Z čeho pramení nezaměstnanost?

O původu nezaměstnanosti koluje mnoho legend. Lidí je příliš
mnoho, produktivita práce je příliš vysoká, podpora v nezaměstnanosti je tak
vysoká, že se mnoho lidí raději fláká, než aby pracovali – každý tyto
„moudrosti“ jistě již mnohokrát slyšel.

 Argument,
že je „příliš mnoho lidí“ na práci, kterou je třeba vykonávat, je naprosto
nesmyslný již na první pohled. Stačí se toho, kdo toto tvrdí, zeptat jak
vysvětlí skutečnost, že zatímco na zprostředkovatelnách práce stojí stále
rostoucí fronty uchazečů o zaměstnání, zaměstnaná část pracujících trpí stále
rostoucím stresem z tlaku zaměstnavatelů na růst intenzity práce (vedoucím
často až k poruchám zdraví). Z hlediska zdravého lidského rozumu by jistě bylo
lepší snížit tuto intenzitu práce na přijatlnou mez a zaměstnat další
pracovníky. Kapitalistická ekonomika se však řídí zcela odlišnou, v podstatě
antihumánní logikou.
 Že vysoká
produktivita práce zajišťuje, že potřebné produkty vyrobí menší počet
pracovníků a ostatní jsou přespočetní, protože jejich práci nikdo nepotřebuje?
Tvrdit něco takového v situaci, kdy velké množství lidí nemá kde bydlet, kdy se
ve školách zvyšují počty žáků připadající na jednoho učitele vysoko nad
pedagogicky přijatelné meze, kdy chybí lidé pro péči o nemocné, staré a jinak
postižené osoby, kdy životní prostředí vypadá tak, jak vypadá atd. (abych uvedl
namátkou jen několik příkladů), toho je skutečně schopen jen „liberální
ekonom“, nebo jiný profesionální pravičák.
 Podobně
je to i s „leností“ lidí a jejich neochotou hledat si práci. Vyzývám kohokoliv,
kdo toto tvrdí, aby si vyzkoušel, jak „skvěle“ je možno u nás žít ze sociálních
podpor. Jde spíše o to, dostat lidi do tak zoufalé situace, aby byli nuceni
pracovat mnoho hodin za minimální mzdu a v podmínkách, které jim podnikatel
nadiktuje.
Tradiční
stereotypy pro vysvětlení tohoto jevu nepostačují. Podívejme se, co má k němu
říci Karel Marx, který se problémem růstu mezd a nezaměstnanosti podrobně
zabývá v 1. díle Kapitálu (Kapitola XXIII: Všeobecný zákon kapitalistické
akumulace). Především uvádí, ža je „pracovní síla prodejná jen potud, pokud
udržuje výrobní prostředky jako kapitál, reprodukuje svou vlastní hodnotu jako
kapitál a v neplacené práci skýtá zdroj dodatečného kapitálu“. To znamená, že v
kapitalistických podmínkách najde uplatnění jen taková pracovní síla, jejímž
využitím (zapojením do pracovního procesu) kapitalista získá hodnotu
odpovídající náhradě spotřebovaných (nebo opotřebovaných) výrobních prostředků,
mzdě této pracovní síly a určité nadhodnotě (tedy v podstatě zisku, který je
hlavním motivem zájmu kapitalisty na konkrétním pracovním procesu). Vidíme, že
důvody, proč kapitalisté nechávají velké množství lidí bez práce, i když je
kolem tolik společensky potřebné práce, jsou vcelku jasné – podobné práce
nesplňují tuto „podmínku prodejnosti pracovní síly“. Pokud jsou tyto práce
(např. pod tlakem společnosti) přece jen vykonávány, chápou je kapitalisté jako
externí náklady, kterým se aktivně brání (pokud jsou placeny z daní – ve
veřejném sektoru), nebo se pokoušejí změnit podmínky tak, aby i tyto pracovní
procesy odpovídaly jejich požadavkům (zavádění přímých plateb ve zdravotnictví,
snaha o komercializaci školství, snižování mezd v těchto odvětvích atd.).
Marx
uvádí, že zaměstnávání pracovních sil i jejich mzdy závisí na akumulaci
kapitálu (tedy na podílu nadhodnoty, která není spotřebovávána, ale je zpětně
investována do výroby). Tato suma se dělí na nákup nových výrobních prostředků
a na najímání nových pracovních sil. Pokud bude produktivita práce růst jen
pomalu, nebo pokud by dokonce stagnovala, bude akumulace působit zaměstnávání
dalších a dalších pracovních sil (toho jsme byli svědky za starého režimu a tím
je též možno vysvětlit tehdejší „nedostatek pracovních sil“). Působení
konkurence a centralizace kapitálu je ovšem 
v klasickém kapitalismu silným motorem růstu produktivity práce, takže
taková období jsou spíše jen vyjímkou.
 Růst
produktivity práce vede i ke stálému zvětšování poměru kapitálu, určeného na
výrobní prostředky (fixního kapitálu) ku kapitálu, určenému na nákup pracovních
sil (variabilního kapitálu). Lidsky řečeno – cena používané techniky roste
výrazně rychleji, než celkové vyplácené mzdy. 
Vzhledem k tomu se kapitál neustále snaží, aby byl růst produktivity
práce vyšší, než objemu růst mezd, protože jen tak je schopen zajistit vznik
nadhodnoty a zisku. Proto se také tak brání zkracování pracovní doby a najímání
dalších pracovních sil (snížila by se nadhodnota získaná z jednoho pracovníka a
tím i výsledná míra zisku). Zároveň také platí, že k vytvoření nových
pracovních míst je třeba stále většího kapitálu.
Existence
početné vrstvy nezaměstnaných slouží i dalším účelům. V obdobích růstu slouží
jako zásobárna pracovních sil pro extenzivní zvyšování produkce, v období
poklesu a krize je využitelná k tlaku na zaměstnané pracující, aby byli nuceni
přistoupit na snížení mezd a zhoršení pracovních podmínek.
 Za
mimořádně příznivých podmínek, kdy po 2. Světové válce došlo k prudkému růstu
výroby na základě národních států a jejich omezených zdrojů pracovních sil,
vznikl přechodný nedostatek pracovních sil, který umožnil pracujícím využít
odborového boje a vydobýt si poměrně slušné pracovní podmínky (růst mezd, nepatrná
nezaměstnanost, zdravotní a sociální zabezpečení atd.).
S
nástupem globalizace světové ekonomiky a organizování výroby v nadnárodním
měřítku došlo zhruba od konce 70. let k rostoucí konkurenci mezi pracujícími
„vyspělých zemí“ a ostatními pracujícími ve „třetím světě“ (kam se dnes
postupně úspěšně zařazuje i naše republika). Výsledkem bylo prudké zhoršení
postavení pracujících v rozvinutých zemích, likvidace nebo omezení systému
sociálního zabezpečení, prudký růst nezaměstnanosti a faktická krize stávajícího
byrokratizovaného odborového hnutí, které nenalezlo žádný způsob, jak tomuto
trendu čelit.
Stav akumulace v kapitalistické ekonomice dnes umožňuje ve stále větší
míře vznik jen pracovních míst za podmínek blízkých situaci v rozvojových
zemích (nízké platy, dlouhá, často nepravidelná pracovní doba, minimální
sociální a zdravotní zabezpečení atd. – typické pro USA a Velkou Británii). Za
této situace jsou možné dva přístupy: Buď si řekneme, že se nedá nic dělat,
budeme tiší a nenápadní a budeme doufat, že to svou pílí a snaživostí  nějak přežijeme (několika z nás se to třeba i
podaří). Druhou možností je boj, ovšem vedený stále více novými formami a na
mezinárodním základě (např. budování hnutí řadových pracujících, včetně
mimoodborových organizací, jako jsou rady pracujících tam, kde je jejich vznik
možný, stávky ve všech závodech určité nadnárodní společnosti, boj za zkrácení
pracovní doby, hnutí nezaměstnaných, bojkot společností, které se „vyznamenaly“
brutálním postupem proti pracujícím atd. – z toho důvodu je dnes třeba např.
aktivně podporovat stávkující australské dokaře, i když „je to na druhém konci
světa a my máme svých starostí dost“).
Nedělejme si však  iluze – i
kdybychom v tomto boji po určitou dobu byli úspěšní a dosáhli dílčího zlepšení,
nepřekročí-li náš boj rámec kapitalistického systému, je trend vývoje akumulace
kapitálu takový, že při sebemenší změně v poměru třídních sil dojde k buržoazní
protiofenzívě (jakou jsme viděli v 80. letech) a ke ztrátě všech vymožeností.
Je jen jediná možnost, jak se z toho bludného kruhu krátkodobých vítězství a
stále dalších porážek vymanit – zlikvidovat kapitalistický systém a nahradit
jej novým systémem, zaměřeným nikoliv na akumulaci za každou cenu, ale na
uspokojování lidských potřeb. Jak již kdysi napsala R. Luxemburková : „Jediné
řešení je revoluce“.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •