Před deseti lety, 17. června 2004 zemřel ve věku 70 let Jacek Kuroń. V dobách Polské lidové republiky (PLR) byl zřejmě jedním z nejvlivnějších a nejschopnějších teoretiků a organizátorů opozice. Požádali jsme Andrzeje Žebrowského z naší sesterské organizace v Polsku o zhodnocení jeho odkazu.
Kuroń až do konce svého života zdůrazňoval důležitost nejrůznějších sociálních hnutí. Před konáním Antisummitu (diskusních setkání a 10-tisícovou manifestací proti Evropskému hospodářskému summitu ve Varšavě) napsal otevřený dopis s názvem „Mým přátelům alterglobalistům“. Můžeme se v něm dočíst, že „máme neomezené možnosti lidské tvořivosti, a přitom ve světě roste chudoba a bezpráví. Jak bylo řečeno, většina lidstva nemá přístup ke kultuře, nemůže tedy těchto možností využívat. Musíte to být vy, drazí přátelé, kdo docílíte toho, čeho nejsou schopny současné elity: utvářet nové koncepty společenské spolupráce, uskutečňovat ideály svobody, rovnosti a sociální spravedlnosti.“
Kuroń byl připraven se účastnit tohoto hnutí, které dává naději lidem na celém světě. Již o dva roky dříve chtěl odjet do Florence na první Evropské sociální fórum (EFS). Zamýšlel také promlouvat na setkáních přesvědčujících lidi k účasti na EFS. Bohužel mu to nedovolil špatný zdravotní stav.
Irák: hanebná válka
Kuroń byl odpůrcem války v Iráku a okupace této země. Na dotaz v Životě Varšavy „Překvapuje Vás tak silná podpora premiéra Millera a prezidenta Kwaśniewského pro iráckou politiku USA?“, odpověděl: „Jsem velice překvapen jejich postojem. Jde jim pravděpodobně o nějaké dočasné národní zájmy. Ale to přece nemůže ospravedlňovat účast v této hanebné válce. K jejímu výbuchu došlo údajně proto, že Irák disponoval zbraněmi hromadného ničení. A co se ukázalo? Žádné zbraně nenašli. Takže doopravdy jde Spojeným státům o ropu, ne o zbraně.“ Při jiné příležitosti řekl: „Je potřeba organizovat hnutí ´Stop válce´!“ (časopis Przekrój, duben 2003).
Promiňte mi
Kuroń nejvíce litoval toho, že se stal ministrem práce ve vládách Mazowieckého a Suchocké. To byly vlády, které po revoluci v roce 1989 prováděly ekonomickou transformaci a Kuroń v roli ministra přesvědčoval obyčejné lidi, že šoková terapie je potřeba. Měl být „lidskou tváří“ Balcerowicze, hlavního ekonoma hospodářské reformy. Mnohokrát se omlouval za to, co v té době dělal. Například během rozhovoru s Piotrem Najsztubem v Przekroju řekl: „Byl jsem člověkem zodpovědným za nový řád této země a musím říct: ‚Promiňte mi, posral jsem to.´ Protože pokud máme víc než polovinu občanů žijících na úrovni sociálního minima a 15 procent na životním minimu, tak se nabízí otázka: ‚K čemu má sloužit ta námi dovezená ekonomika?“ Kuroń se tedy nepřipojil ke sboru dogmatických oslavovatelů volného trhu a sociálních škrtů.
Je však potřeba říci, že Kuroń nebyl vždy důsledný. V roce 1995 dokonce kandidoval za Balcerowiczovu stranu, Únii svobody, na prezidenta republiky. A v roce 2003 podpořil program restrukturace dolů ve Slezsku navržený ministrem práce a hospodářství Jerzym Hausnerem, namísto podpory horníků, kteří byli proti tomuto programu. Ovšem v posledních letech vystupoval jako obránce odborů z loděnice v Gdyni a zaměstnanců Ožarova, na které brutálně útočila policie.
Otevřený dopis
Kuroń byl v mládí členem „socialistických“ organizací vládnoucí strany a zastáncem marxismu vládnoucí komunistické Polské sjednocené dělnické strany (PZPR). Upadl ovšem v nemilost a byl z mládežnického spolku ZMP (Svaz polské mládeže) i z PZPR vyloučen. Během doby tání a protestů v roce 1956 se účastnil továrních a univerzitních shromáždění. Vstoupil znovu do PZPR, ale zakrátko zjistil, že to není místo pro socialisty.
S pomocí některých Trockého textů se rozhodl, že Polská lidová republika (PRL) neměla nic společného s Marxovým socialismem. Spolu s Karolem Modzelewským napsal v roce 1965 „Otevřený dopis členům PZPR“. Tato výtečná četba patří k nejlepším marxistickým textům vzniklým ve Východním bloku. Za tento dopis byl na tři roky uvězněn a Modzelewski dostal navíc 6 měsíců, protože byl státní návladní antisemitou. Kuroń se dožadoval stejného trestu jako jeho přítel, ale bezúspěšně.
