V polovině března proběhla také demonstrace tzv. Holešovské výzvy, ta se dosud vyznačovala silnou apolitičností. Výzva však především děsí nacionalizujícím obsahem jejího rozporuplného a „tekutého“ sdělení.
Pohled na demonstraci Holešovské výzvy 15. 3. na Václavském náměstí v Praze byl dost zvláštní. Na rozdíl od jiných protestů na ní bylo mnohem méně transparentů a hesel, místo nich vlály nad hlavami české vlajky. Také někteří účastníci byli národními barvami i pomalovaní, v pozorovateli tak budili spíše dojem fanoušků na mistrovství v hokeji než protestujících. Přesto šlo o jednu z největších letošních protivládních demonstrací, zúčastnilo se jí přes 2000 lidí. Co lidi na tuto demonstraci přivedlo?
Předně nešlo o politický program. Kromě několika konkrétních požadavků (odmítnutí dohody ACTA, zastavení reforem) měli organizátoři především morální apely. Byl to apel na slušnost a poctivost vládnoucích, včetně požadavku na vládu odborníků, odmítání politických stran (přestože jeden z hlavních organizátorů, Slávek Popelka, má blízko k Cibulkovu Pravému bloku) a ostře nacionalistická rétorika (o které svědčí i samotné pojmenování organizační skupiny – Národní rada). Zněla velká slova o korupci a tunelování, snad ještě víc než premiér Nečas byl kritizován Václav Klaus. Výrazná byla snaha organizátorů připodobnit akci k demonstracím roku 1989, zejména pomocí písní Karla Kryla.
Hlavním dojmem z pražské demonstrace je tedy vyjádření hněvu a znechucení lidí z vlády a celé parlamentní politické scény, hněvu bez jasného politického vyjádření, který se zato snaží odkazovat k něčemu vyššímu. Zřejmě proto rezonovaly nacionální výzvy a odkazy na rok 1989.
Tekutý hněv a útok na demokracii
Miroslav Kalousek nazval demonstrace Holešovské výzvy útokem na demokracii, srovnával je se situací při nástupu Hitlera k moci. Liberál a kritik vlády Pehe s nebezpečností akcí souhlasil, tvrdil však, že je to reakce na stav české politiky a činnost vlády. K popisu demonstrací využil výraz „tekutý hněv“ – hněv v zásadě apolitický, který spíše ukazuje na pocit bezvýchodnosti. Zásadní kritika však v obou případech mířila na neochotu požadovat jasné reformy a (jakkoli neujasněné) zpochybnění systému jako celku.
Výrok o „tekutém hněvu“ může být celkem oprávněný. A nacionalistická rétorika nenechává na pochybách, kdo by ho mohl nejspíše využít. Tohoto nebezpečí si musíme být vědomi. Zároveň to však ukázalo limity, ve kterých je na současné politické scéně představitelné politické vystoupení – je mu povoleno pouze požadovat reformy.
To je výzva pro jakékoliv radikální hnutí. Máme se spokojit pouze s reformami, nebo riskovat zneužití fašismem? Myslím, že odpovědí může být promýšlení a zveřejňování radikálních alternativ. To může ukázat limity první možnosti a být obranou proti druhé.
Osmý odboj
Pražská demonstrace měla nečekané zakončení – pochod k České televizi. Důvodem, proč tam někteří šli, je osoba Zdeňka Ponerta. Je to pražský taxikář, který proslul svým bojem s pražským magistrátem, který mu nechtěl povolit účtovat si 90 Kč/km a vyhláškou stanovil maximální cenu zhruba třetinovou. Od té doby se zradikalizoval a spolu s Antonínem Marešem, autorem ezoterické literatury, kolem sebe shromáždili skupinu Osmý odboj. Právě jim se podařilo dostat do čela pražské demonstrace a krátkodobě se i stát nejviditelnějšími činiteli Národní rady. O pochod k ČT se již několikrát snažili, nikdy se však nesešlo dost lidí, aby mělo smysl pochodovat. To určilo cíl jinak protivládní demonstrace. Poté co unesen úspěchem vyzval Ponert k obsazení televize, byl dalšími členy Národní rady odvolán.
Odveta ČT nenechala na sebe dlouho čekat. Do Hyde Parku byl pozván další z organizátorů, Slávek Popelka, který sebe i výzvu v pořadu dokonale znemožnil.
Co bude dál s Holešovskou výzvou?
Demonstrace měly úspěch i mimo Prahu, největší akce proběhla Brně, kde se jí účastnilo asi 6000 lidí. Zdaleka ne všude měly akce stejný charakter jako v Praze. Mluvili na nich i zástupci odborů, v Liberci tvořili velkou část demonstrujících Romové. Jak se tedy stavět k Holešovské výzvě?
První důležitou skutečností je odvolání Zdeňka Ponerta, se kterým odešel celý Osmý odboj. Právě Ponert byl jedním z nejdůležitějších zdrojů moralizujících a nacionalistických výkřiků, od něj pochází i hraní husitského chorálu a napadání odborů.
Koncem března vyšlo i nové prohlášení. To je mnohem umírněnější, zmírňuje původní požadavky na úřednickou vládu a změnu volebního práva pouze naznačuje. Jsou tam i jasněji stanovené politické požadavky. Místo ultimativních požadavků se zde vyzývá k diskuzi. Text si sice zachovává svou symboliku a část nacionálních apelů, ale i tady je o něco opatrnější. Zároveň má i snahu o spolupráci s dalšími iniciativami a odbory.
Zdá se tedy, že Holešovská výzva směřuje k tomu stát se jednou z reformních iniciativ. Její program je nadále dost podivný a je otázkou, jestli je i v tomto ohledu o co stát. V následujících měsících uvidíme, kam se posune.
Jan Růžička
