Sociální práce obsahuje paradoxní momenty. Sociální pracovník je často jakýmsi ambasadorem a marketérem společenského a ekonomického systému mezi lidmi, kteří z něj vypadli (nebo spíš byli vystrčeni), ačkoliv sám ví o jeho dysfunkcích více než většina ostatních. Z druhé strany se od něho očekává optimismus, co se týče šancí jeho klientů znovu se integrovat do společnosti. Má se bránit cynismu a předsudkům a věřit, že může každému potřebnému pomoci v úspěšné rehabilitaci. Z vlastní zkušenosti však ví, jaké nízké jsou ve skutečnosti šance na naplnění takového scénáře.

Protože partnerem a beneficientem činnosti sociálních pracovníků jsou především lidé na okraji společnosti, kteří jsou společensky a politicky marginalizovaní, a většinovou společností je hodnota jejich práce často nedoceněná, protože pro ni není viditelná, je i politická pozice sociálních pracovníků slabá. Vyloučení jejich klientů tedy přechází v určitém smyslu i na ně a není tak snadné vyjednat si důstojnou odměnu za svou práci a hájit svá práva a zájmy. Nejvíce to platí pro ty oblasti sociální práce, které se zaměřují na pomoc skupinám, které se nacházejí mimo sféru soucitu „slušné společnosti”, jako jsou etnické, sexuální a jiné minority, lidé předlužení a ekonomicky vyloučení nebo drogově závislí. Byrokratizace a kontrola poskytování sociálních služeb pak zavalují sociální pracovníky papírováním a omezeními, které prohlubují jejich odcizování uživatelům služeb.

Za vyšší mzdy

Na jaře 2017 začali zástupci poskytovatelů sociálních služeb hovořit o závažných personálních problémech v oboru: paradoxně mu škodí situace nízké nezaměstnanosti a zvyšování platů, které jejich zaměstnancům umožňuje relativně snadno odejít za lepším buď k jinému zaměstnavateli, nebo zcela mimo obor. Plat nebo mzda zaměstnanců v té době činily kolem 18 tis. Kč hrubého.[1] Sami poskytovatelé služeb popisovali problém tak, že zatímco část pozic se nedaří dlouhodobě obsadit, protože přijatí zaměstnanci po krátké době odcházejí, stabilní část zaměstnanců je přetížena, protože práci chybějících kolegů musí zvládnout sami. Dlouhodobým důsledkem této personální krize by pak bylo snížení kapacit sociálních služeb, tedy že mnoho lidí zůstane bez potřebné podpory, případně na ni budou neúměrně dlouho čekat.

V květnu 2017 vláda po jednání tripartity schválila navýšení tarifních platů v sociálních službách, a zároveň dorovnání mezd na stejnou úroveň.[2] Média se pak zaplnila informací, že zaměstnanci sociálních služeb si přilepší o 23 %, což dalo mnohým naději, která se však v plné míře naplnila jen některým. Dorovnání mezd se totiž na různých místech zadrhávalo a narazilo na různé přístupy krajů, takže zaměstnanců nestátních organizací se zvýšení dotklo v různé míře a s časovou prodlevou. Obzvláště těžce takováto nesystematická změna doléhá na pracovníky organizací, které mají působnost ve více krajích, protože nemohou pominout, že za stejnou práci dostává najednou jejich kolega vyšší mzdu jen kvůli tomu, že působí na území jiného kraje. Někteří poskytovatelé se dokonce rozhodli dokrýt provizorně rozdíl z jiných zdrojů, aby zabránili odchodu svých zaměstnanců. Během podzimu pak byly tarify navýšeny ještě dvakrát.

I v návrhu státního rozpočtu na rok 2018 byl sektor sociálních služeb podle Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče podfinancován a potřeby systému byly odhadovány na 14-15 mld. Kč, aby se udržela nastavená kapacitní i mzdová a platová úroveň, což představovalo asi o 3 mld. více, než bylo navrhováno. V rozpočtu, který poslanecká sněmovna na konci roku 2017 schválila, bylo požadovaného zvýšení dosaženo, například i díky tomu, že ČSSD zvýšením podmiňovala svou podporu celého rozpočtu. V roce 2018 tedy můžeme doufat ve stabilizaci situace.

Sílu ke kladení požadavků má skrze svůj odborový svaz hlavně sektor služeb sociální péče, což jsou například domovy pro seniory, pečovatelská služba nebo stacionáře, tedy služby pro uživatele se sníženou soběstačností z důvodu věku nebo hendikepu, do nichž především plynulo v minulých letech navýšení zdrojů. Služby sociální prevence, kam patří např. azylové domy, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež nebo sociální rehabilitace, v tomto ohledu zůstávají pozadu – přitom jsou zásadním prvkem politiky sociálního začleňování a personální situace v nich byla stejně kritická, jako ve službách péče, ne-li ještě horší.

V současné situaci stojí za to si položit otázku, jak je možné, že se nízké odměny udržely v odvětví tak dlouho a až personální krize situaci rozpohybovala. Jistě nepomáhá, že mzdová a platová úroveň v povoláních s převážným zastoupením žen, kterým je i sociální práce, není obecně prioritizována v důsledku patriarchálních modelů rodinné ekonomiky. Tristní finanční stav v oblasti sociálních služeb však bývá racionalizován i absurdní představou, že pomoc druhým je primárně jakousi zájmovou činností a že zaměstnanci sociálních služeb jsou nadšenci, které by měl živit hlavně dobrý pocit z altruistické práce. Tato mentalita prozrazuje pomýlené vnímání, které problematiku sociálního vyloučení vnímá pouze jako privátní potíž určitých jedinců, a nikoliv jako problém s celospolečenskými příčinami a dopady. Z těchto důvodů jsou potřebné solidární akce, které hájí práva zaměstnanců sociálních služeb i důstojnost lidí, kteří péči a pomoc přijímají.

V soukolí restrikcí a byrokracie

Rozvoj sociálních služeb s sebou přinesla společenská změna po sametové revoluci. Ke státním ústavům, jejichž fungování bylo velmi rigidní, začaly přibývat služby nestátní, kde se rozvíjela podpora uživatelů daleko příznivějším způsobem, s respektem k jejich přáním a individualitě, a zejména v jejich přirozeném prostředí, tedy začaly se rozvíjet služby terénní a ambulantní. Rozvoj nestátních neziskových organizací se děl mnohdy za podpory know-how a finančních zdrojů ze zahraničí a předběhl tak sektor státní.[3]

Na toto období vzpomíná mnoho sociálních pracovníků velmi rádo jako na období nadšeného budování a radosti z možnosti skutečně napomoci zlepšování kvality života mnoha lidí. Odvětví nepodléhalo žádné výrazné regulaci, což sice přinášelo určité obtíže, za to však vysokou míru svobody. Změnu přinesl zejména od roku 2007 platný Zákon o sociálních službách, který naopak nastavil v poskytování sociálních služeb jasná pravidla, a navázal tak na dva roky staré Standardy kvality sociálních služeb.

Od vzniku Zákona o sociálních službách můžeme mluvit o stále pokračujícím procesu formalizace a byrokratizace sociálních služeb. Jedná se například o důraz na vykonávání základních činností (tedy těch, které službě vymezuje Zákon o sociálních službách) a důsledné rozlišování od služeb fakultativních, u nichž musí uživatel služby vždy uhradit náklady.[4] Deklarovaným smyslem této reglementace je snaha o hlídání efektivního nakládání s veřejnými prostředky a toho, že služba neuhýbá ze svého primárního účelu, avšak v praxi to vede k neustálému řešení toho, co můžeme a co nemůžeme udělat, když to uživatel žádá nebo potřebuje, případně vysvětlování, proč z jeho pohledu zcela logickou věc pro něj není možné udělat. Svazující nastavení pravidel pak vede k tomu, že poskytovatelé se obávají správních deliktů, a tak raději postupují tak, „aby neměli průšvih“, a zájem uživatele se pak může ocitat na druhém místě.

Stejně tak sílí kontrola dodržení formálních pravidel ze strany inspekce sociálních služeb – zejména důrazu na to, aby měla služba kvalitně písemně zpracovány Standardy kvality a postupy, což má malou souvislost se skutečnou kvalitou práce. Inspekce ale stále více bazírují i na rigidním dodržování vymezených kategorií: pokud se tedy například podaří v rámci sociální služby změnit nepříznivý stav (např. člověk bez domova už má bydlení), nespadá už uživatel do cílové skupiny a sociální pracovník dané služby by měl ihned přerušit spolupráci. Zároveň jsou pracovníci zavaleni celou řadou administrativních úkolů souvisejících s dokumentací a hodnocením své činnosti, které je odvádějí od činnosti samotné, protože ubírají čas. To, co je tedy v procesu pomoci člověku obzvláště cenné, tedy intenzivní a dlouhodobá pozornost druhého člověka, umožňující rozmotat a adresovat komplex problémů konkrétního jedince, se stává v důsledku byrokratizace a formalizace čím dál obtížnější.

Krize smyslu

Pomáhající profese jsou obecně psychicky náročné, snaží-li se člověk pomáhat upřímně a účinně, neubrání se emocionální investici a ta s sebou vždy nese i riziko zranění. V případě sociální práce se však k tomuto problému přidává ještě určitá morální úzkost, sociální pracovník se totiž často dostává do konfliktu rolí, na jedné straně by měl být advokátem zájmů svých klientů, na druhé straně však musí vykazovat loajalitu vůči organizaci a společenskému systému, v nichž působí.

Istifan Maroon ve své publikaci o syndromu vyhoření u sociálních pracovníků[5] zmiňuje právě konflikt rolí jako jeden z rozhodujících faktorů tohoto fenoménu. Dále říká, že k vyhoření přispívá i to, pokud se pracovníci potýkají s malým prostorem pro osobní rozvoj, nemají vliv na chod služeb a jsou omezováni mnoha restriktivními pravidly, a rovněž pokud nemají příležitosti, kdy si mohou uvědomit pozitivní výsledky své práce. To všechno lze vidět i v českém kontextu.

Na to, do jaké míry je vyhoření v českých sociálních službách přítomným tématem, upozorňuje ve své práci například Kateřina Němcová[6] – všechny zpovídané respondentky z jejího výzkumu tento problém znaly, dovedly jmenovat jeho příznaky a uváděly i nepřímou zkušenost s ním:

„Z rozhovorů vyplynulo, že všechny pracovnice dokáží rozpoznat jednotlivé příznaky syndromu vyhoření u sebe i u svých spolupracovníků. Mezi nejčastější příznaky vyhoření uvedly ztrátu nadšení a motivace, zejména nastanou značné změny v chování vůči klientům, kolegyním, ale i rodinným příslušníkům doma, lhostejnost, laxnost, stres, ale také uvádí i tendence vyhýbat se práci a to únikem do nemoci, neochotu řešit pracovní problémy. Dále uvedly, že počínající příznaky vyhoření neovlivňují jen pracovní nasazení, ale i osobní život.“

Pocit bezmoci v kombinaci s nedostatkem nástrojů kritické sociální reflexe následně může vést k tomu, že začnou sociální pracovníci své vlastní klienty vnímat jako nepřátele. Můžeme potom slyšet sociální pracovníky si stěžovat na to, že jsou jejich klienti nevděční, chovají se neslušně a jsou agresivní, nebo říkat, že klienti jsou „čím dál horší kvality“ Místo hodnocení kvality služeb, nebo ještě lépe společenského systému, který nouzi produkuje, se sklouzává k hodnocení lidí. Sami sociální pracovníci tak přejímají sociálně represivní model jako psychickou obranu a reakci na vyhoření.

K frustraci a vyhoření bezpochyby přispívá i to, že mnoho úsilí sociálních pracovníků přichází vniveč, protože systém je nastaven tak, že reálná změna životní dráhy uživatele je téměř nemožná – např. předluženého klienta lze jen těžko namotivovat k získání zaměstnání, když pracovat by pro něj kvůli výši exekučních srážek znamenalo dokonce zhoršení životního standardu, a institut oddlužení pro něj není dostupný. Stejně tak sebelepší podpora v získávání kompetencí k samostatnému bydlení reálně nepomůže tam, kde bydlení není dostupné, ať už kvůli neexistenci vhodných bytových kapacit, vysokému nájemnému nebo diskriminaci v přístupu k bydlení.

Kritická sociální práce

Tradiční sociální práce je založena na představě o problému na straně uživatele, který sociální pracovník napomáhá vyřešit a zařadit jej „zpět do systému“ – sociální práce je tedy jeden z nástrojů udržování společenského řádu a dohledu nad lidmi ohroženými sociálním vyloučením. Deklarovaným cílem sociálních služeb je nejen pomoc jednotlivci, ale i ochrana společnosti před negativními jevy.

V osmdesátých letech 20. století se objevil nový přístup k sociální práci, ovlivněný marxismem a myšlenkami kritické teorie, který se snaží vnímat pomoc potřebným v kontextu strukturálních společenských sil, nazývající se kritická sociální práce. Bezprostředním přínosem tohoto přístupu je, že poskytuje sociálním pracovníkům nový interpretační rámec, díky kterému mohou nalézt nový pozitivnější náhled na své klienty a smysl své práce. Pomáhá jim také se posunout z role disciplinujících zástupců společenského systému k nezávislejším poskytovatelům pomoci a podpory, kteří jsou schopní vnímat své klienty nikoliv jako příklady selhání jednotlivců, ale jako osobnosti s bezprostřední zkušeností se selháním společenského a ekonomického systému, partnery v diagnóze strukturálních problémů a nalézání cest k osobní i kolektivní emancipaci. Sociální pracovníci se posouvají z privilegovaného postavení nad svými klienty do pozice, kde jejich zkušenost chápou jako cennou, a vždy stojí na straně utlačovaných a bezmocných. Mezi strategie kritické sociální práce patří aktivizace utlačovaných ke kolektivním akcím, uvědomění si vlastních práv a ke snaze o dosažení sociálních změn.[7] Kritické vědomí také umožňuje sociálním pracovníkům zaujmout sebevědomější přístup ke své vlastní společenské pozici a může jim dát odvahu ke kolektivní organizaci a prosazování svých práv a zájmů.

Tímto směrem u nás působí spolek Krisa – kritická sociální akce[8], ke které přibyla ostravská ASLIDO – akční skupina s lidmi bez domova, která vytváří prostor pro participaci lidí bez domova, pracuje s metodami Divadla utlačovaných, skupinovou prací a vytváří advokační a vzdělávací platformu.[9] Dále můžeme jmenovat pražskou organizaci Jako doma, která se zaměřuje na ženské bezdomovectví a v březnu 2017 otevřela strávníky vychvalovanou Jídelnu kuchařek bez domova, nebo iniciativu Chceme bydlet!, která byla činná při protestech proti praktikám majitele brněnské ubytovny zvané Kuncovka. V současné době dokonce vzniká celostátní Asociace lidí se zkušeností s bezdomovectvím, která bude lokální akční skupiny sdružovat. Kritická sociální práce u nás tedy čím dál tím více získává své pevné místo a má své plody – jedním z nich je i to, že se participativním skupinám podařilo zapojit se do jednání na úrovni Komise pro prevenci a řešení bezdomovectví Ministerstva práce a sociálních věcí. Mohly tak přednést svou kritiku fungování azylových domů a své požadavky na možnosti participace a zřizování tzv. peer pracovníků, tedy zapojení těch, kdo mají vlastní zkušenost s bezdomovectvím a chtějí ji využít k pomoci druhým.

Na problémy, kterým aktuálně v ČR čelí sociální služby a jejich zaměstnanci, tedy prosazování dostatečného ohodnocení a postupující byrokratizace a formalizace, která vede k frustraci a pocitu ztráty smyslu, nabízí rozvíjející se prostor kritické sociální práce správnou odpověď a nástroje řešení. Obzvláště potřebná ale bude politická aktivita pracovníků sociálních služeb, nejen těch, kdo se hlásí ke kritické sociální práci, v období, které nás čeká. Od nové vlády můžeme očekávat pomoc pouze vybraným skupinám („které si to zaslouží“), logiku úspor a škrtů a omezování zaměstnaneckých práv – v takových chvílích bude potřeba, aby se sociální pracovníci a pracovnice hlasitě a veřejně zastávali práv uživatelů svých služeb a všech dalších ohrožených a bezbranných lidí a k tomu samému je i povzbuzovali.

[1] Sociální služby decimuje fluktuace, o práci není zájem [online] Dostupné z: http://www.zdravotnickenoviny.com/socialni-sluzby-decimuje-fluktuace-o-praci-neni-zajem/

[2] Změny v odměňování od 1. 7. 2017 [online] Dostupné z: http://osz.cmkos.cz/cz/clanky/12-6-2017-zmeny-v-odmenovani-od1-7-2017.aspx

[3] Historie transformace [online] Dostupné z: http://www.domovbezzamku.cz/historie/

[4] Otázky a odpovědi k nastavení fakultativních činností v sociálních službách [online] Dostupné z: https://www.mpsv.cz/files/clanky/16920/postup_4_2013_doplneni.pdf

[5] Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků, Istifan Maroon, 2012, Portál

[6] Prevence syndromu vyhoření u pracovníků pomáhajících profesí v přímém kontaktu s klienty, Němcová, Kateřina, 2014, Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií

[7] Kritická sociální práce, Janebová, Radka, 2014, Univerzita Hradec Králové

[8] Akce Krisa [online] Dostupné z: https://akcekrisa.org/index.php/kriticka-socialni-prace/

[9] ASLIDO [online] Dostupné z: http://www.aslido.cz/co-delame/