandemií oznámilo vedení BT plány na propouštění a uzavírání poboček. V roce 2020 provedl odborový svaz CWU hlasování, při němž 98 procent hlasujících volilo stávku (při účasti 74 procent). V roce 2021 neuznalo vedení odborů hlasování členů, které schvalovalo stávky a oznámilo dohodu s vedením podniku. Dohoda nedávala žádné záruky ohledně uzavírání poboček nebo zvyšování platů. To vyvolalo nevoli ze strany členské základny a vedení odborů bylo dotlačeno k akci.
Dalším členem odborů CWU jsou pošťáci z Royal Mail. Tato společnost byla v roce 2013 privatizována. Vedení plánovalo propouštění, nebo třeba zavést povinné nedělní služby (bez příplatku). Člen vedení Rico Black, který byl dosazen, aby potlačil odbory CWU, však pod tlakem zdola odstoupil. Koncem srpna 2022 proběhly v Royal Mail dvě jednodenní stávky. Ty pak dále pokračovaly a 9. prosince vyšlo 17 500 stávkujících poštovních zaměstnanců do ulic.[8]
Můžeme být také svědky akcí dokařů z odborového svazu UNITE, jichž stávkovalo na 1900. Dokaři jsou v Británii synonymem pro organizovaný odpor, nicméně prošli dvěma porážkami, a to v pozdních osmdesátých a polovině devadesátých let. V té druhé, dvouleté stávce dokařů z Liverpoolu v letech 1995-7, byly vyhozeny stovky dělníků za to, že odmítli stát se stávkokazy. Nedávný vývoj je proto dobrým znamením.
Divoké stávky
Výše jsme psali o stávkách s posvěcením vedení odborů. V menší míře, avšak přece, proběhly také stávky „divoké“, bez potvrzení formálních odborových struktur a čtrnáctidenního období, sloužícího k informování zaměstnavatele o budoucí stávce.
V květnu proběhla stávka dělníků vrtných plošin za zvýšení mezd, aby jejich zvyšování probíhalo v souladu s inflací. Odpověď ze strany odborů RMT, UNITE a GMB odrážela ty nejkonzervativnější instinkty odborové byrokracie. Ta odsoudila akci jakožto „nezákonnou“ a apelovala na potřebu „být trpělivý.“
Ve Welwyn Garden City s vzbouřilo cca 100 zaměstnanců, když nařkli manažera z rasismu, sexismu a šikany. V továrně na jídlo poblíž Bury se cca 100 dělníků vzbouřilo kvůli mzdě a způsobu, jakým se k nim vedení chová, ačkoli nebyli členy odborů. Stavaři z firmy Alufix v Claphamu použili vozidla k tomu, aby zablokovali pracoviště poté, co byly zrušeny jejich smlouvy.
Další neoficiální akce proběhla v rafinérii Grangemouth ve Skotsku, kde 250 dělníku blokovalo přijíždějící tankery.
Nejpozoruhodnější akce ale nastala v Amazonu, kdy bylo pracujícím na pobočce v Tilbury, Essexu, řečeno, že dostanou „přidáno“ 35 pencí na hodinu. Zpráva se šířila a zažehla akci v pobočkách v Coventry, Rugeley, Bristolu, Leicestershiru, Swindonu a jinde. Všechno jsou to pracoviště bez odborů.
Boj pokračuje
Boj našich soudruhů v Británii může být do velké míry inspirací pro nás zde. V Česku totiž už dlouho neproběhla v průmyslu či službách opravdu rozsáhlá stávka! Je to podle mého názoru způsobeno částečně tím, že se lidé bojí o živobytí, ale do větší míry tím, že je podobné řešení, že by se vzepřeli zaměstnavateli a zastavili prostě kolektivně práci, ani nenapadne. Nemají totiž před očima příklad takového chování. V Česku jich zatím moc není a o stávkách v zahraničí mainstreamová média neinformují. Přitom inflace uvrhá mnohé lidi do neuvěřitelné bídy. Pokud se nedíváme do zahraničí, ocitáme se, co se týče zažehnutí vlny vzdoru v začarovaném kruhu. Ten mohou pomoci rozseknout právě zahraniční podněty, kdy k nám odjinud může přeskočit jiskra naděje.
[1] Zde a na jiných místech čerpám fakta a některé úvahy z článku Marka Thomase „Striking back: is the class struggle reviving in Britain?“, dostupného na adrese http://isj.org.uk/striking-back/.
[2] https://socialistworker.co.uk/news/shelter-workers-walk-out-because-pay-deal-wont-pay-the-rent/
[3] https://hansard.parliament.uk/commons/2021-11-23/debates/2B268B90-4656-4DD0-9E0D-DED00D0D1DE9/BlackFridayFinancialProducts
[4] https://tribunemag.co.uk/2022/06/household-debt-crisis-credit-cards?fbclid=IwAR2Btji5KmTMQqJAvMXybWC5bqy3kXWnPuuIJ6YmGzIR0rRS8OE-7s-etQ8&fs=e&s=cl
[5] https://tribunemag.co.uk/2022/11/starmers-war-on-democracy
[6] https://tribunemag.co.uk/2022/11/support-the-nurses-or-lose-the-nhs
[7] https://socialistworker.co.uk/news/labour-fails-to-oppose-sunaks-new-threat-of-anti-union-laws/
[8] https://socialistworker.co.uk/news/royal-mail-strikers-fury-pours-onto-the-streets-of-london/
