Krize kapitalismu a antikapitalistická alternativa

Řecké protesty - Generální stávka

Už více jak pět let žijeme v ekonomické krizi, jakou svět nezažil od onoho „černého pátku“ na newyorské burze v říjnu 1929 a následné krizi 30. let.

Bezprostředně po krachu na amerických hypotečních trzích se v mainstreamových mediích i mezi mainstreamovými ekonomy a politiky začalo debatovat: „Je to konec kapitalismu?“, „Co bude krize znamenat?“ – kladli si mnozí nahlas otázku. I v českém tisku se tato debata otevřela. Martin Weiss v Lidových novinách z 18. září 2008 píše článek s názvem „Temné zítřky“, v Právu článek „Předposlední soud“, znovu Lidové noviny „Opravdu nastává konec kapitalismu?“ atd.

Globální ofenzíva kapitálu

Podívejme se stručně na kořeny této krize. Dobře je shrnul marxistický ekonom David Harvey. Podle něj má „současná krize své kořeny v krocích, které byly učiněny k vyřešení krize v 70. letech. Tyto kroky jsou:

  1. postupný útok na organizované pracující a jejich politické instituce, mobilizace globálních zásob práce, zavádění práci spořících technologií a zvyšování konkurence. Výsledkem je globální stlačování mezd a vytvoření obrovské zásobárny pracovní síly žijící v těžkých podmínkách.
  2. Podrývání předchozích struktur monopolu moci a nahrazení kapitalismu národních států konkurenci na mnohem divočejším mezinárodním poli mezinárodní konkurence. Nerovnoměrný geografický rozvoj a meziteritoriální konkurence se stala klíčovým jevem v kapitalistickém rozvoji, čím otevřely cestu k počátkům hegemonického posunu moci zejména, ale ne výlučně, do Východní Asie.
  3. Využití a posílení nejnestálejší a vysoce pohyblivé formy kapitálu, finančního kapitálu, k opětovné alokaci kapitálových zdrojů globálně (nakonec v podobě elektronických trhů: sledování indexů, burzy atd.) a tím zažehnutí deindustrializace v tradičních jádrových regionech a nových forem vysoce utlačovatelské industrializace a těžby nerostných surovin v rozvojových zemích. Výsledkem toho bylo zvýšení ziskovosti finančních korporací a nalezení nového způsobu jak globalizovat a údajně absorbovat rizika skrze vznik fiktivních kapitálových trhů (bubliny, nakupování akcií podle plánovaných výnosů firem atd.).
  4. To vedlo k zvýšenému spoléhání se na „akumulaci vyvlastněním“1 jakožto nástroj pro zvětšení kapitalistické třídní moci. Nové kolo původní akumulace2 namířené proti původnímu a rolnickému obyvatelstvu bylo posíleno ztrátou aktiv nižších tříd v jádrových ekonomikách (jak jsme viděli u nevýhodných půjček na domy v USA, kde ztráty z tohoto trhu byly zaplaceny zejména afroamerickými obyvateli).
  5. Posílení jinak klesající účinné poptávky tím, že byla dotlačena dluhová ekonomika na své hranice (zejména v USA a VB, ale také v Lotyšsku, Dubaji a jinde).
  6. Kompenzování mizivé míry zisku ve výrobě tím, že byla vytvořena celá série bublinových trhů s aktivy, založená na spekulacích, jejímž nejvýraznějším vyjádřením byla bublina s nemovitostmi v USA, která praskla v letech 2007 – 2008.

Abychom to tedy shrnuli. Celý proces přeměny světového systému se soustředil na větší liberalizaci obchodu, tzv. flexibilizaci trhu práce, tj. snižování práv zaměstnanců, privatizace služeb vlastněných státem a zavádění kapitalistických vztahů tam, kde dosud nebyly. Souhrnně se to od konce 90.let nazývá globalizace a jejím cílem je alokovat přebytečný kapitál a obnovit klesající míru zisku.3

Právě její pokles je pro kapitalismus zásadní problém. Je totiž založen na neustálé expanzi a sebereprodukci kapitálu. Bez nich nemůže kapitalismus fungovat. Proto je hlavním motivem ekonomicky aktivních subjektů zisk, akumulace pro větší akumulaci. Ve filosofických a nikoli ekonomických termínech to pojmenoval i Václav Bělohradský svým výrokem o „růstu Růstu“.

