Otevřená situace

Otevřená situace

V březnu jako předzvěst jarních protestů proběhla protivládní demonstrace ProAltu, tu následovala demonstrace proti „reformnímu“ omezování dostupnosti zdravotní péče. Jak se bude odpor proti vládě dále vyvíjet?

Aktuální stav veřejného mínění se patrně mění. Toho jsme si mohli všimnout na nedávných protestních akcích, tedy konkrétně na demonstraci „Stop vládě a občanské zatčení ministrů“, jež se uskutečnila 13. března 2012, a na protestu proti zdravotnické reformě, který byl uspořádán 27. března 2012. Zatímco první akci pořádala iniciativa ProAlt, na druhé se kromě ProAltu organizačně podílely i rada postižených, odbory, svaz pacientů, rada seniorů a lékařská komora. Obou demonstrací se zúčastnilo na tisíc lidí.

Na prvním zmiňovaném shromáždění na pražském Klárově promluvili Václav Krása (předseda Národní rady osob se zdravotním postižením), František Dobšík (předseda školských odborů), Eva Novotná (mluvčí Ne základnám), Zdeněk Juřík (1. místopředseda Odborového svazu hasičů), Dagmar Žitníková (předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče), Stanislav Štech (prorektor Karlovy univerzity) a Ondřej Lánský (mluvčí iniciativy ProAlt).

Za zmínku stojí především projev profesora Štecha, který pregnantně popsal programovou snahu neoliberálně orientovaného vládního diskursu atomizovat společenský celek na jednotlivce, kteří nebudou sledovat jiný cíl než sobecké uspokojování osobních zájmů. V této snaze se pak nebudou ohlížet na stav společnosti jako celku, která tak upadne do všeobecného marasmu. Ve snaze naplnit tento ideový cíl vládní reprezentanti a jejich spolupracovníci interpretují současnou krizi mimo jiné jako nadužívané přerozdělování státních prostředků v podobě sociálních dávek, a tím proti sobě poštvávají jednotlivé skupiny občanů. Toho jsme si mohli všimnout například při nedávných nepokojích na Šluknovsku.

Po projevech výše zmiňovaných řečníků přišla na řadu scénka, v níž byli symbolicky zatčeni vládní ministři za jejich zločiny proti společnosti.

Na druhé protestní akci, která se uskutečnila na Palackého náměstí, promluvili opět Dagmar Žitníková aVáclav Krása, dále pak Zdeněk Pernes (šéf Rady seniorů ČR), Karolína Babičková (zastupující iniciativu Za svobodné vysoké školy), Milan Kubek (předseda České lékařské komory), Pavel Čižinský (mluvčí iniciativy ProAlt), Martin Engel (předseda Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů), Luboš Olejár (předseda Svazu pacientů) a Radka Sokolová (místopředsedkyně ČMKOS).

Demonstrace byla mířená proti zdravotnické reformě, konkrétně především proti těm částem, které eliminují kapacity zdravotnických zařízení a komplikují jejich dostupnost.

Za převratný moment, který se vyskytl právě na této akci, lze považovat proslov studentky K. Babičkové coby zástupkyně iniciativy ZSVŠ, která označila současný stav společnosti jako vážnou situaci a mimo jiné prohlásila, že „časy, kdy se student v nejlepším případě staral jen o stav vysokých škol a lékař jen o stav zdravotnictví, pominuly“. Lze to brát jako význačný posun v uvědomění občanů, kteří začali chápat, že pokud mají jejich aktivity přinést reálné zlepšení společenských podmínek, musejí hledat spojenectví napříč všemi sociálními skupinami. Více a více lidí si uvědomuje, že vést osamocený zápas partikulárních skupin proti dílčím oblastem bez ohledu na ostatní oblasti tváří v tvář vládou prosazovanému reformnímu celku nepostačí.

Ukazuje se, že hladina nespokojenosti občanů se současným kritickým společenským stavem výrazně stoupla. Zač vděčíme tomuto posunu? Především je čím dál více evidentní, že parlamentní demokracie tak, jak je praktikována v našich podmínkách, narazila na své limity. Tedy tím, že nereprezentuje vůli většiny obyvatelstva (což je elementární definice demokracie vyučovaná již na základní škole), nýbrž úzké skupiny velmi majetných a vlivných lidí (ne nepodobnou mafiánským klanům), jejíž primární snahou je plíživá privatizace institucí stále se zužujícího sociálního státu. Lidé začínají trpět frustrací, neboť současné parlamentní strany (nebo ty, které mají v parlamentních volbách reálnou šanci uspět) stále méně reprezentují jejich zájmy. Pokud se vynoří nová strana, jedná se povětšinou o podnikatelský projekt vytvořený opět jako nástroj pro prosazování partikulárních zájmů úzké skupiny vlivných lidí a jejich klientelistických struktur.

Dnes a denně jsme skrze ty korupční kauzy, které se podaří v médiích zveřejnit, ujišťováni o dvojím metru aplikovaném v trestněprávních procesech. Pokud má dotyčná osoba dostatečné finanční kapacity a mocenský vliv, může si zcela v logice ničím neregulované tržní směny zakoupit mírnější rozsudek nebo rovnou zproštění viny.

Když si k tomu připočteme stále se snižující životní úroveň a stále sílící existenční nejistotu většiny (strach o zaměstnání, bydlení, vyšší zadlužování atd.), máme zde kvas hněvu, který může přerůst v celospolečenskou sílu schopnou reálné změny. Tato možnost se dnes otevírá. První velkou příležitostí bude očekávaná demonstrace 21. dubna, jež má být nejmasovější akcí od roku 1989. Současný stav je natolik akutní, že nás nutí položit si dvě otázky: Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?

 

Dominik Forman