Porážka třetí cesty
Filosof Jacques Derrida kdysi napsal esej nazvaný „K apokalyptickém tónu nedávno přijatém ve filosofii“.[1] Tento tón se po 8. listopadu 2016 přemístil do každodenní politické diskuse. Pro liberální levici je zvolení Donalda Trumpa za prezidenta Spojených států prostě tím nejhorším ze současného nástupu reakce. Další jsou samozřejmě dvě evropská referenda, britské z 23. června a italské z 4. prosince. Vysoká buržoazní politika se nepopiratelně posunula doprava. Ale to neznamená, že vše, co se stalo, můžeme spojit do jednoho fenoménu, jehož každý prvek má ten samý význam.
Za prvé, jak tento časopis[2] konzistentně tvrdil, existují progresivní argumenty proti Evropské unii. Fakt, že nebyly silně slyšet v britské kampani za referendum je nešťastný, ale to nedělá z EU maják naděje ve stále temnějším světě, jak ji absurdně vykresluje liberální levice.[3]
Italské referendum bylo o balíčku ústavních změn, které měly zvýšit moc ústřední vlády a o reformě volebního práva (tzv. „Italicum“), která upřednostňovala velké strany, prosazované premiérem Matteem Renzim. Na tom se Renzi shodl se Silviem Berlusconim. Tomuto balíčku se stavěla na odpor, slovy výzkumnice Armandy Cetrulo, „různorodá skupina, tvořená antifašistickými partyzány, odbory, ústavními právníky, radikálně levicovými hnutí, Ligou severu a Hnutím 5 hvězd.“[4] Hlavním faktorem, který byl příčinou opozice ze strany levice, byl pracovní zákon z roku 2014, s nímž „byl Renzi schopen dosáhnout toho, čeho nebyly schopny dosáhnout ani pravicové vlády: zrušení práva nových dělníků být znovupřijati v případě nespravedlivého vyhazovu.“[5]
Pokus Evropské komise a její hlásné trouby Stephanie Kirchgaessnerové v Guardianu vykreslovat Renziho drtivou porážku jako „další výhru populistických a protievropských sil“, je směšné.[6] Jak poznamenal Independent:
„Vítězství záporné volby vedlo mnohé komentátory ke zjednodušujícím interpretacím, že se jedná pouze o další důsledek populistické vlny. Za hlasem pro „NE“ ale musíme vidět celou škálu různých typů odmítnutí: je to hlas „NE“ navrhovaným ústavním reformám; „NE“ politickým elitám obecně; „NE“ současné ekonomické a sociální malátnosti; a především „NE“ Renziho vládě.“[7]
S Donaldem Trumpem je to však jiný příběh. Jako oportunistický developer příliš nevyzpytatelný i pro Wall Street, i když mu lze vedle instinktivního rasismu a sexismu přičíst i několik pozitivních politických názorů. Ale jeho vítězství (způsobené spíše nastavením volebního systému než díky lidové volbě, což by jen málo demokratů trápilo, pokud by tímto způsobem zvítězila Hillary Clintonová) reprezentuje na buržoazní politické scéně v USA ostrý posun doprava.
Údajně vážení republikáni z řad „establishmentu“ v nové vládě, například viceprezident Mike Pence, byli okrajovými ideology v éře George W. Bushe. Nyní však panují obavy, že Trump vytahuje na světlo světa (mžourající jako stvoření, která byla zvyklá žít pod kamenem, který někdo najednou odstranil) figury náležející k světu alternativní pravice („alt-right“), otevřeného rasismu a elitářství, a (již ne více) skrývaného fašismu. A některé z nich, jmenovitě Stephena Bannona, šéfredaktora ultrapravicového webu Breitbart News, přivádí dokonce do do Bílého domu.
Západním liberálním kapitalistickým řádem tedy od června roku 2016 otřásly poměrně různorodé události. Ale to neznamená, že nemají něco společného. Prostě řečeno, 40 let neoliberalismu a skoro deset let toho, co Michael Roberts nazývá „dlouhou ekonomickou krizí“, začínají destabilizovat politické systémy rozvinutých kapitalistických států.[8]
Tváří v tvář ekonomické krizi z let 2007-8 opustily západní vládnoucí třídy neoliberální učebnici a obrátily se na stát, aby je zachránil. Ale jakmile si byly jisté, že systém je v bezpečí, snažily se prosadit posílenou verzi neoliberalismu. Ta sice nemusí být nejlepší způsobem, jak řídit kapitalismus, konec konců jsou všechny hlavní státy rozvinutého kapitalismu (USA, Eurozóna, Japonsko a Británie) nadále závislé na výjimečných opatřeních centrálních bank (kvantitativní uvolňování, ultranízké nebo dokonce negativní úrokové míry), jen aby se udržel finanční systém nad vodou. Nicméně neoliberalismus umí velmi dobře obohacovat bohaté. Obyčejným lidem naopak zbylo jen zaplatit účet ve formě škrtů a snižování životních standardů.
Thomas Piketty, Emmanuel Saez a Gabriel Zucman v nedávné studii zjistili, že:
„spodní polovina příjmové distribuce ve Spojených státech byla od sedmdesátých let 20. století kompletně odříznuta od ekonomického růstu. Od roku 1980 do roku 2014 vzrostl průměrný národní příjem na dospělou osobu ve Spojených státech o 61 procent, nicméně průměrný příjem před zdaněním spodních 50 procent osob výdělečně činných stagnoval u přibližně 16.000 dolarů na dospělou osobu poté, co byl přizpůsoben inflaci. V kontrastu k tomu příjem na vrcholu příjmové distribuce strmě vzrostl, u horních 10 procent se zvedl o 121 procent, o 205 procent u horního 1 procenta, a o 636 procenta u horních 0.001 procent.“[9]
To je i případ Británie, teoreticky relativně „silné“ ekonomiky, která jistě funguje mnohem lépe, než jak jí před referendem předpovídala Pokladna Centrální banka Velké Británie zkázu. Think-tank Resolution Foundantion tvrdí, že čísla vydaná Úřadem pro rozpočtovou odpovědnost[10] pro podzimní zprávu kancléře státní pokladny Philipa Hammonda na konci listopadu 2016 naznačují, že skutečné mzdy nebudou „…v letech 2020-21 vyšší, než byly v letech 2006-7. To bude také znamenat, že nárůst mezd za dekádu od roku 2010 bude nejslabší od devatenáctého století. Totální nárůst o pouze 1,6 procenta v dekádě do roku 2020 kontrastuje s nárůstem o 12,7 procent od počátku nultých let 21. století a s růstem přes 20 procent v každé další dekádě od dvacátých let dvacátého století.“[11]
Graf č. 1 klade toto stlačování mezd do historického kontextu. Hospodářský historik Adam Tooze zdůrazňuje, že „období pozdního 18. století, [éry] po Napoleonovi, období před rokem 1914 a léta po roce 2008 vystupují jako období, kdy pracujícím prudce klesala životní úroveň.“[12]
Letmý pohled na strmý pád skutečných výdělků od krize stačí k tomu, aby vysvětlil hlasování pro vystoupení z EU.
Graf 1: Skutečné týdenní výdělky od osmnáctého století. Procentuální změna v průměrné mzdě po dvou dekádách. Zdroj: Resolution Foundation. (vložit graf).
Když se probíráme nedávnými voličskými vzpourami, vidíme zde tendenci, že mnohé obětí neoliberalismu, krize a škrtů se bouří proti establishmentu, zodpovědnému za jejich utrpení. V našem posledním čísle Charlie Kimber dokumentoval tento jev na Brexitu.[13] Případ prezidentských voleb v USA je komplexnější. Trumpova mobilizace bílého anglorasismu nechala mnoho nejchudších, afroameričanů a latinos v táboře demokratů, i když jich k volebním urnám přišlo méně než v případě Obamy. Byly to vskutku spíše volby, které Clintonová prohrála, než které Trump vyhrál.
Konstantin Kilibarda a Daria Roithmayr tvrdí, že platilo v pěti středozápadních státech „rezavého pásu“ (Iowa, Michigan, Ohio, Pensylvánie a Wisconsin), které umožnily Trumpovi získat dostatek volebních hlasů, aby se dostal do Bílého domu: „Ve vztahu k volbám v roce 2012, podpora demokratů v rezavém pásu zkolabovala, protože ohromné množství demokratů zůstalo doma nebo (v menší míře) hlasovala pro třetí stranu. Trump ve skutečnosti nezměnil voliče pracující třídy v rezavém pásu. Většinou tomu bylo tak, že voliče naopak ztratili demokraté.“[14]
Je nicméně do očí bijící, že časopis Economist zjistil, že nejlepším indikátorem toho, kde Trump zapůsobil lépe než republikánský kandidát v roce 2012 Mitt Romney, byla „data na úrovni státu, která ukazovala věk dožití a počty případů obezity, cukrovky, těžkého alkoholismu a pravidelné fyzické aktivity (nebo nedostatek téhož)… Kritická zdravotní situace veřejnosti, která se šíří zejména v bílé americké pracující třídě, je sotva tajemstvím. Minulý rok Angus Deaton, ekonom, který získal Nobelovu cenu, zjistil, že úmrtnost mezi méně vzdělanými bílými občany středního věku od devadesátých let dvacátého století vzrostla, stejně tak jako tato míra mezi Hispánci a černými stejného věku klesla. Pití, sebevraždy a vzrůstající počet zneužívání opiátů jsou z velké většiny považovány za nejpravděpodobnější příčiny. Někteří lidé tvrdí, že zhoršující se zdravotní výsledky jsou spojeny s deindustrializací: větší míru nezaměstnanosti doprovází jak nižší délka života, tak podpora pro pana Trumpa.
Data z průzkumů napovídají, že v úhrnu ti, kdo podporují Donalda Trumpa, nemají v životě zvlášť smůlu. Ať už jde o jakoukoli úroveň dosaženého vzdělání, respondenti s vyšším příjmem budou pravděpodobněji volit republikány. Geografická data ukazují, že specifická podskupina voličů Trumpa, která mu vyhrála volby, žije v komunitách, které doslova umírají a nachází se ve státech, ve kterých Trum překonal předchozího kandidáta Romneyho velkým rozdílem. Dokonce i když Trumpova politika pravděpodobně nezmírní jejich těžký úděl, není těžké porozumět, proč volili změnu.“[15]
Italské referendum se v mnohém lišilo od voleb v USA. Nicméně, podle Financial Times „hrála ekonomická nespokojenost roli v předčasném ukončení mandátu Mattea Renziho. Analýza odhaluje, že větší míra nezaměstnanosti a nižší úroveň příjmu na hlavu souvisely s hlasitějším odmítnutí ústavní reformy…. Zatímco platí, že ekonomická nespokojenost poháněla větší podporu pro Hnutí Pěti hvězd a stranu Silvia Berlusconiho v parlamentních volbách v roce 2013, její korelace s výsledkem referenda byla dokonce silnější, což vypovídá o hlubší protestní motivaci, která vedla k výsledku referenda.“[16]
Za všemi těmito výsledky můžeme samozřejmě vysledovat mnoho faktorů. Starost o demokracii a politický oportunismus pomohly mobilizovat opozici vůči Renzimu, který si uvědomoval roztříštěnost opozice vůči sobě a domýšlivě nazýval své aktivní odpůrce jako accozzaglia, nebo-li míchanice. Ačkoli se motivace pro revoltu navzájem liší, podstata toho, co se odmítá, je dostatečně jasná. Více než cokoliv jiného, byla hlavní obětí této voličské naštvanosti Třetí cesta, pokus vedený Tonym Blairem a Billem Clintonem v devadesátých letech dvacátého století zasnoubit tradiční sociální demokracii a neoliberalismus. Jak Cameron, tak Renzi jsou velcí obdivovatelé Blaira, zatímco Hillary Clintonová byla, samozřejmě přítomna u zrodu tohoto pokusu. Sociální liberalismus má problémy i jinde, jak ukázalo rozhodnutí nešťastníka francouzského prezidenta, Françoise Hollanda, nechat si poradit od výsledků své 4%í voličské oblíbenosti a znovu nekandidovat.
Fašismus na pochodu?
Třetí cesta zasluhuje smrt. Dlouhá krize s jistotou ukázala, že Blairův slib zasnoubit trh a sociální spravedlnost je nerealizovatelný. Ďáblův pakt Gordona Browna s City potopil poslední vládu labouristů a flirtování Clintonové s Wall Streetem pomohlo zmařit její prezidentské naděje. Problém je, že ti, co nejvíce získali, přišli ještě více zprava. Stalo se módou hovořit o „autoritářské internacionále“, táhnoucí se od Putionva Ruska k Turecku Recepa Tayyipa Erdoğana, USA za Trumpa a – co dále? Francie za Marine Le Penové po prezidentských volbách v dubnu a květnu?
Opět je důležité diferencovat. Putinovy pokusy znovuustavit imperiální moc, založenou na ekonomice exportující energii, která je vysoce závislá na světových trzích, je velice odlišná od Erdoğanovya neoliberálního, a nyní zvyšující se měrou autoritářského islamismu, který je napojen na novou zbožnou průmyslovou buržoazii Anatolie. Existuje pokušení sloučit všechny tyto rozličné postavy pod pojem „populisté“. To je opravdu jeden z ukazatelů toho, že vládnoucí třída Západu nehodlá porozumět tomu, že to, co se děje, souvisí s jejich tendencí, a tendencí jejich médií a jejich akademických asistentů, nálepkovat „populismem“, které se stalo pojmem pro všechno, používaným zároveň k odsouzení i asimilaci veškerých hrozeb neoliberálnímu statutu quo.[17]
Pokud toto slovo budeme používat opatrněji, „populismus“ nám může pomoci identifikovat celou škálu stran rasistické pravice, které začaly být v poslední významnými. UKIP je paradigmatickým příkladem. Tvrdí, že reprezentuje britský národ, jehož zájmy byly popírány elitou, napojenou na EU. To je typickým příkladem toho, co Ernesto Laclau nazývá „logikou ekvivalence“, když popisuje, jak funguje populismus. Lid je zkonstruován jakožto totalita, skrze antagonismus s „vyloučeným elementem“, v tomto případě s elitou, která je pro EU, ale také, samozřejmě, s migranty ze zbytku Evropy, kterými tato elita, dle UKIP, zaplavuje zemi.[18] Strany populistické pravice jako UKIP jsou nepochybně rasistické. Úspěch Nigela Farage tkví skutečně v tom, že spojil euroskepticismus s rasismem vůči imigrantům a pak tento toxický koktejl použil k tomu, aby posunul mainstreamové strany více doprava. Strana UKIP a její protějšky jinde ve světě nasály něco z hněvu vytvořeného hospodářským úpadkem, který způsobily neoliberalismus a krize, a transformovaly jej do volebních výsledků.
Nyní cítí mnoho lidí ve vzduchu závan fašismu. Nejsou to pouze demokraté, kteří nazvali Trumpa fašistou. Zde je neokonzervativec Robert Kagan:
„Tak do Ameriky přichází fašismus, ne ve vysokých botách a s hajlováním (ačkoliv se nějaké hajlování objevilo, i závan násilí) ale s televizním šejdířem, falešným miliardářem, učebnicí egomaniaka ,stavějícího‘ na křivdách spáchaných na lidu a na jejich nejistotách, a s celou politickou stranou, která se kvůli nedostatku ambice, ze slepé stranické loajality, nebo prostě ze strachu za ním sjednotila.“[19]
Nacista v Bílém domě je vskutku hrozivá vyhlídka. Ale co v tomto kontextu znamená „fašismus“? Jedná se o pouhé sprosté slovo nebo vyjádření averze vůči Trumpově rasistické demagogii? Americká politika vyprodukovala řadu rasistických demagogů, Hueya Longa v třicátých letech dvacátého století, Georgeho Wallace v šedesátých letech dvacátého století. Je ovšem hrozné, pokud se někomu podaří získat prezidentský úřad tam, kde předchozí postavy neuspěly, obzvláště pokud ten někdo nastupuje po prvním černém prezidentovi. Ale fašista by vypadal úplně jinak.
V klasické marxistické tradici, především ve spisech Lva Trockého o Hitlerově vzestupu k moci, fašismus znamená „zvláštní druh masového hnutí“ (cituji zde své vlastní přeformulování Trockého teorie): „Národní socialismus reprezentoval specifickou odpověď na intenzivní sociální a ekonomické protiklady, kterými prošla německá společnost na počátku ,Obecné krize a třicetileté války dvacátého století‘ [Arno] Mayera. Zatímco mobilizoval své stoupence v kontrarevolučním projektu, jehož cílem bylo zničení organizované námezdní práce a rehabilitace německého imperialismu, slíbil jim otevřeně revoluční vizi Volkgemeinschaft, rasistické utopie, z které budou vykázány jak třídní konflikt, tak jiné rasy (ty se v nacistické ideologii sjednotily v osobě Žida, který staví Němce proti Němci).“[20]
Nacisté ukovali to, co nazývám „konfliktní partnerství“ s německým kapitálem.
„Bylo založeno na omezeném sbližování zájmů mezi nacisty a sekcemi německého kapitálu (obzvláště těmi spojenými s těžkým průmyslem), kteří sdíleli společné cíle, jmenovitě zničení organizované pracující třídy a imperiální program expanze na východ. Dokonce před počátkem Velké krize, revoltovali šéfové těžkého průmyslu proti Výmarské republice, pranýřovali ji jako „odborový stát“, jehož věrnost sociálnímu blahobytu a institucionalizovanému kolektivnímu vyjednávání uvalily na německý kapitalismus nadměrně vysoké náklady. V tomto ohledu tvořila zlomový bod odstávka v železárenském a ocelářském průmyslu v roce 1928. Od pádu velké koalice v březnu 1930, pomohla neústupnost průmyslníků na pozadí spektakulárně se zhoršující ekonomické situace ke zhoubě liberální demokracie v Německu.“[21]
Takto chápaný národní socialismus koresponduje pozoruhodně blízko se širší definicí fašismu, jak ji vypracovává Robert O. Paxton, jeden z vůdčích mainstreamových teoretiků na tomto poli:
„Fašismus můžeme definovat jako způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivními představami o rozkladu společenství, o národním potupení, o tom, že národ se stal obětí, a kompenzačními kulty sjednocení, síly a ryzosti, v nichž masová politická strana složená z militantních nacionalistů nepříliš spokojeně, ovšem výkonně spolupracující s tradičními elitami, opouští demokratické svobody a za pomoci spásného násilí a bez jakýchkoliv etických nebo zákonných omezení usiluje o vnitřní očistu a vnější expanzi.“[22]
Jak dobře sedí tato definice fašismu na Trumpa? Paxton si sám všímá podobností, co se týče obou témat, které Trump rozehrává: etnické stereotypy, které používá a způsob, kterým hraje na „národní úpadek“; a jeho vysoce personalizovaný a jakoby operní styl. Ale Paxton zdůrazňuje dvě důležité odlišnosti. První je na úrovni ideologie: „Fašisté nabízeli, že ukončí agresivní individualismus, který, jak věřili, byl příčinou porážky Německa v první světové válce, a úpadku a porážky Itálie; jejich řešení je podřídit jednotlivce zájmů společenství. Trump, a republikáni obecně, a opravdu velké části americké společnosti oslavovaly individualismus do naprosto absolutního extrému.“[23]
Za druhé, historický kontext, ve kterém triumfovali Mussolini a Hitler byl velice odlišný:
„Byla to vědomá volba, kdy obě země považovaly socialisty a komunisty za mnohem větší nebezpečí než nacisty a fašisty, a konzervativci, kteří stále drželi mašinérii moci, se vědomě rozhodli přivést fašisty a nacisty do hry, aby se lépe bojovalo s levicí. Tato specifická dynamika nyní ovšem úplně chybí. Na konci roku 1932 v Německu existovala vědomá volba použít masy Hitlerových následovníků ke zničení sociální demokracie v této zemi. Stejná strategická [volba] byla učiněna v Itálii. Z této dynamiky teď nevidím nic. Stará garda je proti Trumpovi. Nesnaží se jej použít, ačkoliv se to může změnit. Mohou se rozhodnout, že pokud bude Trump nadále úspěšný, může být užitečný.“[24]
Poslední bod je rozhodující. Dlouhá krize se vyvinula na pozadí vleklé stagnace, nebo poklesu reálných mezd pro masu námezdně pracujících lidí. Bossové samozřejmě chtějí stlačit životní standardy ještě níže, aby obnovili konkurenceschopnost a ziskovost.[25] Ale oslabování odborové organizovanosti v neoliberální éře znamená, že hnutí pracujících není překážkou pro prosazování kapitalistických zájmů, a není třeba násilně rozbíjet. V meziválečné éře tkvěla specifická přitažlivost fašistů pro velký byznys v tom, že se jednalo paramilitárním masovém hnutí, které bylo připraveno rozdrtit pracující třídu. Jak to formuloval Trockij, „do základů srovnat se zemí veškeré instituce proletářské demokracie.“: „V okamžiku, kdy ,normální‘ policie a vojenské zdroje buržoazní diktatury společně s parlamentním jevištěm nepostačují k udržení společnosti v rovnováze – přichází na řadu fašistický režim. Skrze fašistickou agenturu uvádí kapitalismus do pohybu masy poblouzněné maloburžoazie a deklasovaného a demoralizovaného lumpenproletariátu – všechny lidské bytosti, které finanční kapitál sám uvedl v zoufalství a zuřivost.
Od fašismu vyžaduje buržoazie dokonalou práci… fašistická agentura, využívajíc maloměšťáctva jako beranidla, vykoná převálcováním všech překážek, které se jí postaví do cesty, dokonalou práci.“[26]
Nejenže se bossové neobrací na fašisty, aby si obstarali toto „beranidlo“, ale neexistuje fašistické masové hnutí, které Paxton nazývá „masovou stranou odhodlaných nacionalistických militantů,“ schopných hrát ve Spojených státech tuto roli. Trump získal prezidentský úřad tím, že získal kandidaturu za jednu ze dvou hlavních buržoazních stran. Že toho byl schopen navzdory opozici ze strany establishmentu republikánů je symptomem jednoho z typických fenoménů neoliberalismu, obecné oslabení strukturovaných politických organizací. Než aby vybudoval novou stranu, využil rozklad té staré.
Nárůst alternativní pravice je extrémně odporným vývojem. Ale musíme ji pochopit. Je rasistická, elitářská, izolacionistická a protekcionistická. Dva z jejích představitelů, Allum Bokhari a Milo Yiannopoulos, ztělesňují to, co nazývají „přirozeně konzervativním“ světonázorem: „Dávání přednosti homogenity před diverzitou, stabilitě před změnou, a hierarchií a řádem před radikálním egalitarismem… republikán establishmentu, se svou dominantní vírou ve slávu volného trhu, může být přinucen strhnout katedrálu a nahradit jí nákupním střediskem, pokud by to dávalo ekonomický smysl. Takový čin by zhrozil přirozeného konzervativce. Imigrační politika se chová podle stejného vzorce: co se týče čísel, levní zahraniční dělníci s vízy H1B dávají dokonalý ekonomický smysl. Ale přirození konzervativci mají své ohledy: hlavní je zachování svého vlastního kmene a jeho kultury.“[27]
Podobně historik Paul Gottfried, který jen nazýván „architektem“ alternativní pravice, se snažil distancovat se od klasického fašismu: „Fašismus jakožto historický fenomén nemá co dělat s obhajováním izolacionistické zahraniční politiky, s pokusy omezit imigraci z Třetího světa, nebo s upřednostňováním značné redistribuce příjmu, aby byla zajištěna větší sociální rovnost.“[28] Seznam politických řešení, implicitně podporovaných Gottfriedem, podtrhuje vzdálenost alternativní pravice od neokonzervativců, tak vlivných ve vládě Geroge W. Bushe. Neokonové,[29] mnozí z nich renegáti Demokratické strany, jsou a vždy byli, imperialističtí univerzalisté. Jinými slovy zastávali univerzální platnost amerických demokratických hodnot, ospravedlňovali jimi použití vojenské moci Pentagonu, která násilně šířila model neoliberálního kapitalismu USA.[30] Ale alternativní pravice je obecně proti zahraničním vojenským dobrodružstvím, je kritická vůči dopadům neoliberální ekonomické politiky na zaměstnanost a životní standardy v Americe, a odmítá univerzalismus. Bokhari a Yiannopoulos říkají, že „intelektuálové alternativní pravice také tvrdí, že kultura je neoddělitelná od rasy. Alternativní pravice věří, že je nutný určitý stupeň oddělení lidí, aby byla zachována kultura.“[31] V rasismu po konci šedesátých let dvacátého století je časté, že „kultura“ znamená rasu. Tudíž alternativní pravice intensivně oponuje multikulturnímu chápání americké identity, jak ji symbolizuje Barack Obama a jeho prezidentský úřad.
Jedná se opravdu o odpornou záležitost, která čerpala a čerpá svou sílu z legitimace rasistického nepřátelství k Obamovi, implicitní v kampani „birther“,[32] do jejíhož čela se Trump postavil, a z prvků hnutí Tea Party. Výsledkem je politické prostředí, které umožňuje vyjadřování otevřeně fašistických názorů. Nechvalně proslulá řeč (doprovázená nacistickými pozdravy) Gottriedova bývalého chráněnce Richarda Spencera v Institutu národní politiky (National Policy Institute) 19. listopadu, „Hail Trump! Hail našim lidem! Hail našemu vítězství!,“ je toho zásadním příkladem. Spencer v jednom rozhovoru řekl: „Myslím, že v naší politice potřebujeme o něco více chaosu, v naší politice potřebujeme trochu ducha fašismu.“[33]
Zatím se ovšem vystoupení jako to Spencerovo zdají bít více nacistickým fetišem než čímkoli, co připomíná organizované fašistické hnutí. Jeho publikum 19. listopadu vypadalo více jako exoti než jako úderné oddíly. Organizovaní nacisté v USA zůstávají roztříštěnými skupinkami. Ale to není důvod k sebeuspokojení. Spencer a Breitbart News mají gigantickou online návštěvnost. Nesmíme připustit, aby se nacistické myšlenky staly respektovanými. Ti, kdo je vyjadřují, nebo si s nimi dokonce pohrávají, by měli být cílem toho, co Herbert Marcuse nazval „osvobozující intolerancí“. Zvolení rasisty za prezidenta USA, další osoby ještě více napravo od něj, které přivádí jako svůj doprovod, povzbuzují každého rasistu, každého policajta s prstem na spoušti, každého bílého střelce. V horších podmínkách by to mohlo znamenat výraznou podporu pro rozvoj skutečných fašistických hnutí. A ty již existují v Evropě, obvykle pod maskou rádoby mainstreamovějších populistických rasistických stran, která mají fašistická jádra (například Národní fronta ve Francii nebo Jobbik v Maďarsku), nebo v mnohem otevřenější formě (především Zlatý úsvit v Řecku).
Bezprostřednější hrozbou ze strany Trumpova prezidentského úřadu je posílení existujících tendencí, státního rasismu, proti kterému se staví hnutí Black Lives Matter (Na černých životech záleží), a mechanismu sledování, represe a poprav drony, které dovolila vybudovat Bushovi a Obamovi „válka s terorismem“. Za obou prezidentů, moc takzvaného „národního bezpečnostního státu“ nadále rostla. Michael J. Glennon (čerpající z myšlenky liberálního spisovatele 19. století Waltera Bagehota) tvrdí, že „moc ve Spojených státech ležela původně v jednom souboru institucí, v prezidentském úřadu, Kongresu a soudech. To jsou americké ,důstojné‘ instituce. Poté se ovšem vynořila druhá instituce, aby bránila bezpečnost národa. Tato, americká ,efektivní‘ instituce (ve skutečnosti spíše síť než instituce), se skládá z několika stovek výkonných úředníků, kteří mají vládu nad vojskem, tajnými službami, diplomatickými odbory a odbory vynucujícími právo, také nad agenturami, které mají v popisu práce ochranu americké mezinárodní a vnitřní bezpečnost…. Spojené státy se zkrátka posunuly od pouhého imperiálního prezidentského systému k rozdvojenému systému, struktuře dvojí vlády, ve které má dokonce i prezident jen malou skutečnou kontrolu nad celkovým směřováním politiky národní bezpečnosti USA.“[34]
Existence takové sítě musí americké vládnoucí třídě poskytovat určité uklidnění, alespoň potud, že zatrhne Trumpovi angažmá v zahraničně-politických dobrodružstvích. Ale historická fakta jsou mnohoznačná. Když vrcholila v říjnu 1973 krize Watergate, služebně starší úředníci národní bezpečnosti ignorovali opilého prezidenta Richarda Nixona a vypořádali se s potenciální konfrontací se SSSR kvůli arabsko-izraelské válce.[35] Přesto když Nixon nastoupil do Bílého domu, posunul směr zahraniční politiky USA, zejména rozhodnutím obklíčit Sovětský svaz tím, že se spojí s Maovou Čínou. Před ním John F. Kennedy odmítl v říjnu 1962 radu Pentagonu, aby zahájil vojenský útok na Kubu a místo toho uzavřel dohodu se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem, že budou ruské nukleární rakety odstraněny z ostrova okamžitě, zatímco americké rakety v Turecku budou odstraněny později.[36] A Obama spolehlivě zablokoval tlaky národního bezpečnostního establishmentu na intervenci v syrské občanské válce.
Takže, ačkoliv institucionální moc toho, co Glennon nazývá „trumanovskou sítí“ (protože byla vytvořena v pozdních čtyřicátých letech dvacátého století za prezidenta Harry S. Trumana) je nepopiratelná, kdokoliv obývá Bílý dům mění směr politiky USA. Jakákoli vláda naráží na vnitřní omezení, způsobené touto sítí (a byrokracií ve Washingtonu obecněji) a na vnější omezení daná Kongresem a vládami na úrovni jednotlivých států USA, dále pak nyní vysoce diversifikovanými médii, americkými bankami a korporacemi a jejich rozsáhlými lobbistickými aktivitami a finančními trhy. Spolu tento souběh sil tlačí silně ve prospěch udržování statutu quo, liberálně kapitalistického mezinárodního řádu, v jehož čele stojí imperialismus USA s podporou své vojenské moci.
Trump získal svůj prezidentský úřad tím, že vedl kampaň proti tomuto řádu. Jak smutně podotkl sloupkař Financial Times: „Je těžké zveličovat epochální důležitost zvolení pana Trumpa. Mezinárodní řád, jak jsme hod znali po dobu 70 let, skončil. Éra politiky velkých mocností je zpět. Nadšením překypující Rusko, které vede silácký Putin, a stále sebevědomější Čína, kterou vede silácký Si Ťin-pching, bude jednat se zraněnou Amerikou, kterou vedene silácký Trump.“[37]
Ve skutečnosti je „mezinárodní řád včele s USA“ formou „politiky velkých mocností“, navrženým k udržování hegemonie amerického kapitalismu. Opravdu tato hegemonie „skončila“? Ne. Je pod tlakem kvůli relativnímu ekonomickému úpadku USA, ale to už platí nějakou dobu. Rusko je značně slabší, než bylo v době Sovětského svazu, a fakt, že čínská vláda činí stále více usilovných pokusů zastavit odtok kapitálu a zabránit úpadku jüanu (opak toho, z čeho ji obviňuje Putin) těžko naznačuje, že v Pekingu je vše v pořádku.
Co Trump skutečně změní? Za prvé, bude jistě autoritářštějším prezidentem, bude chtít používat mimoústavní moc národního bezpečnostního aparátu s dokonce ještě menšími zábranami než Bush a Obama. Fakt, že plní svůj kabinet lidmi z armády, je toho důkazem. Je v silnější pozici než jeho předchůdci, protože republikáni kontrolují obě komory Kongresu. Rozpory, které vyvstaly (ne poprvé) kvůli volební kampani mezi CIA a FBI, budou pravděpodobně hrát v jeho prospěch.
Za druhé, jak poznamenává Paxton, je mnohem méně jasné, jak velký rozchod s neoliberalismem Trump reprezentuje. Trump zacílil na jeden z hlavních pilířů neoliberální globalizace, liberalizaci obchodu. Transpacifické partnerství (TTP), které Trump slíbil vypovědět první den, co bude v úřadu, bylo pečlivě připravováno tak, aby obklíčilo Čínu. To je geopolitická porážka i rána americkým korporacím. Partnerská dohoda s Evropskou unií, Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP), která byla v problémech už předtím, je prozatím u ledu.
Ale globální obchod ostře zpomaloval již od krize, takže není jasné, jak životaschopné jsou tyto smlouvy z čistě ekonomického pohledu. Trumpova další politika snížení daní pro bohaté, ekonomické stimuly pro americké korporace a repatriace velkých zisků, které získaly v zahraničí, navýšení investic do infrastruktury a uvolnění bankovních regulací jsou na Wall Streetu oslavovány, jak ukazuje prudce posilující burza. Velké skupiny amerického byznysu, zdá se, doufají v podobný druh oživení soukromého podnikání, které spojují prezidentským úřadem Ronalda Reagana v osmdesátých letech dvacátého století. To vypadá spíše jako přání otcem myšlenky, protože ekonomické oživení za Ronalda Reagana záviselo na kombinaci snížení mezd, vojenském keynesianismu a klesajících úrokových mírách, které daly vzniknout první ze sérií finančních bublin, jež přivedly americký kapitalismus ke krachu. Ale padající ceny akcií a politická prohlášení Federální rezervní banky napovídá, že úrokové míry začnou stoupat. To, spolu s posilujícím dolarem, může držet růst na uzdě, ačkoliv může vzniknout další bublina. Nic z toho radikálně nezlepší situaci spodních 50 procent, jejichž reálné mzdy se od doby, kdy byl Reagan zvolen, nezvýšily.
Situace je podobně nejednoznačná nakonec i v oblasti zahraniční politiky. Trump se může objímat s Putinem, ale mezi západní vládnoucí třídou se ozývá mnoho hlasů, které tvrdí, že politika Obamy a EU, která měla izolovat Rusko, byla chybná. Čína je něco jiného. Trumpovo rozhodnutí zavolat taiwanské prezidentce Cchaj Jing-wen nebylo podle Washington Post chybou:
„Historická komunikace, první mezi vůdci Spojených států a Taiwanem od roku 1979, byla výsledkem týmu Trumpových poradců a jejich měsíců tichých příprav a rozvažování ohledně nové strategie zásnub s Taiwanem.“[38] Znovu, toto sahá hluboko do historie republikánů: Reagan a další na pravici byli kritičtí vůči rozhodnutí prezidenta Jimmy Cartera z roku 1979 navázat formální vztahy s Čínskou lidovou republikou a přestat uznávat Taiwan. Pohlíželi na tuto politiku „jedné Číny“ jako na zradu spojence ze studené války. Ale jak vyjasnily další Trumpovy tweety, konverzace byla také zprávou Pekingu, který považuje Taiwan za součást Číny a dal najevo, že půjde do války, aby zabránil ostrovu stát se nezávislým (Cchajové Demokratická progresivní strana historicky podporovala nezávislost). Trump následně řekl Fox News: „Nevím, proč bychom se měli držet politiky jedné Číny, dokud neuzavřeme smlouvu s Čínou ohledně dalších záležitostí, včetně obchodu.“
Tato epizoda naznačuje tvrdší linii vůči Číně, ačkoli jak se bude mít k Obamově slavnému „obratu“ směrem k Asii, který se již snažil zkrotit Peking, teprve uvidíme. Trumpův prezidentský úřad se celkově zdá být spíše velice pravicovou republikánskou vládou než rozchodem s normami buržoazní politiky v USA. Vysocí představitelé byznysu, kteří se společně s bývalými generály, zařadili do fronty na místa ve vládě v čele s Rexem Tillersonem, šéfem ExxonMobilu, nominovaným na post ministra zahraničí, naznačují, že Trumpův prezidentský úřad bude jen málo vybočovat ze zájmů kapitálu vzdor Trumpovým výrokům v kampani. Jeho vláda je stále velice špatnou zprávou pro obyčejné pracující lidi a obzvláště pro barevné lidi. Zúží již tak omezený prostor pro demokracii v USA, učiní pravděpodobnější počátek klimatického chaosu a všude povzbudí rasisty a fašisty.
Boj před námi
Jakákoliv odpověď ze strany radikální a revoluční levice záleží v posledku na naší schopnosti nabídnout obětem neoliberalismu přesvědčivou, demokratickou a progresivní alternativu. Ale existuje skutečné nebezpečí, že to zkomplikují rozdíly mezi námi. Nejprve referendum o Brexitu a posléze volby v USA hořce rozdělily levici. Nejprve kvůli postojům k EU a pak zda Clintonová představovala „menší zlo“ v porovnání s Trumpem. Ti na levici, kteří volili „exit“ a odmítli hlasovat pro Clintonovou, byli ostře napadáni za to, že kapitulují před rasismem (a v případě USA stejně tak před sexismem).
Tento typ útoků je dvojnásob problematický. Zaprvé, je falešný a neférový. Socialistická dělnická strana (sesterská organizace Socialistické Solidarity v Británii – pozn.překl.), která podporovala během referenda kampaň Lexit, byla v Británii po mnoho let v čele boje proti rasismu a fašismu. V USA existuje silný proud, který se snaží emancipovat levici od hegemonie Demokratické strany, jejíž podpora neoliberalismu a podřízenost bankám a korporacím byla v kampani Clintonové obzvláště zřejmá.
Zadruhé existuje nebezpečí, že tyto odlišné postoje budou znamenat, že levice nebude schopná používat společný jazyk, ve kterém by formulovala jak rozdíly, tak (což je důležitější) to, na čem se shodneme. Tak se pro některé lidi na britské levici stal jejich hlavní činností utopický projekt zvrátit výsledek referenda. To je problém, protože to z nich může učinit spojence těch kapitalistických zájmů, které ze svých vlastních důvodů usilují přinejmenším o co nejměkčí Brexit. Může to ale vést ke stále apologetičtějšímu postoji vůči EU samotné, například k obraně jednotného evropského trhu, což byl klíčový mechanismus, jak vnést neoliberalismus hluboko do politické ekonomie EU a jejích členských států.[39]
Neexistuje absolutně žádný náznak, že by EU přestala být vlkem v rouše beránčím. Nedávná Komplexní hospodářská a obchodní dohoda (CETA) byla skoro zhacena kvůli stejnému ustanovení, které vedlo k takovému odporu jak vůči TTIP, tak vůči TPP, a které dává investorům z řad nadnárodních korporací moc žalovat vlády u zvláštních tribunálů. A myšlenka, že německá kancléřka Angela Merkelová se stala zastáncem tradičních liberálních hodnot zemřela v okamžiku, když spustila svou kampaň pro federální volby tím, že ohlásila zákaz burek.
Očividným způsobem, jak se může radikální levice znovu sjednotit navzdory svým rozdílům je budováním hnutí proti rasismu a islámofobii. V Británii se stává zvyšující měrou důležitá Stand Up to Racism (Postavme se rasismu). Strategicky je záležitost svobody pohybu v rámci Evropy otázkou ústřední. Je kostkou v krku britské vládnoucí třídy, která čelí Brexitu. Jak konzervativní, tak labouristická pravice interpretuje výsledky referenda jako odmítnutí práva občanů EU volně se pohybovat a pracovat v Británii. Theresa May usilovala o opětovné sjednocení své strany a získání zpět volební podpory ztracené kvůli UKIP přibitím tohoto odmítnutí na svůj stožár stranické konferenci konzervativců v říjnu 2016. Finanční trhy ji okamžitě uštědřily políček stlačením libry ještě níže, než spadla do té doby. Důvod je jednoduchý. EU se jasně vyjádřila, že bez udržení svobody pohybu pro občany EU nemůže Británie zůstat v jednotném trhu, a banky a korporace sídlící v Británii zoufale potřebují zůstat v jednotném trhu.
Tento rozpor bude dominovat skrz naskrz komplikovanými vyjednáváními o Brexitu, které mají nastat toto jaro, protože britská politická elita bude kličkovat mezi kapitulací před rasismem a přáními kapitálu. Demonstrace síly Theresy May, kterou předvedla při přebírání úřadu, se nyní může ukázat úplně prázdná, tak, jak se její vláda veřejně štěpí. To činí svobodu pohybu v rámci Evropy klíčovým tématem, kolem kterého se může radikální levice sjednotit, bez ohledu na to, jak volila v referendu. Za současného nastavení ztratí milióny pracujících v Británii svá existující práva a (podle ministryně vnitra Amber Rudd) se od nich bude vyžadovat, aby u sebe měli speciální identifikační doklady, protože přichází z ostatních částí EU. To oslabí celou pracující třídu v Británii. Naštěstí jsou zde dva politici bránící svobodu pohybu proti ohromným tlakům konzervativních médií a labouristické pravice. Jedná se o vůdce Labour Party Jeremho Corbyna a stínovou ministryni vnitra Diane Abbott. Boj za svobodu pohybu jako součást širší protirasistické kampaně a je tedy způsobem, jak posílit jejich pozici vůči pravici. Ale ať už jde o jakékoli politickou příslušnost, je tento boj zkrátka nutný.
Zde v Británii, ve zbytku Evropy a v USA je hlavní výzvou budovat široká a jednotná protirasistická hnutí, která mohou porazit lidi jako Trump nebo May, Farage a Le Penová. Nástup pravicového dobrodruha do čela hlavní imperialistické velmoci je vskutku nevítaný. Ale Trumpova moc může být zlomena skrze svého druhu kombinaci externích tlaků shora, interních tlaků zevnitř a masového odporu zdola, která již odstranila tak mnoho takovýchto typů před ním. Ohromné demonstrace v Soulu, které přinutily jihokorejský parlament odvolat dalšího pravicového prezidenta Pak Kun-hje, podtrhují to, jak může být arogance rychle změněna v odplatu.
Alex Callinicos je profesorem evropských studií na King΄s College v Londýně a šéfredaktorem časopisu International Socialism. Z angličtiny přeložil Martin Šaffek. Originál zde
Odkazy:
Bokhari, Allum, a Milo Yiannopoulos, 2016, “An Establishment Conservative Guide to the Alt-Right”, Breitbart News (29 březen), www.breitbart.com/tech/2016/03/29/an-establishment-conservatives-guide-to-the-alt-right
Burgess, Anthony, 1983, The End of the World News: An Entertainment (Penguin).
Callinicos, Alex, 2001, “Plumbing the Depths: Marxism and the Holocaust”, Yale Journal of Criticism, svazek 14, číslo 2, www.marxisme.dk/arkiv/callinic/2001/holocaust/
Callinicos, Alex, 2003, The New Mandarins of American Power: The Bush Administration’s Plans for the World (Polity).
Callinicos, Alex, 2015, “The Internationalist Case against the European Union”, International Socialism 148 (podzim), http://isj.org.uk/the-internationalist-case-against-the-european-union/
Callinicos, Alex, 2016, “Brexit: A World-Historic Turn”, International Socialism 151 (léto),http://isj.org.uk/brexit-a-world-historic-turn/
Cetrulo, Armanda, 2016, “The Italian Constitutional Referendum: A Victory for Democracy and Civil Society” (6 prosinec), www.boell.de/en/2016/12/06/italian-constitutional-referendum-victory-democracy-and-civil-society
Chotiner, Isaac, 2016, “Is Donald Trump a Fascist? Yes and No”, Slate (10 únor),http://tinyurl.com/ha7nbxh
Corlett, Adam, David Finch, Laura Gardiner, and Matt Whittaker, 2016, “Bending the Rules: Autumn Statement Response”, Resolution Foundation (listopad),www.resolutionfoundation.org/app/uploads/2016/11/Bending-the-rules-AS.pdf
Dallek, Robert, 2007, Nixon and Kissinger: Partners in Power (Penguin).
D’Eramo, Marco, 2013, “Populism and the New Oligarchy”, New Left Review, II/82,https://newleftreview.org/II/82/marco-d-eramo-populism-and-the-new-oligarchy
Derrida, Jacques, 1984, “Of an Apocalyptic Tone Recently Adopted in Philosophy”, Oxford Literary Review, svazek 6, číslo 2.
Economist, 2016, “Illness as Indicator” (19 listopad), www.economist.com/news/united-states/21710265-local-health-outcomes-predict-trumpward-swings-illness-indicator
Freedman, Lawrence, 2000, Kennedy’s Wars: Berlin, Cuba, Laos, and Vietnam (Oxford University Press).
Gearen, Anne, Philip Drucker, and Simon Denyer, 2016, “Trump’s Taiwan Phone Call Was Long Planned, Say People who were Involved”, Washington Post (4 prosinec),http://tinyurl.com/gqnmx3d
Glennon, Michael J, 2014, National Security and Double Government (Oxford University Press).
Gottfried, Paul, 2016, Fascism: The Career of a Concept (North Illinois University Press).
Kagan, Robert, 2016, “This is How Fascism Comes to America”, Washington Post (18 květen),http://tinyurl.com/gmf84pd
Kilibarda, Kontantin, and Daria Roithmayr, 2016, “The Myth of the Rust Belt Revolt: Donald Trump Didn’t Flip Working-Class White Voters. Hillary Clinton Lost Them”, Slate (1 prosinec),http://tinyurl.com/zgrypjt
Kimber, Charlie, 2016, “Why Did Britain Vote Leave?”, International Socialism 152 (podzim),http://isj.org.uk/why-did-britain-vote-leave/
Kirchgaessner, Stephanie, 2016, “Renzi Due to Formally Submit Resignation as Italy Ponders What Next”, Guardian (5. prosinec), http://tinyurl.com/gseozzh
Laclau, Ernesto, 2005, On Populist Reason (Verso).
Luce, Edward, 2016, “Goodbye to Barack Obama’s World”, Financial Times (27. listopad),www.ft.com/content/18faf0a6-b251-11e6-a37c-f4a01f1b0fa1
Mann, James, 2004, The Rise of the Vulcans: The History of Bush’s War Cabinet (Penguin).
Newell, James, 2016, “The No Vote in the Italian Referendum had Nothing to Do with Populism and Everything to Do with Matteo Renzi”, Independent (5. prosinec),www.independent.co.uk/voices/italian-referendum-no-matteo-renzi-five-start-movement-a7456221.html
Paxton, Robert O, 2004, The Anatomy of Fascism (Knopf).
Piketty, Thomas, Emmanuel Saez , and Gabriel Zucman, 2016, “Economic Growth in the United States: A Tale of Two Countries”, Washington Centre for Economic Growth (6. prosinec),http://equitablegrowth.org/research-analysis/economic-growth-in-the-united-states-a-tale-of-two-countries/
Pradella, Lucia, 2015, “The Working Poor in Western Europe: Labour, Poverty and Global Capitalism”, Comparative European Politics, svezek 13, číslo 5.
Roberts, Michael, 2016, The Long Depression (Haymarket).
Romei, Valentina, 2016, “Why Italy’s Referendum is not the Same as Trump or Brexit Results”,Financial Times (5. prosinec), www.ft.com/content/9bc3cdf0-bb2f-11e6-8b45-b8b81dd5d080
Siegel, Jacob, 2016, “The Alt-Right’s Jewish Godfather”, Tablet (29. listopad),www.tabletmag.com/jewish-news-and-politics/218712/spencer-gottfried-alt-right
Socialist Worker, 2016, “The Single Market is a Tool for the Bosses” (6. prosinec),https://socialistworker.co.uk/art/43781/The+single+market+is+a+tool+for+the+bosses
Trotsky, Leon, 1971, The Struggle against Fascism in Germany (Pathfinder).
[1] Derrida, 1984. Titulek mého článku je vypůjčený z románu Anthony Burgesse, publikovaného v přibližně té samé době jako Derridův, v době blízké nejnebezpečního okamžiku druhé studené války. Burgess, 1983
[2] poznámku
[3] Callinicos, 2015 a 2016
[4] Cetrulo, 2016
[5] Cetrulo, 2016
[6] Kirchgaessner, 2016.
[7] Newell, 2015
[8] Roberts, 2016
[9] Piketty, Saez and Zucman, 2016.
[10] Anglicky Office fo Budget Responsibility je vládní poradní orgán, který má poskytovat britské vládě „nezávislé“ ekonomické analýzy a analýzy veřejných financí pro přípravu státního rozpočtu. Původně vznikl jako orgán stínové vlády konzervativců v roce 2009 a byl ustanoven jako vládní úřad zákonem z roku 2011 (pozn. redakce).
[11] Corlett, Finch, Gardiner and Whittaker, 2016, p17.
[12] https://twitter.com/adam_tooze/status/802491789936574464/photo/1
[13] Autor má na mysli časopis International Socialism č. 152 Kimber, 2016.
[14] Kilibarda and Roithmayr, 2016.
[15] Economist, 2016.
[16] Romei, 2016.
[17] D’Eramo, 2013.
[18] Laclau, 2005.
[19] Kagan, 2016.
[20] Callinicos, 2001, developing the arguments in Trotsky, 1971.
[21] Callinicos, 2001.
[22] Robert O. Paxton, Anatomie fašismu, nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, s. 249-250.
[23] Paxton dává rozhovor v Chotiner, 2016.
[24] Chotiner, 2016.
[25] Viz, pro případ Evropy, Pradella, 2015.
[26] Trockij, L.D.: Fašismus, co to je a jak ho porazit?, online: https://www.marxists.org/cestina/trocky/1940/FASindx.html
[27] Bokhari a Yiannopoulous, 2016.
[28] Gottfried, 2016, Kindle loc 90. Viz také zajímavý profil Gottfrieda v Siegel, 2016. Gottfriedova kniha je sbírka erudovaných esejů, která se snaží odlišit „radikalismus“ nacismu od „generického fašismu“, který ztotožňuje především s italským fašismem. Relativně sympatizující popis toho druhého naznačuje Gottfriedův apologetický cíl, ačkoliv tvrdí, že historická doba fašismu již uplynula.
[29] Používáme zde český přepis anglického pojmu „Neocons“.
[30] Callinicos, 2003, and Mann, 2004.
[31] Bokhari and Yiannopolous, 2016.
[32] „Birther“ je osoba, která spochybňuje legitimitu Baracka Obamy jakožto amerického prezidenta na základě konspirační teorie, že Obama se nenarodil jako americký občan (pozn. redakce).
[33] Siegel, 2016.
[34] Glennon, 2014, s. 6-7.
[35] Dallek, 2007, s. 529-332.
[36] Freedman, 2000, část III.
[37] Luce, 2016.
[38] Gearen, Drucker and Denyer, 2016.
[39] Socialist Worker, 2016.
