Otevřený dopis straně byl poprvé vydán Pražským studentským parlamentem na vrcholu tzv. Pražského jara v červnu 1968. Marxisté Petr Uhl a Miloš Calda tehdy knihu přeložili za neuvěřitelně krátkou dobu (něco přes týden), aby mohla sloužit jako zbraň v atmosféře stupňující se polemiky ve studentských a intelektuálských kruzích radikalizující se názorové opozice. Nicméně, revoluční socialistické organizace vznikly v Čechách až po sovětské invazi v srpnu 1968 (Hnutí revoluční mládeže, Revoluční socialistická strana), a přestože budovaly kontakty s dělnickými aktivisty, vývoj podstatně neovlivnily (vyvolaly však proti sobě vztek ze strany Státní bezpečnosti, která s těmito socialisty posléze zinscenovala soudní monstrproces). Jiný byl vývoj v Polsku.


Po uveřejnění Otevřeného dopisu straně jsou Kuroň s Modzelewským souzeni s okovy na rukou za výzvy k „násilnému svržení politického a společensko-ekonomického zřízení Polské lidové republiky.“ Po vyhlášení rozsudku se spolu s přítomným obecenstvem pouštějí do zpěvu Internacionály.


Po propuštění se přidávají ke studentskému hnutí a jsou opět uvězněni.


V sedmdesátých letech se především Kuroň zapojil do práce Výboru na obranu dělníků (KOŘ), publikujícího spoustu informací o poměrech v „komunistickém“ Polsku, který navázal kontakty s militantními pracujícími z průmyslových center. Mnoho z těchto dělníků pak hrálo vůdčí roli v nezávislém odborovém hnutí, Solidaritě, jež vypuklo v srpnu 1980. Z Kuroně a Modzelewského se stali poradci Solidarity, která byla nakonec potlačena armádním pučem vedeném gen. Jaruzelským. Tisíce aktivistů, dělnických předáků a poradců—intelektuálů byly uvězněny, Kuroň s Modzelewským mezi nimi.

Následující text je ukázka z jejich brilantní analýzy, za kterou byli odsouzeni, ale která se stala inspirací pro mnohé levicové kritiky minulého režimu nejen v Polsku.

Moc byrokracie

Podle oficiální doktríny žijeme v socialistické zemi. Tato teze je založena na ztotožňování státního vlastnictví výrobních prostředků s vlastnictvím společenským. Aktem znárodnění přešel průmysl, doprava a banky do společenského vlastnictví a výrobní vztahy založené na společenském vlastnictví jsou ex definitione socialistické.

Toto uvažování je zdánlivě marxistické. Ve skutečnosti zde byl do marxistické teorie vpraven prvek, který je jí zcela cizí, tj. formální a právní chápání vlastnictví. Pojem státního vlastnictví může skrývat různé třídní obsahy v závislosti na třídní povaze státu. Státní sektor hospodářství současných kapitalistických států nemá nic společného se společenským vlastnictvím. Je tomu tak nejen proto, že mimo něj existují soukromé kapitalistické společnosti, ale i proto, že dělník státní kapitalistické továrny je úplně zbaven vlastnictví, protože nemá ve státě reálný vliv, a tedy ani kontrolu nad svou prací a jejím produktem. Dějiny znají příklady třídních a antagonistických společností, ve kterých převládalo státní vlastnictví výrobních prostředků (tzv. asijský výrobní způsob).

Státní vlastnictví výrobních prostředků je pouhou formou vlastnictví. Patří těm společenským skupinám, kterým patří stát. V systému znárodněného hospodářství může mít na celkovou podobu ekonomických rozhodnutí (a tedy na disponování výrobními prostředky, na rozdělení a využití produktu) vliv jen ten, kdo se podílí na rozhodnutí státní moci nebo má možnost je ovlivňovat. Politická moc je spojena s mocí nad výrobním procesem a rozdělováním.

Komu patří moc v našem státě? Patří jedné, monopolistické straně—PSDS (Polská sjednocená dělnická strana – pozn. redakce). Všechna podstatná rozhodnutí vznikají nejdříve ve straně a pak teprve v oficiálních orgánech státní moci. Žádné důležité rozhodnutí nemůže být učiněno a realizováno bez schválení stranických orgánů. Nazývá se to vedoucí úloha strany, a protože se monopolistická strana považuje za zástupce dělnické třídy, má její moc zaručovat moc dělnické třídy.

Jestliže ale nechceme hodnotit systém podle toho, co si myslí a jak o sobě mluví jeho vůdcové, musíme se podívat na to, jaké má dělnická třída možnosti vlivu na rozhodnutí státní moci.

Mimo stranu nemá žádné. Vládnoucí strana je totiž monopolistická. Dělnická třída nemá možnost se organizovat v jiných stranách, a tím ani možnost formulovat a propagovat jiné programy a bojovat za realizaci jiných variant rozdělení národního důchodu a jiných politických koncepcí, než jsou programy a koncepce PSDS. Monopol vládnoucí strany na organizování dělníků je střežen celým státním aparátem násilí a donucení: správní orgány, politická policie, prokuratura, soudy a také politické organizace řízené stranou, které v zárodku demaskují pokusy o narušení vedoucí úlohy PSDS.

(…)

V našem státě je stranická elita současně i elitou moci. Ona vytváří všechna rozhodnutí státní moci a na vysoké úrovni stranické a státní hierarchie existuje zpravidla kumulace funkcí. Při vykonávání moci ve státě disponuje tato hierarchie souborem zestátněných výrobních prostředků, rozhoduje o objemu akumulace a spotřeby, o investicích, o podílu různých společenských skupin na spotřebě a národním důchodu, tedy o rozdělení a využití celého společenského produktu. Rozhodnutí elity jsou samostatná a nezávislá na jakékoliv kontrole dělnické třídy a ostatních společenských tříd a vrstev. Ani řadoví straníci nemohou tato rozhodnutí ovlivnit. Volby do Sejmu a národních výborů se stávají fikcí za podmínek existence jedné, shora určené volební listiny a při neexistenci skutečných programových rozdílů mezi PSDS a satelitními stranami. Tuto stranicko-státní mocenskou elitu, nezávislou na kontrole společnosti a samostatně rozhodující o souhrnu centrálních hospodářských a politických rozhodnutí s celostátním významem, nazveme centrální politickou byrokracii.

(…)

Jestliže jsou řadoví členové strany při případných pokusech uplatnit vliv na rozhodnutí byrokracie dezorientováni, jsou současně organizováni, aby na základě stranické disciplíny vykonávali její příkazy. Kdo se vzepře, je vyloučen, a mimo stranu neexistuje právo se organizovat, a tedy politicky pracovat. Tímto způsobem se strana, která na vrcholu své hierarchie není ničím jiným než organizovanou byrokracií, stává na nižších úrovních nástrojem dezorientace pokusů dělnické třídy o odpor a o vykonávání vlivu na moc. Současně organizuje dělnickou třídu a jiné společenské skupiny tak, aby plnily příkazy byrokracie. Stejnou funkci plní ostatní společenské organizace řízené stranou, včetně odborů. Tato tradiční organizace dělnické ekonomické sebeobrany, řízená jedinou organizovanou politickou silou, tj. stranou, se stala příslušným orgánem byrokracie, neboli politické a hospodářské státní moci. Dělnická třída je zbavena organizace, programu a prostředků sebeobrany.

Mzda, nadprodukt, vlastnictví

Kdo vytváří národní důchod a jak vypadá jeho rozdělování? Podle marxistické teorie vzniká národní důchod ve sféře materiální výroby, tzn. v průmyslu, stavebnictví, zemědělství, řemeslné výrobě a částečně v dopravě. V průmyslu je tvůrce národního důchodu tzv. celkový dělník, čili soubor pracovníků, kteří připravují, provádějí a zabezpečují technický proces výroby. Kromě dělníků, kteří vyrábějí buď přímo, nebo nepřímo, jsou to tedy také technologové, konstruktéři a projektanti, čili technická inteligence.

Naopak nejsou výrobními pracovníky ti lidé, kteří nezabezpečují technický proces výroby, ale dohlížejí nad daným stavem vztahů mezi lidmi angažovanými v tomto procesu, tedy dozorci námezdní práce, tj. technokracie. Tito lidé sice zabezpečují výrobu, ale v tom smyslu, jak ji zabezpečoval starověký dozorce otroků, feudální správce panského majetku nebo současný ředitel kapitalistické továrny. Jejich úkolem je zabezpečit existující vztahy a ne samotný materiální proces vytváření. Je to samozřejmě abstraktní dělení, protože obecně vzato tento dozor plní stejně tak technické, jako společenské funkce. Ale v pracovní činnosti mistrů nebo řadového inženýra převládá funkce technického zabezpečení výroby, zatímco v činnosti ředitele funkce organizační, tzn. dozor nad lidmi a nad daným stavem výrobních vztahů v továrně.

(…)

Na velikost, rozdělování a využití nadproduktu dělnická třída nemá žádný vliv, neboť — jak jsme již viděli — je zbavena vlivu na rozhodnutí moci, disponující výrobními prostředky a produktem samým. Dělnická třída neurčuje velikost pracovní mzdy, která je jí, podobně jako normy, vnucena (nejčastěji spolu s normami). Dělníci ani nemají právo a možnosti ekonomické sebeobrany, protože jsou, jak už jsme viděli, zbaveni organizace, přičemž účinná stávková akce musí být přece zorganizována. Veškerá organizace (dorozumění dělníků), která má za cíl mzdový boj, je nelegální a jako taková je stíhána donucovacím aparátem: policií, prokuraturou, soudy. Nadprodukt je tak dělnické třídě odebírán násilím, v míře, kterou ona neurčila, a je ho využíváno mimo dosah jejího vlivu a možnosti kontroly.

K jakým cílům je určen nadprodukt? Za prvé: k akumulaci, tedy k rozšiřování výroby. Protože však dělník vytváří pro sebe pouze existenční minimum, není cíl výroby jeho třídním cílem. V existujícím systému slouží výdaje na akumulaci cíle, který je dělníkovi cizí. Za druhé: je určen k udržování donucovacího aparátu armády, politické policie, prokuratury, soudů, vězení. Tento aparát slouží k zachování existujících společensko-ekonomických vztahů, ve kterých dělník dostává existenční minimum a odevzdává dvě třetiny svého produktu; je zbaven vlastních organizací a možnosti sebeobrany. Tomu slouží i výdaje na stranu a na organizace řízené stranou, které dezorganizují veškeré pokusy dělnické třídy o odpor a opozici a organizují ji v poslušnosti k moci. Výdaje na ředitelství, která hlídají dělníky, aby vytvořili co největší nadprodukt a neutrhli si přitom ani zlatku nad určenou velikost pracovní mzdy; dále výdaje na propagandistický aparát, který hlásá chválu existujícímu systému a vysvětluje dělníkům, že tak, jak je, je nejlépe; výdaje na administrativu, která je nástrojem byrokracie při vykonávání moci. Jsou to všechno cíle nepřátelské dělnické třídě, jelikož část nadproduktu, určená pro ně, se bezprostředně obrací proti dělníkovi ve formě policie, ředitelství, strany.

Za třetí: z nadproduktu jsou kryty výdaje na ty sektory, jejichž funkce není zdánlivě spojena s třídní podstatou systému (věda, vzdělání, vysoké školy, kultura, zdravotnictví, služby). Tyto sektory plní nepochybně celospolečenskou funkci, ale takovou funkci plní kultura, školství, věda a dokonce i sama výroba materiálních hodnot, aniž by ztratily svůj třídní charakter. V této skupině je možno vydělit:

1. Výdaje sloužící přímo výrobě (část nákladů na vědu, např. technické a matematické vědy atd., část nákladů na školství všech stupňů: vytváření dělnické pracovní síly atd.). Protože v existujících ekonomických vztazích není cíl výroby cílem dělníkovým, jsou proto z hlediska jeho třídního zájmu lhostejné a cizí i výdaje nepřímo sloužící tomuto cíli, stejně jako akumulace.
2. Výdaje sloužící nepřímo apologii existujících společenských vztahů, jejich zakořenění ve vědomí lidí a vytvoření odpovídajících norem kolektivního života. Sem patří především část výdajů na vědu, literaturu, film a umění. To, že zájmům byrokracie je podřízena ta část tvůrčí inteligence, jejíž povolání je spojeno s vytvářením společenského vědomí, je usnadněno hlavně materiální závislostí tvůrců na vědeckých, ministerských a vydavatelských orgánech, dále politickým faktorem (vedoucí úloha strany ve vědě a kultuře) a konečně faktorem donucení (existence cenzury). Spisovatel, vědec a filmař mohou ve své profesionální práci, která je přece spojena s publikováním, projevit samostatnost jen do té míry, do jaké jim to cenzura dovolí. Tím, že prostřednictvím cenzury, kádrové, vydavatelské a kulturní politiky, určuje byrokracie rámec profesionální činnosti tvůrčí inteligence, vnucuje jí buď apologii, nebo mlčení. Výdaje na vzdělání slouží zčásti podobnému cíli, ne ani tak s ohledem na propagandistické části školních osnov, jako s ohledem na strukturu a tradiční pedagogický systém dnešní školy, vychovávající mládež shodně s těmi normami kolektivního života, které přesně odpovídají charakteru vládnoucích společenských vztahů. Tato skupina výdajů tedy slouží k posílení těch společenských vztahů, v nichž dělník nemá kontrolu nad svou prací a jejím produktem a je zbaven politických práv — je proto obrácena k cílům, které jsou dělníkovi nepřátelské.
3. Výdaje na různé neplacené služby a náklady pro dělnickou třídu a masu námezdních pracujících: převážná část nákladů na zdravotnictví, část výdajů na organizaci volného času atd. Jak jsme již viděli, tyto náklady v neplacené podobě jsou při současné úrovni pracovní mzdy nezbytnou součástí dělnického existenčního minima, a proto z hlediska organizátorů výroby jsou součástí výrobních nákladů, čili ve skutečnosti patří do nutného produktu a ne do nadproduktu. Je pochopitelné, že dělník nemůže dostávat ve formě pracovní mzdy ekvivalent, který vytvořil. Aby se výroba rozšiřovala, musí být vydělen fond akumulace a aby bylo možno udržovat nevýrobní sektory, nezbytné z hlediska dělnických a celospolečenských potřeb (věda, školství, zdravotnictví atd.), musí být část vytvořeného produktu odevzdána do těchto sektorů. Ale v existujícím systému dostává dělník ve formě platu, služeb a nákladů pouze existenční minimum; nadprodukt je mu odpírán násilím (dělníci jsou zbaveni vlivu na jeho velikost a rozdělování a je ho využíváno pro cíle dělníkům cizí, dokonce nepřátelské). Znamená to, že dělník je vykořisťován; vyrábí existenční minimum pro sebe a celou sílu státu proti sobě.

Produkt jeho vlastní práce je proti dělníkovi postaven jako cizí a nepřátelská síla a tedy mu nepatří. Jestliže dělníkům nepatří produkt, který vytvořili, znamená to, že jim nepatří ani práce, která tvoří tento produkt. Proč tomu tak je?

Odpověď na poslední otázku, stejně jako další část analýzy polského „komunistického“ režimu, si můžete přečíst v elektronickém nebo tištěném vydání Otevřeného dopisu straně, který Vám na vyžádání zašleme. Kontaktuje nás na info@socsol.cz.

Vyšlo v Solidaritě č.91/92.