150 let od narození ruského revolucionáře

Lenin pro dnešek

22. dubna tomu bylo 150 let od narození Vladimíra Iljiče Uljanova, lépe známého pod přezdívkou Lenin. Undergroundová legenda Egon Bondy napsal v sedmdesátých letech báseň: „Nejsem nakrknutý na Lenina/ Až ho potkám, nabídnu mu flašku vína/ a jistě s ním strávím v povídání/ lepší čas než je s našimi liberály sraní/ Jak velký zkrachovalec! Jak strašně poražený/ že sotva najde se druhého na zemi/ kdo prosral více nadějí a více víry/ že pro důvěru v budoucnost nezbylo ani škvíry.“[1]

Hájit v bývalém východním bloku Lenina – i když třeba kriticky, jak to čteme v citovaných verších – to je jako hlas ze studny. Vzdálený a osamělý. Riskujete, že budete zařazeni mezi obdivovatele režimu Gottwalda a Husáka, STB a večerní univerzity marxismu-leninismu – protože v ČR jsou tyto záležitosti s Leninem v obecném povědomí těsně spjaty. Vždyť minulý režim v Československu 1948-1989 se lidově nazývá „bolševismus“ („za bolševika“). Ano, na první dobrou můžeme vidět podobnosti u obou níže rozlišených režimů (např. násilí). Při pečlivém studiu historie však narazíme na odlišné kontexty a můžeme zjistit, že mezi původním bolševismem v Rusku a tím, co z něho (brzy) vzniklo a pokračovalo až do devadesátých let 20. století – stalinismem – zeje propast. Victor Serge, anarchista, který bojoval v Ruské revoluci 1917, to zachytil v zajímavé úvaze:

„Často se říká, že zárodek veškerého stalinismu byl v bolševismu od začátku.‘ Dobře, nemám námitek. Jen to, že bolševismus také obsahoval mnoho jiných zárodků – masu jiných zárodků – a ti, kteří prožívali entusiasmus prvních let první vítězné revoluce, by to neměli zapomenout.“[2]

Lenina bychom měli číst oproštěni od stalinské dezinterpretace. Že existovala, dokládá následující citát z oficiální předmluvy k Filosofickým sešitům, kde se Institut Marxe-Engelse-Lenina při ÚV VKS (b) vyjadřuje k velkému německému filosofovi Hegelovi: „Leninovy „Filosofické sešity“ ukazují reakčnost filosofie Hegelovy, jež byla aristokratickou reakcí na francouzskou buržoazní revoluci a na francouzský materialismus.

Lenin odhaluje mystiku hegelovského idealismu a nemilosrdně bije reakčnost a jalovost Hegelova idealistického žvanění o domnělé úloze „germánského světa““.[3] Reakčnost! Idealistické žvanění! Přitom kdo si svazek skutečně přečte, narazí na Leninovy obraty jako „To zní zcela materialisticky.“ „Začátky historického materialismu u Hegela“[4]  „a opět Hegel materialista.“ [5], komentáře jako „Skvělé, hluboké, správné!!“[6] „skvělé!“, „Velkolepé!“ „Výborné!“[7]

Vypadá to, že stalinisté prostě počítali s tím, že nad „klasiky“ se nepřemýšlí.

Revoluce

Ten kdo nemá rád násilí, by se měl stát revolučním socialistou. Kapitalismus je na násilí založen, a to neznamená jen s železnou pravidelností se objevující války, ale také násilí strukturální. Thomas Pogge popsal v knize „World Poverty and human rights“, že každý rok zemře kvůli příčinám spojeným s chudobou 18 miliónů lidí.[8]  Pokud bychom sečetli úmrtí od roku 1990, zabil liberální kapitalismus více lidí než nacismus a stalinismus dohromady. To není argument pro obhajobu zmíněných režimů, ale pro jejich odmítnutí, a překonání kapitalismu i revoluční cestou.

Bolševici se zpočátku chovali ke svým nepřátelům mírně. Propustili kadety (strana zastánců konstituční monarchie a umírněných republikánů) ze Zimního paláce pod slibem, že se již nezapojí do bojů (26. října – 8. listopadu). Kadeti o dva dni později porušili svůj slib a vyhlásili povstání.[9]

Po ovoci poznáte je, zní biblické přísloví. Násilí, vnucené bolševikům kontrarevolucí, nebylo jediným aspektem revoluce. Mír s Německem, který vyjednal Trockij, dostal Rusko z války. Utlačované národy dostaly nezávislost. Rusko bylo zemí, kde bylo hluboce zakořeněno brutální utlačování žen. Revoluční režim toto změnil. Ženy dostaly hlasovací právo, plné občanství, stejnou mzdu a právo na civilní sňatek a rozvod. Revoluční Rusko bylo první zemí, která legalizovala interrupci. Stejně tak byla legalizována homosexualita. Počet škol se zdvojnásobil, školné bylo zrušeno, byly dokonce zrušeny zkoušky ve školách.[10]

Proti válce

Lenin nesmiřitelně vystupoval proti válce, a měl své jednání teoreticky podloženo. Na počátku 20. století už bylo jasné, že současný kapitalismus se od dob Marxových spisů změnil. Lenin tento jev zanalyzoval ve své knize „Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu“, kde kupříkladu velmi jasně popsal, že vláda monopolů, války a vykořisťování Třetího světa jsou nutnou vlastností kapitalistických společností, nikoliv nějakou pouhou náhodou, či vinou jednotlivců. Tento argument byl součástí širší diskuse tehdejšího socialistického hnutí o podobě, jakou tehdejší kapitalismus měl. Na přelomu 19. a 20. století sílily mezi sociálními demokraty tendence, které se snažily ukázat, že kapitalismus samovolně přeroste v socialismus. Strany sociálně demokratického typu tak podle tohoto přesvědčení měly posilovat svůj volební výsledek a nejít zbrkle cestou radikálních akcí, které by mohly odradit potenciální voliče.

Lenin společně s dalšími představiteli revolučního proudu uvnitř II. Internacionály, mezinárodního sdružení sociálně demokratických stran, tvrdil, že neexistuje žádné smiřování nebo otupování hran. Kapitalismus se proměňuje, ale svou rozporuplnou povahu jen ukrývá za bohatství, které přináší koloniální expanze. Stejně jako Rosa Luxemburgová, i on tvrdil, že vzájemné střetávání soukromých firem o dobývání nalezišť surovin a trhů pro odbyt zboží povede ke střetům mezi jednotlivými státy tak, jak jsou tyto státy používány pro soukromé zájmy největších společností. Tehdejší propojení států, bank a obřích firem považoval za období imperialismu. Vypuknutí První světové války mu dalo za pravdu.

Revoluční strana

Už od počátku rozvoje socialistické hnutí v Rusku se v něm objevovali zástupci všemožných mezinárodních i domácích politických tendencí. Na počátku století se zdálo, že jde o abstraktní debaty kroužků intelektuálů, kteří se snaží zapojit do dělnického hnutí. Debaty se tehdy vedly mezi zastánci politického vzdělávání a tzv. ekonomismu, tedy směru, který tvrdil, že dělnické hnutí by se mělo soustředit pouze na hospodářské boje jako je zvyšování mezd a zlepšování pracovních podmínek. Lenin proti tomu namítal, že skutečným sociálním demokratem, tedy tehdy revolucionářem, je ten, kdo je schopen se postavit nejen za boj proti vykořisťování, ale také za politická práva. V té době však Lenin zastával elitářské stanovisko (a toto stanovisko bylo pravicovými životopisci Lenina mylně vydáváno za jeho stanovisko definitivní); myslel v souladu s názory německého marxistického teoretika Karla Kautského, že socialismus může být mezi dělníky vnesen jen zvenčí, že je potřeba intervence sociálně demokratické strany.

Revoluční vlna počátečních let 20. století ho ale přesvědčila o opaku. Revoluční strana je samozřejmě organizací nejuvědomělejší části dělnického hnutí, lidí, které mají nejvíce praktických a teoretických zkušeností, ale je stále organickou součástí hnutí. Nestojí nikde opodál a nepoučuje, jak by se mělo všechno dělat. Naopak, stojí v každé chvíli bok po boku s ostatními a snaží se využít svých schopností a znalostí k úspěchu celého hnutí.

To, co známe z minulého režimu před rokem 1989 nebo z pozdějších filmů parodujících onu dobu, je zkreslená představa o Leninově pojetí strany. Vznikla sice v podmínkách obrovské státní represe, proto také dbala na určitou výběrovost, co se členů týká, a na konspiraci. Ale jakmile to bylo možné, otevřela se nejširším vrstvám tak, aby se stala skutečně masovou politickou stranou podle západního sociálně demokratického vzoru. Bez skutečně masové strany, která bude organicky spojená s dělnickým hnutím, byla revoluce pro Lenina nemožná.

Teorie

Zvlášť silné propojení teorie a praxe je rys celého Leninova počínání. Jak sám říkával: „bez revoluční teorie nemůže být revoluční praxe.“ Jeho časté polemiky měly za cíl jasně pojmenovat úkoly, před kterými hnutí stojí. V roce 1917 ho revoluční události přiměly vrátit se k tématu státu a vztahu socialistů k němu. V knize „Stát a revoluce“, v návaznosti na zkušenosti Pařížské komuny roku 1871, rozvinul teoretizaci marxistického pojetí státu. Ta říká, že stát není nic jiného než nástroj kontroly a násilí používaný vládnoucí třídou proti třídám utlačovaným. Dle této definice je kapitalismus diktaturou buržoazie. Kapitalistický stát chrání zájmy kapitalistů a utlačuje pracující, kteří si mohou jednou za 4 roky zvolit, jaký zástupce vládnoucí třídy je má utiskovat příště. Alternativou má proto být diktatura proletariátu, která bude znamenat opravdovou vládu pracujících a konec vlády buržoazie.

Dnešní stát se proměnil zejména pod vlivem dělnických bojů a jeho nekompromisní třídní charakter není tak zřetelný. Poskytuje řadu užitečných služeb od vzdělávání po zdravotní a sociální péči. Přesto, když dojde na lámání chleba, je připraven použít veškeré své síly na uchování řádu založeném na soukromém vlastnictví, jak jsme viděli v mikropříkladu sociálního centra Klinika na pražském Žižkově nebo ve velkém na prosazování smluv o volném obchodu. Lenin byl v této otázce nekompromisní a tvrdil, že jedinou odpovědí je rozbití starého státního aparátu se vší jeho byrokracií, policií a armádou, kterou by měli nahradit volení zástupci a ozbrojený lid.

Republika dělnických zástupců

Leninovy teoretické vývody prokázaly svou správnost v říjnu 1917. Krize způsobená katastrofální účastí carského Ruska v první světové válce, neochota ostatních politických stran a sil válku ukončit a dokonce pokus o nastolení vojenské diktatury, dal Leninově straně příležitost. Už od února 1917 razila heslo „všechnu moc sovětům“, tedy radám složeným z dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Ty se scházely na úrovni jednotlivých továren, vesnic a vojenských útvarů. Zde si volili jejich členové své zástupce a ti poté se závazným mandátem hlasovali na setkání dalších delegátů. Tato forma radikálně demokratické samosprávy vznikla už v roce 1905, při první vlně revoluce. Tehdy ji ale carský režim rozdrtil za pomocí represí a vyhnanství pro mnoho jejích představitelů.

Říjnová revoluce ale nastolila vládu těchto dělnických rad a postupně začal zápas o přežití nové sovětské republiky, protože ostatní kapitalistické státy nehodlaly uznat výsledky revoluce. Začala krutá občanská válka spojená se zahraniční intervencí. Ta donutila Lenina a jeho druhy k řadě ústupků od původního socialistického programu. Vedla také k zvýšené míře represí, utužení stranické disciplíny až na úroveň naprostého udušení vnitrostranické diskuse. Všechna tato opatřené měla být dočasná, ale válkou vyčerpaná země se na počátku 20. let ocitla v situaci, že jen disciplinovaná a téměř vojensky řízená státně-stranická byrokracie mohla udržet společnost v chodu. Občanská válka byla vyhrána, sovětská republika obhájila své právo na existenci, ale zaplatila za to krutou daň.

Lenin dobře věděl, že zaostalé Rusko nemůže být trvale jedinou zemí, která začne budovat socialistickou společnost. Velké naděje proto společně s Trockým a dalšími revolucionáři vkládali do rozšíření revoluce na západ. Po krachu německé revoluce v roce 1921 však i tato perspektiva přestala platit.

Intenzivní politická práce a nemoc si vybraly svou daň. Poslední Leninův zápas byl veden za obnovu demokracie ve straně a sovětech a za zachování co největšího množství výdobytků Říjnové revoluce. Stalin, generální tajemník komunistické strany, měl ale jiné plány. Představoval zájmy nové vrstvy sovětské společnosti – státní a stranické byrokracie. Pro ně představoval návrat k revolučním počátkům ohrožení jejich moci a postavení. Ve slavné Leninově závěti, dokumentu adresovanému nejužšímu vedení strany, Lenin doporučuje odstranění Stalina z funkce generálního tajemníka. Po několika mozkových záchvatech Lenin umírá na začátku ledna 1924.

Lenin byl dnešním slovníkem politickým aktivistou, který chodil agitovat do továren, psal články, organizoval a přednášel. Stavěl se proti útlaku žen, národnostních menšin a válkám. Právě jeho celoživotní snaha vždy kriticky a bez lhaní si do kapsy analyzovat politickou situaci a vyvodit z toho závěry pro praxi, je to, co nás na jeho životě a díle může inspirovat dodnes.


[1] Sbírka Zápisky z počátku let sedmdesátých, Praha červen 1972, in Egon Bondy Básnické spisy II., s. 309

[2] Serge, Viktor  – Memoirs of a Revolutionary; Writers and readers publishing, Londýn, 1984, s. xvi; překlad citátu pro účely tohoto článku MŠ.

[3] Filosofické sešity, SNPL, Praha, 1954, s. 8

[4] Tamtéž, s. 157

[5] Tamtéž, s. 158

[6] Tamtéž, s. 168

[7] Tamtéž, s. 202

[8] Pogge, Thomas – World Poverty and Human Rights, Polity, Cambridge, 2008, s. 2

[9] Cliff, Tony: Trotsky, díl 2, s. 30, Bookmakrs, 1990, Londýn

[10] Choonara, Esme, A Rebel`s Guide to Trotsky, Bookmarks,Londýn, 2007

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •