Naomi Kleinová: Kapitalismus proti klimatu

Kanadskou novinářku, spisovatelku a aktivistku Naomi Kleinovou netřeba čtenářům Solidarity příliš představovat. Vzhledem k aktuálnosti tématu a při příležitosti konání protestů spojených s mezinárodní klimatickou konferencí COP 21, jež se bude v prosinci tohoto roku konat v Paříži, Vám přinášíme překlad úvodní části její knihy Tohle mění všechno: Kapitalismus proti klimatu.

Vědecky jsou popírači úplně vedle. Pochopili ale revoluční význam změn klimatu, který levici stále nedochází.

kanadská novinářka a aktivistka Naomi Kleinová

Otázku pokládá pán ve čtvrté řadě.

Představuje se jako Richard Rothschild. Oznamuje shromáždění, že kandidoval na okresního komisaře v Carrol County ve státě Maryland, protože dospěl k přesvědčení, že opatření proti změně klimatu jsou ve skutečnosti „útokem na americký kapitalismus středních vrstev“. Jeho otázka směřovaná panelistům, kteří se na konci června shromáždili ve washingtonském hotelu Marriot, zní takto: „Do jaké míry je celé tohle hnutí jenom zeleným trojským koněm, jehož břicho skrývá rudou, marxistickou socioekonomickou doktrínu?“

Tady, na šesté Mezinárodní konferenci o změně klimatu pořádané Heartland Institute, předním setkání všech přesvědčených popíračů zdrcujícího vědeckého konsenzu o tom, že lidská činnost otepluje planetu, se to rovná řečnické otázce. Je to jako zeptat se skupiny německých bankéřů, zda jsou Řekové nespolehliví. Jistě, panelisté nevynechají příležitost tazateli povědět, že má úplnou pravdu.

Chris Horner, vedoucí osobnost Competitive Enterprise Institute, který se specializuje na šikanování klimatologů účelovými žalobami a bezhlavým vyžadováním dokumentů na základě zákona o právu na informace, si přitáhne mikrofon. „Můžete věřit, že tu jde o klima,“ říká temně, „a mnoho lidí tomu věří, ale není to opodstatněné přesvědčení.“ Horner, jehož zdobí předčasně zšedivělé vlasy, rád odkazuje na Saula Alinskyho (proslulého teoretika občanského aktivismu, pozn. překl.): „Problém je jinde.“ Problémem údajně má být, že „žádná svobodná společnost by si nezpůsobila to, co tato agenda vyžaduje. A prvním krokem má být odstranění těch obtížných svobod, které se jí staví do cesty.“

Tvrdit, že změna klimatu je spiknutím s cílem ukrást Američanům jejich svobodu, je na standardy Heartland Institute ještě dosti krotké tvrzení. V průběhu této dvoudenní konference jsem se dozvěděla, že Obamův předvolební slib podpořit lokálně vlastněné rafinérie biopaliv je ve skutečnosti projevem „zeleného komunitarismu“, rovnajícím se „maoistickému“ plánu umístit „každému na dvorek pec na surové železo“ (Patrick Michaels z Cato Institute). Že klimatické změny jsou „zástěrkou nacismu“ (bývalý republikánský senátor a vysloužilý astronaut Harrison Schmitt). A že ekologové jsou jako aztéčtí kněží, ochotni obětovat zástupy lidí, aby usmířili bohy a změnili počasí (editor „osvětové“ stránky popíračů ClimateDepot.com Marc Morano).

Především tu ale slýchám různé variace postoje okresního komisaře ze čtvrté řady: že změna klimatu je trojským koněm, stvořeným k odstranění kapitalismu a jeho nahrazení nějakým druhem ekosocialismu. Jak to ve své knize „Climate of Corruption“ stručně podává další řečník z konference Larry Bell, změna klimatu má „málo co dočinění se stavem životního prostředí, a mnoho se snahou přiškrtit kapitalismus a proměnit americký způsob života v zájmu globálního přerozdělení majetku.“

Ano, samozřejmě, tvrdí se, že delegáti konference odmítají změnu klimatu kvůli zásadní neshodě ohledně faktů. A organizátoři se do určité míry snaží napodobit důvěryhodné vědecké konference: nazvali svoje setkání „Obnovení vědecké metody“ a přisvojili si zkratku ICCC, jež se liší pouhým jedním písmenem od zkratky názvu světové vědecké autority ve věci změny klimatu, Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Ale vědecké teorie, které se tu prezentují, jsou staré a dávno zdiskreditované. A nikdo se nepokouší vysvětlit, proč každý řečník, zdá se, popírá, co řekne ten další. (Planeta se neotepluje, nebo se otepluje, ale ničemu to nevadí? A pokud se neotepluje, tak k čemu jsou všechny ty řeči o tom, že vinu za vzrůstající teploty nesou sluneční skvrny?)

Po pravdě, někteří postarší členové publika při promítání teplotních grafů usínají. K životu přicházejí, jen když se na pódiu zjeví rockové hvězdy hnutí, ne céčkoví vědci, ale áčkoví ideologičtí válečníci jako Morano a Horner. A to je skutečným účelem setkání: poskytnout zatvrzelým popíračům prostor pro sběr rétorických kyjů, se kterými budou v následujících týdnech a měsících bít environmentalisty po hlavách. Fráze zde ozkoušené zacpou sekci komentářů pod každým článkem a videem na YouTube, které budou obsahovat slova „změna klimatu“ nebo „globální oteplování“. Budou také vycházet z úst stovek pravicových komentátorů a politiků, od republikánských prezidentských kandidátů jako Rick Perry a Michele Bachmanová až po okresní komisaře jako Richard Rothschild. V rozhovoru před konferenčním sálem se prezident Heartland Institute hrdě hlásí k tomu, že se zasloužil o „tisíce článků a komentářů a projevů […] které čerpají z informací, jež zazněly na naších konferencích, či byly podníceny někým, kdo se těchto konferencí zúčastnil.“

Heartland Institute, think tank se sídlem v Chicagu zasvěcený „propagování volnotržních řešení“, tato povídání organizuje od roku 2008, někdy i dvakrát ročně. A strategie, zdá se, funguje. Morano – který se stal slavným díky kampani vietnamských veteránů, jež potopila prezidentskou kampaň Johna Kerryho v roce 2004 – setkání otevírá řadou vítězných pokřiků. Obchod s emisními povolenkami: mrtvý! Obama na kodaňském summitu: selhání! Klimatické hnutí: směřuje k sebevraždě! Dokonce promítne několik citací klimatických aktivistů, kterak si sypou popel na hlavu (v tom jsou pokrokoví aktivisté dobří) a nabádá publikum, aby „oslavovalo!“

Nebyly tam balónky ani konfety, ale stejně dobře tam také mohly být.

* * *

Názory veřejnosti na významné sociální a politické otázky se obvykle mění relativně pomalu. Náhlým posunům, pokud se udají, obvykle předchází dramatické události. Proto jsou také výzkumníci veřejného mínění tak překvapeni tím, co se stalo s postojem ke změně klimatu v průběhu pouhých čtyř let. Výzkum firmy Harris z roku 2007 zjistil, že 71 procent Američanů věří, že pokračující spalování fosilních paliv způsobí změnu klimatu. Do roku 2009 toto číslo spadlo na 51 procent. K červnu 2011 podíl souhlasících Američanů klesl na 44 procent, dobře pod polovinu populace. Podle Scotta Keetera, ředitele dotazníkového výzkumu v Pew Research Center for the People and the Press, se jedná o „jeden z největších krátkodobých posunů v nedávné historii výzkumu veřejného mínění.“

Ještě pozoruhodnější je fakt, že tento posun se udál prakticky jen na jedné straně politického spektra. Ještě v roce 2008 (kdy Newt Gingrich s Nancy Pelosiovou uváděli televizní spot o změně klimatu) provázelo téma v USA zdání oboustranné podpory. Ty časy jsou bezpochyby pryč. 70-75 procent těch, kteří se označují za demokraty či liberály, věří, že změnu klimatu způsobili lidé – to je postoj, který v poslední dekádě zůstává stabilní či lehce sílí. V prudkém kontrastu k tomu republikáni a zvláště členové hnutí Tea Party rozhodně vědecký konsenzus odmítají. V některých oblastech uznává zjištění vědců pouze okolo dvaceti procent sebeurčených republikánů.

Podobně významný je posun v emocionální intenzitě postojů. Bývaly časy, kdy vám všichni řekli, že jim změna klimatu dělá starosti – jen ne zase až tolik. Když byli Američané požádáni, aby seřadili své politické starosti podle priority, změna klimatu bývala spolehlivě poslední.

Teď tu ale máme nezanedbatelnou část republikánů, kteří o změnu klimatu dbají vášnivě, až utkvěle – jenže dbají o to, aby byla „odhalena“ coby podvod páchaný liberály, kteří je chtějí donutit vyměnit si žárovku, žít v sovětských činžácích a vzdát se svého SUV. Pro pravičáky se odmítání změny klimatu stalo stejně ústřední součástí jejich světonázoru jako nízké daně, vlastnictví zbraní a odpor k potratům. Výhružky smrtí hlásí klimatologové, ale i autoři článků na témata zdánlivě tak nevinná, jako šetření energií. (Jak to jeden takový napsal Stanu Coxovi, autoru knihy kritizující užívání klimatizace: „můj termostat mi budeš muset vyrvat z mých studených, mrtvých rukou.“)

Prudkost tohoto kulturního boje je nejhorší zprávou ze všech, protože pokud zpochybňujete postoje, které někdo považuje za ústřední pro svou totožnost, fakta a argumenty po něm sklouznou, vyloží si je jen jako další útok.

Důsledky emocionálního vyostření v plné kráse vyšly najevo v průběhu zápasu o vedení Republikánské strany. Texaský guvernér Rick Perry několik dní před zahájením své prezidentské kampaně chlácholil členskou základnu vyhlašováním, že „klimatologové manipulovali data, jen aby se do jejich projektů koulely dolary,“ zatímco jeho stát se doslova topil v požárech. Jon Huntsman, jediný kandidát, který klimatickou vědu důsledně hájil, byl na nosítkách, ještě než zápas začal. A úprk z předchozích pozic na straně klimatologického konsenzu byl jednou z věcí, které Mittu Romneymu zachránily prezidentskou kandidaturu.

Důsledky pravicových klimatických konspirací ale sahají daleko za hranice Republikánské strany. Demokraté povětšinou mlčí, nechtějí si to rozházet u nerozhodnutých. Přizpůsobila se média, přizpůsobil se kulturní průmysl. Před pěti lety se hvězdy předváděly na udílení Oscarů v hybridních autech, popkulturní časopis Vanity Fair vydával výroční zelené číslo; v roce 2007 věnovaly tři největší americké mediální sítě změně klimatu 147 reportáží. Ale to je minulost. V roce 2010 bylo reportáží už jen třicet dva, limuzíny už zase letí a výroční zelené číslo Vanity Fair jsme naposledy viděli v roce 2008.

Znepokojivé ticho vydrželo  jak na konci nejteplejší dekády v zaznamenané historii, tak i během následujícího léta plného vrtošivého počasí a teplotních rekordů lámaných po celém světě. A mezitím fosilní průmysl kvapně nalévá mnohamiliardové dolarové investice do těch nejšpinavějších způsobů těžby ropy, uhlí a zemního plynu na kontinentu (za všechny příklady uveďme ropovod Keystone XL, který má stát sedm miliard dolarů). Dehtové písky Alberty, Beaufortovo moře, pennsylvánská plynová ložiska, uhlí ve Wyomingu a Montaně: tam všude fosilní průmysl sází na to, že klimatické hnutí je mrtvé jako špalek.

Pokud bude uhlík z těchto projektů vypuštěn do atmosféry, změna klimatu bude zřejmě katastrofická (jen vytěžit Albertskou ropu by podle Jima Hansena z NASA znamenalo pro klima „v podstatě konec hry“).

To všechno znamená, že klimatické hnutí potřebuje zatraceně spektakulární návrat na scénu. Aby k tomu mohlo dojít, levice se bude muset začít učit od pravice. Popírači získali převahu, když odvedli pozornost k ekonomice: klimatická akce zničí kapitalismus, říkali, ubude práce, ceny vystřelí nahoru. Ale teď – když Occupy Wall Street tvrdí, že to ve skutečnosti současný kapitalismus sám je příčinou úbytku pracovních míst a dluhového otroctví – máme jedinečnou příležitost pravici ekonomické zbraně uzmout. K tomu je nutno přesvědčivě vysvětlovat, že skutečné řešení klimatické krize je také naší nejlepší nadějí na vybudování podstatně osvícenějšího hospodářského uspořádání – takového, které stlačí hospodářské nerovnosti, posílí a reorganizuje veřejnou sféru, vytvoří hojnost důstojné práce a radikálně zkrotí moc korporací. Bude třeba zbavit se představy, že klimatická akce je jen jednou z položek na dlouhém seznamu problémů, které si žádají pozornost pokrokových aktivistů. Tak jako se změna klimatu, ohavně překroucena, stala klíčovým tématem, kolem něhož pravice buduje svou identitu, na levici musí vědecká realita změny klimatu obsadit ústřední pozici v promyšleném příběhu o nástrahách bezohledné hamižnosti a potřebě skutečných alternativ.

Vybudovat takové transformační hnutí nemusí být tak těžké, jak se na první pohled zdá. Jistě, pokud se zeptáte lidí z Heartland, dozvíte se, že změna klimatu činí nějaký druh levicové revoluce doslova nevyhnutelným – a přesně proto její existenci tak zarytě popírají. Snad bychom jejich teoriím měli naslouchat pozorněji – možná že chápou něco, co levici stále ještě nedochází.

* * *

Popírači netvrdí, že změna klimatu je levicový komplot, protože odhalili nějaké utajené socialistické spiknutí. K tomuto závěru došli důkladnou analýzou kroků, které by celosvětové, rychlé a přísné snížení emisí vyžadované klimatickou vědou předpokládalo. Usoudili, že by to bylo možné pouze díky radikální reorganizaci našeho hospodářského a politického uspořádání způsobem, který se neslučuje s jejich „volnotržní“ vírou. Jak to vyjádřil James Delingpole, britský bloger a pravidelný spolupracovník Heartland: „Současný environmentalismus úspěšně prosazuje mnohá levicová opatření: přerozdělení bohatství, vyšší daně, více státních zásahů a regulací.“ A hlava Heartland, Joseph Bast, to podává ještě otevřeněji: Levici „změna klimatu dokonale hraje do karet… Je to důvod, proč bychom měli udělat všechno, co [levice] chtěla udělat tak jako tak.“

Zde je má nepříjemná pravda: nemýlí se. Než se pustím dál, dovolte mi vyjádřit se jasně: jak vám dosvědčí 97 procent všech klimatologů, vědecky se lidé z Heartland mýlí bez výjimky. Skleníkové plyny, které jsme vypustili do atmosféry spalováním fosilních paliv, už dnes způsobují růst teplot. Pokud naše energetika nebude do konce dekády směřovat úplně jiným směrem, čeká na nás svět plný bolesti.

Pokud ale jde o důsledky těchto vědeckých poznatků pro skutečný svět, především o hluboké změny, kterých musí dojít nejen naše spotřeba energie, ale i sama logika našeho hospodářského uspořádání, shromáždění v hotelu Marriot se mohou mýlit daleko méně než mnoho profesionálních environmentalistů – těch, kteří vykreslují obrazy klimatické zkázy a pak nás ujistí, že se jí můžeme vyhnout, pokud budeme nakupovat „zelené“ výrobky a vytvoříme chytrý trh s povolenkami znečišťovat.

Fakt, že atmosféra není schopna bezpečně vstřebat všechen uhlík, který do ní pumpujeme, je příznakem daleko horší krize, jež pramení z ústředního mýtu, na kterém je postaven náš ekonomický model: že příroda je bezmezná, že vždycky budeme schopni najít víc toho, co potřebujeme; a že když něco přece jen dojde, bez problému za to najdeme nějakou náhradu, kterou budeme moci těžit navěky. Ale není to jen atmosféra, kterou jsme vykořistili daleko za hranice její schopnosti sebeobnovy. To stejné děláme s oceány, se sladkou vodou, s ornicí a s biodiverzitou. Co klimatická krize fundamentálně zpochybnila, je celý rozpínavý, dobyvačný způsob myšlení, který tak dlouho určoval náš vztah k přírodě. Hojnost vědeckých důkazů o tom, že jsme přírodu dohnali až k hranici jejích možností, si nežádá jen zelené výrobky a řešení na tržním základě; žádá si nové civilizační paradigma, zakotvené nikoli v nadvládě nad přírodou, ale v úctě k přirozeným cyklům sebeobnovy a bezvýhradně citlivé k přirozeným mezím, včetně mezí lidské inteligence.

Takže když Chris Horner svým kumpánům z Heartland povídal, že změna klimatu není ve skutečnosti „podstatou problému“, měl svým způsobem pravdu. Ve skutečnosti vůbec není podstatou problému. Změna klimatu je zprávou, která nám říká, že mnohé z nejuctívanějších myšlenek naší kultury už neplatí. Pro nás vychované osvícenskými ideály, nenavyklé přizpůsobovat své ambice přírodním hranicím, je nesnadné si to připustit. A to platí pro etatistickou levici stejně jako pro neoliberální pravici.

Přestože lidé z Heartland rádi vyvolávají strašidlo komunismu, aby Američany od klimatické akce odstrašili (český prezident Václav Klaus, hvězda konferencí Heartland, říká, že pokusy zabránit globálnímu oteplení se rovnají ambicím sovětských plánovačů kontrolovat celou společnost), pravdou je, že sovětský státní socialismus byl pro klima katastrofou. Hltal suroviny se stejným nadšením jako kapitalismus a stejně bezohledně chrlil odpad: před pádem Berlínské zdi měli Češi i Rusové dokonce větší uhlíkovou stopu na hlavu než jejich protějšky v Británii, Kanadě či Austrálii. A zatímco někteří ukazují na závratné čínské programy rozvoje obnovitelných zdrojů a tvrdí, že jsou možné pouze v centrálně kontrolovaných režimech, čínská řízená ekonomika pokračuje ve své totální válce proti přírodě, buduje megapřehrady, superdálnice a fosilní energetické projekty, především uhelné.

Je pravdou, že odpověď na klimatickou hrozbu vyžaduje rozhodnou činnost vlády na všech úrovních. Ale skutečná klimatická řešení jsou ta, která skrze vládní zásahy povedou k rozdělení a rozptýlení moci a správy na komunitní úroveň, ať už skrze komunitně vlastněnou obnovitelnou energii, lokální biozemědělství nebo dopravní systémy skutečně kontrolované jejich uživateli.

A to je to, čeho se lidé z Heartlandu tak obávají: zavedení těchto nových systémů znamená rozdrcení volnotržní ideologie, která globální ekonomice vévodila po více než tři desetiletí. Následuje zběžný, hrubý nástin toho, jak by měl vážně míněný klimatický program vypadat v těchto šesti oblastech: veřejných službách, hospodářském plánování, regulaci korporací, mezinárodním obchodu, spotřebě a daňové politice. Pro tvrdé pravicové ideology, jako ty z Heartlandu, nejsou tyto závěry ničím menším, než intelektuální pohromou.

1. Oživit a znovuobjevit veřejnou sféru

Po letech recyklace, kompenzací uhlíkových emisí a vyměňování žárovek je jasné, že činy jednotlivců nikdy nemohou být dostatečnou odpovědí na klimatickou krizi. Změna klimatu je kolektivní problém a vyžaduje kolektivní akci. Jednou z klíčových kolektivních akcí, ke kterým musí dojít, jsou masivní investice do projektů určených ke snížení emisí ve velkém měřítku. To znamená podzemní dráhy, tramvaje a lehké železnice, které budou nejen jezdit všude, ale také budou každému dostupné. Dále dostupné, energeticky úsporné bydlení podél zmíněných dopravních cest. A mohutné výzkumné úsilí, které zajistí využívání nejlepších dostupných opatření.

Soukromý sektor je k zajišťování většiny shora uvedených služeb nevhodný, protože si žádají velké počáteční investice a mnohé z těchto služeb, pokud mají být dostupné všem, zřejmě nebudou ziskové. Protože jsou nicméně jednoznačně ve veřejném zájmu, měl by se jich ujmout sektor veřejný.

Tradičně jsou boje za záchranu veřejných služeb vyobrazovány jako konflikt mezi nezodpovědnými levičáky, kteří chtějí bezmezně utrácet, a praktickými realisty, kteří pochopili, že si žijeme nad poměry. Závažnost klimatické krize ale volá po zcela novém pojetí realismu a zcela jiném chápání mezí. Vládní dluh není ani z poloviny tak nebezpečný jako dluh, který jsme vytvořili vůči komplexním, životně důležitým ekosystémům. Změnit naši kulturu, aby se naučila přirozené hranice ctít, si bude žádat kolektivní úsilí nás všech – abychom opustili fosilní paliva a vyztužili naši obecní infrastrukturu proti nadcházejícím bouřím.

2. Rozpomenout se na plánování

Tak jako je třeba zvrátit třicetiletý privatizační trend, vážně míněná odpověď na klimatickou hrozbu si žádá, abychom oprášili umění, které bylo v minulých dekádách tržního fundamentalismu vytrvale démonizováno: plánování. Spousty a spousty plánování. A nejen na národní nebo mezinárodní úrovni. Každá obec na světě potřebuje plán, jak se odpoutat od fosilních paliv a provést to, čemu hnutí „Transition Towns“ (Města v přerodu) říká „akční plán energetického sestupu“. V městech, která plán vzala vážně, tento proces otevřel vzácné příležitosti pro demokratickou participaci. Sousedé zaplnili poradní setkání na radnicích, aby sdíleli nápady jak obec přeorganizovat, snížit emise a posílit její odolnost pro budoucí těžké časy.

Změna klimatu si žádá i další formy plánování – konkrétně pokud se týče těch dělníků, jejichž profese se stanou zbytečnými, až se vymaníme ze závislosti na fosilních palivech. Pár „zelených“ rekvalifikačních kurzů nestačí. Tito zaměstnanci musí vědět, že na ně na druhém břehu čeká skutečná práce. A to znamená vrátit do hry ideu plánování naší ekonomiky tak, aby byla založena na společných prioritách spíše než na ziscích korporací. Vysloužilí dělníci z automobilek a uhelných dolů musí dostat nástroje a prostředky k zajištění své existence – zaměstnanci kontrolovaná zelená družstva v Clevelandu nám mohou sloužit za příklad.

Stejně tak si plánování žádá zemědělství – máme-li se vypořádat s trojnásobnou krizí vyčerpání půdy, extrémního počasí a závislosti na fosilních palivech. Wes Jackson, vizionář a zakladatel Land Institute v kansaské Salině, volá po „padesátiletém zemědělském plánu“. Vychází z odhadu doby, která je podle něj a jeho spolupracovníků Wendella Berryho a Freda Kirschenmanna nutná k provedení výzkumu a vybudování infrastruktury, jež je potřebná k přechodu z monokulturních, půdu vyčerpávajících plodin k víceletkám pěstovaným v polykulturách. Jelikož víceletky není nutno sázet každý rok znovu, jejich dlouhé kořeny dobře zadržují nedostatkovou vodu, drží půdu pohromadě a zadržují uhlík. Polykultury jsou zase méně odolné vůči škůdcům a extrémnímu počasí. A další výhoda: takový způsob zemědělství poskytuje daleko více práce než ten průmyslový, což znamená, že farmy se mohou znovu stát významným zdrojem zaměstnanosti.

Mimo konference Heartland Institute a podobná setkání není návrat plánování ničím, čeho by bylo třeba se bát. Nemluvíme tu ostatně o návratu k autoritářskému socialismu, ale o obratu směrem ke skutečné demokracii. Podivný třicetiletý experiment s deregulovanou, kovbojskou ekonomikou škodí většině lidí na světě. Toto systematické selhání je přesně tím důvodem, proč se takové množství lidí bouří proti elitám, požadujíce zajištění existenčních mezd a konec korupce. Klimatická změna není v rozporu s požadavky nového ekonomického uspořádání. Naopak, dodává jim naléhavost životní nezbytnosti.

3. Zkrotit korporace

Stěžejní součástí plánování, které musíme provést, je bezodkladný návrat k regulaci korporátního sektoru. Mnohého lze dosáhnout pobídkami: například dotacemi podporujícími obnovitelnou energii nebo ohleduplné zacházení s půdou. Budeme se ale také muset opět naučit bránit se očividně nebezpečnému či ničivému jednání. A to znamená zkřížit cestu korporacím na několika frontách, od striktního zastropování množství uhlíku, které budou korporace moci vypustit, přes zákaz výstavby nových uhelných elektráren, až k likvidaci průmyslových velkochovů a zastavení špinavých těžařských projektů, jako jsou dehtové písky v Albertě (počínaje ropovodem Keystone XL, který by plány na expanzi těžby v Albertě učinil nevyhnutelnými).

Jen velmi malá část obyvatel vnímá jakékoli pokusy o omezení možností korporací nebo spotřebitelů coby Hayekovu cestu do otroctví – a není náhoda, že právě tato část populace nejusilovněji popírá změnu klimatu.

4. Relokalizovat výrobu

Pokud vám přísná regulace korporací, motivovaná změnou klimatu, zní poněkud radikálně, je to proto, že se od počátku osmdesátých let dogmatem stalo přesvědčení, že je úkolem vlády jít korporátnímu sektoru z cesty. Toto dogma se nejvýrazněji projevilo v oblasti mezinárodního obchodu. Zničující důsledky volného trhu pro výrobu, místní podnikání a zemědělství jsou dobře známy. Atmosféra ale utrpěla snad ze všech nejvíc. Nákladní lodě, obří tryskáče a těžké kamiony, které vláčejí surové materiály i hotové výrobky po celé planetě, požírají fosilní paliva a chrlí skleníkové plyny. A levné zboží, jež se vyrábí tak, aby bylo brzy nahrazeno zase jiným, a téměř nikdy se neopravuje, spotřebovává celou škálu dalších neobnovitelných surovin, zatímco plodí daleko více odpadu, než může prostředí bezpečně vstřebat.

Ve skutečnosti je náš systém tak plýtvavý, že to několikrát přebije i dosavadní skromné úspěchy ve snižování emisí. Tak například magazín Národní akademie věd nedávno publikoval studii o emisích zemí, které přijaly Kjótský protokol. Ukázalo se, že stabilizace emisí v těchto zemích bylo částečně dosaženo díky tomu, že globalizovaný obchod jim umožnil přesunout svou špinavou výrobu do zemí, jako je Čína. Výzkumníci přišli na to, že emise ze zboží vyrobeného v rozvojových zemích pro trhy těch průmyslově rozvinutých převýšily úspory šestkrát.

V ekonomice organizované tak, aby odpovídala přírodním limitům, musí být přeprava na velké vzdálenosti omezena – musí být vyhrazena pro případy, kdy by dané zboží nešlo vyrobit na místě nebo by lokální výroba způsobila víc emisí. Například pěstovat jídlo ve sklenících na severu USA je často škodlivější, než ho vypěstovat na jihu a poslat na sever železnicí).

Změna klimatu nevyžaduje konec trhu. Vyžaduje ale konec bezohledné formy „volného trhu“, která stojí za každou mezinárodní obchodní dohodou a za politikou Světové obchodní organizace (WTO). A to je spíš dobrá zpráva – pro nezaměstnané pracující, pro zemědělce prohrávající v soutěži s levným dovozem, pro obce, které si protrpěly přesun továren do zámoří a zánik malých obchodů nahrazených hypermarkety. Nesmíme ale podcenit skutečnost, že to zpochybňuje celý kapitalistický projekt: znamená to zvrátit třicet let vývoje, kdy byly moci korporací odstraňovány z cesty veškeré možné překážky.

5. Ukončit kult nakupování

Minulé tři dekády „volného trhu“, deregulace a privatizace nevzešly jen z touhy hrabivých korporací po větších ziscích. Byly také odpovědí na „stagflaci“ sedmdesátých let, která nutila k hledání cest, jak znovu nastartovat rychlý ekonomický růst. Šlo o skutečnou hrozbu: v našem ekonomickém systému je jakýkoli pokles ve výrobě z podstaty krizí – recesí, nebo hůře, depresí, se všemi těžkostmi a zoufalstvím, které ta slova naznačují.

Tento imperativ růstu je důvodem, proč konvenční ekonomové spolehlivě přistupují ke klimatické krizi s touto otázkou: „jak můžeme snížit emise a zároveň udržet mohutný růst HDP?“ Obvyklou odpovědí je „rozdvojení trendů“ – představa, že energetická účinnost a obnovitelná energie nám umožní oddělit ekonomický růst od jeho ekologických důsledků. A zastánci „zeleného růstu“, jako Thomas Friedmann, nám tvrdí, že přechod k zeleným technologiím a výstavba zelené infrastruktury nám přinese ohromný ekonomický rozmach, HDP poletí vzhůru a získáme nezbytné bohatství, aby „USA byly zdravější, bohatší, modernější, produktivnější a bezpečnější.“

A tady se nám to začíná komplikovat. Existuje rostoucí množství ekonomických výzkumných prací popisujících rozpor mezi růstem a rozumnou klimatickou politikou – například od ekologického ekonoma Hermana Dalyho z University of Maryland, Petera Victora z University of York, Tima Jacksona z University of Surrey, nebo odborníka na ekologické právo a politiku Guse Spetha. Ti všichni vznášejí závažné pochybnosti o slučitelnosti snižování emisí průmyslových zemí, nutného z hlediska klimatické vědy (nejméně o 8O procent v roce 2050), s pokračováním v ekonomickém růstu, dokonce i při jeho dnešním loudavém tempu. Jak tvrdí Victor a Jackson, úspory nezvládají držet s růstem tempo, zčásti protože zvýšení efektivity vede k nárůstu spotřeby, která sníží, nebo dokonce vyruší dosažené zisky (takzvaný „Jevonsův paradox“). A dokud budou úspory vyplývající z větší energetické či materiálové efektivity zkrátka trumfovány následným exponenciálním rozmachem celé ekonomiky, budou mařeny i snahy snížit uhlíkové emise. Jackson ve své knize „Blahobyt bez růstu“ píše: „Ti, kteří propagují rozdvojení trendů jakožto cestu z růstového dilematu, by si měli důkladněji všímat historické zkušenosti – a elementární aritmetiky růstu.“

Sečteno a podtrženo, ekologickou krizi, tkvící v nadměrné spotřebě přírodních zdrojů, nelze řešit zvyšováním účinnosti našeho hospodářství, nýbrž omezením množství hmotných statků, které vyrábíme a konzumujeme. A to jde proti zájmům velkých korporací, jež vládnou světové ekonomice, kontrolovány z řetězu utrženými akcionáři, kteří se dožadují rok od roku větších zisků. Tím pádem jsme chyceni v neudržitelné situaci – jak to podává Jackson: „buď odepsat systém, nebo planetu.“

Cestou ven je přistoupit k řízenému přechodu na jiné ekonomické paradigma, s použitím všech druhů plánování, jak byly popsány výše. Růst bude vyhrazen těm částem světa, které se stále dostávají z chudoby. V průmyslových zemích mezitím rozšíří svůj podíl na ekonomické činnosti ty složky, které nejsou hnány úsilím o rok od roku větší zisk (veřejné služby, družstva, místní podnikání, neziskové organizace), stejně jako ty s minimálními ekologickými dopady (jako jsou pečovatelské profese). Vytvoří se tak ohromné množství pracovních míst. Ale úloha korporátního sektoru, s jeho strukturální potřebou neustále zvyšovat odbyt a zisky, se bude muset smrsknout.

Takže, když lidé z Heartland na důkazy o člověkem způsobených změnách klimatu reagují tak, jako by byl ohrožen sám kapitalismus, není to proto, že jsou paranoidní. Je to proto, že dávají pozor.

6. Zdanit bohaté a nepoctivé

Zhruba teď by se rozumný čtenář mohl ptát: „Z čeho, pro Boha, to všechno zaplatíme?“ Dříve by odpověď byla jednoduchá: „Narosteme si na to.“ Jednou z největších výhod, které růstová ekonomika elitám přináší, je možnost odbývat volání po spravedlivé společnosti tím, že když poroste celý koláč, nakonec bude dost pro všechny. To byla vždycky lež a současná nerovnost je toho důkazem. Ale dnes, když náš svět naráží hned na několik ekologických mezí současně, je to slepá cesta. Takže jedinou cestou jak peníze k vyřešení ekologické krize získat, je jít si pro ně tam, kde jsou.

To znamená zdanit vypouštění uhlíku, stejně jako finanční spekulace. Znamená to zvýšit daně korporacím, seškrtat vypasené vojenské rozpočty a eliminovat absurdní dotace fosilnímu průmyslu. A vlády budou muset své kroky koordinovat tak, aby se korporace neměly kam ukrýt (právě takový rozsáhlý mezinárodní kontrolní aparát mají lidé z Heartlandu na mysli, když nás varují, že změna klimatu povede ke zrození zhoubné „světové vlády“).

Nejvíc ale musíme jít po ziscích těch korporací, které nesou na naší dnešní kaši největší odpovědnost. Pět největších ropných společností vydělalo v minulém desetiletí 900 miliard dolarů; ExxonMobil vykazuje zisk 10 miliard dolarů v jediném čtvrtletí. Tyto korporace po léta slibovaly investovat své zisky do přechodu k obnovitelným zdrojům (změna značky British Petrol a fráze o „Beyond petroleum – po ropě“ budiž nejvýznačnějším příkladem). Ale podle studie Center for American Progress směřovala pouhá 4 procenta ze zisku velké pětky ropných korporací za rok 2008 do „obnovitelných a alternativních energetických podniků“. Místo toho peníze směřují do kapes akcionářů, hanebných ředitelských platů a nových technologií určených k těžbě ještě špinavějších a nebezpečnějších fosilních paliv. Hodně peněz jde také do kapsy lobbistům, kteří mají zašlapat každý klimatický zákon, který by se odvážil vystrčit hlavu, nebo na financování popíračského hnutí shromážděného v hotelu Marriott.

Tak jako byl tabákový průmysl donucen platit pomoc lidem, kteří chtějí přestat kouřit, a BP musel zaplatit za vyčištění Mexického zálivu, je nejvyšší čas, aby byl princip „znečišťovatel platí“ uplatněn v případě změny klimatu. Kromě vyššího zdanění znečišťovatelů budou vlády muset zvýšit poplatky za těžařské licence, takže méně těžby vynese více veřejných prostředků, které pokryjí náš přerod do bezuhlíkové budoucnosti (stejně jako závratné škody již změnou klimatu způsobené). A protože můžeme vzít jed na to, že korporace budou jakýmkoli opatřením jdoucím proti jejich zájmům odporovat, vyvlastňování – největší volnotržní tabu ze všech – musí zůstat na pořadu dne.

Jsou to tyto kroky, jichž se lidé z Heartlandu bojí a které mají na mysli, když říkají, že změna klimatu je levicovým spiknutím, jež má zahájit třídní boj a „přerozdělit bohatství“. Také si uvědomují, že jakmile bude skutečnost změny klimatu rozeznána, bohatství bude třeba přerozdělit nejen uvnitř bohatých zemí, ale také směrem od bohatých států, jejichž emise krizi způsobily, k těm chudším, které jako první pocítí následky. A jistě, proto také konzervativci (a množství liberálů) nedočkavě pohřbívají klimatická jednání OSN – protože se jim ve vztahu k mnoha částem rozvojového světa vrátilo postkoloniální sebevědomí, o kterém si mnozí mysleli, že už neexistuje. Země jako Bolívie nebo Ekvádor, vyzbrojené neprůstřelnými vědeckými důkazy o tom, na koho důsledky globálního oteplení dopadají v prvé řadě a s největší silou a kdo je za něj skutečně zodpovědný, už ze sebe zkoušejí strhnout dluhové jho uvalené na ně desetiletími půjček od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a sami se prohlašují za věřitele – kterým jsou dluženy nejen peníze a technologie nezbytné k tomu, aby se mohli vypořádat se změnou klimatu, ale i „atmosférický prostor“ pro rozvoj.

* * *

Pojďme si to tedy shrnout. Vypořádat se se změnou klimatu znamená zrušit platnost veškerých pravidel volného trhu, a to s okamžitou účinností. Potřebujeme znovu vybudovat veřejný sektor, zvrátit privatizaci, relokalizovat podstatnou část ekonomiky, omezit nadměrnou spotřebu, vrátit se k dlouhodobému plánování, zásadně zregulovat a zdanit korporace, a některé z nich možná dokonce vyvlastnit, seškrtat vojenské rozpočty a uznat náš dluh vůči globálnímu Jihu. Nic z toho samozřejmě nemá sebemenší šanci na úspěch, pokud současně nedojde k široce pojatému, radikálnímu omezení moci, kterou korporace získaly v politickém procesu. To přinejmenším vyžaduje volby financované výlučně z veřejných peněz a odstranění zákonů, které dnes korporacím dávají možnost vystupovat před zákonem jako osoby (a tedy svými penězi na politiku působit, pozn. překl.). Zkrátka a dobře, změna klimatu přesahuje doslova všechny progresivní požadavky, o kterých se kdy psalo, a sjednocuje je do soudržného programu, postaveného na jednoznačném vědeckém imperativu.

Změna klimatu v neposlední řadě znamená největší politické „já jsem vám to říkal“ od Keynesovy předpovědi, že se Německo vzepře Versailleské smlouvě. Už Marx psal o „nenapravitelném rozporu“ se „samotnými přirozenými zákony života“ a mnozí na levici tvrdili, že ekonomický systém postavený na utržených z řetězu, žravých silách kapitálu převálcuje přírodní ekosystémy, na kterých život závisí. A přírodní národy pochopitelně varovaly před nástrahami neúcty k „Matce Zemi“ již dlouho před tím. Skutečnost, že vzdušný odpad průmyslového kapitalismu otepluje planetu, znamená, že „vrtáci“ zkrátka měli pravdu. A ti, kteří nám říkali, „hej, zrušme všechna pravidla a sledujme, jaké zázraky se budou dít,“ se příšerně, katastrofálně mýlili.

Z toho neplyne žádné blaho, protože je to děsivá pravda. Ale pro pokrokové aktivisty a politiky z toho plyne odpovědnost, neboť to znamená, že záleží víc než kdy jindy na našich idejích, poučených věděním přírodních národů i selháním průmyslového státního socialismu. Znamená to, že zelený levicový světonázor, který odmítá pouhý reformismus a zpochybňuje samotnou podstatu zisku v naší ekonomice, je nejlepší nadějí lidstva na překonání těchto vzájemně se překrývajících krizí.

Jen si ale představte, jak tohle působí na někoho, jako je předseda Heartland Institute Bast, který studoval ekonomiku na Univerzitě v Chicagu a své osobní poslání mi popsal jako „osvobozovat lidi od tyranie jiných lidí“. Působí to jako konec světa. Samozřejmě, není to konec světa. Není to ale nic menšího, než konec jeho světa. Změna klimatu bourá celou konstrukci, na které stojí současný konzervatismus. Neexistuje cesta, jak smířit věrouku postavenou na odmítání kolektivní akce a uctívání totální volnosti trhu s problémem, jenž kolektivní akci vyžaduje v bezprecedentním měřítku a jejž nelze řešit bez dramatického podvázání tržních sil, které krizi způsobily a ještě ji prohlubují.

* * *

Na konferenci pořádané Heartlandem – kde má svůj stolek s knihami a brožurkami každý od Herritage Foundation až po Institut Ayn Randové – je ten strach téměř hmatatelný. Bast se netají tím, že za kampaní Heartland proti klimatologické vědě nestojí nic jiného než strach z politiky, kterou by její zjištění vyžadovala. „Zabýváme-li se tím, zjistíme, že jde o recept k rozbujení vládního aparátu… ale než na to přistoupíme, zkontrolujme ještě jednou vědeckou evidenci. Takže si myslím, že konzervativní a libertariánské skupiny se nad tím pozastavily a řekly si, ‚tomuhle jen tak věřit nebudeme; udělejme si vlastní výzkum‘.“ A to je zásadní bod, kterému je třeba porozumět: hnacím motorem popíračů není nesouhlas s vědeckou evidencí samotnou, ale spíše odpor k důsledkům, které z této evidence vyplývají pro skutečný svět.

Bastova slova jsou nezamýšleným projevem fenoménu, kterému se v posledních letech dostává význačné pozornosti u těch společenských vědců, již se snaží spektakulární skoky v přístupu veřejnosti ke změně klimatu vysvětlit. Výzkumníci z „Projektu kulturního poznání“ na Yale University tvrdí, že politický/kulturní světonázor určuje „postoj jedince ke globálnímu oteplování daleko mocněji, než kterákoli jiná jeho vlastnost.“

Ti, jejichž světonázor je silně „rovnostářský“ či „komunitní“ (to znamená náklonnost ke kolektivní akci a sociální spravedlnosti, rozmrzelost z nerovností, podezřívavost vůči moci korporací), vědecký konsenzus převážně přijímají. Na druhé straně ti se silně „individualistickým“ nebo „hierarchickým“ přesvědčením (to jest nesouhlas se státní pomocí chudým a menšinám, mocná podpora průmyslu a víra, že každý má, co si zaslouží), vědecký konsenzus valem odmítají.

Tak například v části obyvatelstva s nejsilněji „hierarchickými“ postoji pouze 11 procent hodnotí změnu klimatu jako „závažnou hrozbu“, kdežto mezi těmi s „rovnostářskými“ názory je to 69 procent. Vedoucí autor studie, profesor práva na Yale, Dan Kahan přisuzuje tuto těsnou souvislost mezi „světonázorem“ a ochotou akceptovat klimatologickou vědu fenoménu „kulturně podmíněného poznání“ („cultural cognition“). Tím má na mysli proces, při kterém každý z nás – nehledě na politické sklony – filtruje nové informace tak, aby ochránil svou „upřednostňovanou představu správné společnosti“. Jak Kahan vysvětluje v časopisu Nature: „Lidem by mohlo být nepříjemné, kdyby museli přistoupit na to, že chování, které shledávají vznešeným, je nicméně škodlivé pro společnost, a chování, které jim připadá podlé, jí naopak prospívá. Přijetí takového postoje by mezi ně a jejich okolí vrazilo klín. Proto u nich existuje silný sklon fakta emocionálně odmítat.“ Jinak řečeno, vždy je snazší popírat skutečnost, než sledovat, jak se váš světonázor rozpadá. To platilo pro zatvrzelé stalinisty na vrcholu čistek a stejně tak to platí dnes pro libertariánské popírače změny klimatu.

Když jsou mocné ideologie rozvráceny nepopiratelnými důkazy ze skutečného světa, málokdy úplně vymizí. Spíše se stanou sektářskými a okrajovými. Vždy zůstane pár pravověrných, aby si navzájem povídali, že chyba nebyla v ideologii; že na vině jsou slabí vůdci, kteří její principy nenaplňovali s dostatečnou prudkostí. Takoví jsou stalinisté na levici, pravice má zase neonacisty. V této dějinné situaci by měli být volno-tržní fundamentalisté vykázáni právě do takového ústraní, ponecháni, aby si v temnotách hýčkali své výtisky „Svobody volby“ a „Atlasovy vzpoury“. Toho osudu jsou ušetřeni jen proto, že se jejich představy o „minimální státní správě“, jakkoli v rozporu se skutečností, hodí do krámu všem miliardářům světa, a tak jsou takovými jako bratři Kochové nebo ExxonMobil ve svých think tancích krmeni a šaceni.

To naznačuje, že i teorie, jako ta o „kulturně podmíněném poznání“, mají své limity. Popírači nejenže chrání svůj kulturní světonázor – hájí také mocné zájmy, které z kalení vod debaty o klimatu profitují. Vazby mezi popírači a těmito zájmy jsou dobře známy a dobře zdokumentovány. Inistitut Heartland dostal více než milion dolarů od ExxonMobilu a nadací napojených na bratry Kochovy a Richarda Mellona Scaifa (pravděpodobně mnohem víc, tento think tank ale přestal uveřejňovat jména svých dárců s tím, že to odvádí pozornost od „našich hodnot a postojů“).

A vědci, kteří na klimatických konferencích institutu Heartland přednášejí, jsou ve fosilních dolarech namočeni tak, že z nich doslova cítíte výpary. Abych uvedla alespoň dva příklady: Patrick Michaels z Cato Institute, který byl na konferenci hlavní hvězdou, kdysi CNN prozradil, že 40 procent příjmů jeho konzultační společnosti pochází od ropných společností; a kdo ví, kolik z toho ostatku pochází z uhlí. A když Greenpeace prověřovali jiného z řečníků, astrofyzika Willieho Soona, zjistili, že celých 100 procent výzkumných grantů, které získal od roku 2002, pochází z peněz fosilních firem. A fosilní společnosti nepředstavují jedinou ekonomickou zájmovou skupinu, které záleží na podvracení klimatologické vědy. Pokud řešení klimatické krize vyžaduje tak hluboké změny, jak jsem naznačila, každá větší korporace má důvod se strachovat.

Je-li v sázce tolik, není divu, že popírači změny klimatu jsou právě ti, kteří mají na udržení našeho navýsost nerovného a nefunkčního statu quo největší zájem. Jedním z nejzajímavějších výsledků zkoumání postojů ke změně klimatu je právě jednoznačná spojitost mezi neochotou přijmout vědecká zjištění týkající se klimatu a sociálními či ekonomickými privilegii. Popírači změny klimatu jsou převážně nejen konzervativci, ale také bílí muži z vrstev s většími než průměrnými příjmy. A daleko častěji než jiní dospělí jedinci jsou o svých názorech skálopevně přesvědčeni, nehledě na to, jak zjevně se mýlí. Velkou diskusi vzbudila studie Aarona McCrigtha a Rileyho Dunlapa (s pozoruhodným jménem „Frajeři pohodáři“ [Cool Dudes]), v níž autoři zjistili, že sebevědomí, konzervativní, bílí muži, jako skupina, věří s takřka šestkrát větší pravděpodobností než zbytek zkoumané populace, že ke změně klimatu „nikdy nedojde“. McCright a Dunlap pro to mají jednoduché vysvětlení: „Konzervativní bílí muži si v našem ekonomickém systému zabrali nerovný podíl mocenských pozic. Vezmeme-li v potaz ohrožení, jaké skutečnost změny klimatu představuje pro ekonomický systém industriálního kapitalismu, nemělo by nás překvapovat, že postoje konzervativních bílých mužů směřují k ospravedlnění systému, a tedy k popírání změny klimatu.“

Fakt, že popírači jsou relativně ekonomicky a sociálně privilegováni, ale neznamená jen to, že by tratili na novém uspořádání ekonomiky. Především to znamená, že mohou být klidnější, co se týče rizik, která ze změny klimatu vyplývají. To jsem na vlastní oči viděla také u dalšího řečníka, který na konferenci mluvil, a nelze to popsat jinak než jako naprostou absenci soucitu s oběťmi změny klimatu: Larry Bell, podle svého životopisu „vesmírný architekt“ sklidil salvu smíchu, když publiku oznámil, že trocha horka nikomu neuškodí: „přestěhoval jsem se do Houstonu záměrně!“ (Houston právě procházel tím, co se ukázalo být vůbec nejsušším zaznamenaným rokem v historii státu Texas.) Australský geolog Bob Carter zase prohlásil, že „z lidského pohledu si svět v teplejších časech vede lépe.“ A Patrick Michaels doporučil lidem, kteří mají obavy ze změny klimatu, aby zopakovali to, co udělali Francouzi poté, co ničivá vlna veder v roce 2003 zabila v zemi skoro 14 tisíc lidí: „objevili Walmart a klimatizaci.“

Muset poslouchat tyhle hlášky v době, kdy asi 13 milionů lidí v Africkém rohu hladoví na vyprahlé půdě, bylo hluboce znepokojivé. Tato necitelnost pramení z přesvědčení, že i kdyby se popírači změny klimatu mýlili, pár stupňů navíc není nic, čeho by se bohatí lidé v průmyslových zemích měli bát. („Když prší, schováme se pod střechu. Když je horko, schováme se do stínu,“ objasnil to texaský kongresman Joe Barton na slyšení podvýboru pro energii a životní prostředí.)

A pokud jde o všechny ostatní, no, měli by zkrátka přestat žebrat o dávky a rychle přestat být chudí. Když jsem se Michaelse ptala, zda mají bohaté země zodpovědnost pomoci těm chudým financovat nákladné adaptace na teplejší klima, vysmál se mi, že není důvod, proč bychom měli dávat peníze zemím „jen proto, že se jejich politický systém z nějakého důvodu nedokáže přizpůsobit.“ Skutečným řešením, prohlásil, je víc volného trhu.

* * *

Tady začíná být průnik ultrapravicové ideologie a popírání změny klimatu skutečně nebezpečný. Nejde jen o to, že tihle „frajeři pohodáři“ popírají klimatologickou vědu, protože hrozí rozvrátit jejich na nadvládě postavený pohled na svět. Jde o to, že jejich na nadvládě postavený světonázor jim dává intelektuální výbavu, která umožňuje odepsat celé ohromné části lidstva v rozvojovém světě. Je naléhavě potřeba, abychom si uvědomili hrozbu, která nám z tohoto bezcitného způsobu uvažování plyne, protože změna klimatu prozkouší náš morální charakter jako máloco před ní. Obchodní komora Spojených států ve svém protestu proti opatřením Agentury ochrany životního prostředí (EPA) ke snížení uhlíkových emisí argumentovala, že v případě globálního oteplení se „populace mohou teplejšímu klimatu přizpůsobit s pomocí škály behaviorálních, fyziologických a technologických nástrojů.“ A je to právě toto přizpůsobování, co mi nahání největší strach.

Jak se přizpůsobíme lidem, které stále intenzivnější a častější přírodní katastrofy připraví o práci či přístřeší? Jak naložíme s klimatickými uprchlíky, kteří přistanou na našich březích v děravých loďkách? Uznáme, že to my jsme zavinili pohromu, před kterou prchají, a otevřeme hranice? Nebo vybudujeme ještě víc high-tech opevnění a přijmeme ještě drakoničtější protiimigrační zákony? Jak si poradíme s ubývajícími zdroji?

Odpovědi již známe. Korporátní honba za vzácnými zdroji se stane ještě dravější, ještě násilnější. Úrodná půda v Africe bude i nadále zabírána, aby se na ní pěstovalo jídlo a palivo pro bohatší národy. Sucho a hladomor budou dál zneužívány jako záminka pro zavádění geneticky modifikovaných plodin a zemědělci budou dál upadat do dluhů. Budeme se snažit překročit ropný a plynový zlom s pomocí stále nebezpečnějších technologií, vycucávat poslední kapky a obracet stále větší část planety v měsíční krajinu. Opevníme hranice a necháme se zatáhnout do zahraničních konfliktů o zdroje, nebo je sami vyvoláme. „Volnotržní klimatická řešení“, jak se jim říká, se stanou rájem pro spekulace, podvody a klientelismus, jak jsme to viděli u obchodu s emisními povolenkami a u uhlíkových kompenzací.

Jak se bude svět oteplovat, vládnoucí ideologie, která nám říká, že jsme v tom každý sám za sebe, že oběti si svůj osud zaslouží a že přírodu můžeme ovládat, nás zavede na vskutku chladné místo. A bude ještě chladněji, až se opět vynoří běs teorií o rasové nadřazenosti, které u některých představitelů hnutí popíračů číhají sotva pod povrchem. Návrat takových teorií není jen jednou z možností: bude nutný k ospravedlnění bezcitné netečnosti vůči většinou nevinným obětem změny klimatu v zemích globálního Jihu a převážně afroamerických městech, jako je New Orleans.

V „Šokové doktríně“ zkoumám, jak pravice systematicky zneužívala krizí – skutečných i vykonstruovaných – k prosazování brutálního ideologického programu určeného nikoli k řešení problémů, které krizi vytvořily, ale k obohacení elit. Nebude to jinak ani u krize klimatické, která nyní už začíná bolet. Je to zcela předvídatelné. Náš současný systém byl navržen, aby hledal nové cesty k privatizaci veřejných statků a profitoval z katastrof. Vyzkoušený proces už se dal úspěšně do pohybu.

Jedinou divokou kartou je, že by proti tomu vystoupilo nějaké lidové hnutí a nabídne k této chmurné budoucnosti alternativu. To neznamená jen sadu alternativních politických návrhů, ale alternativní pohled na svět, jenž bude soupeřit s tím, který stojí za ekologickou krizí – pohled, tentokrát založený na vzájemnosti a spolupráci spíše než na hyperindividualismu, nadvládě a hierarchii.

Připouštím, že pohnout kulturními hodnotami není snadný úkol. Volá po takovém druhu ambiciózních vizí, za jaké bojovala různá hnutí sto let nazpět, předtím, než bylo všechno rozbito na jednotlivé „problematiky“, z nichž na každou se soustředí příslušný sektor korporátně smýšlejících neziskovek. Řečeno slovy Sternovy zprávy o ekonomice změny klimatu, máme co do činění s „největším případem selhání trhu, jaký kdy byl k vidění.“ Za normálních okolností by tato skutečnost měla vnést vítr sebevědomí do plachet pokrokových hnutí, měla by vdechnout nový život a naléhavost dlouholetým bojům proti všemu od volného trhu přes finanční spekulace až po průmyslové zemědělství a dluhy Třetího světa, a elegantně naše zápasy sjednotit v soudržný narativ o tom, jak chránit život na Zemi.

Ale to se neděje, alespoň zatím ne. Je bolestnou ironií, že zatímco lidé z Heartland horlivě vykreslují změnu klimatu jako levicové spiknutí, většina levičáků si teprve musí uvědomit, že klimatologická věda jim poskytla nejmocnější argument proti kapitalismu od dob „Temných satanských mlýnů“ Wiliama Blakea (a jistě, ty mlýny právě stály na počátku změny klimatu). Když se demonstranti v Aténách, Madridu, Káhiře, Madisonu a New Yorku rozhořčují nad korupcí svých vlád a korporátních elit, změna klimatu zaznívá sotva víc než jako podtón, zatímco by měla být ranou z milosti.

Polovinou problému je, že pokrokoví aktivisté – s rukama plnýma z řetězu utržené nezaměstnanosti a mnohonásobných válek – mají sklon usuzovat, že o klimatickou problematiku je ze strany velkých zelených organizací postaráno. Druhou polovinou je fakt, že mnohé z těchto zelených organizací se zatím s fobickou důsledností vyhýbají jakékoli vážné diskusi o nad slunce jasných příčinách klimatické krize: globalizaci, deregulaci a honbě současného kapitalismu za nikdy nekončícím růstem (o stejných silách, které stojí za likvidací zbytku ekonomiky). Výsledkem je, že ti, kteří zápasí se selháními kapitalismu, a ti, kteří usilují o řešení klimatické krize, zůstávají dvěma ostrovy, zatímco malé, ale odvážné hnutí klimatické spravedlnosti mezi nimi látá pár rozkývaných mostů, když poukazuje na spojitosti mezi rasismem, nerovností a ekologickým rozvratem.

Pravice má mezitím volné ruce, aby odsoudila klimatická opatření jako recept na ekonomický armagedon, jistý způsob, jak vyšroubovat výdaje domácností a zlikvidovat tolik potřebná pracovní místa u vrtů a ropovodů. Není se co divit, že zasévání strachu dopadlo na připravenou půdu, když v debatě chyběl jakýkoli silný hlas, nabízející konkurenční vizi nového ekonomického paradigmatu, které by nás vyvedlo jak z ekonomické, tak z ekologické krize.

Silná frakce uvnitř ekologického hnutí, nepoučena dřívějšími chybami, chce, abychom šli ještě dál po naší tragické cestě, a tvrdí, že klimatický zápas vyhrajeme, když učiníme program záchrany klimatu slučitelnější s konzervativními hodnotami. Lze to slyšet od svědomitě centristického Breaktrough Institute, který volá po tom, aby ekologické hnutí přijalo průmyslové zemědělství a jadernou energii namísto organického zemědělství a decentralizovaných obnovitelných zdrojů. Lze to rovněž slyšet od některých výzkumníků, kteří studují nárůst popírání změny klimatu. Někteří, jako Daniel Kahan z Yale, poukazují na to, že lidé s hierarchickými či individualistickými postoji, kteří se vzpírají jakékoli regulaci, mají rádi velké, centralizované technologie, které jim potvrzují jejich víru v nadřazenost člověka nad přírodou. Takže, jak argumentuje Kahan a další, environmentalisté by měli začít prosazovat řešení, jako je jaderná energie a geoinženýrství (svévolné zásahy do klimatického systému, které mají vyvážit globální oteplení), a hrát kartu obav o národní bezpečnost.

První vadou této strategie je to, že nefunguje. Velké zelené organizace celá léta rámovaly klimatická řešení jako cestu k zajištění „energetické bezpečnosti“ a „volnotržní řešení“ jsou doslova jediná, o kterých se v USA hovoří. Popíračství mezitím nabíralo na síle. Horší už je, že namísto aby tento přístup zpochybňoval pokřivené hodnoty, které za popíračstvím stojí, naopak jim přitakává. Jaderná energie a geoinženýrství nejsou řešením ekologické krize, nýbrž výplodem právě toho krátkozrakého, nafoukaného uvažování, které nás do dnešního bláta dostalo.

Posláním hnutí, které chce změnit společnost, není ujišťovat členy zpanikařené, megalomanské elity, že jsou stále pány vesmíru – a není to ani nezbytné. Podle McCrighta, spoluautora „Frajerů pohodářů“, představují nejzatvrzelejší, nejurputnější popírači změny klimatu (většinu z nich tvoří bílí, konzervativní muži) v populaci USA malou menšinu – zhruba desetiprocentní. Pravda, je to skupina významně nadměrně zastoupená v mocenských pozicích. Ale řešením tohoto problému není, aby se většina pokoušela změnit jejich názory a hodnoty. Řešením je snažit se proměnit kulturu tak, aby se podstatně omezila moc této malé, ale neúměrně vlivné menšiny a bezohledného světonázoru, který představuje.

* * *

Někteří představitelé klimatického hnutí strategii appeasementu ostře odmítají. Tim DeChristopher, který si v Utahu odpykává dva roky vězení za narušení aukce licencí k těžbě ropy a plynu, reagoval v květnu na prohlášení pravice, že klimatická opatření rozvrátí ekonomiku. „Jsem přesvědčen, že bychom měli přijmout obvinění,“ řekl redaktorovi. „Ne, nesnažíme se ekonomiku zničit, ale ano, chceme ji převrátit vzhůru nohama. Neměli bychom se snažit skrývat vizi změn, které chceme – zdravého a spravedlivého světa, který chceme vytvořit. Nestojíme o kosmetické úpravy: chceme od základů přestavět naši ekonomiku a společnost.“ „Myslím, že jakmile takto začneme mluvit, najdeme víc spojenců, než bychom čekali,“ dodává.

Když DeChristopher naznačoval svou vizi splynutí klimatického hnutí s hnutím usilujícím o hlubokou transformaci ekonomiky, jistě to většině znělo jako bláznivý sen. Ale už o pět měsíců později, když Occupy Wall Street obsadilo náměstí a parky ve stovkách měst, to znělo prorocky. Ukázalo se, že po takové transformaci žízní ohromné množství Američanů na mnoha frontách, od těch praktických po ty duchovní.

Přestože změna klimatu byla v raných textech hnutí něčím jako dodatečnou myšlenkou, ekologické uvědomění bylo součástí OWS od počátku – od sofistikovaného systému filtrace „šedé vody“, který v Zuccotti parku užíval vody z mytí nádobí k zalévání rostlin, po komunitní zahradu vysazenou Occupy v Portlandu. Laptopy a mobily Occupy Boston jsou nabíjeny bicyklem a Occupy DC si nainstalovalo solární panely. A konečně symbol OWS – lidský mikrofon – není ničím jiným, než postuhlíkovým řešením.

A vznikají nová politická spojenectví. Rainforest Action Network, které vadí, že Bank of America financuje uhelný průmysl, se spojila s aktivisty OWS, kteří banku kritizují kvůli vystěhovávání dlužníků. Aktivisté proti těžbě břidlicového plynu zdůrazňují, že ten stejný systém, který rozebírá skalní podloží, aby se dostal k plynu, rozebírá také podloží sociální, aby se dostal k zisku. A pak je tu historické hnutí proti ropovodu Keystone XL, které letos na podzim (2011) definitivně vyvedlo klimatické hnutí z lobbistických kanceláří do ulic (a vězeňských cel). Organizátoři kampaně proti Keystonu poznamenali, že pokud má někdo obavu z ovládnutí americké demokracie korporacemi, stačí, aby se podíval na zkorumpovaný proces, který vedl k rozhodnutí ministerstva vnitra, že projekt přepravy špinavé ropy z dehtových písků přes některé z nejcennějších oblastí USA bude mít jen „mizivé dopady na životní prostředí“. Jak to popsal Phil Aroneanu z 350.org, „když Wall Street obsadila Kongres a Obamovo ministerstvo vnitra, je na čase, aby lid obsadil Wall Street.“

Ale nová spojenectví spolu nesdílí jen kritiku moci korporací. Jak se lidé z Occupy ptají sami sebe, jakou ekonomiku je třeba vybudovat namísto té, která se všude okolo nás rozpadá, mnozí hledají inspiraci v síti zelených ekonomických alternativ, které v USA zakořenily v poslední dekádě: v komunitami kontrolovaných obnovitelných zdrojích energie, v komunitou podporovaném zemědělství a farmářských trzích, v iniciativách za ekonomickou lokalizaci, které vracejí život ulicím, v družstevním sektoru. Jistá skupina v OWS již připravuje plán na založení prvního zeleného družstevního podniku (tiskárny), ozývá se volání po „okupaci stravování“ a plánuje se „okupace střech“ – pokus vydělat crowdfundingem na solární panely pro komunitní budovy.

Nejen, že tyto ekonomické modely vedle snižování emisí ještě vytvářejí práci a oživují komunity. Dělají to způsobem, který systematicky rozptyluje moc a je antitezí ekonomiky pro jedno procento. Omar Freilla, jeden ze zakladatelů Green Workers Cooperative v jižním Brnoxu mi povídal, že zkušenost s přímou demokracií, kterou právě tisíce lidí na náměstích zažívají, je jako „procvičování svalu, o kterém jste ani nevěděli, že ho máte.“ A teď, říká, budou chtít více demokracie – nejen na shromážděních, ale i ve svých obcích a na svých pracovištích.

Jinými slovy, kultura se rychle proměňuje. A to je to, co je na OWS důležité. Aktivisté – s transparenty „chamtivost je hnusná“ a „záleží mi na tobě“ – se hned na počátku rozhodli nespoutat své protesty omezenými politickými požadavky. Namísto toho se rozhodli zaměřit na kulturní hodnoty zdivočelé hamižnosti a sobectví, které ekonomickou krizi způsobily, a vyjádřit – velmi viditelně – radikálně jiný způsob, jak se k sobě chovat a jak zacházet s přirozeným světem.

Takové cílené úsilí posunout kulturní hodnoty neodvrací pozornost od „skutečných“ bojů. V nelehké budoucnosti, jež nás čeká, budou neotřesitelná víra v rovná práva všech lidí a schopnost hlubokého soucitu tím jediným, co bude stát mezi lidskostí a barbarstvím. Protože se změnou klimatu nepůjde vyjednávat, může nakonec posloužit právě jako katalyzátor hluboké sociální a ekologické transformace.

Nakonec, kultura je proměnlivá. Může se změnit. Děje se to pořád. Řečníci na konferenci Heartland Institute to vědí, což je také důvod, proč se tak zarytě snaží potlačit horu důkazů o tom, že jejich světonázor je hrozbou životu na Zemi. My ostatní musíme věřit, na základě těch samých důkazů, že zcela jiný pohled na svět může být naší spásou.

Vyšlo v Solidaritě 103, září – říjen / 2015

Z angličtiny přeložil Josef Patočka
Editoval Václav Magid

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •