Hnutí proti rasismu a sociální nespravedlnosti už několik měsíců protestuje po celých Spojených státech a solidární protesty se odehrávají i v jiných částech světa, včetně České republiky. Proč jsou protesty důležité a co za nimi vězí?
„Nemohu dýchat,“ sípal při zatýkání George Floyd 25. května 2020 v Minneapolis. Na krku mu klečel policista Derek Chauvin a po 8 minutách a 46 vteřinách ztratil Floyd vědomí a zemřel. Celé video je jedním z nejstrašnějších obrazů, jaké můžete zhlédnout, protože vám před očima pomalu ale jistě vraždí člověka.
Zveřejnění tohoto záznamu rozpoutalo demonstrace, jaké Spojené státy neviděly od protestů za občanská práva v 60. letech. Hned druhý den se odehrály protesty v půl tuctu amerických měst. Za týden už to byl dvojnásobek, pak trojnásobek a dnes číslo překračuje 2000 měst, ve kterých se konaly nebo konají protesty.
Protesty zasáhly celou americkou společnost. Liberální noviny New York Times zveřejnily analýzu, ve které její autor, Eugen Scott, říká, že „při sledování protestů jak doma, tak v zahraničí, si není možné nevšimnout demografické pestrosti protestujících. Zatímco demonstrace před pěti lety ve Fergusonu v Missouri, po vraždě Michaela Browna, se odehrávaly převážně v městských oblastech s převažující afroamerickou a dělnickou populací, účastní se současných protestů také řada bělošských obyvatel a konají se i v bohatých oblastech jako je Scottsdale v Arizoně nebo Provincetown v Massachusetts.“
Floydova vražda byla pravděpodobně poslední kapkou v celé nekonečné řadě policejních vražd a šikany, které se dostávalo a dostává afroamerické populaci, i když nejen jí. Už v únoru tohoto roku se objevil případ Ahmauda Arberyho, 25letého muže, kterého zastřelil bývalý policejní detektiv, když si šel Arbery ráno zaběhat. Breonnu Taylor zastřelila policie v jejím domě, kde mylně hledala muže, který už v tu dobu seděl v cele.
Nesmíme zapomínat ani na předchozí obdobné protesty. Hashtag BlackLivesMatter se poprvé objevil už v roce 2013, kdy byl zproštěn obžaloby z vraždy druhého stupně policista George Zimmerman za zastřelení 17letého Trayvona Martina. Avšak celostátního významu nabraly protesty o rok později, kdy byl ve Fergusonu zabit Michael Brown a v New Yorku Eric Gamer. Protestující se ale odvolávají i na mnohem starší protesty, jako byly nepokoje v roce 1992 v Los Angeles poté, co byla odvysílána nahrávka, na které policisté brutální mlátí afroamerického stavebního dělníka Rondeyho Kinga. Stranou nemůže zůstat ani prapůvodní hnutí za občanská práva z 50 . a 60. let 20. století a samozřejmě hnutí Černých panterů, které nejvíce zasáhlo do dějin afroamerického radikalismu. Není divu, že se na demonstracích často objevují symboly Černých panterů a lidé jako Angela Davis, sama několikrát zatčená za angažmá u Panterů, vyjadřuje hnutí plnou podporu.
Násilí a policie
Jako většina velkých hnutí, i toto musí čelit mediálním a politickým útokům za svoje „násilné“ chování. Je to obvyklý způsob, jak se protivníci snaží vystrašit veřejnost a omezit tak dosah a mobilizační potenciál protestů. Říkají „jsou to všechno rabující vandalové“ a „s takovými lidmi nemůžete mít nic společného“. Jenže ničení majetku není a nikdy nebylo cílem současných protestů. Jde jen o malou část demonstrací, které končí tímto symbolickým násilím. A i za oním rabováním stojí to, na co demonstrace Black Lives Matter upozorňují: dlouhodobá bída a sociální vyloučení pro řadu příslušníků afroamerické komunity.
Druhou, mnohem zásadnější otázkou, je otázka policejní brutality. Tu můžeme pozorovat při reakcích na aktuální demonstrace. Nejedná se přitom jen o zásahy v nějakých vypjatých chvílích, ale o časté provokace, svévolné násilí a ponižování. Právník Greg T. Doucette na svém twitterovém účtu shromažďuje konkrétní případy popsaného policejního chování a než na konci června odjel a dovolenou, zmapoval jich na 663. Do českých medií pronikl i případ 75letého Martina Gugina, které policisté srazili na zem, v důsledku čehož utrpěl frakturu lebky a dodnes se zotavuje v nemocnici. Gugino přitom jen žádal, zda by mohl projít.
Co je horší, zapadají tyto případy do toho, jak v USA policie vypadá. Podle sítě Mapping Police Violence (Mapování policejního násilí), bylo za rok 2019 zabito na 1089 lidí. Za rok 2020 už je to 576. Čísla jsou to obrovská a nijak nevybočují z trendu, který tato síť ukazuje už od roku 2013.
Spojené státy, od federální vlády, až po místní samosprávy dokonce utrácejí na „zákon a pořádek“ dvojnásobné množství peněz, než vydávají na sociální dávky. To je spojeno s masivním nárůstem počtu uvězněných a celým systémem amerického vězeňství. Ten je celé desetiletí pod palbou kritiky, že Spojené státy řeší sociální otázku soukromými věznicemi a represí. A to nás vrací zpět k policii. Ta dnes často plní roli jediné veřejné služby, a tak je volána k případům, kde by měli nastoupit psychologové a sociální pracovníci či výchovní poradci. Místo toho nastupuje jednotka se zbraněmi. Navíc požívají policisté obrovské právní ochrany, která téměř vylučuje vytváření precedentů. Při postihu policistů totiž musí být dodržena podmínka, že se jednalo o stejnou situaci a rozdíl, byť jen v detailu, může vést k rozhodnutí, že se o precedent nejedná.
Odbory
Dlouhodobé oklešťování sociálních služeb a posilování rozpočtu policie se dostalo až do tak absurdních poloh, že například rozpočet Los Angeles je z 51 % tvořen náklady na polici. Podobné je to i v Detriotu, kde jsou prostředky na zdravotnictví ve výši 35,8 milionů dolarů, ale na policii jde 316 milionů. A stejně tak v Oaklandu dostává policie 44 % všech veřejných prostředků. Na demonstracích se tak objevuje heslo „defund police“ (seberte peníze policii)[1] a znamená razantní snížení výdajů na ozbrojené složky a mnohem výraznější investice do zaměstnanosti, sociální péče a zdravotnictví. Pokusů o reformy bylo už několik a všechny v podstatě selhaly na korupci a zbabělosti politiků obou velkých stran postavit se proti moci policejních odborů. Nenechme se mýlit, americké policejní odbory sice brání svoje členy zuby nehty tak, jak to mají odbory dělat, ale dělají tak i v případech, kdy jde o zjevné porušení zákona, často se smrtelnými následky. Zároveň policejní odbory netvoří „jednotu“ s ostatními odbory a jejich členové často zasahují proti jiným pracujícím. Bohužel rezoluce, kterou navrhl jeden členských odborových svazů největší americké konfederace AFL-CIO, na vyloučení policejních odborů neprošla. Nicméně spolu s novými pokusy o reformu policie se otevírá i debata, jak mohou odbory ostatních profesí trpět mezi sebou organizaci, která často kryje brutální zneužívání moci a násilí.
Je asi těžké předpovídat, jak se bude hnutí proti policejnímu a rasovému násilí dále rozvíjet. Důležité je, že se o slovo hlásí již právě zmiňované odbory a to nejenom v debatách, zda mají mít mezi sebou členy policejních sborů, ale jako přímí spojenci protestů. V pátek 19. června se zavřelo 29 přístavišť na západním pobřeží od Seattlu po San Diego na podporu požadavků hnutí. Za touto stávkou stál odborový svaz pracovníků z pobřeží a skladů (ILWU), který je znám svou historickou podporou antirasistických protestů, včetně odporu proti apartheidu v Jižní Africe nebo protestu proti válce v Iráku v roce 2008.
Protesty Black Lives Matter ukazují odpor proti systému, který je ze všech stran sociálně nespravedlivý. Každé vítězství tohoto hnutí, každá další demonstrace, nový odborový svaz, který hnutí podpoří, každá další organizace, které se zapojí do hnutí, jsou vítanými spojenci v úsilí o spravedlnost. Bohužel je politická a sociální změna v USA ještě daleko a vzhledem ke skutečnosti, že demokraté si zvolili za svého prezidentského kandidáta Joe Bindena, který nabádal policisty, aby místo do hlavy, stříleli lidi např. do nohy, můžeme se dočkat pokračování vlády Donalda Trumpa. A to by znamenalo jen více policejního násilí. Ne nadarmo se na Trumpově mítinku objevili lidí s tričky „policisté volí Trumpa“.
[1] Velmi dobře popsal význam hesla Matěj Schnieder ve svém podcastu: https://www.voxpot.cz/redneck-21-co-znamena-defund-the-police/
