Strategicky trestně stíhaný Andrej Babiš má od středy 27. června svoji druhou vládu s mnohem větší – byť stále obtížně změřitelnou – nadějí na získání důvěry. Progresivní fakt, že jde o nejfeminizovanější vládu v naší historii, nijak nezabrání regresivnímu dojmu z politického obklíčení kabinetu dosavadním režimistickým establishmentem, inovovaným svěžími Piráty, kteří v mnoha ohledech fungují jako podpůrná rota dorostenců ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL. Hlavně však kabinet „v naději“ nezastře holou skutečnost, že je sám prorostlý nacionálně rasistickým i nacionálně sociálním okamurismem pod tlakem zdola (SPD, KSČM) i shora (Pražský hrad). Bude odteď jen stěží možné jakýmkoliv odpůrcům Babišovy vlády cokoli vyčítat a jakkoliv je moralizovat, i kdyby si to tisíckrát zasloužili.
Lukáš Jelínek si v Právu prozíravě povšiml, že i Babišovo pojetí politiky ANO je nyní odlišné. „Na prvním místě vypíchl, že kabinet bude proti nelegální migraci. Až následně zmínil zápas s korupcí a byrokracií.“[1] Neradil bych v této souvislosti podceňovat loučení vykřičené exministryně obrany Karly Šlechtové s novináři: „Mé protikorupční tažení na ministerstvu obrany vadilo hodně lidem, hodně společnostem i politikům,“ řekla a dodala: „Tady vidíte, jak končí ten, kdo se snaží prosadit to, za co kandidoval v rámci hnutí ANO. To znamená boj proti korupci, transparentnost a vyčištění nekalých praktik…“[2] A nelze brát na lehkou váhu, že její post byl nyní svěřen Lubomíru Metnarovi, který má asi jiné priority. Například „čelit nebezpečí islamizace Evropy“[3], jak to zřejmě prosazoval ve vedení veteránského a militárního hnutí BOS (Bezpečnost, odpovědnost, solidarita). Možná však se věci dají spojit; BOS se Karly Šlechtové vždy nekompromisně zastával…
Komentátoři sice nadmíru zdůrazňují trend poklesu důvěry voličů v ANO v průzkumech veřejného mínění, i když se tento pokles stále ještě pohybuje v mezích statistické chyby. Není však pochyb, že pel anoistického hesla „Prostě to zařídíme“ během osmi měsíců, kdy Babiš nedokázal zařídit důvěru své vlády, poněkud vyprchal. Nezařídil ostatně ani jmenování jím navrženého ministra zahraničí; sociální demokrat a europoslanec Miroslav Poche prostě sítem Miloše Zemana neprošel, protože si v posledních prezidentských volbách dovolil podpořit Jiřího Drahoše, jenž podle něj – tak přesně to tehdy řekl – „nerozděluje společnost, nerozdmýchává nenávist a ctí ústavu a zákony“. Budou ho teď v Černínském paláci schovávat jako tajemníka. Bezmocnost obklíčeného pána Čapího hnízda před vládcem Pražského hradu je s to podlomit i lidovou víru, že s pragmatickým šéfem firmy „bude líp“.
Lze namítnout, že už teď je přeci nejlíp, že v Česku roste HDP, jak dlouho nerostlo, že zaměstnanost je takřka na bezprecedentní výši a že dokonce většina domácností vyjadřuje spokojenost se svou finanční situací. Že líp už vlastně být nemůže. A že tudíž vláda s důvěrou hravě přežije v zemském ráji. To napohled. Ano, je to složitější. A nejen proto, že stále je dost Čechů, kteří žijí od výplaty k výplatě a jimž příliš nepomůže pomyšlení, že v podílu HDP na hlavu si v Evropské unii stojí na čestném 19. místě. Dostane-li vláda důvěru, bude ve skutečnosti i nadále nestabilní nejen pro své politické sevření a jako trvalý terč ideologické kanonády, tím snadnější terč, čím je ANO ideově rozbředlejší. Jde o to, že ČSSD i KSČM coby hlavní parlamentní pojistky přežití kabinetu, bojují – na dohled od prahu vstupu do sněmovny – o politické přežití vlastní, o samotnou svoji existenci. Budou se muset – a už tak činí – vyhraňovat vůči ANO jako „straně pro všechny“, vůči Babišově rozlehlé mělčině, jejíž zkalená hladina předstírá hloubky. I když vysychající rybníčky našich – nominálně levicových – stran disponují vlastním kalem, pod nímž zhola nic nešplouchá, lze najisto předpokládat, že Jan Hamáček i Vojtěch Filip budou častěji riskovat a hrát vabank, jak si hra o život vyžaduje.
Jen stěží tento zápas s politickou nicotou všech zúčastněných proběhne ve stabilním sociálním prostředí. Může dokonce jít o prostředí navýsost krizové, jehož dramata se neodehrají jen na tiskových konferencích a televizních obrazovkách, nýbrž postihnou na dřeň všední každodennost. Donald Trump, kterého explicitní i implicitní okamurovci u nás tak zbožňují, rozjíždí ve světě obchodní válku a 22. června dokonce pohrozil Evropské unii dvacetiprocentním clem na dovoz aut, pokud nezruší odvetná ochranářská opatření vůči USA. „Pokud přijde obrat hospodářského vývoje v zahraničí, my to kvůli vysoké závislosti na autoprůmyslu odskáčeme více než jiní,“ oznámil hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek novinářům, doslova uchváceným více než bilionem korun, které v roce 2017 utržily „naše“ automobilky za export „českých“ vozů. „Tento famózní úspěch je zároveň obrovským nebezpečím. V některých případech jsme tak monokulturní zemí, jako jsou někteří středoafričtí vývozci banánů,“ dodal k tomu předseda dopravní sekce Hospodářské komory Emanuel Šíp.[4] Nehledě na zásadní strukturální potíže světové ekonomiky, v níž experti rozeznávají zarážející podobnosti s dobou před finanční krizí a recesí 2008-2009…
Nebude líp. A do toho vstoupí druhá Babišova vláda – taková, jaká je, a v poměrech, jaké jsou a hlavně budou. Vláda banánové republiky.
[1] Lukáš Jelínek, „Naše vláda“, Právo 28. června 2016, str. 6.
[2] „Byla jsem dobrá, i vojáci mě brali. Pavučiny a mediální lynč. Šlechtová se loučí“, Novinky.cz, 26. června 2018. https://www.novinky.cz/domaci/476207-byla-jsem-dobra-i-vojaci-me-brali-pavuciny-a-medialni-lync-slechtova-se-louci.html
[3] http://www.hnutibos.cz/aktualne/dalsi-v-rade/
[4] „Čeští výrobci automobilů a jejich dodavatelé loni utržili rekordních 1,09 bilionu korun“, E 15, 21. června 2018, str. 5.
