Mají argumenty pro bourání hotelu Praha smysl?

Dominik Forman

Argumentů, proč by hotel Praha neměl být zlikvidován, zaznělo mnoho. Jedná se o vysoce kvalitní komplexní dílo, gesamtkunstwerk, které nemá v naší zemi obdoby. Předběhlo technické možnosti architektury své doby a vzhledem k zdrojům, kterými tehdy disponovali zadavatelé projektu, lze s jistotou tvrdit, že stavba tak velkolepá a úplná na našem území již nikdy nevznikne. Navíc se jedná o výkladní skříň špičkových designérů, kteří řešili každý detail interiéru ve vztahu k celku budovy, od lustrů po kohoutky u umyvadel.

Odborných komentářů, proč by stavba měla zůstat stát, je mnoho. Jaké jsou však argumenty těch, kteří si přejí komplex zdemolovat?

 

Argument 1: Stavba se nehodí do vilové čtvrti na Hanspaulce, jelikož je předimenzovaná a příliš velká oproti ostatním domům.

Nutno podotknout, že toto je opravdu jediný argument pro demolici, který lze považovat za odborný. Přesto se s ním dá snadno polemizovat a navíc je převálcován množstvím odborných argumentů pro záchranu hotelu Praha.

Tato teze by byla relevantní, kdyby byla pronesena někdy koncem sedmdesátých let, kdy hotel Praha ještě nestál. Více než 30 let po postavení komplexu jako argument pro bourání ztrácí smysl. Budova je už několik desetiletí součástí tohoto veřejného prostoru a požadovat vrácení stavu Hanspaulského kopce do podoby před výstavbou je snaha o otáčení kormidla historického vývoje regresivním směrem. Vyplývá zde totiž stěžejní otázka – kde je hranice, za kterou již v tomto uvažování nemá smysl jít? Kdo ji definuje? Pokud bychom přistoupili na tento typ přemýšlení, museli bychom uznat za smysluplné, kdyby někdo přišel s požadavkem na zdemolování vilové zástavby z dvacátých let a její nahrazení „původními“ vinicemi a usedlostmi. Funkcionalisticky pojaté bílé krychle se tehdy rovněž „nehodily“ do tohoto tradicionalisticky pojatého prostoru, přesto je dnes považujeme za kulturně cenné objekty.

Navíc, přestože je hotel Praha obrovská stavba, zapadá až neuvěřitelně citlivě do objemu kopce a respektuje jeho tvar. To je důvod, proč na horizontu  „nevyčnívá“ a „nepřekáží“. Z Evropské ulice v podstatě není vůbec vidět. Na druhou stranu tato jeho přednost zapříčiňuje, že ho obyvatelé Prahy nemají na očích, a proto ho vizuálně příliš neznají. Tento fakt usnadňuje záměr hotel zdemolovat, neboť laická veřejnost nemá k objektu takový vztah, jako kdyby se jednalo o dominantu.

Další argumenty pro likvidaci hotelu mají charakter politicko-ekonomický.

 

Argument 2: Stavba je nerentabilní, nepokryje svůj nákladný provoz, proto nemá smysl ji udržovat a je lepší ji zbourat.

Tato argumentace má jako podrost tendenční neoliberální uvažování, které vidí veškerou smysluplnost jen v generování zisku navzdory všem okolnostem a na úkor všech hodnot. Kategorie myšlení, do které tento argument patří, je instrumentální racionalita. Pokud bychom takto uvažovali o kulturních památkách, zjistili bychom, že drtivou většinu by bylo efektivnější zlikvidovat a nahradit například obchodním centrem nebo kancelářskou budovou. Některé skutečně nevykazují takový zisk, aby byly schopny pokrýt své náklady. I lidé se základním vzděláním ovšem chápou, že se z dlouhodobého hlediska, z hlediska kontinuity společenského vývoje, vyplatí kulturní dědictví spravovat a ne jej ničit.

Lidé se od zvířat odlišují mimo jiné tím, že jsou schopni kromě obstarávání si potravy také tvořit hodnoty a pečovat o ty, které již vytvořeny byly. Bohužel jsme čím dál častěji svědky toho, že v zájmu snahy ekonomických elit maximalizovat své obohacování jsou veškeré hodnoty bezohledně likvidovány.

V případě hotelu Praha existují návrhy, jak učinit objekt efektivnější co se spotřeby energií i ubytovacích prostor týče. A především v dobách, kdy hotel vlastnilo město, hotel vydělával! Demolice je v tomto případě neadekvátní.

 

Argument 3: Hotel Praha je soukromým majetkem Petra Kellnera, může si s ním dělat, co chce.

Stejně jako argument předchozí, i tento má neoliberální kořeny. Vize společenského systému, ve kterém je nejposvátnější hodnotou soukromé vlastnictví, je tím více směšnější, čím více se utápí v krizi globální kapitalismus. Pokud bychom tento argument vzali vážně, tak nejbohatší jedinci, kteří své astronomické majetky vyspekulovali na finančních trzích, by si mohli koupit úplně vše, co bylo až doposud veřejným statkem, a mohli by s tím nakládat dle libosti. Taková situace radikálně ohrožuje ty ostatní, kteří nemají dostatek kapitálu na to, aby mohli v privatizaci konkurovat. Tedy asi 99 procent společnosti.

Pokud se však budeme držet ideálu současného systému, tak výš, než je soukromé vlastnictví, stojí právo odvíjející se od platných zákonů. A Listina základní práv a svobod jasně říká, že vlastnictví zavazuje. Praxe je však jiná. Případ hotelu Praha je ilustrativní v tom, že člověk, který má dostatek prostředků, stojí mimo kategorii práva. Ministerstvo kultury ještě ani nestihlo vydat pravomocné a definitivní rozhodnutí, zda hotel Praha bude uznán jako kulturní památka, přesto již začala – pod vějičkou „revitalizace“ – likvidace interiérů. V tomto případě zatím vítězí soukromý kapitál nad zákonem.

 

Argument 4: Hotel Praha postavili komunisté, proto by se měl zbourat.

Toto je nejprimitivnější, tudíž i nejslabší argument. V podstatě se ani o argument nejedná. Je to spíše výkřik vycházející z hysterické antikomunistické vlny, která je pouhou reakcí na to, že příslib demokratického ráje se po roce 1989 nenaplnil. Tato hysterie je poslední zoufalý pokus pravice zvrátit definitivní ztrátu hegemonie na politickém poli.

 

Kontext akcí proti bourání hotelu Praha

Akce, které se na podporu zachování hotelu Praha organizují, jsou významné. Nejen proto, že se snaží zachránit unikátní dílo, ale především proto, že hněv lidí je konečně namířen správným směrem. Cílem tohoto hněvu je nejbohatší oligarcha, finanční spekulant, který chce hotel zbourat. Tedy reprezentuje přesně tu vrstvu lidí, která je zodpovědná za finanční krizi – krizi systému, jež dopadá na bedra nejchudších a nejslabších. To je důležitý precedent v době, kdy společenský hněv ze stále se zhoršujících podmínek urputně hledá svůj cíl.

Text vyjde v připravovaném letním dvojčísle časopisu Solidarita.

dominik.forman@socsol.cz
ilustrace: Alexey Klyuykov

 

 

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •