Příběh, který se odehrál v Indonésii
je nejlepší odpovědí pro ty, kteří odepisují marxismus jako pro moderní svět
irelevantní.
Takoví lidé například tvrdí, že pracující třída mizí. V Indonésii vrostla
dělnická třída za pouhých 30 let z méně než 10 miliónů na 86 miliónů – mnohem
více, než měla pracující třída celého světa v čase, kdy napsali Marx a Engels
Komunistický manifest. Takoví lidé tvrdili, že takzvané zázračné tygří
ekonomiky jsou imunní vůči tradičním konjunkturám a propadům kapitalismu. V
Indonésii byl ekonomický propad náhlejší a katastrofičtější, než si mohl sám
Marx představit. Takoví lidé tvrdili, že události v květnu 68 ve Francii byly
úchylkou od liberálního historického procesu a že se jich už nikdy nedočkáme. V
Indonésii, zemi čtyřikrát lidnatější než Francie, vedli studenti masovou
revoltu, která je stejně drtivá jako ta před třiceti lety. V roce 1968 se
revolta šířila Evropou a dále. Dnes se klepou strachy diktátoři a vlády v Malajsii,
Thajsku, Jižní Koreji a jinde.
Ti, kdo Marxe odepisují, nám tvrdí, že jediná cesta k dosažení reforem je
zvolit vzdělané liberály do parlamentu a čekat na zlepšení shůry. V Indonésii
celá zkušenost uplynulých několika měsíců ukazuje, že takoví liberálové jsou za
prvé neschopní, za druhé ani nechtějí dosáhnout reforem, a že reformy jsou možné,
jen když vytáhnou masy lidí do ulic. Ti, kdo odepisují Marxe, také říkají, že
nezávislá organizace nejuvědomělejších částí pracující třídy není v liberální
demokracii třeba. V Indonésii rozněcovali liberální demokraté rasismus, snažili
se o přízeň mezinárodního kapitalismu a usedli u koryta korupce a chamtivosti.
Pouze organizovaná pracující třída má zájem na boji proti rasismu systému,
který je založen na zisku, nikoli potřebě, a jedině organizovaná a politicky
uvědomělá pracující třída může čelit státní moci a zmocnit se toho, co je
právoplatně její – bohatství, které vytváří.
"Indonésie je bohatá na suroviny, ale lidé přesto žijí v bídě. Lidé si už
nemohou dovolit koupit jídlo nebo léky. To je všechno chyba systému – a ten
musíme rozdrtit". Tyto slova řekl studentský vůdce Cecep Daryus na
manifestaci krátce před tím, než byl prezident Thojib Suharto 21. května 1998
svržen. O pár měsíců dříve by si tento mladý muž pravděpodobně něco takového
nikdy nepomyslel, natož aby se odvážil to vyslovit nahlas. Co je úžasné na svržení
Suharta, je rychlost, s jakou se to stalo, tak příznačná pro pády diktátorů.
Zloba, která explodovala a svrhla Suharta, jehož nemilosrdná vláda trvala 32
let, ve skutečnosti nějakou dobu narůstala. Tento článek se nejprve zabývá
vzrůstající ekonomickou krizí, které čelil minulý režim, a vzrůstající opozicí
proti diktatuře od té doby, co byla v roce 1965 rozdrcena. Za druhé, popisuje
rozšiřování povstání a analyzuje hlavní síly opozice. Za třetí nastiňuje
ohromné překážky, kterým čelí nová vláda, která se pokouší pustit do křížku s
prohlubující se ekonomickou krizí a probouzejícími se lidmi, a vykládá, jaké
kroky organizovaných dělníků a levice jsou zapotřebí k zajištění toho, aby
revoluční období, do kterého Indonésie vkročila, bylo úspěšné a utrpení lidí
konečně skončilo.
Prezident Suharto přišel k moci po vojenském puči v roce 1965, provedeným s tak
neúprosným násilím, že bylo zabito něco mezi půl miliónem a� miliónem
Indonézanů během jednoho roku. 32 let od chvíle, kdy si prořezničil cestu k
moci, a� do chvíle svého svržení byl miláčkem Západu. Nabízel loajální podporu
proti "rudému nebezpečí" v oblasti, ohromný trh pro dodávky zbraní a
masivní zdroj zisků z využívání bohatých zdrojů přírodních surovin a ohromných
zásob levné pracovní síly.
Doma Suharto tak populární nebyl. Jeho vláda nad čtvrtou nejlidnatější zemí na
světě (200 miliónů) byla udržována brutální represí. Veškerá opoziční aktivita
byla zakázána. Mírumilovní demonstranti, odboroví aktivisté, všichni, kdo se
pokoušeli nezávisle organizovat, byli rutinně zavíráni, mučeni a někdy zavražděni.
Když v roce 1975 zkolabovala portugalská koloniální vláda ve Východním Timoru, indonéská
armáda tuto zemi okupovala: výsledkem bylo, že bylo zabito nebo zemřelo hlady
200.000 lidí, tj. třetina populace. Tisíce lidí na ostrovech Aceh nebo Irian
Jaya (místo, kde je největší zlatý důl na světě) byly zmasakrovány v průběhu
let, kdy tito lidé bojovali o nezávislost.
Suhartova vláda, založená na jeho organizaci, Golkar1, a dvou
"povolených" stranách, byla prostě kamufláž pro autokratickou
vojenskou vládu. V celé zemi bylo rozmístěno půl milionů vojáků, a to skoro
doslova v každé vesnici. Vojsko mělo moc nad politickými, sociálními a
ekonomickými záležitostmi, stejně jako nad bezpečností. A vojsko bylo
zásobováno, cvičeno a dokonce financováno Západem, zejména USA a Británií.
,,Národní jednota"
Loajální podpora Západu Suhartovi a vojákům měla své kořeny v období po
nezávislosti. Když Indonésie v roce 1949 konečně vybojovala formální
nezávislost na Holandsku, byla země vedena prezidentem Achmedem Sukarnem,
maloburžoazním nacionalistou. Sukarnova ideologie pro vedení nové Indonézie
byla založena na pěti principech pancasila: víře v boha; národní jednotě;
humanitarismu; svrchovanosti lidu; a sociální spravedlnosti a prosperitě. Pro
Sukarna znamenala pancasila sjednocení nacionalistů (intelektuálů, statkářů a
obchodníků); Indonéské komunistické strany (PKI), která měla podporu nepočetné
dělnické třídy; socialistů; islámských a náboženských aktivistů. Sukarno
povolil armádě, aby se přímo zapojila do politiky a chodu vlády, aby zajistil
její loajalitu. Armáda se také intenzivně zapojila do ekonomiky, a to tak, �e
se zmocnila většiny holandských podniků, zestátněných Sukarnovou vládou.
Západní imperialistické mocnosti nesnášely Sukarna za to, že v roce 1955
pomáhal založit Hnutí nezúčastněných, které mělo vyvažovat vliv mocností
studené války a čelit růstu jaderného zbrojení. Západní mocnosti byly také
nedůvěřivé k Sukarnovým pokusům kooptovat mocnou PKI, když se mylně domnívaly, že
by k nim nebyl dost přísný. Obvzláště Spojené státy byly rozhodnuté nenechat
další ohromnou zemi v Asii "padnout" do rukou komunistů, jak se stalo
v číně v roce 1949. PKI se řídila pravidly, určenými Stalinem, které tlačily
komunistické strany ke spolupráci s buržoazními nacionalisty, a přijala 60 z
261 křesel v zákonodárném shromáždění, které nebylo volené, ale určené
prezidentem. Souhlasila s podřízením zájmu dělníků potřebám národního vývoje a
bezpečnosti. Takže neprotestovala, když byly zakázány stávky, a místo toho
spoléhala na militantní anti-americký imperialismus, aby si udržela veřejnou
podporu.
,,Normalizace”
PKI nemusela nutně obětovat svou nezávislost. Ve volbách v roce 1955 získala
6 miliónů hlasů a v roce 1965 deklamovala 3 milióny členů. V přidružených
odborech, rolnických svazech a ženských a mládežnických organizacích
deklamovala minimálně 10 miliónů členů. Pokud by PKI bojovala za emancipaci pracujících,
místo toho, aby podlézala nacionalistům a kapitalistům, mohla vést své početné
stoupence k pokusu o uchopení moci. Místo toho se bezbranná vydala napospas
útokům. Zlom přišel s malým neúspěšným pokusem o puč 1. října 1965, které
vojsko falešně svedlo na PKI.
Armáda, vedená málo známým Sukarnovým pověřencem, generálem Suhartem,
potom zorganizovala protipuč, který byl podporován USA, britskou labouristickou
vládou a Austrálií, a rozpoutala jeden z nejhorších masakrů, které se kdy v
historii udály.
PKI nebyla připravena a zůstala do konce neochotná rozejít se se Sukarnem a s
údajně "prolidovou" částí v armády. 10. října, zatímco byli její
stoupenci naháněni a popravováni, ústřední výbor PKI instruoval všechny členy,
aby "plně podporovali nařízení prezidenta Sukarna a zaručili se za jejich
bezpodmínečné provedení". Tváří v tvář takové rezignaci byla organizace v
násilnostech, které následovaly, zničena. Každý z jejích lídrů byl popraven.
Statisíce členů bylo zmasakrováno, mnohá jména dodala CIA. Prakticky každý
radikální element v zemi byl eliminován, buď smrtí nebo vězněním.
,,Partnerství pro mír”
Pro Západ byl nový prezident Suharto hrdina, který rozdrtil komunismus a měl
by otrocky sloužit imperialismu. Význam Suhartova vítězství pro imperialistické
velmoci byl shrnut ve slovech Richarda Nixona v roce 1967, rok před tím než
svým zvolením prezidentem USA: "Se 100 milióny lidí a 300 čtverečními
mílemi ostrovů, obsahující největší pokladnici přírodních zdrojů v regionu, je Indonésie
největší cenou v Jihovýchodní Asii."
USA a Británie na další tři desetiletí zajistily, že jejich muž v Jakartě
netrpěl nikdy nedostatkem zbraní na represe. Americké společnosti dodaly 90
procent zbraní, použitých indonéskou armádou při invazi Východního
Timoru. V následujícím roce USA zdvojnásobily vojenskou pomoc zemi, jejíž
invaze do sousední země byla OSN odsouzena jako ilegální. Mezi lety 1982 a 1984
dodaly diktátorovi zbraně v hodnotě 1 miliardy dolarů. Dokonce když americký
Kongres v roce 1992 omezil vojenský výcvik a prodej zbraní do Indonésie,
Clintonova administrativa našla způsob jak restrikce obejít. Mezitím zajistily
jak labouristická, tak konzervativní vláda v Británii dodávky letadel Hawk,
tanků Scorpion, vodních děl a obrovské škály pušek a jiných zbraní, s platbami
zajištěnými britskými daňovými poplatníky. ,,Etická" pravidla New Labour
se této politiky nedotkla: dokonce když se Suhartův režim oháněl britskými
zbraněmi proti indonéským demonstrantům proti vzrůstající chudobě v roce 1998,
prodej britských zbraní, včetně Hawků, zůstal neztenčen.
Od momentu Suhartova vítězství také západní nadnárodní společnosti hodovaly na
ziscích v Indonésii, zejména poté, co Suharto otevřel podniky na ropu, zlato,
cín a gumu zahraničním investorům. Jak se země postupně industrializovala,
nadnárodní společnosti uzavíraly jednu smlouvu za druhou, vždy se Suhartovou
rodinou a jeho kamarády, aby vydělaly na levné práci a finančním systému.
Továrny rostly jako houby po dešti a vyráběly zboží na export, jako sportovní
obuv, kterou prodávaly za ekvivalent tří nebo čtyřměsíční mzdy dělníků, kteří
ji vyráběli. V zasedacích síních správních rad indonéských koncernů Západní
obchodníci obskakovali muže, které nyní odsuzují jako Suhartovy kamarády.
,,Pinochet Východu”
Více než třicet let byl Suharto Západem
opěvován jako génius, který bezbolestně modernizoval zemi a přinesl svým lidem
bohatství. Je pravda, že Indonésie zažila silný ekonomický růst (průměrný roční
nárůst HDP byl v osmdesátých letech přes 6 procent a 7,6 procent v letech
1990-95). Roční nárůst příjmu na hlavu dělal od roku 1965 do roku 1996 v
průměru 4,6 procent, zvýšení příjmů na hlavu z 270 USD na 1,080 USD, a
existovalo zde obecné snížení celkové chudoby a expanze středních tříd.2
Ale žádný ze Suhartových západních obdivovatelů by nepřiznal, že většina
bohatství šla do kapes Suhartových přátel a nadnárodních koncernů a že
ekonomika již začala ukazovat známky slabosti z důvodů korupce a zintenzivněné
konkurence ostatních vývozců v oblasti. Jistě neinzerovali nepohodlné zjištění
Vývojového programu OSN, který ukazoval, že skoro 15 procent obyvatelstva se
nedožije svých 41 narozenin, že 38 procent populace chyběl přístup ke zdrojům
čisté vody, že 15 procent populace žilo za méně než dolar denně a že v roce
1995 zemřelo půl miliónu dětí před svými prvními narozeninami.
,,Zázrak" indonéské ekonomiky nebyl takový, jak se jevil na povrchu:
ekonomický propad čekal za rohem. A lidé, kteří tolik trpěli represí a
vykořisťováním za slibů nekonečně se zvyšující národní prosperity měli brzy
vybuchnout zlostí.
Propad
Do roku 1997 Indonéská ekonomika rostla, až se stala dvacátou třetí největší
ekonomikou na světě. Její dlouhá konjunktura ale začínala opadat. Příčiny
poklesu byly podobné těm, které působily na všechny Tygří ekonomiky jihovýchodní
Asie – rychlý růst založený na nízkých mzdách a nadměrných půjčkách,
následovaný nadprodukcí, klesajícími zisky a krizí zadluženosti. Problémy
Indonésie byly obzvláště velké, protože její vývoz byl v oblasti
sofistikovanějšího zboží tlačen japonskou a v oblasti levnějšího zboží čínskou
konkurencí. Dokonce nízká cena práce trpěla konkurencí: společnosti jako Levi
Strauss a Nike nalezli jinde práci levnější. Mimořádné problémy, kterým Indonésie
čelila, byly také částečně způsobeny a určitě prohloubeny Suhartovou svéhlavostí,
hamižností, zkorumpovaností a privátní kontrolou většiny ekonomiky.
Americký magazín Forbes umístil v roce 1997 ve své kategorii ,,Král nebo
tyran" Suharta na třetí místo a odhadl jeho majetek na 16 miliard USD,
majetek celé jeho rodiny pak na 46 miliard USD. Rodina kontrolovala většinu
hlavních konglomerátů v zemi, včetně Citra Lamtoro Gung Group, Bimantara Group
a Humpuss Group, provozovala kolem 100 ,,dobročinných" nadací a měla akcie
ve více než 1200 společnostech. Dominovala v takových odvětvích jako výroba
aut, chemikálie, média, telekomunikace, hotely, lodní doprava, benzínové
stanice, letecká doprava, maloobchod, stavebnictví, síť silnic s mýtným,
elektrárny, obchod s realitami a vodou.
Počátek ekonomické krize
Obavy o indonéskou ekonomiku prosákly na veřejnost v srpnu 1997, kdy byl
připuštěn plovoucí kurz rupie a Indonéská banka zavedla vysoké úrokové míry. V
následujícím měsíci začala rupie volně padat, stejně tak burza cenných papírů.
Vláda zmrazila projekty do infrastruktury, ale šíření epidemie nemohla
zastavit. V říjnu Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Asijská banka pro
rozvoj nabídly Indonésii záchranný balík 37 miliard dolarů, to znamená druhý
největší v historii. Ale stále se kupily další problémy. V listopadu zavřelo 16
bank a tisícům lidem byly zmrazeny úspory. Najednou si všichni uvědomili, že ne
všechno je s dříve vychvalovanou ekonomikou v pořádku. Ke konci roku 1997 si
investoři začali stěžovat, že úplatky Suhartově rodině a přátelům činí u
některých transakcí až 30 procent. Jistý diplomat jednou prohlásil: "před
svým pádem si hodlali co nejvíce nahrabat".
Mezinárodní vládnoucí třída se začala obracet proti Suhartovi. Začala být čím
dál více pobouřená korupcí Suhartovy vládnoucí elity, která se stala pro nadnárodní
koncerny netolerovatelnou bariérou volného kořistění z Indonéské ekonomiky a
provokovala povstání, potenciálně nakažlivé v celé oblasti. Frustrace byla se
projevila v balíčku MMF, který vyžadoval zbavení se všech státem uznaných
monopolů a restriktivních obchodních praktik.
Na začátku roku 1998, poté, co rozpočet nedodržel podmínky MMF, spadla rupie na
10,000 za dolar (oproti 2,400 v dubnu 1997). Skutečný rozsah krize se projevil
skoro přes noc. Ukázalo se, že zahraniční dlužení je 200 miliónů USD místo
oficiálních 117 miliónů. Dluh veřejného sektoru činil okolo 65 miliónů USD.
Skoro 80 procent Indonéských podniků bylo v konkurzu. Nyní neměl Suharto jinou
volbu než obrátit se na MMF, který nabízel jako přívěsek ,,programu úsporných
opatření" záchranný balíček 43 miliard dolarů a odstavit 12 předních
projektů infrastruktury. K této léčbě nebyl svými západními spojenci přizván
Suharto, ti po něm v důsledku žádali, aby rozmontoval své rodinné ekonomické
impérium. Udělal vše, co mohl, aby se uskutečnění požadavků MMF vyhnul a věřil,
že nakonec peníze stejně dostane.
Během jednoho roku od května 1998 pozbyla rupie 80 procent své hodnoty. Import,
včetně rýže a ostatních klíčových produktů, na kterých závisí přežití
Indonésie, zkázonosně podražil. Jedna průmyslová asociace odhadla, že import
poklesl z úrovně před krizí, tj. 2,5 miliardy za měsíc, na částku kolem 100
miliónu počátkem roku 1998. Devizové rezervy skoro zmizely a centrální banka
začala tisknout peníze bez ohledu na hrozbu hyperinflace. Většina z 200
komerčních bank v zemi byly odhaleny jako bez likvidity a některé nebyly
schopny vyplatit šeky v hotovosti. Ohromný zahraniční dluh již nemohl být
splácen bez posunutí termínu. Výrobu umrtvoval stupeň vnitřního zadlužení.
Dokonce ohromný státem vlastněný podnik Pertamina, který měl monopol na ropu a
plyn neplatil ani vnitrostátně, ani do zahraničí a byl nucen zastavit
produkci.
Kdo za krizi platil?
43 miliard MMF za vyplacení se z bankrotu museli splatit obyčejní
Indonésané, ale Suharto (jehož jmění bylo skoro takové jako pomoc MMF) byl
vyvázán z odpovědnosti. Když vláda na počátku května 1998 oznámila, že by měly
být odstraněny subvence na elektřinu a benzín, aby se ušetřilo 27 miliard
rupií, některé indonéské noviny kladly otázku, čím to je, že byla vláda schopná
nalézt tak lehce 103 miliard rupií, aby zachránila banky, vlastněné jejími
kamarády. Pád kurzu rupie znamenal, že ropný průmysl vydělal přes noc
superzisky, ale obyčejný spotřebitel z toho neměl žádný užitek. Takové rozdíly
podněcovala nespokojenost s do očí bijící nerovností mezi třídami a oblastmi.
Nepoměr mezi nejvyššími a nejnižšími příjmovými skupinami vzrostl z 3,8 v roce
1985 na 6,2 v roce 1993 a následující léta rostl ještě prudčeji. Východní části
Indonésie, zabírající 40 procent rozlohy, získávaly pouze 7 procent soukromých
investic. Nové bloky kanceláří, luxusní obchodní domy a ostatní znaky bohatství
v Jakartě stály bok po boku se slumy: skoro polovina populace v hlavním městě
neměla pitnou vodu nebo základní zdravotní služby. Pár mil od moderních měst se
nalézaly rolnické komunity, dvacátým stoletím skoro nedotčeny – klasický
příklad toho, co Trockij popsal jako kombinovaný a nerovnoměrný vývoj.
Jak se krize prohlubovala, přežití mas se stávalo stále obtížnější. Ceny jídla
stoupaly, zatímco mzdy byly zmrazeny. Za méně než rok se cena rýže zvýšila o 38
procent, oleje na vaření o 110 procent, kuřat o 86 procent a mléka o 60
procent. Subvence, které rozhodovaly o životě a smrti pro milióny Indonézanů,
byly redukovány nebo ohroženy. Nedostávalo se základního zboží a léků. A jak
podniky zavíraly, byli každý den propouštěni další lidé z práce. Počínaje
lednem 1998 ztrácely každý měsíc práci průměrně 2 milióny dělníků. Ke všemu
vypukl v rozsáhlých oblastech hladomor, způsobený suchem, a další milión dětí
se musel vyrovnat se zanecháním školy, protože si jejich rodiče nemohli dovolit
platit poplatky.
Počátkem května se situace ještě více zhoršila, když začaly působit ,,reformy"
MMF. Bylo zdvojnásobeno vlakové jízdné, o 60 % podražila elektřina, vodné mělo
narůst o 65 %. Ceny umělých hnojiv, pro milióny lidí na vesnici nezbytných,
stoupaly každý měsíc o 12 %. Všude se lidé stávali den ode dne chudšími.
Politická krize
Prohlubování ekonomické krize mělo protějšek ve vzrůstající politické krizi.
Suharto čelil lidu, který se pomalu a bolestivě vzpamatovával z hrozné porážky
roku 1965. První větší známka obnovení odporu přišla v roce 1974, když během
širokých studentských protestů zaplavily ulice milióny lidí. Nejdůležitější
byl ovšem nástup ohromné dělnické třídy. Desítky miliónů lidí, kteří pracovali
ve zpracovatelském a jiném průmyslu, bylo v neuvěřitelné míře vykořisťováno.
Ale zároveň byli také jakožto dělníci stlačeni dohromady, a jak ubíhala
osmdesátá léta, začínali s jistým úspěchem používat svou kolektivní sílu pro
stávkování za lepší mzdy a pracovní podmínky.
V roce 1973 byly odbory donuceny ke sloučení do federace, jejímž prezidentem
byl dřívější důstojník vojenské tajné služby. Některé sekce této federace se
navzdory tomu stále pokoušely reprezentovat zájmy dělníků, takže ji vláda v
roce 1985 nahradila Panindonézskou dělnickou unií (SPSI), ve které dominovali
lidé od byznysu a představitelé Golkaru. Jelikož čelila vzrůstající aktivitě
odborářů, byla vláda v roce 1990 nucena ukončit zákaz stávek, po čemž začal
pravidelně počet stávek vzrůstat. V roce 1995 bylo zaregistrováno 365 stávek. V
roce 1996 vzrostl počet na 901, skoro tři denně, přičemž se zapojilo kolem půl
miliónu dělníků.
Od roku 1997 bylo v hlavních městských centrech 20 milionů dělníků a jinde
dalších 66 miliónů. Ve službách a nerostném průmyslu jich pracovalo kolem 30
miliónů. Podle údajů Suhartovy vlády bylo 74 procent výdělku ze zahraničního
obchodu získáno z ne-ropných a plynových odvětví: z toho výroba přispívala více
než 63 procenty. Obzvláště ženy byly postiženy migrací do měst. Od roku 1997
tvořily skoro 40 procent dělníků, v porovnání s 33 procenty v roce 1980.
Většina měla v továrnách ta nejhorší zaměstnání, často ve zvláštních exportních
odděleních, kde tvořily skoro 90 procent pracovní síly. Ženy více a více
vynikaly ve stávkách i jako odborové předákyně.
Navzdory velice reálnému ekonomickému nárůstu, ke kterému dělníci přispěli
(mzdy ve výrobě rostly mezi roky 1970 a 1991 průměrně o 5,5 procenta ročně),
byly jejich mzdy stále ubohé, dokonce v porovnání s ostatními asijskými
rozvojovými zeměmi. Průměrná mzda byla 20 amerických centů na hodinu, v
porovnání s 54 americkými centy v číně.
Protesty začínají
Ačkoli počet stávek rostl, politické vědomí dělníků zůstávalo nízké. Většina
stávek byla omezena na bezprostřední ekonomické požadavky, jako zvýšení mezd na
minimální zákonnou úroveň, nebo proplácení jízdného. V roce 1993 se poté, co
byla brutálně zavražděna a zohavena Marsinahu, mladá žena, aktivní v
hospodářském zápasu, šířila vlna stávek, které získávaly podporu pro nové
nezávislé odbory SBSI (Indonéské prosperující odbory), které byly vytvořeny v
roce 1992. V únoru 1994 vyhlásil odborový předák Muchtar Pakphahan celostátní
jednohodinovou stávku, ve které byly zapojeny tisíce dělníků. O měsíc později
explodovaly stávky ve třetím největším městě v zemi, v Medanu, a tyto stávky
vedly ke stále smělejším požadavkům. SBSI organizovaly výstražné přerušení
práce ve městě, kterého se zúčastnilo desetitisíce dělníků, kteří vypochodovali
ze 70 továren. Požadavky zahrnovaly podstatné zvýšení mezd, právo organizovat
se a působit prostřednictvím SBSI, prošetření smrti Marsinah a požadavek
intervence vlády, aby bylo znovu přijato 380 dělníků, kteří byli propuštěni z
továrny na zápalky. Jako výsledek této akce byl Muchtar Pakphahan a mnoho
dalších aktivistů SBSI uvrženi do vězení. V roce 1995 byly vytvořeny další nezávislé
odbory PPBI, vedené 23letou ženou Ditou Sari. Organizovaly mnoho stávek v
textilních a dalších továrnách. Jeho předáci byli též zavřeni, včetně Dity
Sari, která dostala šest let.
Od roku 1996 se nespokojenost se Suhartovým režimem šířila mezi skupiny
vládnoucí a střední třídy, které byly Suhartovými kamarády vyloučeny z bonanzy
zisku a korupce. Dokonce Megawati Sukarnopuri, plachá Sukarnova dcera a lídr
Indonézské demokratické strany (PDI), začala mluvit nahlas. Její uhlazená
kritika získala okamžitou a entuziastickou masovou podporu. Suharto podporoval
soupeřící frakci v PDI, kterou vedl Suryadi, který byl ,,zvolen" lídrem
strany PDI v červnu 1996. Když se v červenci 1996 nový lídr pokoušel převzít
kontrolu nad sídlem strany, příznivci Megawati se zabarikádovali uvnitř budovy,
zatímco venku se konala masová shromáždění, která spojovala širokou skálu
opozičních sil. 27. července zaútočila na sídlo strany armáda, čímž rozdmýchala
masové nepokoje v Jakartě. Davy spálily 22 budov, včetně policejních a
armádních úřadoven, bank a prodejen luxusních aut.
V následujících osmi měsících byly zavřeny stovky politických aktivistů a veřejná
nespokojenost se rozdrobila v útocích na etnické minority. Deprese byla
rozehnána novou vlnou aktivity před a během zmanipulovaných parlamentních voleb
v květnu 1997. Masových demonstrací se zúčastnilo stovky tisíc lidí.
Demonstranti prorazili barikády armády. Byly tu rozšířené nepokoje, obzvláště
mezi městskou chudinou a mladými. Skoro milión lidí okupovalo ulice v částech
větší Jakarty při přinejmenším dvou příležitostech. Vynořily se radikální anti-suhartovské
slogany a ke konci sezóny se objevil otevřený pouliční boj.
Skrz zemi se šířily protesty na nejrůznějších úrovních, mezi nimi stávky, velké
demonstrace a útoky na policejní stanice a úřady vlády. V dubnu 1997 vypukla vlna
stávek po celém průmyslovém pásu v Jakartě a Surabayi na protest proti výši minimální
mzdy. Potom šli do čtyřdenní stávky dělníci v Nike, která začala 10ti kilometrovým
pochodem 13 000 dělníků. Poté, co managament porušil smlouvu, která dělníky na čas
uklidnila, vypukla během sekundy další stávka. Dělníci roztříštili všechna okna
společnosti a demolovali auta. Požadavkům, ačkoli minimálním, se nejednou vyšlo
vstříc. V červnu stávkovali v Jakartě dva dny řidiči a způsobili celkový chaos.
Stávka se rychle šířila do měst na západní Jávě a jinde. Ten samý den byla kvůli
stávce zavřena továrna na panenky Barbie do té doby, dokud nebyly splněny požadavky
dělníků.
Autority odpověděly zvýšenou represí, obzvláště vůči odborářům. Například v září
1997 udělala vojska státní bezpečnosti zátah na kongres SBSI a zatkla 13 lidí, včetně
zahraničních delegátů. Ale již nemohly utlumit aktivitu odborů. V říjnu vedli dělníci
dvou hlavních továren, IPTN (letecká) a PT PAL (stavba lodí) ohromné stávky. 16.000
zaměstnanců IPTN dosáhlo velkého vítězství ohledně mzdových a dalších požadavků,
k zúčtovalo se šéfem, jakýmsi B J Habibiem, se kterým se brzy setkáme dále. Na transparentech
na zdích jsme během masových mítinků mohli číst: "Vyhoďte zkorumpované a zvyšte
mzdy o 200 procent" a "šéfové si užívají, dělníci strádají". V listopadu
stávkovalo čtyři dni 40,000 dělníků prestižní továrny na aromatické cigarety Gudang
Garam a prosadilo skoro všechny své požadavky, včetně zvýšení mezd o 50 %.
Nacionalistická karta
Od začátku roku 1998 se demonstrace a nepokoje šířily skrze souostroví. V lednu
byly hlavní formou protestů stávky. V únoru dominovaly nepokoje, obzvláště na Jávě.
Od března začaly převazovat studentské protesty, které kulminovaly v masových demonstracích
a nepokojích v květnu. Během tohoto období se ale můžeme setkat se všemi formami
protestu. Ve skutečnosti nastala klasická revoluční situace: vládnoucí třída již
není déle schopná vládnout starým způsobem a ovládaní již nejsou déle ochotni tolerovat
jejich vládu.
Nepokoje, krmené hladem, rostoucími cenami a nezaměstnaností byly spontánní, neorganizované
a násilné. Protože zúčastněným lidem scházela jakákoliv kolektivní základna nebo
politické vedení, hodně hněvu bylo zpočátku zaměřeno proti indonéské čínské etnické
komunitě. Tato rasistická odpověď na ekonomickou krizi byla přihřávána vládou a
hlavními skupinami muslimů. Například 9. února Suharto řekl na veřejném mítinku,
že za ekonomickou krizi jsou zodpovědní ,,cizáci" (číňané). Ten samý měsíc
Amien Rais, předseda 25 miliónů čítajícího muslimského hnutí Muhammadiyah, veřejně
nařkl ze způsobení krize bohaté čínské "parazity", blízké Suhartovi. To
následovalo po odhalení dokumentu, napsaného velitelem Speciálních jednotek Prabowem
Subiantem, Suhartovým zetěm, který volal po kampani, která by obvinila čínské byznysmeny
z finančních čachrů.
V tomto klimatu se stali etničtí čínští obchodníci ve vesnicích, obchodující se
zbožím denní potřeby snadným cílem pro hladové lidi. Ve městech byly velké supermarkety,
patřící etnickým číňanům, nařčeny z vysokých cen. Například 9. února byly na východním
ostrově Flores obchody a obchodní firmy, které patřící etnickým číňanům, vypáleny
a vyrabovány. V Pamanukanu, velkém městě vzdáleném pouhých 95 kilometrů zničily
nepokoje, které začaly 13 února, obchody, restaurace, kostely a školy, spojené s
etnickými číňany. Objevilo se také otřesné hromadné znásilňování čínských dívek
a žen, a v obytných čtvrtích mnoho útoků na chudé číňany.
Od počátku roku ovšem vyšlo na světlo spoustu důkazů, že takové útoky byly režírovány
a prováděny přímo armádou. Malé skupinky mu�ů, buď vypadajících jako vojáci v civilním
oblečení, nebo doprovázených muži ve vojenských uniformách, zaplnily čínské oblasti.
čmáraly po zdech antičínské slogany, povzbuzovali lidy, aby se připojili k přepadání
vyděšených číňanů a zvaly muže, aby se podíleli na masovém znásilňování. Také pochodovaly
ulicemi a křičely protičínská hesla, používajíce přitom jazyk, který přesně kopíroval
vládní protičínskou propagandu.
Etničtí číňané tvořili méně než 4 procenta populace, ale kontrolovali více než 70
procent bohatství. Dvanáct z patnácti nejbohatších rodin jsou číňané. Drtivá většina
číňanů ovšem nepatřila ke klubu miliardářů a kvůli státem schvalované diskriminaci
měla do kapsy dokonce hlouběji než většina Indonézanů. Na počátku roku 1967 předložila
Suhartova vláda svůj plán "Základní pravidla řešení čínského problému".
Vydávání čínských novin bylo ukončeno. Vystupování čínských postav na veřejnosti
bylo zakázáno. čínské jazykové školy byly uzavřeny. Etnickým číňanům byl zakázán
vstup do armády nebo vlády a nebyli připuštěni na mnoho státních univerzit. Museli
dokonce nosit zvláštní identifikační kartu.
Toto ,,řešení" odráželo fakt, že etničtí číňané měli v Indonésii podobnou roli
jako v minulosti Židé v Evropě. Pod holandskými kolonialisty se číňané věnovali
obchodu, zatímco chudá populace byla nucena pracovat na rozlehlých plantážích. Jak
se země industrializovala, bohatší číňané přebírali kontrolu nad bankami. Skupovali
také hotely, obchodní domy, továrny a mnoho dalších podniků. V časech ekonomické
nebo politických krizí byli permanentně autoritami stavěni do rolí obětních beránků,
stejně jako židé v Evropě. Během masového zabíjení po puči v roce 1965 etničtí číňané
nesmírně trpěli a Suharto a jeho přátelé v následujících desetiletích pravidelně
rozdmýchávali rasistickou nenávist. Muslimské organizace se také pokoušeli získat
podporu urážkami ,,křesťanů" (mnoho etnických číňanů je křesťany) nebo jejich
otevřeným ocejchováním. Hlavní oběti byli chudí etničtí číňané: bohatí se poučili
z roku 1965 a většina přestěhovala své hlavní sídla a většinu peněz za hranice.
,,Destruktivní a nezákonné cesty"
Nepokoje na počátku roku 1998 nebyly ovšem mířeny pouze proti číňanům, zejména
v oblastech, kde byla dělnická třída silná. Ve skutečnosti jak se krize prohlubovala,
ohnisko protestů se posouvalo směrem k vládě a symbolům vládnoucí třídy (která občas
zahrnovala čínské obchodníky), obzvláště pokud měly protesty organizační základnu,
jako studentské koleje nebo pracoviště. Například v průmyslovém srdci Surabaye na
Východní Jávě se skrze město šířilo násilí poté, co počátkem ledna zásahová jednotka
policie zaútočila na demonstrující studenty. Tam se tyčily transparenty jako "Snižte
ceny, zničte sídla moci". Bylo zde přítomno málo znaků rasismu. V následujících
letech byla okolní města zasažena nepokoji, které začaly 12. ledna v Banyuwangi
a poté se přesunuly do Jemberu a Pasuruanu. Obchody byly nevybíravě vyrabovány a
povolané bezpečnostní síly nebyly schopné zastavit vlny destrukce.
Navzdory úplnému zákazu všech mítinků a protestů a masovému rozmístění vojáků ve
velkých městech se nepokoje a pro-demokratické demonstrace šířily skrze souostroví
jako oheň a proběhly nějaké stávky. Například v lednu šli do stávky dělníci v mnoha
továrnách, když šéfové odmítli zaplatit tradiční prázdninové prémie. Každý den přijela
před parlament další skupina nespokojenců, aby si vykřičeli svou zlost.
V únoru vypukly nepokoje v minimálně pětadvaceti městech ve Východní a Střední Jávě,
na Sumatře, Sulawesi a Flores, vyvolané rostoucími cenami. Podle Amnesty International
odpověděly v některých oblastech bezpečnostní síly ostrými náboji. Dva lidé byli
zastřeleni na Brebesu na Stření Jávě a další dva na ostrově Lombok. Suharto volal
po ,,rozhodné akci" proti demonstrantům a po celé zemi byly pozavírány stovky
demonstrantů, požadujících politické reformy. Dvanáctého února řekl: "Nemůžeme
je (demonstranty) nechat se schovávat za pláštík demokracie a nechat je využívat
destruktivních a nezákonných cest." Studenti odpověděli tím, že se vyhrnuli
z Jakartské univerzity a Yogyakarta Gadjah Mada Univerzity, aby požadovali více
politických svobod a lidských práv. Někteří studenti konali protestní hladovky.
Text nebyl dokončen.
