Iránská tragédie 1979

O iránské revoluci má mnoho lidí zkreslenou představu.
Fakt, že byl šáhův režim poražen masami pracujících, nemůže být z dějin
vyškrtnut. Tento převrat bývá ovšem často popisován jako teror mezi vedením fanatických
islamistů. Skutečná historie iránské revoluce je oslavou sebeemancipace
utlačovaných na základě dělnických rad a masového hnutí. Jak mohla tedy
vzniknout diktatura mullahů (islámští duchovní).

Irán platil před revolucí za ukázkovou rozvojovou zemi.
Zisky z ropy umožnily obrovský hospodářský růst. Pozice mladé iránské dělnické
třídy byla tak silná, že se roční růst mezd pohyboval mezi 30 až 50 %. Od roku
1975 ovšem příjmy z ropy klesaly, což vedlo ke zvýšení zadlužení. Nakonec
vypukla inflace, která  značně zhoršila životní situaci obyčejných Iránců.
Počet chudých obyvatel měst se rapidně zvýšil. Došlo k prvním srážkám mezi
státní mocí a demonstrujícími studenty a obyvateli slumů. Přesto však šáh v
červnu 1978 prohlásil: "Nikdo mě nemůže porazit. Mám podporu 700.000
vojáků a velké části lidu a všech pracujících."
To se od základů změnilo. Požadavky pracujících… mohly
být stále řidčeji splněny a objevovaly se stále nové požadavky: "Ukončení
výjimečného stavu!" nebo "Propuštění všech politických vězňů". V
září 1978 povstali početní pracující ze závodů těžících ropu. Vyšli z továren a
milióny se jich shromáždily v centrech průmyslových měst. Počet protestujích
rostl každým dnem. Pracovníci médií znemožnili prorežimní rádiové a televizní
vysílání. železničáři odmítli přepravovat armádu. Pracující v atomových
elektrárnách stávkovali a proklamovali: "atomové elektrárny byly Iránu
vnuceny v zájmu atomové války".
Bossové opouštěli spěšně zemi. Podniky přebírali
pracující, kteří začali řídit výrobu prostřednictvím svých rad (takzvané šóry).

Revoluce

16. ledna 1979 musel nenáviděný šáh konečně opustit
zemi. šířila se euforie – lidé házeli vojákům květiny a sbratřovali se s nimi.
Společně shodili sochy diktátora. 1. února se vrátil z exilu Alatojáh Chomejní.
O pět dní později se prohlásil za hlavu státu. Státní aparát a armáda s ním
velmi rádi spolupracovali, aby tak zabránili "nebezpečné" dělnické
demokracii. Vzniklo tak vlastně dvojvládí: moc v podnicích ležela stále v šórách,
moc nad státem již držel pevně v rukou Chomejní. Vměšování pracujících do
vedoucích funkcí bylo vládou okamžitě prohlášeno za neislamistické. Jeden
dělník to popisuje: ,,státem jmenovaní manažeři mají stejný postoj jako manažeři
předrevoluční. Vědí, �e jejich osud bude zpečetěn, pokud šóry udrží svoji moc.
Svoji nepřátelskou politiku nemohou prosadit přímo, proto bojují proti šórám
nejprve pod praporem náboženství."
Koncem března vydal Chomejní zákony namířené proti ženám.
Právo na rozvod bylo povoleno pouze mužům, kterým bylo zároveň zákonem povoleno
mnohoženství. Každým dnem byly ženy vytlačovány z dalších a dalších povolání.
8. března na den žen byla příznivci vlády napadena ženská demonstrace. Levice
nechala ženy ve štychu a trvdila, že ženská práva jsou ,,buržoazní požadavky".
Islámská reakce tak dopadla o to silněji, protože se jí levice nepostavila na
odpor. Přeci ale nepřišlo vítězství nově vládnoucích tak rychle. Poté, co byla
demonstrace pracujících rozehnána střelami Chomejního Revolučních gard,
obsadili dělníci ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo práce. Jeden z nich
prohlásil: ,,Navrhuji, abychom tady zůstali tak dlouho, dokud se toto
ministerstvo bossů nestane ministerstvem pracujících. Nepředhazujte nám
bezvěrectví. Splňte naše požadavky a my se budeme modlit 37krát denně místo
17krát."
Také demonstrace 1. května ukázala sílu iránských
pracujících. Jeden a půl miliónů lidí pochodovalo šest a půl hodiny. Na jejich
transparentech bylo napsáno např.  ,,Pryč se starým zákoníkem práce –
napište nový ve spolupráci s pracujícími" nebo ,,školy pro děti – ne
dětská práce". Islamisti poštvali na demonstranty vojsko, levice opět
nereagovala, neboť argumentovala, že jsou v menšině. Proto se vojsku dařilo
vykřikovat hesla jako ,,ať žije islám, smrt komunistům". Krok za krokem
zatlačoval Chomejní náboženskými argumenty své oponenty do pozadí. Přesto byl až
do podzimu v Iránu vliv revoluce značný: ženy se masově stavěly proti zákonům
omezujícím jejich svobodu, šóory dále pracovaly a všude se konaly demonstrace.

Porážka

V listopadu nechal Chomejní obsadit
americké velvyslanectví v Teheránu. Tvrdil, že tím zahajuje boj proti
imperialismu. Apeloval na národní jednotu a všechny aktivity, které odporovaly
vládní linii, prohlásil za "imperialistické". Všechny levicové strany
tento argument akceptovaly. S konečnou platností tak zradily pracující. Aby se
ospravedlnily, tvrdily, že vědomí dělníků je málo vyspělé – šóry mají prý jen
hospodářský charakter. Když roku 1980 napochodovala do Iránu irácká 
vojska, Chomejní znovu velmi úspěšně použil svoji argumentaci národní jednoty.
Tím byla velká část opozice zničena, levice se mohla se svojí nezávislostí
rozloučit. Takový konec ovšem nebyl nevyhnutelný. Opozice mohla a měla bojovat
o převzetí politické moci s podporou šór. Jedině politické chyby levice byly
zodpovědné za vítězství islámských fundamentalistů. Revoluční hnutí potřebuje
politickou stranu, která bez kompromisů bojuje za moc pracujících. Taková
strana ovšem v Iránu 1979 ovšem chyběla.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •