Písek v rýži a svetr s sebou

Mao Ce-tung, Slavoj Žižek: O praxi a rozporu. Přeložili Karel Goldmann, Jan Sušer a Jarmila Fromková. Grimmus, Všeň 2011, 200 stran.

Soubor Mao Ce-tungových esejů původně vyšel v řadě „Slavoj Žižek uvádí“ nakladatelství Verso. Český překlad vyšel jako osmý titul z edice Socialistického kruhu v nakladatelství Grimmus. Žižek uvedl do oběhu také Robespierrovy, Leninovy či Trockého spisy. Ke každé knize připojil úvodní esej, vysvětlující, jak potřebné je jim dnes rozumět. Proč Žižek znovu vydává texty postav světového revolučního hnutí? Co dnes máme společného s Mao Ce-tungem?

Publikační činnost Slavoje Žižka můžeme považovat za záměrné narušení liberálních tabu, jejich zviditelnění a pokus o vytvoření nového prostoru k debatě. Přihlásit se dnes veřejně k odkazu Mao Ce-tunga – s nímž Žižek spojil své jméno v knize O praxi a rozporu – nelze, aniž bychom tím vyvolali skandál. To ukazuje například aféra okolo výroku šéfky odboru komunikace Bílého domu Anity Dunnové z roku 2009. Ve svém projevu Dunnová (prý ironicky) zmínila své nejoblíbenější filosofy, Matku Terezu a Mao Ce-tunga, a způsobila pozdvižení. Jak je možné, zaútočila na političku média, aby zaměstnankyně Bílého domu prohlásila za svého oblíbence zločince zodpovědného za miliony mrtvých?

Teoretické pochybení velkého kormidelníka

Žižkův počin je bojem proti hysterické tabuizaci, proti tomu, aby katastrofální důsledky revolučních experimentů navěky smazaly emancipační náboj přítomný v myšlení a konání zmíněných revolucionářů. Podle Žižka se dnešní levice vycházející z marxismu musí v dobrém i špatném k těmto pokusům přihlásit a nést za ně plnou odpovědnost. Ostatně lze jen těžko myslet alternativy ke kapitalistickému zřízení, aniž bychom kriticky prozkoumali výsledky dějinných pokusů právě o takovou alternativu a náležitě se z nich poučili. Maova politika skončila fiaskem, uznává Žižek, je však nutné si z ní vzít ponaučení.

Ve svém úvodním eseji Žižek čínského revolucionáře nikterak nešetří, přestože vyzdvihuje jeho teoretické inovace: důraz na rolnictvo (oproti ortodoxní fetišizaci dělnické třídy), ideologii a politickou diskusi (oproti uctívání ekonomické základny). Žižkova kritika jiných myslitelů – například Heideggera, Derridy nebo Judith Butlerové – naznačuje názor, podle kterého se pravda toho či onoho filosofického systému projevuje v praxi, k níž vede. Politická chyba, ať už je jí kolaborace s nacisty či politický konformismus, poukazuje na slepou uličku skrývající se v jádru dotyčné teorie. To také zakládá Žižkovu kritiku „velkého kormidelníka“. Žižek neodsuzuje Maovu nesmiřitelnou touhu po moci, jak je obvyklé, neviní ho v první řadě z neúcty k lidskému životu, tvrdého potírání odpůrců či hladomoru. Vytýká mu především teoretické pochybení, které podle něj fiasko Maova režimu nevyhnutelně způsobilo. Mao jako zastánce dialektického materialismu tvrdí, že rozpor uvnitř věcí vede k vývoji. Žižek však namítá, že Mao nepochopil Hegelovu dialektiku a odmítl syntézu jako „negaci negace“. To znamená, že v Maově myšlení vedou rozpory vždy pouze k negaci jedné síly silou protikladnou, tedy k „nikdy nekončícímu negování“, a nezakládají začátek na jiném, vyšším stupni. V praxi se to projevuje tím, že nevzniká žádný radikálně nový řád. Místo toho se vracejí staré pořádky, a tedy také permanentní nutnost stále nové revoluce, která vrcholí v oné slavné revoluci Kulturní. Proto se podle Žižka Maův režim nedokázal posunout na skutečně novou úroveň a ustavit novou společnost.

Čtenář se pozastaví nad mocí, kterou Žižek přisuzuje filosofii. Je možné, aby pouhé nepochopení vysoce abstraktního problému vedlo k politickému fiasku a masakru tolika lidí? Není to jen projev narcismu filosofa, který je nadevše zamilován do svého povolání a rád by mu přisoudil co největší důležitost? Opakovat dnes Maovy názory (stejně jako Leninovy) v důsledku podle Žižka neznamená ani tolik znovu podnikat Maovy politické či teoretické kroky, nýbrž mít odvahu stát si za svým navzdory krajně nepříznivým podmínkám. Takových příkladů ale nalezneme v dějinách vícero – proč tedy právě Mao?

Kosmická perspektiva

Mao se považoval za filosofa a jeho texty prokazují, že jím byl. Je to však myslitel důrazně trvající na neoddělitelnosti konkrétního a obecného, vnímání a myšlení, teorie a praxe. Ukazuje se jako schopný vykladač vlastní verze dialektického materialismu, na druhé straně se jeho texty týkají i praktických záležitostí: organizace informačního zasedání, řešení ekonomických problémů (úloha zboží v socialistickém státě) nebo vojenské taktiky. Mao se vyhýbá abstraktnímu vyjadřování, vše opírá o konkrétní příklady a i teoretické části jsou prakticky orientované. V první řadě mu totiž jde o vysvětlení událostí čínské revoluce ve světle marxismu a o kritiku teoretických herezí uvnitř strany – příliš volné nebo naopak dogmatické interpretace marxistických tezí. Je ale pozoruhodné, že se jeho varianta dialektického materialismu povětšinou opírá o sekundární zdroje, o spisy sovětských teoretiků, kteří se pokoušeli systematizovat díla Marxe a Engelse. Nejkontroverznější je pak jeho radikální „kosmická perspektiva“, jak ji nazývá Žižek. Mao se nezdráhá historické události vnímat v kontextu vývoje celého vesmíru, což se ukazuje jako fatální – lidský život pro něj zkrátka nemá valnou cenu.

Zatímco Maovy rané eseje jsou veskrze systematické, ty pozdější se často rozpadají a někdy se dokonce mění v bizarní až surrealisticky působící psaní. V Diskusi o otázkách filosofie z roku 1964 se například dozvídáme, že jsme-li intelektuálové chatrného zdraví (což většinou jsme), vůbec nás to neomlouvá z cesty na venkov – máme si vzít svetr navíc. Jsme ostatně nemocní, protože nechodíme na procházky. Smrt bychom měli slavit jako nutný protiklad života, jako to učinil muž, který, když mu zemřela žena, „praštil do umyvadla a zpíval“. Je prý nutné analyzovat vše, i písek v rýži. Místy fantastický dojem je zčásti důsledkem kulturní propasti, která nás dělí od čínského kontextu, dodává však textům zvláštní nádech. Nevíme, jestli se smát nebo se vrhnout do studia čínských dějin a kultury. Je jasné, že bez znalosti čínského myšlení nám toho mnoho uniká.

 

Tereza Stejskalová, recenze vyšla v A2.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •