Asi padesát pracovníků České pošty a jejich podporovatelů se v pondělí sešlo v centru Prahy k vyjádření protestu proti způsobu, jakým vedení zachází se svými zaměstnanci, a za zachování služeb, které má pošta poskytovat veřejnosti. Demonstraci svolali odborářl z Federace výkonných zaměstnanců České pošty a SOV–21.
Stále nesnesitelnější podmínky práce na České poště jdou v první řadě na vrub smlouvám s tzv. „aliančními partnery“, jejichž produkty (životní pojištění, úvěry, založení účtu apod.) jsou pak doručovatelé a pracovníci u přepážek nuceni nabízet. Výsledkem bývá zdržování zákazníků a v případě doručovatelů i nemožnost důsledně doručovat zásilky vzhledem k tomu, že pošťák má sice povinnost vnucovat adresátům „produkty“, množství zásilek k doručení však je tak velké, že i bez zastavování je pro něho obtížné vše doručit během stanoveného času.
Kvalita služeb tím trpí, pošťáci ovšem nemají moc na výběr: v případě nedodržení „plánu plnění“ (tj. pokud neprodá předepsaný počet produktů) je mu snížena nenároková část mzdy a riskuje, že mu nebude prodloužena pracovní smlouva, kterou má stále častěji jen na dobu určitou. Nijak se přitom nezohledňuje, že pošťák může pracovat v lokalitě, kde typ nabízených produktů nemá šanci najít zájemce, nebo kde po určité době, během které zprostředkoval pojištění všem, kteří zájem měli, už nemá šanci pojistit ve svém okolí nikoho dalšího. „Plnění plánu“ vymáhají manažeři tvrdě, a dochází tak k tomu, že zaměstnanci uzavírají nevýhodné pojištění sami na sebe nebo na své příbuzné, aby ho pak v nejbližší možné době se ztrátou vypověděli, případně si neustále zakládají a ruší nové účty. Není to zdaleka to jediné, co pracovníky tíží: za všechno ostatní stačí zmínit neproplácení přesčasů díky falšování evidence docházky.
FZV a SOS–21 se proti likvidační politice vedení stavějí již několik let: petice iniciovaná FZV nasbírala v roce 2013 přes deset tisíc podpisů a vyústila do veřejného slyšení v Senátu. Nakonec se změnilo jen málo: krátce poté nová Sobotkova vláda odvolala generálního ředitele, namísto něj však byl dosazen právě dosavadní ředitel obchodní a marketingové divize, který celý systém zavedl. Situace zaměstnanců se tak nijak nezlepšila.
Pondělní akce se zúčastnilo málo lidí, nutno ale říci, že vedení dělalo vše, co bylo v jeho silách, aby pracovníky zastrašilo. Jak řekla jedna účastnice, „problém je v tom, že sedmdesát procent lidí se bojí“. Další pošťačka, která přijela protestovat ze severovýchodních Čech, uvedla, že řada kolegů v její lokalitě o konání akce ani nevěděla, neboť na pobočkách si lidé netroufají ani mluvit o tom mezi sebou.
Průvod se po půl dvanácté vydal od Hlavního nádraží na Václavské náměstí, kde v sídle ČSOB (provozovatelky Poštovní spořitelny na pobočkách ČP) pořadatelé předali vedení banky dopis, v němž mu dávají na vědomí své stížnosti. Mluvčí banky pouze příslíbil, že vedení se k dopisu do druhého dne vyjádří. Odtud demonstrace za skandování hesel jako „Pošta není banka!“, „Pošťák není pojišťovák!“ nebo „Nechte nás dělat pošťáckou práci!“ pokračovala k hlavní poště v Jindřišské ulici, kde mimo jiné vystoupily poslankyně za KSČM Marta Semelová a místopředsedkyně Zelených Monika Horáková s příslibem podpory (sociálního demokrata abys v tu chvíli pohledal).
Za přítomnými novináři pak přišel i tiskový mluvčí České pošty, jehož vyjádření netřeba dlouze rozebírat: Česká pošta je prý „stabilizovaný podnik“ (skutečnost: na pracovištích fluktuace 10% až 50%), který smlouvy na dobu určitou uzavírá jen v odůvodněných případech, nikdo není zastrašován, naopak obě pořadatelské odborové organizace volí nátlakové akce místo aby zasedly k společnému stolu, atd. Akci zakončilo převzetí dopisu místopředsedou petičního výboru sněmovny.
Na poště sice vládne strach, zároveň však i vztek – a je kvůli čemu: jedna z protestujících, která má na České poště dvacetiletou praxi, s velkým zaujetím popisovala, jaké jsou v podniku poměry. „Plnění plánu“ a prodej „produktů“ tam podle ní od podřízených vynucují mladí manažeři, kteří jim neposkytují návod, jak na to, natož pak, aby jim vzorový postup předvedli, neboť sami nikdy takovou činnost nedělali a dost možná by ji ani neuměli. A takových přibývá: v době jejího nástupu spadalo pod dva vedoucí sto doručovatelů, dnes připadá na padesát doručovatelů pět vedoucích. Z třiceti tisíc zaměstnanců pošty (nepočítaje v to šestnáct tisíc brigádníků), pokračovala, dvě třetiny představují úředníci v kancelářích a pouze třetinu tvoří doručovatelé a lidé za přepážkou, „dělníci, kteří tvoří ty hodnoty“ (její vlastní slova). Podle jejího odhadu by jen snížení počtu úředníků o tisíc ušetřilo tři a půl miliardy, a při větším snížení by se pošta zcela obešla bez „aliančních partnerů“. Těžko můžeme doufat, dodáme my, že vedení pošty na takovou logiku přistoupí: lidé ve vyšších kruzích jsou sice posedlí úsporami, umějí si je však představit pouze na úkor těch, kteří odvádějí všechnu skutečnou práci. Aby se to změnilo, bude muset nejen v České poště vztek konečně převážit nad strachem.
