ČSSD se daří zlepšovat dílčí věci, ale na podstatném si vylamuje zuby
Jana Maláčová, nejviditelnější (nebo spíše jedná viditelná) sociálně-demokratická členka současného kabinetu, má za sebou úspěšné tažení – po letním zvýšení důchodů se jí podařilo prosadit zvýšení minimální mzdy na 13 350 Kč, zvýšení platů ve veřejném sektoru i zvýšení příspěvku na péči ve 3. a 4. stupni závislosti, od roku 2020 má být rovněž poměrně výrazně zvýšen rodičovský příspěvek. Zvyšování by šlo, avšak dech dochází u systémových řešení.
Zákon o bydlení na vzdáleném horizontu
Začátkem září se konal kulatý stůl, na němž se zástupcům obcí podařilo přesvědčit premiéra Babiše, že mít povinnost fakticky se starat o bytové potřeby svých občanů opravdu nechtějí, a léta diskutovaný zákon o sociálním bydlení spadl pod stůl. Má jej nahradit 15 opatření, která již existují, nebo bylo jejich uvedení do praxe tak jako plánováno. Najdeme tam mnohé, nikoli však to, jak mohou lidé v bytové nouzi získat adekvátní dostupné bydlení. Vláda chce rovněž spustit takzvaný program Výstavba, z nějž by obce mohly získávat dotace na sociální bydlení a úvěry na dostupné bydlení. Na první pohled to zní dobře, avšak každoročně se do programu počítá pouze s 3 mld. Kč, což je částka absurdně nízká – současnou potřebu sociálního bydlení může pokrýt za několik desítek let, nemluvě o bydlení dostupném. Dalšími problémy je, že jen velmi vágně definuje cílové skupiny, pro něž mají být byty určeny, a počítá i s kategorií „sociálních domů“, tedy domů, které budou využívány pouze na sociální bydlení, a tedy hrozí vytvářením další segregace (přitom při předchozích diskusích o sociálním bydlení byl právě princip, že sociální bydlení nesmí být segregovaným bydlením, zásadní).
Ministři za ČSSD občas zmiňují, že by měl vzniknout Zákon o bydlení, který by problematiku řešil komplexně (ve smyslu sociálního a dostupného bydlení), a Jana Maláčová uvedla, že se na takovém zákoně již dohodla s ministryní pro místní rozvoj Klárou Dostálovou. Dosud ale není známo, co by zákon měl obsahovat, ani jakékoli jeho parametry – je tedy dost možné předpokládat, že takový zákon během tohoto volebního období nevznikne, a jeho idea je spíše jak se bránit kritice, že ČSSD v otázce bydlení selhala.
Kdo zaplatí UHO?
ČSSD rovněž otevřela diskusi o bezplatných obědech pro děti ve školkách a na prvních stupních základních škol. S tím, že pro část rodin je i 500 Kč za obědy v jídelně příliš, je už veřejnost i politická garnitura obeznámena, a problém je v současnosti částečně řešen přes různé fondy, které těmto rodinám s placením obědů pomáhají. Argumenty, které ČSSD, většinou ústy Jany Maláčové nebo Kateřiny Valachové, uvádí, jsou vesměs smysluplné – současný systém nepokrývá všechny potřebné, selekce je drahá a celoplošné obědy zdarma zajistí, že všechny děti budou najedené, a tedy soustředěné při výuce, navíc nebude nikdo vyloučen z kolektivu. Opatření by mělo náklady v řádu několika miliard ročně.
Podobné návrhy jsou však vodou na mlýn pravici (hlavně TOP 09), která podobné návrhy (podobně dopadl i Jakub Landovský se svou volební prioritou MHD pro pražany zdarma) karikuje výroky typu „Zdarma znamená, že to platí někdo jiný“, a daří se jí částečně zahánět navrhovatele do kouta, když se pak objevují různé varianty, do jaké výše příjmu rodiny bude stát obědy dětem platit, případně i už trochu za vlasy přitažená myšlenka, že by nárok na obědy zdarma měly mít pouze ty rodiny, které na jiné dávky nárok nemají. Pokud levice v těchto věcech začne (a v tomto případě dost hloupým způsobem) ustupovat, může to pro ni dopadnout dost špatně, avšak pokud se nenechá zviklat, je to příležitost opět začít veřejně mluvit o tom, co je přerozdělování a proč ho jako společnost děláme a musíme dělat ještě více.
K čemu je vlastně životní minimum?
Další bitvou Jany Maláčové je zvýšení životního a existenčního minima, na přelomu roku bylo navrhováno zvýšení o přibližně 10 %. I kvůli diskursu minulé vlády v tomto ohledu (hojně se používal argument, že je nutné zvyšovat minimální mzdu, a nikoli životní minimum, aby se vyplatilo pracovat), je životní minimum vnímáno jako dávka pro práci se vyhýbající jedince. Mnozí si tedy myslí, že pokud se zvýší životní minimum, „zas nebude nikdo pracovat“.
Funkce životního minima je přitom jiná a daleko širší. Jednak se od ní odvíjí částka Příspěvku na živobytí (ano, to je ta chudinská dávka, na niž mířily výše zmíněné argumenty), která garantuje, že žádný člověk v České republice nemá být ponechán bez finančních prostředků umožňujících důstojnou existenci (bohužel, v realitě se k tomuto principu vztahují četné výjimky), jednak se od výše životního minima odvíjí nárok na některé dávky státní sociální podpory, např. porodné nebo příspěvek na dítě (konkrétně 2,7 násobek životního minima dané domácnosti je příjmová hranice pro nárok na tyto dávky). Pokud se tedy životní minimum dlouhodobě nezvyšuje, na tyto typy podpory má nárok stále užší okruh nízkopříjmových domácností a svou podstatou se stávají dávkou chudinskou, přitom původně jsou koncipovány daleko šířeji. Proto Jana Maláčová v pozdějších fázích diskusí zdůrazňovala, že zvýšením životního minima chce pomoci pracujícím rodinám.
Je tu však ještě jedna široká skupina obyvatel, pro něž je částka životního minima zásadní – jsou to všichni lidé v exekucích a insolvencích (tedy téměř 1 milion lidí), neboť nezabavitelná částka, která jim náleží, se odvíjí právě od životního minima a od tzv. normativních nákladů na bydlení. Jelikož je dnes již obecně známo, že absurdně nízko nastavené nezabavitelné částky jsou právě tím důvodem, proč mnozí lidé v exekucích pracují na černo, zvýšení životního minima bylo často prezentováno i jako pomoc dlužníkům. Většině z nich by však v tuto chvíli přilepšilo max. o 200-300 Kč měsíčně (těm, kdo mají tzv. nepřednostní exekuce pak 200-400 Kč) – to bohužel opravdu na návrat na legální trh práce nestačí.
Jana Maláčová svůj boj o zvýšení životního minima zatím prohrála, přestože našla potřebné finanční prostředky ve vlastním rezortu, a opatření by tedy nemělo v roce 2019 žádný vliv na státní rozpočet. Ministryně financí Schillerová nakonec problém vyřešila „po babišovsku“, po tom, co vláda navýšení neschválila, prohlásila, že částku je potřeba přepočítat a navýšit ještě o víc od roku 2020 – kdo si to za rok bude pamatovat?
Nemocní versus předlužení
Na konci ledna se ve sněmovně odehrál poměrně důležitý boj – v jeden den hlasovali poslanci jak o zrušení karenční doby (tedy pravidla, že první 3 dny nemocenské zaměstnanec nemá nárok na náhradu mzdy), tak o zásadní novele insolvenčního zákona, debaty, o níž se vedou již dva roky, a která se v tuto chvíli týká více než půl milionu předlužených lidí. I toto byl další spor, který se stal prubířským kamenem levicového a pravicově-populistického přístupu ve sněmovně.
Pro ČSSD bylo zrušení karenční doby podmínkou vstupu do vlády, oddlužení je pro ni naopak spíše novým tématem, jemuž se věnuje hlavně Kateřina Valachová. Na vládní úrovni došlo v jednu chvíli pravděpodobně k dohodě „něco za něco“ u těchto dvou novel, vrácených do Poslanecké sněmovny ze Senátu. ANO mělo podpořit zrušení karenční doby za to, že ČSSD podpoří původní „sněmovní“ verzi novely insolvenčního zákona, která je v určitých ohledech horší pro všechny strany (dlužníky, věřitele, soudy), než verze, která se vrátila ze Senátu.
Byli jsme svědky absurdního divadla – SPD a KSČM příznivější návrh nepodpořily, přestože jeho podporu původně deklarovaly a Tomio Okamura několik minut předtím na jeho podporu hřímal u řečnického pultíku. Naopak poslanci ČSSD, navzdory původní dohodě s hnutím ANO, příznivější návrh podpořili, stejně jako, překvapivě, i KDU-ČSL (a dále Piráti a STAN). Představitelé ANO i ODS opakovali mantru o tom, že dluhy je nutné platit, s dovětkem „aspoň z části“, a ignorovali racionální a právní argumenty, které se v těch dnech objevovaly úplně všude.
Nakonec přijatá sněmovní verze novely tak zůstává v řešení na půl cesty – byly přijaty jakési změny, a za pět let zjistíme, jak vlastně fungují (oproti tomu, že pokud by byla přijata senátní verze, její fungování by bylo zcela transparentní). Vzhledem k tomu, jak přijetí sněmovní verze veřejně chválili zástupci věřitelů, musíme bohužel konstatovat, že kapitál opět zvítězil.
Karenční dobu se podařilo zrušit, což je skvělé, avšak předlužení představuje v současnosti daleko horší společenský problém. Schválení horší verze insolvenčního zákona je opět debaklem parlamentní levice, která se nedokázala jasně postavit za spravedlivé řešení a hledat pro něj podporu i v dalších stranách. Svou pasivitou tak dosáhla toho, že stát bude do budoucna ještě více hazardovat s osudy předlužených lidí.
Venezuela
Jak moc se lidem zapsala pod kůži neoliberální politika škrtů, ukazuje i internetová přezdívka Jany Maláčové „Venezuela“. Úspěšné napravování toho, co zanedbaly minulé vlády, je vnímáno jako rozpočtová nezodpovědnost, kupování si hlasů, projídání budoucnosti a politiky „nalevo od bolševiků“. A takovéto argumenty začínají Andrej Babiš, ministryně financí Alena Schillerová a pravicoví politici říkat na návrhy Maláčové stále častěji.
Dalším plánem Jany Maláčové je prosazení prorodinného balíčku, který má kromě navýšení rodičovského příspěvku obsahovat zálohované výživné, sdílené pracovní místo a financování mikrojeslí ze státního rozpočtu. To zní všechno dobře, až na to, že velkým plánem na jaro je i revize systému sociálních dávek státní sociální podpory a hmotné nouze, kterou si vynutila ministryně Schillerová, jako podmínku pro další diskusi o případném zlepšování systému. Bohužel, na základě této filosofie nám hrozí spíše revize zhoršením, a to, že se tyto systémy stanou ještě více restriktivními a nedostupnými.
Na jaře nás tedy čeká další dějství.
