Přelomový nález Ústavního soudu z 27. listopadu ruší mimo jiné jeden z klíčových pilířů sociální reformy Nečasovy vlády – nezaměstnaní, kteří odmítnou vykonávat veřejnou službu, již nebudou vyřazováni z evidence uchazečů o zaměstnání úřadu práce. Nepřijdou tak o podporu v nezaměstnanosti, tedy o dávky v hmotné nouzi.
V praxi to znamená, že nikdo již nesmí být k výkonu veřejné služby nucen, a tak alespoň ve své současné podobě veřejná služba končí. Ústavní soud potvrdil dlouhodobé stanovisko opozice, ombudsmana, ProAltu a kampaně Stop sociální reformě,1 podle kterého institut veřejné služby podrobuje občany režimu nucených prací a porušuje jejich základní lidská práva. Toto rozhodnutí lze chápat jako cenné vítězství, rozhodně však ne jako vítězství definitivní.
Podle prvních reakcí ministryně práce a sociálních věcí Müllerové a premiéra Nečase se zdá, že se vláda tohoto nástroje, který nutí nezaměstnané pracovat zadarmo, jen tak nevzdá. Ministerstvo práce i po vyřčení onoho nálezu ÚS hodlalo nezaměstnané na veřejnou službu dále posílat a beze zbytku tím uplatňovat ustanovení, že tento nález vstupuje v platnost až dnem vyhlášení v nové sbírce zákonů. Ačkoli tento postup zřejmě formálně není protizákonný, je přinejmenším nemorální. Vláda a ministryně Müllerová tak chtěli dalších několik týdnů pokračovat v praxi, která podle ÚS mj. porušuje Základní listinu práv a svobod. Na mysl se vkrádá hypotetická otázka, zda by se někdy v budoucnu nemohlo stát, že vláda navrhne a sněmovna schválí zákon, který např. umožní mučení vězňů, a přestože ÚS zákon následně zruší, bude se mučit dále až do vydání nové sbírky zákonů.
Dalším důvodem, proč můžeme toto vítězství slavit pouze opatrně, jsou náznaky, že vláda a poslanci vládní koalice již zřejmě pracují na nové podobě veřejné služby – takové, která by za určitých okolností mohla u ÚS uspět. V tuto chvíli je tedy na místě zpochybňovat celkovou rétoriku boje proti údajným „zneužívačům“ sociálních dávek, která poskytovala legitimizaci veřejné službě a která pouze zakrývá neschopnost a neochotu vlády čelit rostoucí nezaměstnanosti a dalším závažným sociálním problémům. Dále nesmíme zapomenout, že druhá, neméně ponižující součást vládní sociální reformy, zůstává – tzv. docházka nezaměstnaných, známější pod zkratkou DONEZ.
V souvislosti s nálezem ÚS zároveň vyvstala otázka po možném odškodnění lidí, které veřejná služba postihla – ať už těch, kteří museli až 20 hodin týdně pracovat bez nároku na odměnu, či těch, kteří veřejnou službu odmítli, a proto přišli o sociální dávky. Názor většiny právních expertů se však shoduje na tom, že výrok ÚS není retroaktivní, tedy nezakládá nárok na odškodnění. V tuto chvíli je tak jedinou možnou nápravou pouze navrácení lidí, sankčně vyřazených kvůli veřejné službě, zpět do evidence úřadu práce. To je však dost málo vzhledem k tomu, že se veřejná služba nejcitelněji dotkla zejména těch nejchudších, kteří byli kvůli výpadku svého často jediného zdroje příjmu nuceni se zadlužit, čímž se propadli v dluhové spirále ještě podstatně hlouběji. To, že byl mechanismus, který je do této existenční krize dovedl, protiústavní, lichváře příliš zajímat nebude.
Štěpán Lohr
stepan.lohr@socsol.cz
Článek vyšel v prosincové Solidaritě roku 2012
1 V listopadové Solidaritě vyšel článek socioložky Lindy Sokačové „Drábkův odkaz: nucené práce, sociální karty, cenzura atd.“, který je rekapitulací působení Jaromíra Drábka na ministerstvu práce a sociálních věcí.