Tento systém se ale neustálou snahou vyrobit více, aby se mohlo prodat více, dostává do krizí. Protože jednak není nikdo, kdo by tolik zboží koupil a jednak díky stále vyostřenější konkurenci a technologické unifikaci klesá ona zmiňovaná míra zisku.

Konspirační teorie – falešná stopa

Důvody, proč jsem svůj příspěvek začal naznačením ekonomické analýzy současné krize, jsou dva. Prvním z nich je, že mezi lidmi, kteří začínají zpochybňovat mainstreamový rámec uvažování o globální politice se šíří nejrůznější verze konspiračních teorií. Počínaje různými Zeitgeisty, přes spiknutí bankéřů, až po boj proti Novému světovému řádu. Všem jim je společné to, že se nedívají na problém v jeho systémové rovině, ale jako výsledek dohody a snah jednotlivců, skrytých v pozadí. V novém kabátě prezentují starý model, který zastávali např. ruští narodnici, kteří páchali individuální teroristické útoky na vysoké carské úředníky či cara samotného. Měli takovou představu, že když odstraní tyto představitele režimu, režim sám se zhroutí. Stejně tak zastánci konspiračních teorií vedou svůj boj proti Bildbergu, Trilaterální komisi apod. A zatímco ruští narodnici si na konci 19. století mohli nalhávat, že car a jeho nejbližší poradci opravdu řídí systém, myslet si dnes v globalizované společnosti, kde probíhají miliardy operací během jednoho dne, že to někdo dovede řídit z nějakého luxusního hotelu, je naprostý nesmysl. Místo kritiky systému je tu kritika jednotlivců. Ta má pak potenciál soustředit se v praktické politice na tyto postavy a nikoli na strukturu celého systému.

Marx reloaded

Ale popularita konspiračních teorií poukazuje na nezaplněné vakuum, které se tak snaží naplnit. Je to prázdné místo nějaké teorie, která by dokázala proměny a vývoj dnešního světa analyzovat.

A to je druhý důvod, proč jsem začal s oním náčrtem analýzy. David Harvey totiž není jen nějaký ekonom, ale je to marxistický ekonom. Právě rehabilitace marxismu, jakožto účinné systémové teorie nám pomůže zorientovat se v dnešním světě.

Když mluvím o marxismus, musíme mít na paměti, že nemá nic společného s ideologií minulého režimu, která z autorů jeho textů dělala svaté a z textů samotných vyprázdněné fráze, které se povinně učili ve škole.

Marxismus je především metoda, jak analyzovat společnost. Ale takových společenských teorií je řada, mohl by ihned někdo namítnout. Marxismus se od nich však liší jedním důležitým bodem, a to je důraz na praxi. Jak už napsal Marx ve snad nejproslavenější jedenácté tezi o Feuerbachovi: „Filosofové svět různě jen vykládali, jde však o to jej změnit.“

Důraz marxismu je tedy kladen na otázku „Co dělat?“. Klade si tak otázky kdo udělá to, co se má udělat? Kdo je tím aktérem, tím činitelem či nositelem nějaké změny. Pro marxismus jsou to námezdní pracující, kteří stojí v ekonomickém jádru systému a bez jejichž práce by systém fungovat nemohl. Z tohoto důvodu se také marxismus dívá na svět nikoli „neutrálně“, z nějakého akademického odstupu, ale s vášnivou angažovaností těch, kteří stávkují, bojují proti vykořisťování a všem podobám útlaku.

 

 

 

 

 

Systémová krize

Vraťme se ale k současné krizi. Odhaduje se, že aby mohl systém dále fungovat, musel by globální růst HDP činit zhruba 3%. Co to znamená v řeči čísel: znamenalo by to najít nové ziskové investice za více jak 1,7 trilionů dolarů v roce 2012 až po téměř 3 triliony v roce 2030. Naproti tomu bylo potřeba v 0,15 trilionů v roce 1950 a 0,42 trilionů dolarů v roce 1973. Skutečné problémy s tím, kam nalít přebytečný kapitál začínají po konci 80. let, i když se otevřela Čína a zhroutil se sovětský blok. Tyto obtíže byly částečně překonány vznikem fiktivních trhů, kde spekulace s hodnotou aktiv může pokračovat donekonečna. Tedy pokud se někdo nezeptá, jakou mají ty nakoupené balíčky skutečnou cenu. Pak začne panika, začnou bubliny praskat a dál je ten příběh známý. Ale kam půjdou ty investice dnes?

Když necháme stranou neoddiskutovatelná omezení ve vztahu k přírodě (především otázka globálních změn klimatu), další potenciální omezení efektivní poptávky na trhu, technologií a geografické a geopolitické distribuce budou hluboká. A to necháváme stranou nějaký aktivní odpor, což je také velmi nepravděpodobné. Jaký prostor nám v globální ekonomice zbývá pro záplatu, která by absorbovala přebytečný kapitál? Čína a bývalý sovětský blok už byli integrováni. Jižní a jihovýchodní Asie se rychle plní. Afrika se dosud integrována není, ale neexistuje jiné místo se schopností absorbovat veškerý přebytečný kapitál. Jaké nové výrobní linky musí být otevřeny, aby absorbovaly růst? Dlouhodobě tedy neexistuje podle Davida Harveyho kapitalistické řešení kapitalistických krizí. Tato krize se liší od předchozí, že už opravdu není kam expandovat.

Kapitalismus nefunguje

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Postkapitalistická alternativa

Otevírá se nám tak otázka postkapitalistických alternativ.

Tato alternativa by měla být postavena na čtyřech hodnotách: spravedlnosti, efektivitě, demokratičnosti a udržitelnosti.

Spravedlnost je nejlepší chápat jako souhrn tří dalších hodnot – svobody, rovnosti a solidarity: jedna z podob rovnostářského principu spravedlnosti by odpovídala tomu, že by každý měl rovný přístup ke zdrojům, které potřebuje, aby mohli žít takovým životem, kterého by si mohli vážit.

,,Efektivita znamená nemrhat aktivy, i kdybychom tím sledovali žádoucí výsledek,“ jak říká Michael Albert; navíc to oproti dnešnímu pojetí efektivity, kdy je jejím měřítkem kolik dokážeme vyrobit, kolik na tom ušetříme a kolik na tom vydělám; naproti tomu měřítkem efektivity v postkapitalistické společnosti by mělo být uspokojování potřeb lidí a ohled k životnímu prostředí.

Demokracie je ústřední hodnotou antikapitalistické kritiky. Žijeme v parlamentní demokracii, kde můžeme jít jedenkrát za čtyři roky k volbám, ale po zbytek doby nemáme žádné slovo v tom, co se děje. Je příznačné pro dnešní situaci, že téměř doslovně stejnou kritiku prezentoval na serveru Idnes.cz bavič-moderátor Jan Kraus: „Když se rozhlédnete po západní Evropě, trpí stejným problémem: vy zvolíte své zástupce a tím končí váš vliv. Oni mají okamžikem zvolení čtyři roky naprosté volnosti a času k tomu, aby upevňovali své výhodné pozice ve společnosti.“4

Stejně tak nemůžeme rozhodovat o klíčových investicích a stavbách. Jedno kliknutí přesune miliardy z jednoho konce světa na druhý a může ovlivnit sta tisíce životů a nikdy nikdo z těch, na které tento přesun dopadne, k tomu nemohou říci ani půl slova.

A konečně na pracovištích, kde většina lidí tráví většinu svého života, neexistuje žádná demokracie. Práce, které věnujete 20, 30, 40 let svého života, je naprosto mimo vaši kontrolu.

Udržitelnost: kritizujeme kapitalismus za destrukci životního prostředí a bezohledné plýtvání neobnovitelných zdrojů. Z toho vyplývá, že požadujeme systém, ve kterém bude každá generace opouštět zemi v přinejmenším stejně dobrém stavu, v jakém jí našla.

Myslím si, že alternativou, kterou bychom měli hledat, je socialismus. Moje základní koncepce socialismu je odvozena z klasické marxistické tradice Marxe, Engelse, Lenina, Trockého, Luxemburgové a Gramsciho a dalších. Tato koncepce má, alespoň pro naše účely, čtyři zásadní rysy:

 

  1. Marx koncipoval socialismus jako proces sebeemancipace – slovy amerického marxisty Hala Drapera jako ,,socialismus zdola“ oproti ,,socialismu shora“ (stalinismus a sociální demokracie);
  2. Podle toho Marx také koncipoval socialismus jako ,,revoluci proti státu“: koncepce státního socialismu pro něj byla protimluvem.
  3. Činitelem socialistické přeměny byla dělnická třída: pouze námezdně pracující vykořisťovaní kapitálem měli jak zájem, tak kolektivní schopnost přeměnit společnost.
  4. Institucionálně znamená socialistická přeměna společnosti zrušení stávajícího byrokratického státního aparátu a jeho nahrazení samosprávou pracujících. V historii již mnohokrát krátce zazářil podobný systém vlády – během Pařížské komuny roku 1871, španělské revoluce z let 1936-7, maďarské revoluce 1956, v podobě dělnických šór během íránské revoluce 1978-79, Solidarity v Polsku v letech 1980-81, avšak nejdůležitější z nich byly dělnické a vojenské rady, které se dostaly k moci v Rusku v říjnu 1917.

 

Je jasné, že tato koncepce socialismu je radikálně odlišná od toho, co existovalo v SSSR a východní Evropě, a co ještě v různých formách přežívá v Číně, v Severní Koreji a na Kubě. V tradici Mezinárodních socialistů, do které jako člen Socialistické Solidarity patřím, chápu tyto společnosti jako příklady byrokratického státního kapitalismu, ve kterém stalinská nomenklatura kolektivně vykořisťovala pracující těchto zemí v podstatě stejným způsobem, jakým západní kapitalisté vykořisťují své pracující. Z této perspektivy nebyl kolaps stalinistických režimů v letech 1989-91 kapitalistickou kontrarevolucí, ale, jak řekl Chris Harman, ,,krokem stranou“ z jedné formy kapitalismu do jiné.

 

Marx jak známo odmítal, až na několik důležitých poznámek, říci cokoliv detailnějšího o tom, jak by socialismus mohl vypadat. Nemyslím si, že toto odmítání je nadále udržitelné. Po kolapsu stalinismu a tváří v tvář vlivné liberální kritice plánování, vytvořené Fridrichem von Hayekem a dalšími autory, musíme být připraveni poskytnout alespoň hrubý náčrt socialistické společnosti.

 

Jeden z Marxových důvodů, kvůli kterým odmítal být konkrétnější, však stále platí: intelektuální předpovědi budoucí společnosti budou opraveny a dokonce proměněny praktickou zkušeností masového boje. To bychom měli mít na paměti.

Nicméně několik základních rysů můžeme shrnout už teď:

  1. Socialismus bude v první řadě radikálním rozšířením demokracie a to tím, že podřídí ekonomický proces těm samým demokratickým principům, které mají vládnout v politickém životě.
  2. Zároveň bude prohloubením demokracie – nahrazení pasivní volby, kdy si voliči již stále častěji nechtějí vybírat mezi více či méně identickými politiky, kteří slouží velkému byznysu a korporátním mediím, participativní demokracií, ve které je moc decentralizována do té míry, do které to jen jde, a lidé dělají rozhodnutí, která ovlivňují jejich životy.
  3. Institucionálně to znamená vládu samosprávných federací dělnických, spotřebitelských a sousedských rad.
  4. Aby takováto demokracie mohla fungovat, musí mít každý svobodný přístup k informacím a možnost účastnit se veřejných diskusí: moderní informační technologie tento princip velice usnadňují, dnes je však veřejná sféra ovládána korporativními medii. I ta musí být podřízena demokratické kontrole, musí zde existovat princip rovného zastoupení profesí, úhlů pohledu atd.
  5. Po ekonomické stránce tato demokracie vyžaduje společenské vlastnictví většiny materiálních produkčních prostředků a (z důvodu uvedeného v bodě 4) prostředků masové komunikace.
  6. Socialismus také znamená systém demokratického plánování, ve kterém se bude kolektivně rozhodovat o alokaci zdrojů.
  7. A konečně rozdělování příjmů bude, jak to jen bude možné, založena na principu, který Marx převzal od Luise Blanca a o němž tvrdil, že bude platit v plně komunistické společnosti: ,,každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“

Ekonomika socialismu

Zatímco dnes čelíme snaze o privatizaci naprosto všeho, často chybí důraz na právě opačnou formu vlastnictví. Není možné mít samosprávné hospodářství, dokud jsou bohatí jednotlivci a soukromé korporace schopni zabránit všem ostatním v přístupu k nejdůležitějším produkčním zdrojům.

Společenské vlastnictví ale neznamená státní vlastnictví, které je zcela slučitelné s kapitalistickým vykořisťováním, což jsme viděli ve stalinistických režimech na Východě, sociálnědemokratických sociálních státech na Západě a rozvojových diktaturách na Jihu. Aby šlo o skutečně společenské vlastnictví, musíme mít demokratickou samosprávu dělnických, spotřebitelských a sousedských rad.

Materiální produkční zdroje mohou být, obecně vzato, vlastněné společensky, ale pracovní síla ne: svoboda jedince zvolit si svoje zaměstnání a změnit jej je to, co sliboval, avšak nesplnil, kapitalismus, a co bude základem socialistické společnosti.

Asi nejpalčivějším bodem ekonomické vize socialismu zdola je plánování. Alec Nove ve své Ekonomii pravděpodobného socialismu (The Economics of Feasible Socialism, 1983) tvrdí, že s plánováním by nutně souvisely snahy centralizovat informace a rozhodování na samé špičce společnosti v rukou pár byrokratických plánovačů, což je proces, který systematicky tvoří iracionalitu. Nove představuje dilema: ekonomická koordinace může být buď vertikální (byrokratické plánování)5 nebo horizontální (trh) a tvrdí, že neexistuje žádná třetí alternativa.

Existuje již několik modelů toho, jak by mohla být ekonomika plánována zdola Pat Devine nazval svou verzi ,,vyjednanou koordinací“ (Demokracy and Economic Planning, 1988), Michael Albert vytvořil model ,,participační ekonomie” (Parecon, 2003).

Veliká přednost jak Albertova tak Devineho modelu je v tom, že vyžadují ekonomické rozhodování samosprávou výrobců a spotřebitelů, kteří jsou spolu spojeni sítí koordinace a nikoliv plánovacím centrem. V tomto ohledu jsou impulsem k účastnické demokracii, který byl charakteristický pro Marxovu koncepci socialismu zdola. Ačkoli to zní na první pohled velice vzdáleně a nerealisticky, už dnes se výroba plánuje. Ilustrativní příklad uvádí Chris Harman: „Dnes existují v Británii čtyři velké řetězce supermarketů, které ovládli prodej potravin, a skrze svou dominanci na trhu si drží pevné postavení vůči většině britského zemědělství a potravinářského průmyslu. Doslova plánují měsíce nebo i roky dopředu výrobu jednotlivých typů zboží a jejich množství. Činí tak ale s ohledem na snahu vydělat, nikoli postarat se o spotřebitele. Můžeme si ta představit revoluční přeměnu, při které kontrola na supermarkety a jejich plánováním přejde z topmanažerů dolů, bude demokratizována, a bude možná koordinace napříč celým průmyslem, místo konkurence.“6

Zažít revoluci

Pro řadu lidí je nastíněná představa sice hezká, inspirativní, ale málo pravděpodobná. Často se můžeme setkat s pesimismem, zda je něco takového možné. Právě proto je důležité sáhnout do historie k autorům, kteří veliké sociální změny prožili a mohou nám o tom dnes podat svědectví v knihách a článcích, které v té době psali. Prvním autorem je spisovatel H.G.Wells, který se při návštěvě sovětského Ruska v roce 1920 zúčastnil zasedání Petrohradského sovětu, nového orgánu moci.

Herbert George Wells

H.G.Wells píše: „Dnes, při své druhé návštěvě̌, jsme už nebyli lhostejnými diváky, nýbrž skutečnými účastníky schůze; vešli jsme do sněmovny, kde za předsednickým stolem, na jakémsi pódiu, jsou místa členů vlády, oficiálních návštěvníků a podobně. Předsednické křeslo, řečniště a místa pro stenografky zůstala, ale místo v ovzduší unuděného parlamentu octli jsme se v mačkanici a hluku rušného tábora lidí. Za předsednickým křeslem bylo, řekl bych, asi dvě stě lidí, stěsnaných v půlkruhu na lavicích; soudruhů v námořnických uniformách a v oděvech střední a dělnické třídy, hodně žen s inteligentním výrazem ve tváři, několik Asiatů a několik návštěvníků, které jsem nedovedl nikam zařadit – a dvorana za předsednickým křeslem byla přecpána lidmi, kteří zaplnili nejen sedadla, nýbrž i uličky mezi nimi a prostory pod galeriemi. Dole mohlo být dva až tři tisíce lidí, mužů i žen… Galerie pro hosty byly také přeplněny.

Nad řečništěm, zády k nám, seděl Zinověv, jeho pravá ruka Zorin a předseda. Debatovalo se o návrhu na uzavření míru s Polskem. Nálada byla plná nevole, pocitu porážky a nesouhlasu s polskými podmínkami. Brzy po našem příchodu pronesl Zinověv dlouhou, a pokud jsem mohl posoudit, velmi účinnou řeč, kterou připravoval toto velké shromáždění na ruskou kapitulaci. Polské požadavky jsou urážlivé, ale v současné době musí Rusko ustoupit. Po něm promluvil starší muž, který prudce zaútočil na bezbožnost lidu a ruské vlády. Rusko trpí za své hříchy a dokud nebude činit pokání a nevrátí se k náboženství, bude je stále stíhat jedna pohroma za druhou. Přítomní neměli podobné názory, ale řečníkovi bylo dovoleno říci co chtěl, aniž byl přerušován. Poté bylo zdvižením ruky hlasováno pro uzavření míru s Polskem…

Potom byl projednáván Zorinův návrh, aby Zinověv odjel do Berlína a zúčastnil se tam sjezdu nezávislých socialistů. Zorin mluví vtipně a s humorem a přivedl své posluchače do výborné nálady. Jeho návrh byl schválen aklamací, načež následovala zpráva a diskuse o pěstování zeleniny v okolí Petrohradu. Byla to praktická otázka, jež vyvolala značný rozruch. Řečníci vstávali ze svých míst, pronášeli několikaminutové připomínky a zase usedali. Došlo k výkřikům a přerušování. Diskuse se podobala mnohem víc velkému dělnickému táboru lidu v Queen‘s Hallu než tomu, co si západní Evropan představuje jako jednání zákonodárného sboru…“7

George Orwell

Druhým autorek je G. Orwell, který se aktivně zapojil do bojů ve Španělské občanské válce a pobýval v Barceloně a Katalánsku, které spravovali anarchisté a revoluční socialisté. „Přisel jsem do Španělska s úmyslem napsat pár článků pro noviny; téměř okamžitě jsem však vstoupil do milice, protože v tehdejší době a tehdejší atmosféře se to zdálo být jedinou věcí, která se dala učinit. Anarchisté stále měli pod kontrolou celé Katalánsko a revoluce byla ještě pořád v pohybu. Každému, kdo tu byl od začátku, se patrné zdálo již v prosinci či lednu, že revoluční období končí; jestliže jste však přijeli přímo z Anglie, atmosféra v Barceloně byla podmaňující. Bylo to poprvé, co jsem byl ve městě, ve kterém vládla dělnická třída. Prakticky všechny budovy byly obsazeny dělníky a byly na nich vztyčeny rudé vlajky, nebo rudočerné vlajky anarchistů; na všech zdech byly iniciály revolučních stran a srpy s kladivy; téměř všechny kostely byly zpustošeny a jejich vnitřky vypáleny. Kostely byly systematicky ničeny skupinami dělníků. Všechny obchody a kavárny byly polepeny vyhláškami, které oznamovaly, že jsou kolektivizovány; dokonce i čističi bot byli kolektivizováni a jejich bedny byly přemalovány rudou a černou. Číšníci a živnostníci se vám dívali zpříma do tváře a jednali s vámi jako se sobě rovnými. Ponížené, či dokonce formální způsoby oslovování dočasné zmizely. Nikdo neříkal seňor nebo don, ba přestalo se i vykat; všichni se navzájem oslovovali „soudruhu” a tykali si. Místo buenos días se říkalo salud! Dávat spropitné bylo zakázáno zákonem; můj téměř první zážitek bylo pokárání ředitele hotelu, kterého se mi dostalo, když jsem chtěl dát spropitné chlapci obsluhujícímu výtah. Nebyla zde žádná soukromá motorová vozidla, všechna byla zrekvírována a všechny tramvaje a taxíky, i většina ostatních dopravních prostředků, byly přemalovány rudou a černou. Revoluční plakáty byly všude, svítily ze zdí jasně rudou a černou, takže zbývající reklamy či inzerce vypadaly poměrně šedě. Na třídě Ramblas, široké centrální tepně města, kde se stále převalovaly sem a tam davy lidí, hřměly přes tlampače bez ustání po celý den až do noci revoluční písně… To všechno bylo zvláštní a strhující. Hodně z toho jsem nechápal, něco dokonce se mi ani nelíbilo, okamžitě jsem to však uznal za takový stav věcí, za který stojí za to bojovat. Byl jsem také přesvědčen, že věci jsou skutečně takové, jak se jeví, že to je skutečně dělnický stát.“8

Když se dnes podíváme na to, co se ve světě děje a v nedávné minulosti dělo, zjistíme, že jsme na počátku nové éry: éry revolucí. V Severní Africe se během několika týdnů rozšířilo povstání z jedné země do dvou dalších a potom daleko do Afriky a na Blízký Východ. V Řecku už dva roky bojují místní proti diktátu Měnového fondu. Proběhlo zde devět generálních stávek. Novou vlnu protestů zažehlo španělské hnutí 15. května, které je v těchto dnech na ulicích všech velkých měst země. Žijeme zkrátka ve světě, kde je revoluce realitou.

 

Jan Májíček

 

1 Harvey ji popisuje jako reakci kapitalismu na opakující se nadbytek kapitálu. Akumulace vyvlastněním podle něj prochází celou historií kapitalismu a řeší nadbytek kapitálu tím, že zabírá pro kapitalismus oblasti dosud mu vzdorující – celé země fungující v předkapitalistickém či nekapitalistickém uspořádání, části ekonomiky ovládané předkapitalistickými (často komunitními) způsoby spravování. Patří sem i komodifikace dosud společensky vlastněných zdrojů (např. vody, lesů), privatizace státně kapitalistických ekonomik bývalého sovětského bloku i privatizace různých státem ovládaných segmentů v převážně kapitalistických ekonomikách (pozn. autora)

2 Jak upozorňuje Marx v Kapitálu, tzv. původní akumulace není tedy nic jiného než historický proces odlučování výrobce od výrobních prostředků.

3 Klesající míra zisku je v kapitalismu dána neustálým technologickým rozvojem výroby, zvyšující se produktivitou práce a konkurencí mezi kapitály v jednotlivých odvětvích.

4 http://zpravy.idnes.cz/dospeli-jsme-ke-stejne-politice-jako-za-socialismu-zlobi-se-jan-kraus-1jm-/domaci.asp?c=A110511_122512_domaci_js

5 Je však pořád ještě otázkou zda stalinské řízení ekonomiky bylo vůbec ,,plánováním”, protože například ekonomické priority v SSSR nebyly určeny autonomně, byly spíše diktovány potřebou rozvinout těžký průmysl, aby se ve vojenské sféře vyrovnal Západu. V tomto smyslu by některé konkrétní dysfunkce stalinismu byly zvláštním případem globální iracionality světa založeného na ekonomické a geopolitické konkurenci.

6 http://www.zcommunications.org/economic-vision-presentation-socialism-by-chris-harman

7 Wells, H. G.: Rusko v mlze, str. 50 – 52, SNPL, Praha 1960

8 http://www.odaha.com/george-orwell/dilo/hold-katalansku

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •