V Bělorusku započalo masové protestní a stávkové hnutí namířené proti zkorumpované a autoritářské vládě Alexandra Lukašenka. Stovky tisíc lidí vyšly do ulic. Stávky probíhají v továrnách, hutích, dolech, v energetickém a petrochemickém průmyslu, v médiích a jinde. Lukašenko a jeho spojenci odpověděli represí, použili státní moc k útoku na protesty a pozatýkali vůdce stávek, čímž jen hnutí posílili a zradikalizovali.
Jsme solidární s běloruskými protesty. Jsou součástí nové vlny protestů, mezi které patří demonstrace v Libanonu, Bolívii, Mali a Thajsku, a které požadují politické a společenské změny. Navazují na vlnu protestů z roku 2019, kterou přerušila koronavirová pandemie, ale která se znovu vrací v mnoha případech zesílená dopady pandemie a s nimi spojenou hospodářskou krizí.
Hnutí v Bělorusku bývá přirovnáváno k tzv. barevným revolucím na Ukrajině, v Gruzii a Kyrgyzstánu nebo k „euromajdanským“ protestům na Ukrajině v letech 2013-14. To však naprosto ignoruje specifické běloruské souvislosti. Na rozdíl od Ruska a dalších bývalých sovětských republik, ve kterých padl stalinismus, neprošlo nikdy Bělorusko plnou privatizací a deregulací svého hospodářství. Úpadek životní úrovně, kterou si prošly státy, které zažily násilný přechod ze státního kapitalismu na volnotržní kapitalismus, zde probíhala pozvolněji.
Navíc v Bělorusku nedošlo ke vzniku třídy oligarchů tak jako na Ukrajině a v Rusku. Místo toho se během transformace podařilo Lukašenkovi a jeho blízkým spojencům podržet si velkou část centralizované moci. Zpočátku Bělorusko těžilo také z levné ruské ropy, kterou, výměnou za politickou podporu, rafinovalo a znovu vyváželo. Rusko nabídlo také svůj trh pro běloruské zemědělské a průmyslové výrobky. Tak, jak chladly v posledních letech vzájemné vztahy a jak strmě klesaly ceny ropy, dostával se Lukašenkův režim pod stále větší tlak. Hospodářství stagnovalo a Lukašenko sáhl k privatizaci a útoku na životní úroveň pracujících. Například v roce 2017 se rozhodl zavést daň pro nezaměstnané. Mzdy po několik let nerostly, zatímco ceny spotřebního zboží ano. V posledních letech se také Lukašenko nechal slyšet, že běloruské firmy jsou na prodej, pokud bude nabídnuta správná cena. Režim se rovněž snažil vybalancovat ruský vliv vybudováním vztahů s Čínou, EU a Británií. V březnu tohoto roku se běloruská armáda účastnila společného vojenského cvičení s British Royal Marines.
Zmanipulované volby z 9. srpna, ve kterých si Lukašenko připsal vítězství s 80 % hlasů, zatímco jeho opoziční vyzyvatelka Svjatlana Cichanouská měla získat 10 % hlasů, se odehrály na pozadí zhrošující se ekonomické situace většiny Bělorusů a naprosto nezvládnuté covidové krize. Tím se dá také vysvětlit skutečnost, že protesty nabyly kromě demonstrací také podoby stávek, povětšinou ve státních podnicích, kde měli dříve pracující přístup jen k prorežimním odborům. Cichanouská a její spojenci zaostávali za bojem, které hnutí vedlo, a vyzývali protestující, aby dodržovali zákon a vyhnuli se násilným střetům. Oficiální liberálně-nacionalistická opozice nenabídla téměř nic, aby ulevila těžce zkoušeným obyčejným Bělorusům. Kromě nových voleb jsou jejím požadavkem další liberalizace hospodářství. Stejně tak se o vliv na hnutí pokouší imperialistické velmoci. Jde jak o západní mocnosti jako USA, EU a Británie, které se snaží o námluvy u části opozice, tak o Putinovo Rusko, které chce využít současného hnutí k posílení svého vlivu v oblasti.
Skutečnou alternativou je růst a rozvinutí nezávislého hnutí pracujících, které bude klást jak politické, tak sociální požadavky zdola. V Bělorusku jsme svědky obrovské síly, kterou představují kolektivně se organizující pracující. Doposud se ve většině případů stávkové hnutí omezilo na požadavky na nové volby, ukončení represí a propuštění politických vězňů. Nicméně menšina uvnitř hnutí pracujících už požaduje, aby byla vyloučena privatizace a aby se řešily otázky nezaměstnanosti a chudoby. Prohlubování sociálních požadavků může pomoci hnutí v boji proti těm, kteří se snaží posílit stranu kapitalistických sil – ať už jsou to rádoby běloruští oligarchové nebo nadnárodní společnosti, které považují zemi za zralou k privatizaci.
Dědictví stalinismu celá desetiletí pohřbívalo revoluční socialistickou tradici napříč bývalými sovětskými republikami. To platí zejména o Bělorusku, kde je mnoho pozůstatků stalinismu. Doufáme, že tomuto hnutí se podaří obnovit skutečnou socialistickou tradici, založenou na skutečném hnutí pracujících usilujících o svou emancipaci. Ta se nedá omezit jen na zavedení parlamentní demokracie, ale musí bojovat za demokratickou kontrolu celé společnosti zdola. Dnešní hnutí pro to vytváří reálné podmínky.
Mezinárodní socialisté jsou plně solidární a plně podporují politické a hospodářské boje běloruských mas. Stavíme se proti útoku na protesty a stávky Lukašenkovými represivními složkami a armádou a vyzýváme k propuštění politických vězňů. Stavíme se proti jakékoliv intervenci do běloruské politiky ze strany našich vlád, protože to je právě to, co může zabránit možnosti, že vznikne skutečná socialistická alternativa.
Mezinárodní socialisté
25. srpna 2020
