Kuba: 40 let po revoluci

Jako
každé mladé hnutí má i česká autentická levice nízkou rozlišovací schopnost a
sklon k černo-bílému vidění. To je obzvlášť dobře vidět na otázce Kuby – bud
nekritická podpora nebo totální odmítnutí. Z tohoto důvodu a zároveň k příležitosti
kulatého výročí kubánské revoluce zde otiskujeme článek z En Lucha,
časopisu naší sesterské organizace ve španělsku.

 Nový rok 1959 se stal na Kubě
svědkem výbuchu nové, revoluční, antiimperialistické síly rebelů ze Sierra
Maestra. Ti přišli z hor, aby dobyli Santa Claru, Havanu a zbytek ostrova, načež
vytvořili kubánský mýtus o "prvním svobodném území v Americe", vizi,
která inspirovala milióny lidí po celém světě. O dva roky později deklaroval
Fidel Castro, že Kuba je socialistická. Jeho model  se 
zdál být, alespoň v začátku, velice odlišným a mnohem přitažlivějším než
socialismus šedivých mužů z Kremlu.

Dnes, po
40 letech, vypadají věci jinak…

      V následujícím článku načrtává David
Karvala, který v r. 1996 pracoval na Kubě, hlavní rysy kubánské revoluce i
toho, co se stalo od té doby.
Před revolucí byla Kuba známá jako
zábavní park pro turisty ze Spojených států. Mohli hrát v kasinech, chodit za
prostitutkami, opíjet se dobrým rumem, a to vše za pro ně směšnou cenu. Situace
většiny Kubánců byla jiná. Ve své řeči 
pronesené na svou obhajobu během 
procesu za útok na kasárna Moncada popisuje Fidel Castro chudobu většiny
lidí na ostrově, nezaměstnanost, nedostatek půdy pro rolníky, prostituci
atd.  řešit krizový stav ovšem
zkorumpovaný Batistovův režim neodhodlal. šlo o despotivní oligarchii plně
zaměstnávanou zmnožováním vlastního zisku.
 

Sierra Maestra

Skupina rebelů pod Castrovým
vedením, která nakonec provedla revoluci, "Hnutí 26. července" (název
se vztahoval na datum útoku na kasárna Moncada), přitom začala svůj odboj
velkým neúspěchem. V roce 1956 připlulo lodí Granma na Kubu na 80 bojovníku,
jen aby se nechali lapit do pasti Batistova vojska. Mezi málo přeživšími byli
Fidel Castro, Che Guevara a Camilo Cienfuegos. Ti vytvořili jádro partyzánského
vojska, které nikdy nečítalo více než 2000 bojovníků. Bojovali stejně statečně
jako tolik jiných partyzánských skupin, které takto bojovaly celá desetiletí,
avšak bezúspěšně. V případě Kuby byla rozhodujícím faktorem prohnilost
samotného Batistova režimu. Ani Spojené státy nakonec nebyly ochotny ho
podporovat, o to méně k tomu bylo ochotno zbídačené obyvatelstvo. Takže po dvou
letech bojů partyzánského vojska, mnohem menšího než toho v Kolumbii nebo El
Salvadoru, a po válce mnohem kratší (vzpomeňte např. na 30 let bojů v
Guatemale) byla diktatura svržena. 8. ledna 1959 vstoupilo Hnuti 26. července
vítězně do Havany.

úspěchy revoluce:
"Socialistická Kuba"

Revoluce zavedla důležité změny v
živote lidí, od zemědělské reformy až po vznik veřejných sociálních služeb.
Krátce po revoluci přišla kampaň proti negramotnosti; na venkov odjely tisíce
entuziastických studentů, aby naučili rolníky číst. Vzdělávací systém se
rozšířil a stal se bezplatným pro všechny. Zdraví většiny lidí se převratným
způsobem zlepšilo. To je např. jasně vidět na jednom z klíčových ukazatelů,
dětské úmrtnosti. Před revolucí zemřelo 60 z tisíc kojenců před dosažením
prvního roku věku. Do r. 1975 se toto číslo snížilo na 27,5 z tisíce a v r.
1983 na pouhých 15 (v porovnání např. s úmrtností v El Salvadoru a Guatemale (58
z tisíce), na Haiti (116) a černošských kojenců ve Spojených státech (18)).
Očekávaná délka života na Kubě se
zvýšila z 55 let před revolucí na 72 pro muže a 76 pro ženy v 80. letech,
mnohem více než jinde ve Střední Americe. V porovnání s těmito zeměmi je na
Kubě celkově více lékařů, více nemocnic a lepší strava.

Všechny tyto údaje vyvrací lži těch,
kteří popírají možnost alternativy k chudobě a utrpení pro miliardy lidi ve
"třetím svetě". Není prostě nevyhnutelně nutné, aby tolik dětí, žen a
mužů umíralo hlady nebo na nemocí.

Není vše
zlato… 

Ale zatímco bylo dosaženo těchto
zlepšení, v jiných aspektech revoluce nebyla tak revoluční. Nejznámější
problémem je situace homosexuálů. Už v r. 1965 byli gayové zavřeni do
„Vojenských jednotek výrobní pomoci“ čili do pracovních táborů. Od 60. let
proběhly čistky proti gayům v uměleckých kruzích a na universitách. Vstup do
Komunistické strany Kuby je homosexuálům zakázán; vážný problém v zemi, kde
lepší pracovní místa jsou privilégiem straníků. HIV – pozitivní lidé (z nichž
většina netrpí AIDS a mohli tudíž vést zcela konvenční život) byli zavřeni do
klinik jako Los Cocos na okraji Havany, a to fakticky doživotně. K zlepšení v
této věci dochází jen postupně a neochotně. V srpnu 1997 byla provedena razie v
hospodě, kde se schází homosexuálové, přičemž kubánská policie zadržela 800
zákazníků. Co se tyče sexismu, tak nemohou ani osoby nejméně kritičtí vůči
kubánskému režimu popírat, že na ostrově i nadále existuje. Skutečně nelze
jinak než uznat, že ženy na Kubě jsou stále utlačovány. To je vidět jak na
veřejném mínění, tak na statistikách. Abychom dali pouze jeden příklad, ve
vedení Komunistické strany přijde na celostátní úrovni na jednu ženu 17 mužů,
na oblastní úrovni je jich dokonce 33. Průzkum veřejného mínění našel různá
vysvětlení tohoto rozdílu: 85,7% respondentů si myslelo, ze je to kvůli práci v
domácnosti, a 22,8% bylo názoru, že zaměstnavatelé mají za to, že práce v
domácnosti a péče o děti špatně ovlivňuje výkonnost žen v zaměstnání!
To nejsou náhodné vady na kráse, ale
naopak důsledky zásadního problému kubánské revoluce: nebyla to revoluce
socialistická, revoluce dělnické třídy. Byla to revoluce národně osvobozenecká
pod vedením menšiny – menšiny sice vzdělané a dobré vůle – jejíž cílem však
nebyla nová společnost pod kontrolou samotných lidí, nýbrž vývoj národního
hospodářství. Jak to koneckonců vysvětluje i Castro  v knize "Dějiny mě osvobodí":
"Revoluční vláda s podporou
lidu a s respektem národa… se ihned pustí do industrializace země… [s] řízením,
plánováním a realizací v rukou techniků a lidí absolutně kompetentních, úplně
cizích politickým jevištím." Avšak i když je ekonomický pokrok významnou
součástí společenské změny, zdaleka není dostačující. Engels psal, že
socialistická revoluce – tj. revoluce většiny pracující třídy – je nutná nejen
proto, že je to jediná možnost jak skoncovat s kapitalismem, ale i protože je
to jediná možnost, jak se tato masa pracujících může sama změnit a osvobodit od
předsudků a omezení, které byly nutným výsledkem života v kapitalistické
společnosti. Tak se vysvětluje, proč revoluce v Rusku v r. 1917 ve společnosti
infikované reakčními názory na ženy a Židy došla až k podpoře rovnosti pohlaví
a zvolila si  do svého čela Trockého a
další revolucionáře židovského původu.
Pomůže to též vysvětlit, proč
reakční názory na Kubě nevymizely a mizet 
ani nezačínají.
Další část vysvětlení příčin toho,
proč na Kubě není všechno v pohodě, nás opět vede k ekonomické otázce, a to
nejen v kvantitativních pojmech, nýbrž k reálnému základu kubánského
hospodářství a k jeho vztahu se zbytkem světové ekonomiky.

Ostrov v kapitalistickém světě

Jestliže je aktivní účast mas jeden
ze základních aspektů sociální revoluce, tak dalším je internacionalismus.  Mezinárodní povaha revoluce neznamená, že
všechny země musí tentýž den provést revoluci. Ale dříve či později je
izolovaná revoluce odsouzena k porážce, jednak kvůli agresi zvenčí, tak i kvůli
tomu, že zásoby jedné zemi nestačí k vytvoření nové společnosti. V případe Kuby
došlo k nespočtu vnějších agresí, od útoku na Playa Girón v r. 1961 až po
poslední pokus přitvrdit blokádu návrhem zákona Helmse Burtona.
Přesto nemusí revoluce zůstat
osamoceny; protože podmínky, které umožňují masovou revoluci, se nevyskytují
pouze v jedné zemi. Revoluce z r. 1917 způsobila vlnu nepokojů od Ruska až po
Irsko. Události v r. 1968 se rozšířily po celém světe, stejně tak jako období
povstání a bojů, které začalo revoltou v Alžírsku v r. 1988 přes revoluce ve
východní Evropě v r. 1989 až po Indonézii dnes. Kubánská revoluce v sobě náboj
internacionalismu v zásadě nesla, především v osobě Che Guevary. Avšak od jeho
vraždy v Bolívii se tento internacionalismus – se všemi svými omezeními způsobu
rozšíření revoluce, kterými se tyto pokusy vyznačovaly – vytratil. To způsobilo
pro Kubu problém : jak v nepřátelském světě přežít.

Ztráta internacionalistických
úsilí  tedy vedla k stále těsnějšímu
sbližování  se SSSR.

Kuba a
SSSR

Před revolucí závisela kubánská
ekonomika na hospodářství Spojených státu. Téměř 70% zahraničního obchodu
proběhlo s touto zemí  a velká část
domácího hospodářství byla pod kontrolou severoamerických podniků. Spojenými
státy krátce po revoluci prohlášené embargo ukončilo skoro celý tento obchod.
Toto embargo, a to je třeba neustále připomínat, především vrhlo Kubu do
područí SSSR.
 Revoluce, která se původně
bránila závislosti na jediné zemi – jak to před r. 1898 prohlásil José Martí,
historický kubánský "lídr" – skoncovala s nadvládou USA, jen aby se
dostala do stejné závislosti na SSSR. Se vstupem Kuby do RVHP v r. 1972 se tato
závislost přirozeně ještě zvýšila. V r. 1985 již proběhlo 83% jejího
zahraničního obchodu v rámci RVHP.
 V
povaze tohoto fenoménu leží
klíč k pochopení jak důležitých pokroků 
kubánského hospodářství v 70. a na počátku 80. let, tak i příčin
pozdější hluboké krize. Důležitým prvkem kubánského hospodářství byl
masivní
vývoz cukru, jehož cena byla v rámci RVHP silně nadhodnocena
(ročně  něco mezi 1,3 a 4 milióny dolarů)  Potvrzuje to
i  kubánská strana v r. 1992: "Během
minulého desetiletí znamenaly vztahy se zeměmi RVHP přibližně o 50%
vyšší
příjmy v poměru k těm, kterých se dalo docílit na světovém trhu."
Dalším
faktorem byla dotovaná sovětská ropa, která stála méně než u jiných
dodavatelů
a ušetřila Kubě několik miliard dolarů ročně. Koupě ropy byla nakonec
tak
výhodná, že se Kuba stala v 80. letech dokonce jejím reexportérem. Jak
napsal
jeden ekonom z Havanské univerzity: "reexport ropy… představoval
nejdynamičtější část kubánského exportu v konvertibilních měnách a
představoval… o něco více než 42% (příjmu v konvertibilních měnách) v
r.
1985."
 Bylo přitom nadmíru jasné, že
nejde o štědrý internacionalismus ze strany 
SSSR, ale o mocenský vliv ruských satrapů  na západní polokouli. V opačném směru musela
zase Kuba, jak Castro později rozhořčeně komentoval, utratit část subvencí za
stroje z Východu, které nebyly vždy zrovna nejlepší kvality. Ale přesto
umožnily tyto peníze mnoho z oněch sociálních reforem, které Kuba zavedla.  Pochopení tohoto faktu je velice důležité.
 Zde je totiž jeden z důvodů,
proč např. nicaragujští sandinisté, které ze strany Ruska nepotkalo tolik
"štěstí",  nedokázali napodobit
kubánské úspěchy.
 Stejně tak jako tisíce
partyzánu v El Salvadoru, Guatemaly, Kolumbie a dalších zemí, kteří snili o
dosažení stejného sociálního pokroku i pro své země, ale kteří  neměli v rámci velmocenských her dostatečnou
podporu a finance. Zánik SSSR a podpůrného RVHP Kubu opět izoloval a obnažil
její hospodářskou vratkost.

Kapitalistická krize: kapitalistické
odpovědi


Ale i když je tento faktor významný,
není jediný; současná krize nezačala se zhroucením SSSR. Kubánsky hrubý domácí
produkt klesl již v r. 1986, čili Kuba byla v recesi už tři roky před pádem
berlínské zdi.
Jeden kubánský ekonom k tomu podotkl:
"Během let 1986-90 byla zmenšená celková efektivita investic. Když
počítáme efektivní výsledek investic mezi obdobími let 1981-85 a 1986-90, tak
zjistíme značný pokles, zatímco v prvním období bylo pesso navýšeno až o 53
centavos, pak v druhém již o pouhé 2 centavos.
Pokud chceme rozumět krizi na Kube,
tak základní vysvětlení nám dává Marx; kapitalismus má sám v sobě tendenci ke
krizím. A když si státní kapitalismus v SSSR nebo na Kubě stál za světové
recese v r. 1974 lépe než západní kapitalismus, tak to byly naopak ekonomiky
sovětského modelu, které trpěly více koncem 80. let.
Odpovědi na krizi ze strany
„komunistických“ či „postkomunistických“ vládců byly stejné jako na západě;
útočit na životní úroveň pracujících. Někteří, jako např. Thatcherová tak
učinili očividně s gustem; jiní, např. sociální demokraté, se, když útočili na
sociální stát a vyhazovali miliony pracujících na dlažbu, omlouvali. Výsledek
je vsak stejný. Podívejme se proto na krizi i na reakci na ni ze strany vládců
na Kubě.

Kuba na
trhu

Rozpadem SSSR v r. 1991 skončil
privilegovaný vztah Kuby s touto zemí, který se i tak v předchozích letech
horšil.
 Kubánské hospodářství
vstoupilo do hluboké krize; výroba spadla během dalších dvou nebo tří let skoro
na polovinu. Přídělové kupóny, které v 70. letech zajistily každému základní
potřeby jako jídlo, mýdlo a později i tabák, byly postupně omezovány, takže na
ně zůstalo jen něco málo jako rýže a zelenina na dva týdny v měsíci. Všechno
nad to si museli lidé obstarat na "volném trhu". Zde se přitom
diktují ceny, které si lidé s běžným platem kolem deseti dolaru měsíčně nemohou
dovolit. V r. 1996 stalo kilo masa v přepočtu průměrný týdenní plat.
 Do jisté míry se udržela
úroveň školství a zdravotní péče, avšak i zde je pokles patrný. Stále ještě
můžete navštěvovat dobrého lékaře zdarma – nezvyklá věc ve velké části Latinské
Ameriky – ale léky jsou již na prodej a to výhradně v dolarech, kterých má
samozřejmě většina lidí minimum.
 Zatímco se sociální stát takto
vnitřně rozpadá, zhoršuji se pracovní podmínky. Privatizovalo se nejen v
Evropě, ale též na Kubě, i když v menší míře.
 První zákon o zahraničních
investicích byl schválen v r. 1982, ale byl ještě hodně omezený. Takže Zákon o
zahraničních investicích z 5. září 1995 již prohlašuje, že je nutné
"povzbuzovat zahraniční investice na národním území a nabízet jim
pobídky… Je vhodné přijmout novou legislativu, která by nabízela zahraničnímu
investorovi větší bezpečí a záruku".
 Co se týče omezení pro
zahraniční investory: "Zahraniční investice mohou byt schváleny ve všech
sektorech s výjimkou školství, zdravotnictví a ozbrojených složek mimo jejich
továrenské provozy."
 Pracovníci ve firmách cizího
kapitálu jsou bezpochybně vykořisťováni – stejně jako každý dělník. Ale
Komunistická strana hraje samozřejmě svou pacifikační roli při udržováni tohoto
vykořisťování, stejně jako ve státních podnicích.
 Jak Castro prohlásil 10.
května 1990 ve své zahajující řeči k otevření jednoho hotelu, postaveného ve
spolupráci se španělskou firmou: "Strana musí být i nadále hlídačem
efektivity a disciplíny a bojovat o to, aby odvedená práce byla co
nejkvalitnější… a odbory budou usilovat o totéž." Zaměstnancům hotelu
pak vysvětloval: "Vaše úsilí se znásobuje stejnou měrou, jak se znásobují
zisky našich společníku. Když oni amortizuji své investice za čtyři roky, tak i
my amortizujeme své investice za čtyři roky… Proto chceme, aby tento hotel
fungoval s nejvyšším možným ziskem."
Kromě smíšených firem Kuba navíc
následovala čínu v etablování zón volného obchodu, zón průmyslové výroby bez
odvádění daní, cla atd.
 A v tomto posunu k západním
metodám se také nezapomíná na kubánské státní podniky. Na internetových
stránkách kubánské vlády je mezi informacemi pro turisty k nalezení i kubánský
obchodní časopis Opciones, jenž dává následující rady pro kontrolu práce:
 "Dodržuje se zásada, že
se zodpovídá za svá rozhodnutí před jediným vedoucím…" "(Musí se)
zesílit úlohu vedoucího jakožto prvotního článku výroby…; Dosáhnout ve vědomí
každého vedoucího a všeobecně každého pracovníka, že musí přes rámec svých
pravidelních úkolu splnit každou další aktivitu, pro kterou byl svým nadřízeným
určen…; Ohodnocovat podle výsledků a ne podle úsilí. Veškerý stimul musí byt
vázán na skutečný výsledek, který pomáhá při zvyšovaní efektivity
podniku…" atd. atd.
 Kuba tedy zkrátka touto cestou
opakuje mílovými kroky všechny výrobní metody západu.
 Přitom se však musí poukázat
na fakt, že vykořisťování kubánských dělníků není nic nového; nové je pouze to,
že nyní je spojeno tak jednoznačně se světovým trhem. Předtím byl systém platby
za výkonnostní odměnu ospravedlňován jménem socialismu. Teď se tato omluva
používá stále, je ale  průhlednější než
dřív.
 Po těchto změnách zůstane, jak
se zdá, mezi "socialistickou Kubou" a ostatními latinskoamerickými
zeměmi, jak ve výrobě, tak i v sociálních službách, pouze jediný
rozdíl.  Zatímco v těchto zemích mají  pracující na své
straně odbory – i když
určitě ne bez problémů, tak na Kubě jsou odbory v podstatě jen součástí
státu.

 Socialismus na Kubě


Kuba není poslední nadějí
socialismu; je poslední nadějí národního řešení pod vedením vzdělané menšiny,
"vlády s respektem národa".
 Kuba ukazuje, ze dobrá vůle
nestačí. Neexistují národní řešeni, řešením nejsou reformy shora, i kdyby byli
vládci ve své snaze nejupřímnější.
 A nic z toho, co tu bylo
řečeno, nepopírá, že v zásadě upřímní byli.
 Castro není žádný Ceausescu a
Pinochet už vůbec ne, jak tvrdí část uprchlíků v Miami. Castro byl reformátor,
který skutečně chtěl zlepšit stav věci pro kubánský lid.
Většina
takových reformistů dokázala v letech konjunktury dosáhnout pouze malé části
toho, co chtěli, a později ani toho ne. Castro dosáhl velké části toho, o co se
snažil.
 Bohužel bylo materiální
zlepšení, jak jsme viděli, možné jen na základě spojenectví s imperialistickou
mocností, se SSSR.
 Avšak ještě významnější bylo,
že tato zlepšení nevedla k nové společnosti, stejně tak ani švédsko nepřestalo
být kapitalistické tím, že zesílilo svůj sociální stát.
V obou případech byla zlepšení
plodem příznivé situace, ale pouze dočasné, uvnitř kapitalistického světa. Na
čas se mohlo zdát, že unikly systému, ale dříve či později se musela projevit
jejich logika – všechno pro akumulaci.
 Takže sexismus, nesnášenlivost
vůči homosexuálům a absence demokracie nejsou nevysvětlitelné chyby
socialistické země, nýbrž nevyhnutelné projevy kapitalistické společnosti.
 Socialistická Kuba není ani
skutečností, kterou stačí obdivovat, ani nezvratný neúspěch, nad kterým nám
nezbude než plakat, nýbrž je to možnost pro budoucnost. Skutečná změna nastane
jedině bojem pracujících mas proti stávajícímu systému.
 V této situaci nelze
pokračovat v opakovaní frází, které se již ukázaly jako prázdné.
 Musíme Kubu i nadále bránit
proti blokádě Spojených států, a to i přes kompromisy, které uzavírají kubánští
vládci se světovým trhem.
 Avšak zásadní rozpor na Kubě
není ten mezi Castrem a Clintonem, ale ten mezi vládci na jedné straně –
státními funkcionáři, řediteli státních podniků a smíšených firem – a mezi
dělníky a chudými rolníky na druhé straně.
Nevíme,
kdy začne konflikt mezi těmito společenskými skupinami, a určitě bude ze
začátku působit hodně politického zmatku, ale před každého antiimperialistou a
levičákem nastolí otázku: jsi na straně státu, který prosazuje sociální škrty,
nerovnost a útlak, nebo na straně pracujících, kteří mohou vytvořit novou
společnost, nový svět?

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •