1989 – Krok stranou

Jaká revoluce?

„Konec vlády jedné strany“, „Jakeše do koše“, „Zpátky do Evropy“ – to byla hesla  revoluce, jejíž 30. výročí letos slavíme. Smetla v krátké době nenáviděný  režim a začala údajná éra „konce historie“. Co se však skutečně událo? Stačí nám k vysvětlení této události oficiální příběh, že lidé porazili komunismus a že Marxovy myšlenky tak byly jednou provždy vyhozeny na smetiště dějin?

K tomu, abychom tuto otázku zodpověděli, se musíme blíže podívat na to, co ve skutečnosti bylo poraženo. Podle vládnoucího pojetí je to jednoduché – lidé skoncovali se socialismem už proto, že tento režim takto sám sebe označoval. Knihovny byly přeci plné spisů Marxe a Lenina a podobizny těchto osobností nesené pionýry dominovaly oficiálním prvomájovým průvodům, spolu s hesly „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Podle tohoto přístupu byla ale Německá demokratická republika demokratická, s čímž už ale pravice tak snadno souhlasit nebude. Že se nad tím mainstream takto nezamýšlí, na věci nic nemění – cílem každé dobré analýzy je proniknout pod povrch věcí, za závoj jevů.

Kořeny

Pro určení povahy minulého režimu v Československu je třeba se vrátit ještě více v čase, přemístit v prostoru  a nastínit události ve 20. a 30. letech v Rusku, protože tamní  systém byl z Ruska do Československa v podstatě exportován. Palestinský marxista Tony Cliff publikoval v roce 1948 knihu Povaha stalinského Ruska[1], po přepracování pojmenovanou Státní kapitalismus v Rusku (1955)[2].

Cliff tvrdí, že v roce 1917 v Rusku v podstatě zvítězila v zásadě autentická socialistická revoluce založená na sovětech, spontánně vzniklých radách pracujících a vojáků. Během občanské války, intervence zahraničních mocností do Ruska a také následkem ekonomických potíží pracující  třída, na které měl být režim založen, vykrvácela, přestala být třídou jakožto subjektem. Sověty se staly prázdnou skořápkou, bolševici byli pod tlakem okolností nuceni stále více ustupovat od svých radikálně demokratických zásad. Stalin, který demontoval zbytky proletářské demokracie, měl tak cestu usnadněnou a Trockij, který se snažil radikální demokracii obnovit, ztíženou, protože neměl na čem stavět – dělnická třída byla demoralizovaná a pasivní. Zlomový byl rok 1928, kdy Stalin přistoupil ke kolektivizaci a brutální industrializaci. První pětiletý plán, který začal v roce 1929, znamenal útoky na životní standart obyvatelstva. V Rusku (v tradici Mezinárodních socialistů se příliš nepoužívá sousloví  SSSR. Tony Cliff se dokonce vyjádřil: „Čtyři písmena SSSR reprezentují čtyři lži: nebyl to svaz, nebyl sovětský, nebyl socialistický a nebyly to republiky.“[3])  je etablován státní kapitalismus se stalinistickou nomenklaturou jako vládnoucí třídou a proletariátem a rolnictvem jakožto třídami ovládanými. Celá logika teorie státního kapitalismu spočívá v tom, že plánovaná ekonomika v jedné zemi není ve vakuu – konkuruje zemím s volnětržním systémem, zejména co se týče upřednostňování těžkého průmyslu za účelem zbrojení (kdy stalinské Rusko závodilo ve zbrojení ze Západem). Celý stát pak funguje jako jedna velká firma, s tendencí výroby pro výrobu, což je podle Marxe znak kapitalismu. To znamená, že je přednost dávána investicím do výroby před spotřebním zbožím – a v Rusku spadl podíl spotřebního zboží z 67,2 procent v letech 1927 až 1928 na 39 procent v roce 1940. Ve stejnou dobu vzrosty investice do výroby z 32,8 procent na 61 procent.[4] Systém byl zároveň vysoce neefektivní. V období let 1981 až 1985 prakticky neexistoval ekonomický růst. Velká krize nastala v období od roku 1979 do roku 1982, když produkce 40ti procent veškerého průmyslového zboží upadla.[5]Podle Alexe Callinicose priorita daná armádě vysvětluje zpomalení růstu v šedesátých letech dvacátého století. Cituje sovětský odhad, kdy v roce 1987 byl hrubý domácí produkt (HDP) SSSR cca polovina HDP USA; HDP na hlavu v SSSR byla pouze 42 procent tohoto údaje v USA. Břemeno vojenských výdajů, vydávaných na soutěžení s mnohem rozvinutější společností, bylo ohromné – v roce 1987 bylo na obranu v SSSR vydáno kolem 12 procent, dvakrát více než v Americe.[6]

Trockij v 30. letech předpovídal, že stalinismus nepřežije druhou světovou válku – jakožto bonapartismus by měl být vysoce nestabilní. V Rusku zvítězí kontrarevoluce, nebo naopak mezinárodní revoluce pomůže svrhnout byrokracii. Trockého předpovědi selhaly, nestalo se ani jedno a stalinismus se naopak rozšířil do zemí východní Evropy.

Kapitalismus po kapitalismu

V roce 1948 neproběhla v Československu autentická revoluce zdola, která je potřeba k tomu, aby vznikl socialismus, ale puč v režii KSČ a tajných služeb. Mechanicky sem byl přenesen režim ze Sovětského svazu. Kromě vlivu sovětských „poradců“ můžeme být svědky toho, co se udávalo v SSSR, jenom v menším, například monstrózní zinscenované procesy. Popravena byla nejenom Milada Horáková, ale i marxista blízký trockismu Záviš Kalandra – ačkoliv posledně jmenovaný se téměř nepřipomíná. Kvalitní umění se uchýlilo do podzemí. Postojem socialisty se nyní stává podporovat opozici proti minulému režimu, a to v celém období jeho existence od padesátých let až do revoluce v roce 1989. Socialisté stojí na straně lidí bouřících se proti invazi v roce 1968, na straně Chartistů a undergroundu v sedmdesátých i osmdesátých letech dvacátého století.  Problémem ovšem je, že disent v posledních dvaceti letech neměl v Československu podobu masového hnutí pracujících jako v Polsku Solidarnosc a autenticky levicových osobností bylo v Československé opozici málo – když nepočítáme reformní komunisty, tak se v podstatě jednalo jenom pár jedinců, jako byl Petr Uhl a Egon Bondy. Povaha disentu, který se logicky postavil do čela protestů, se pak podepisuje i na charakteru Sametové revoluce. Jednalo se o skutečnou revoltu, sám ještě pomatuji Prahu, kdy byla každá výloha polepena doma vyrobenými revolučními plakátky, ohromné demonstrace na náměstích a generální stávku dělníků. Ale pro každou revoluci je zásadní nejen spontaneita zdola, ale i její vedení. A to rozhodně nebylo radikálně levicové, v Občanském fóru naopak postupně stále více nabývá na síle klika kolem Václava Klause, který prosazuje šokovou doktrínu zavedení neoliberálních reforem, privatizace a škrtů („utahování opasků“).

Revoluce v roce 1989 tak byla přechodem od kapitalismu státního ke kapitalismu volnětržnímu. Můžeme tak spolu s Tonym Cliffem prohlásit, že se nejednalo ani o krok zpět ani o krok kupředu, ale o krok stranou.[7]

Jaká je tedy naše situace dnes?

Ti, kdo se dnes hlásí k myšlence skutečného, demokratického socialismu zdola, jsou tak v paradoxní situaci: přestože minulý, státně-kapitalistický režim odmítají, jejich myšlenky jsou v podstatě automaticky s odkazem na zločiny minulého režimu označovány za z podstaty špatné a nebezpečné. Tento režim, který na skutečnou lidskou emancipaci rezignoval, je dnes ztotožňován s jakýmkoli emancipačním bojem – a právě to je mocný argument pro všechny současné zastánce statu quo.

Minulý režim ale skončil a už se nevrátí – neboť takový návrat možný není. Musel skončit, protože se zcela odcizil od svých vlastních ideálů a stal se skomírající gerontokracií ničící životní prostředí. Zůstala po něm jen nástupnická organizace tehdy vládnoucí strany, KSČM. Tato strana, která se nikdy jasně neodstřihla od své minulosti, zabírá stále místo na levicové parlamentní scéně, a v posledních letech má i „kvazivládní“ angažmá. I mnozí lidé na levici, jimž je tato strana myšlenkově vzdálená, podléhají pocitu, že radikálně levicová politika se bez ní hledat nedá. To je ale nebezpečná iluze, je opět potřeba zdůraznit, že skutečné radikální levici musí být zcela cizí konzervatismus a „nahnědlost“.

Pro dnešek i budoucnost progresivních socialistů může být pojetí sametové revoluce jako kroku stranou užitečné v tom, že nám připomíná, že je třeba kriticky studovat nejen současný režim, ale právě i ten minulý – a to znamená vnímat nejen různé způsoby útlaku a perzekuce, ale také každodennost a to, jak běžný člověk zakoušel tento systém – koneckonců, pozornost mnoha historiků se k této perspektivě již obrátila. Znamená to ale také dívat se na podobnosti těchto dvou systémů – produktivistická logika, technokratismus, závislost na fosilních palivech, zhoršující se životní prostředí, špatné pracovní podmínky, bytová krize, klientelismus, deficit demokracie i naše postavení semiperiferie v rámci globálního kapitalismu jsou společnými charakteristikami těchto režimů oděných do dvou různých hávů.


[1] V angličtině dostupné zde: https://www.marxists.org/archive/cliff/works/1948/stalruss/index.htm

[2] V angličtině dostupné zde: https://www.marxists.org/archive/cliff/works/1955/statecap/index.htm. Překlad do češtiny připravuje nakladatelství Solidarita.

[3] Tony Cliff, A world to win, Bookmarks, Londýn, 2000, s. 72

[4] Zdroj: Alex Callinicos, The revenge of history, Polity, Cambridge, 1991, s. 39

[5] Zdroj: Tamtéž, s. 41

[6] Zdroj: Tamtéž, s. 44

[7] Tony Cliff, Marxism at the Millennium, Bookmarks, Londýn, 2000, s. 29

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •