Na začátku každého vyjádření ke konfliktu v Gaze musí být obligatorní odsouzení teroristických útoků Hamásu; jedno takové odsouzení však zdá se nestačí a i když Hamás výslovně odsoudíte, budete k tomu vyzýváni i nadále. Zatímco probíhá takováto ‚debata‘, Izrael páchá v rámci krvavé odvety v Gaze válečné zločiny, kterými naplňuje všechny znaky genocidy. Jde o další smutnou epizodu izraelsko-palestinského konfliktu trvajícího již 75 let. Dokud si neuvědomíme, že palestinský terorismus je pouze následkem, nikoli hlavní příčinou problému, bude zde násilí trvat i nadále. Jediným trvalým řešením je svobodná Palestina.
Teroristické útoky Hamásu na Izrael 7. října 2023 jsou často nazývány „izraelským 11. zářím“. V jednom dni bylo zabito přes 1000 civilistů a 350 příslušníků izraelských bezpečnostních složek, dalších zhruba 200 lidí bylo vzato jako rukojmí. Aby bylo morálním požadavkům učiněno za dost, napíši hned zkraje, že jakékoli násilí vůči civilistům je nepřijatelné – jak to, které páchají palestinští teroristé na bezbranných občanech Izraele, tak ovšem i to, kterého se dopouští izraelské ozbrojené síly na palestinském obyvatelstvu.
Izraelská odveta je totiž bohužel neméně brutální. Jen před zahájením pozemních operací bylo během prvních 3 týdnů leteckého bombardování Pásma Gazy zabito 8 tisíc Palestinců, od zahájení pozemní invaze 27. října se pak toto číslo ještě ztrojnásobilo. Ztráty na palestinské straně činí k dnešnímu dni přes 26 tisíc mrtvých, z toho přibližně 7 tisíc žen a 10 tisíc dětí – žádné z nich neneslo vinu na teroristických akcích Hamásu. Rozhodnutí zastavit dlouholetou blokádou postižené Gaze veškeré dodávky potravin i elektřiny (díky které je zdejší jedinou čističkou vyráběna pitná voda) se při tamní humanitární krizi rovná genocidě. Její definici dle mezinárodního práva naplňují i násilné přesuny obyvatelstva, které Izrael vyvolal v rámci přípravy na pozemní invazi výzvou k vyklizení „území na severu Pásma Gazy“ – za tímto neutrálním geografickým označením se ve skutečnosti skrývá i největší palestinské město Gaza City s 600 tisíci obyvateli, kteří jsou tím vyháněni do pouště, rozkaz byl později navíc rozšířen i na některá území na jihu Pásma včetně druhého největšího města Khan Yunis (Chán Júnis). Dle zprávy OSN byly ze svých domovů násilně vysídleny již skoro 2 miliony lidí, tj. prakticky celá populace Pásma Gazy. Ředitel newyorské kanceláře Vysokého komisaře OSN pro lidská práva Craig Mokhiber označil tuto situaci za „učebnicový případ genocidy“ a rezignoval na svou funkci na protest proti tomu, že OSN opět selhává ve své povinnosti podobným genocidám zabránit (podobně jako tragicky selhala v případech genocid ve Rwandě, či bývalé Jugoslávii).
Izraeli se daří úspěšně vytvářet obraz, že se pouze brání, to je však účelová lež – ve skutečnosti se nestal obětí zahraniční agrese, nezaútočil na něj žádný cizí stát. Je důležité zdůraznit, že Hamás nereprezentuje celý palestinský lid, stát Palestina má legální vládu sídlící v Ramalláhu v oblasti Západního břehu Jordánu, kterou fakticky uznává 138 států světa (včetně České republiky, kde má dokonce velvyslanectví). Po převratu v roce 2007 nemá palestinská vláda na dění v Gaze a na násilí páchané ze strany Hamásu absolutně žádný vliv, takže nenese odpovědnost za současnou situaci. Tím méně ji pak nesou miliony nebohých lidí nucených žít v Gaze, přesto jsou nyní oběťmi krvavé odplaty ze strany Izraele. Zatímco hnutí Hamás je Evropskou unií pokládáno za teroristickou organizaci, páchají v Gaze násilí jednotky pravidelné armády suverénního státu Izrael, který je naším nejbližším spojencem. Okupací Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu porušuje Izrael cizí státní suverenitu a vojenské operace izraelských ozbrojených složek na těchto územích jsou dle mezinárodního práva agresí. Je to tedy ve skutečnosti stejná situace jako v případě vojenské agrese Ruska vůči Ukrajině, s tím rozdílem, že zatímco ruskou agresi většina světových států poprávu odsoudila, současné izraelské agresi vůči Gaze ti samí většinou tleskají. Stejně jako Ukrajina, má i Palestina právo na sebeobranu (které přiznává již Charta OSN), vede národněosvobozenecký boj.
Kdo brzdí mírový proces
Současný konflikt v Gaze je jen dalším pokračováním nekonečného koloběhu násilí, který ve svaté zemi probíhá již dlouhá desetiletí. Nemá příliš velkou cenu vysvětlovat pořád dokola příčiny i historický vývoj tohoto konfliktu, o kterém toho bylo napsáno dost. Podstatným faktem je, že stát Izrael dlouhodobě porušuje mezinárodní právo tím, že okupuje území, na které nemá nárok – již v první arabsko-izraelské válce v letech 1948-49 zabral území, která dle rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 měla náležet budoucímu palestinskému státu, od Šestidenní války v roce 1967 pak protiprávně (rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242) okupuje i zbytková palestinská území, tj. Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu. Tato území by přitom měla právně náležet státu Palestina, který dnes uznává většina světových států – v roce 2012 jej za stát uznalo většinou hlasů Valné shromáždění OSN. Izrael okupací Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu tedy dlouhodobě porušuje cizí státní suverenitu. Již od roku 1967 se navíc dopouští kolonizace tohoto palestinského území formou zřizování a výstavby izraelských osad, na kterém jsou zainteresovány též náboženské a ultrakonzervativní sionistické organizace jako Guš Emunim či Amana, které si kladou za cíl osídlení celé zaslíbené země a její „navrácení“ Izraeli. Arabští obyvatelé žijící na těchto územích jsou pak ze strany izraelských okupačních orgánů vystavěni systému rasové segregace – apartheidu, což ve svých zprávách z let 2021 a 2022 konstatovaly i největších světové lidskoprávní organizace Human Rights Watch a Amnesty International. Palestinské území na Západním břehu je rozděleno do několika samosprávných enkláv navzájem oddělených územími pod izraelskou okupační správou (tzv. Area C zabírající 60 % území Západního břehu), ve kterých platí stanné právo (netýká se však místního židovského obyvatelstva). Tyto enklávy, připomínající spíše kotce pro dobytek či vězeňské cely oddělené koridory bachařů, jsou ve své podstatě obdobou někdejších bantustanů existujících v Jihoafrické republice v období apartheidu. Dle mezinárodního práva je apartheid klasifikován jako zločin proti lidskosti a věcí se zabývá Mezinárodní trestní soud v Haagu.
Mírový proces v 90. letech počítal s řešením v podobě existence dvou států – izraelského a palestinského – které mělo být velkorysým oboustranným ústupkem. Ve skutečnosti by bylo pro Izrael velice výhodné, protože by legalizovalo jeho hranice z roku 1949 a zábor 78 % území historické Palestiny. Naděje na ukončení konfliktu však vzaly za své po roce 1996, kdy v izraelských parlamentních volbách vyhrála pravicová strana Likud a premiérem se poprvé stal Benjamin Netanjahu. Izraelská vláda od té doby brzdí pokračování mírového procesu a odmítá Palestině odevzdat plnou suverenitu nad územími Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu, ačkoli se k tomu zavázala dohodami z Osla v letech 1993 a 1995. Dokonce i hnutí Hamás nabídlo v roce 2006 po vyhraných parlamentních volbách Izraeli příměří výměnou za stažení izraelských jednotek z těchto území, to se však dosud nestalo. Na území Západního břehu je naopak od roku 2003 Izraelem budována tzv. bezpečnostní bariéra tvořená zdí, ploty a strážními věžemi, která porušuje hranice z roku 1949 a na několika místech zasahuje hluboko do palestinského území. Týká se to nejen území příhraničních izraelských osad, ale i východní části Jeruzaléma, který byl Izraelem jednostranně anektován na základě zákona z roku 1980; dle rezoluce RB OSN č. 242 je přitom nedílnou součástí Západního břehu Jordánu, což však izraelská strana striktně popírá a výstavbou v této části města se snaží vymazat z mapy původní hranice rozdělující město. Znamená to izraelskou anexi části území, která dle vytyčených hranic náleží Palestině – Mezinárodní soudní dvůr v Haagu ve svém poradním stanovisku prohlásil, že tím Izrael porušuje mezinárodní právo.
I kdyby se však podařilo vyřešit výše zmíněné překážky, které již desetiletí brzdí pokračování mírového procesu, a Izrael by odevzdal území Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu Palestině, ani zdaleka by to nevyřešilo všechny problémy. Na území státu Izrael žijí další 2 miliony palestinských Arabů (tvořících přes 20 % jeho populace), kteří jsou zde občany druhé kategorie. Další miliony Palestinců pak žijí již po několik generací (od války v letech 1948–49, kdy byli Izraelem vyhnáni ze svých domovů) v uprchlických táborech, které se nacházejí nejen na územích Pásma Gazy a Západního břehu, ale i na území okolních států – zejména Jordánska, Libanonu a Sýrie. Počty těchto bezprizorních osob bez státní příslušnosti dnes přesahují 6 milionů. Ve světle těchto zdrcujících čísel se tzv. dvoustátní řešení jeví jako nic neřešící.
Konflikt v Gaze
Je velmi lehké vynášet morální soudy nad palestinskými teroristy z pohodlí našich domovů ve středu Evropy nepostiženém válkou ani humanitární krizí. Uvědomme si však, jaká situace panuje v Pásmu Gazy, které je již dlouhá desetiletí v podstatě jedním velkým koncentračním táborem, kde se na plotem ohraničeném území o rozloze 365 km2 tísní jen těžko představitelných 2,3 milionů lidí. Dnes často uváděné srovnání s Prahou dost pokulhává – nejen že celé pásmo velikostně dosahuje pouze 2/3 rozlohy Prahy, ale navíc nejde o souvislou městskou zástavbu; ve skutečnosti je tvořeno uprchlickými tábory uprostřed pouště a několika sídly s hlavním městem Gaza City, které má pouhých 45 km2 (představte si spíše takovou Sušici s 600 tisíci obyvateli obklopenou 1,5 milionem uprchlíků).Od roku 2007, kdy Izrael zavedl kompletní pozemní i námořní blokádu tohoto území, je zdejší hospodářská a sociální situace naprosto katastrofální a velká část obyvatel zde nemůže uspokojit ani své základní životní potřeby. Území je závislé na humanitární pomoci ze zahraničí, jejíž doprava byla izraelskými úřady omezena na pouhé minimum potřebné k tomu, aby zdejší obyvatelé nepomřeli hlady. Situace v Pásmu Gazy je zkrátka permanentní humanitární krizí a život zde neskýtá pro miliony místních obyvatel absolutně žádnou perspektivu. Není zde rodiny, ve které by někoho nezabila izraelská armáda, vybuchování bomb při izraelských náletech zde patří ke každodennímu životu. V těchto podmínkách je naprosto normální, že se lidé radikalizují, zvláštní by naopak spíše bylo, pokud by se neradikalizovali. Tímto nechci palestinské teroristy nikterak obhajovat, pouze tvrdím, že k jejich odsuzování nemáme morální právo. A kdo si snad toto právo chce nárokovat, měl by se nejdříve vypravit do Gazy a zkusit si tam chvíli žít.
Média mají tendenci ukazovat nám palestinský terorismus jako hlavní příčinu konfliktu, dokud si však neuvědomíme, že je pouhým následkem, nikoli příčinou problému, tak nekonečný koloběh násilí v Palestině nikdy neskončí. Pásmo Gazy je ideálním podhoubím pro růst extremismu a nenávisti, čehož bohatě využívají místní islamistické skupiny v čele s hnutím Hamás, které vzniklo až v roce 1987, tedy po 20 letech izraelské okupace Gazy. Jeho cílem je vytvořit na území Palestiny islámský stát, což je mimochodem trochu podobné sionistické ideologii židovského státu. Levice jej v tomto samozřejmě nemůže podporovat, protože usiluje pouze o nahrazení jedné diktatury druhou. Hamás však bohužel postupně převzal hlavní iniciativu v palestinském národně osvobozeneckém boji, proti sekulárním hnutím sdruženým v Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) se celkem jednoznačně vymezuje a kritizuje jejich zkorumpovanost a zpohodlnění. Jsou to především příslušníci sociálně slabších vrstev, žijící v neuspokojivých podmínkách desítky let existujících uprchlických táborů, z jejichž řad rekrutuje své členy. Jeho popularita výrazně vzrostla během nepokojů tzv. druhé intifády v letech 2000-05, které donutily Izrael stáhnout své jednotky z Pásma Gazy a zlikvidovat zdejší izraelské osady. Následně Hamás vyhrál v roce 2006 drtivě palestinské parlamentní volby a po roztržce s OOP v roce 2007 v Gaze zcela převzal moc a zavedl zde faktickou diktaturu nezávislou na centrální palestinské vládě.
Současná válka je jen jednou z řady konfliktů v Gaze trvajících nepřetržitě od roku 2006. Radikálové z Pásma Gazy s různou intenzitou prakticky neustále ostřelují izraelské území raketami a z izraelské strany byla od té doby podniknuta mnohá bezpečnostní opatření s cílem zamezit jim přísun zbraní. Neprodyšné uzavření hranic a námořní blokáda Pásma Gazy má však za následek akorát další zhoršení hospodářské a sociální situace v Gaze, zatímco dodávky zbraní pokračují i nadále díky síti pašeráckých tunelů vyhloubených pod egyptskou hranicí. Raketové odstřelování izraelského území má většinou za následek odvetný úder izraelského letectva na cíle v Pásmu Gazy. Je pravda, že se radikálové z hnutí Hamás již pár desetiletí dopouští teroristických útoků na izraelská území a izraelské občany, na druhé straně však izraelské ozbrojené složky v rámci odvetných akcí v Gaze pravidelně páchají násilí na nevinných civilistech, které podle všech měřítek naplňuje znaky válečných zločinů, jako je například bombardování civilistů fosforovou municí apod. Dosud nejhoršími akcemi tohoto druhu byly operace Lité olovo z přelomu let 2008/2009, během které bylo na palestinské straně zabito přes 1000 lidí, a akce Ochranné ostří v roce 2014, která si vyžádala 2000 obětí. Porovnání počtu mrtvých na obou stranách od roku 2008 do 7. října 2023 je jasné – zatímco v Izraeli podle údajů OSN zahynulo přes 300 lidí, na palestinské straně bylo 6,5 tisíce mrtvých. Současná válka pak tato čísla překonala již během prvních tří týdnů.
Antisionismus není antisemitismus
Je bohužel častým evergreenem, že každý, kdo si dovolí kritizovat stát Izrael, je okamžitě označen za antisemitu. Jedná se o ukázkový argumentační faul, kterým je při absenci skutečných argumentů prakticky vyloučena veškerá další diskuze. Zneužívání historické tragédie způsobené antisemitismem k dehonestaci názorového oponenta v debatě vedené o něčem úplně jiném, bych se dokonce nebál označit populárním hebrejským výrazem chucpe. Nikdo z nás, kteří poukazujeme na porušování lidských práv i mezinárodního práva Izraelem přeci netvrdí, že by to nějakým způsobem souviselo s jakýmsi abstraktním „židovstvím“ – kdo k němu tuto diskuzi úmyslně stáčí, je spíše sám antisemita. Pojem antisemitismu je navíc v tomto případě poněkud paradoxní, protože Arabové patří jazykově také mezi Semity („antisemitský Arab“ je zkrátka contradictio in adjecto). I pokud přijmeme, že antisemitismus je ustáleným označením pro protižidovský sentiment, nevidím moc smysl v tom, proč by někdo zastávající se práv palestinských Arabů měl rasisticky nesnášet národ mluvící příbuzným jazykem.
Bohužel i mezi fundovanými odborníky na blízkovýchodní problematiku se najde řada těch, kteří bez jakýchkoli argumentů označují antisionismus za „pouze převlečený antisemitismus“. Takové bych rád odkázal na bezpočet židovských antisionistických organizací, jakými jsou například Anarchists Against the Wall, či americký Jewish Voice for Peace (založený Noamem Chomskym a Tony Kushnerem), antisionisté se vyskytují dokonce i mezi příslušníky nejkonzervativnějšího judaistického směru Charedim (označovaného jako ultraortodoxní judaismus), například v podobě hnutí Neturei Karta, které na svých demonstracích pravidelně pálí izraelské vlajky. Tyto židovské organizace poukazují na to, že sionismus, tedy ideologie vzniklá v 19. století s cílem obnovit v Palestině tisíce let neexistující židovský stát – přinesl za uplynulých sto let nezměrné utrpení milionům palestinských Arabů i Židů, protože lidé na obou stranách jsou nuceni žít své životy v permanentní válce a v neustálém strachu.
Sionistický koncept Izraele jako národního židovského státu je dlouhodobě neudržitelný. Historie Evropy ukázala, že jedinou zárukou trvalého míru jsou sekulární státy založené na občanském, nikoli národnostním principu. Všude tam, kde se státní představitelé zaštiťují národem či vírou, nutně vznikají konflikty, které mnohdy přerostou ve války. Sionismus, stejně jako každá idea národních států, je reliktem nacionalismu 19. století, který nepatří do moderního světa. Řešením je pouze stát založený na svobodě a rovnosti všech jeho občanů bez ohledu na národnost a náboženské vyznání. V tomto duchu je třeba vykládat i kontroverzní heslo From the river to the sea, Palestine will be free (Od řeky k moři, Palestina bude svobodná), které není výzvou ke genocidě, jak tvrdí jeho odpůrci žijící stále v národnostním paradigmatu, ale naopak výzvou ke svobodě pro všechny obyvatele na geografickém území Palestiny.
Aktualizováno 4. února 2024