„Otevřený dopis“ se mohl stát zakládajícím dokumentem revoluční organizace. Bohužel se tomu tak nestalo. V roce 1968 byli Kuroń a Modzelewski opět klíčovými aktivisty během studentských protestů a byli za to opět odsouzeni do vězení. Jako reakci na studentské hnutí vláda zorganizovala antisemitskou vlnu a většina z těch několika Židů, kteří přežili holokaust, byla nucena emigrovat.
Kuroń vždy bojoval s předsudky vůči lidem jiných národností, s antisemitismem a rasismem. Ve vězení řekl, že je Žid, aby bránil vězně židovského původu, který byl šikanovaný svými spoluvězni. Celkem během svého života strávil ve vězení za svou činnost 9 let.
Napsal, že přestal být marxistou ve vězení těsně před dělnickým povstáním v letech 1970-1971. „Velká dělnická vzpoura. Pomyslel jsem si: všechno je naopak, když jsem přestal být marxistou, tak se najednou Marxova filozofie začíná potvrzovat“ (Víra a Vina).
KOR a Solidarita
Aktivisté se dnes mohou od Kurońe mnoho naučit v oblasti organizace a akce. Ačkoli už nebyl marxistou, podporoval pracující a pomohl posílit jejich sebeorganizaci.
V roce 1976 Kuroń spoluzakládal a byl v podstatě i vůdcem Výboru na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników, KOR), který organizoval finanční a právní pomoc pronásledovaným dělníkům. Později byla založena síť novin, které byly čteny členy KORu a jejichž distribuce pomohla spojit aktivisty z celé země. Kupříkladu Lech Walesa distribuoval „Pobřežní dělník“.
Bohužel politika „Otevřeného dopisu“ nebyla průvodcem pro aktivisty KORu ani pro jejich menšinu vzhledem k tomu, že se jí Kuroń sám vzdal. Jedním z hlavních politických cílů KORu byl vznik svobodných odborů, ne svržení celého systému, takže když vznikla Solidarita, KOR ukončil svou činnost.
Kuroń se významně podílel na vzniku Solidarity, průběžně šířil zprávy o stávkách, které byly často vítězné. Jeho byt byl v té době informačním centrem. Tímto způsobem už dokonce před srpnem 1980 Kuroń a jeho kolegové z KORu ukázali všem pracujícím v zemi, že díky stávkám mohou zvítězit.
Nedlouho poté, co započala okupace gdaňské loděnice, byl Kuroń opět uvězněn. Avšak dříve než byly podepsány slavné Srpnové smlouvy, musela vláda souhlasit s propuštěním Kurońe i jiných opozičních aktivistů.
Okupace loděnice vedla k založení Mezizávodních stávkových výborů. Už v „Otevřeném dopise“ z roku 1965 Kuroń tvrdil, že právě výbory toho druhu měly organizovat novou, demokratickou společnost. Ovšem Kuroń teď hlásal ideu „sebelimitující revoluce“ a právě to sebelimitování vedlo hnutí k porážce během válečného stavu a k dezorientaci, jejímž projevem byla akceptace volnotržního šílenství po roce 1989.
Dokonce ani 10 milionové hnutí Solidarita nevrátilo Kurońovi jeho dřívější víru v dělnickou demokracii jako metodu svržení režimu. Bez organizace, která by takové ideje propagovala, Kuroń podlehl vlivům okolí a omezil se na reformní cíle. Neznamená to, že nebylo třeba bojovat za reformy jako například tu o na státu nezávislé odbory, protože tento boj posiloval hnutí. Když vzniká opravdu silné hnutí, je však potřeba bojovat za svržení celého systému. Jinak vláda vždy krizi přečká a zničí hnutí nebo zapojí jeho vůdce do vládnutí na úkor obyčejných lidí. A to se právě stalo – k tomu prvnímu došlo v letech 1980-81, k tomu druhému v letech 1988-89.
Nakonec si dovolím osobní poznámku. Setkal jsem se s Kurońem několikrát, abychom projednali jeho případnou podporu EFS a protiválečného hnutí. Byl nesmírně otevřený, srdečný a měl rád polemiku. Pořád si velmi vážil Karla Marxe. Když jsem odcházel z jeho bytu, poprosil jsem ho, jestli když už není marxistou, tak by mi mohl darovat nebo prodat část své sbírky Marxových děl. Kuroń mi krátce odpověděl: „Běž se vycpat!“
Ruská revoluce
Byl velice prozíravý, pokud jde o Ruskou revoluci v roce 1917. V knize „Jednání“ vydané v roce 2002, vzpomíná na svého otce, který bojoval s bolševiky v roce 1920, ale nezbránilo mu to „mírně sympatizovat“ se SSSR.
Kuroń komentuje: „Vzpomínám na tu epizodu kvůli mladým čtenářům, kteří si spojují bolševiky již jenom se ‚Souostrovím Gulag‘. V prvních letech revoluce to nebylo tak snadné. V bolševiky lidé vkládali velkou naději – v Rusku i mimo něj.“
Ponechme poslední slovo Jackovi Kurońovi. Jak je obvyklé v jeho textech, dopis „Mým přátelům alterglobalistům“ končí výzvou k jednání: „Ve vašich rukou je budoucnost světa – musíte tu úlohu splnit, protože když ne vy, tak kdo?“
Andrzej Žebrowski
překlad Barbora Čapinská
Vyšlo v Solidaritě č.91/92 roku 2014.
Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
