Na začátku letošního února čekala na zakotvení v britském přístavu Sheerness saúdská loď, Bahru Yanbu. Jak čtenáři tohoto plátku jistě ví, království Saúdská Arábie je momentálně silně zapojeno do války v Jemenu. Aktivisté z Campaign Against the Arms Trade (CAAT; Kampaň proti obchodu se zbraněmi) zřídili v daném přístavu kontrolní stanoviště, které označili jako “občanskou inspekci zbraní.”1 Jejich právní tým zároveň tou dobou oficiálně žádal soudy, aby dotyčnou dodávku zakázaly, protože v Británii aktuálně platí zákaz vývozu zbraní, které by mohly být využity v občanské válce v Jemenu. Navzdory tomuto zákazu ale od začátku konfliktu v roce 2015 britské úřady schválily vývoz zbraní do Jemenu v hodnotě minimálně 5,3 miliardy liber, zatímco nestranní pozorovatelé spočítali, že po tu samou dobu bylo v Jemenu zabito nejméně 8630 civilistů.2 Jaký je tedy vztah mezi Saúdskou Arábií, krutou autoritářskou monarchií, která hanebně porušuje lidská práva, a mnoha vyspělými západními demokraciemi? Jak se tento vztah může vyvíjet v dalších letech?
Protože jde o zemi, která sedí na obrovských zásobách ropy, často se o Saúdské Arábii říká, že nemá žádnou ekonomiku jako takovou, že má prostě jen povolení tisknout si peníze. Zkazky z padesátých let, kdy Ibn Saud jezdil zemí ve svém kabrioletu a házel lidem peníze, tento narativ pouze přikrmují. Od přelomu století ale Saúdskou Arábií otřásla demografická časovaná bomba. Celá polovina saúdské populace je totiž mladší 25 let, což znamená, že státní rozpočet nezvládá nadále hradit mladé generaci státní podporu a vzdělání. Bylo proto potřeba vybudovat pestřejší ekonomiku, která nestojí pouze na ropě, a zvýšit podíl saudského obyvatelstva mezi pracujícími.
Na začátku roku 2015 se dostal k moci král Salman bin Abulaziz. Tento panovník, či spíše jeho energický korunní princ Muhammad bin Salmán (MBS), po prvním roce vlády spustil ekonomický plán nazvaný “Saúdská Vize 2030”. Základ tohoto plánu spočívá v restrukturalizaci dosavadní saúdské ekonomiky, závislé na ropě, v ekonomiku diverzifikovanou. Nedílnou součástí tohoto plánu je také privatizace státního majetku, včetně společnosti Aramco, považované za nejcennější firmu světa, zvyšování daní a snižování sociální podpory, stejně tak jako vytvoření státního fondu v hodnotě dvou trilionů dolarů. Tento plán reagoval na prudký pád ceny ropy v roce 2014, kdy z výše až 100 dolarů za barel cena náhle padla na zhruba 40 dolarů za barel. Cílem plánu bylo snížit závislost země na ropě a více se opřít o zahraniční investice.
Král Salman převzal ekonomiku, která za sebou vláčela schodek rozpočtu bezmála sta miliard dolarů a v níž devadesát procent veškerých příjmů představovaly výnosy z prodeje ropy. Také tou dobou získala Saúdská Arábie od konsorcia světových bank pětiletou půjčku v hodnotě deseti miliard dolarů, jejíž roční úroky představovaly 1,25 miliardy dolarů. Proto je pochopitelné, že “Saúdská Vize 2030” byla vnímána jako vážná snaha proměnit saúdskou ekonomiku v době krize.[1]
Zajímavé je, jak klíčová byla dle tehdejšího mínění role korunního prince. Jeho věk a touha po změně byla častým zdrojem obdivu a podivení. Každopádně v listopadu roku 2017 obsadil korunní princ Crowne Plaza Hotel v Rijádu, čímž de facto uvěznil víc jak 30 příslušníků saúdské obchodní elity, včetně příslušníků královské rodiny podezřelých z korupce. Tento manévr byl jednoznačné gesto převzetí moci korunním princem. Saúdská politika je totiž mnohem blíže intrikám mafie než parlamentní demokracii. Zájmy byznysu, kmenová loajalita, náboženská moc a obrovský vliv královské rodiny. To všechno jsou aspekty, které je nutné vzít v úvahu. Role krále spočívala v balancování křehké rovnováhy mezi všemi těmito stranami.[2] MBS svým kouskem podstoupil nesmírné riziko.4 O dva roky později se ale zdá, že je jeho pozice pevná.
Šokující vraždu Džamála Chášukdžího v říjnu 2018 můžeme vnímat jako měřítko toho, jaké kvantum moci korunní princ nashromáždil od nahrazení svého otce před pěti lety. Chášukdží, významný příslušník saúdské elity, který psal pravidelný sloupek do Washington Postu, byl zavražděn na saúdském konzulátu v Istanbulu a jeho smrt byla podle všeho zachycena na nahrávce. Přístup “zákon jsem já”, který MBS praktikoval vůči saúdské vládě, se nyní začal šířit přes hranice, aby postihoval I saúdské občany v zahraničí.
Porušování lidských práv bylo v Saúdské Arábii na denním pořádku. Od Chášukdžího vraždy ovšem pozorujeme přísnější a důslednější nakládání s disidenty v království. Na setkání Rady pro lidská práva při OSN v září 2019 odsoudila řada států, převážně západních, saúdské porušování lidských práv. Mučení, nezákonné věznění, vykonstruované procesy kritiků režimu včetně novinářů a aktivistů za práva žen. V roce 2015 čelila Saúdská Arábie obvinění, že má na svědomí víc poprav setnutím hlavy než Islámský stát. Saúdská Arábie tato obvinění popřela.[3]
Jenže tento apel na dodržování lidských práv je pouze kouřovou clonou, která má zastřít skutečné rozložení moci mezi Západem a Saudy. Od roku 2014 má Saúdská Arábie zastoupení ve výše zmíněné Radě pro lidská práva, což je samo o sobě bizarní anomálie. Saúdská Arábie ovšem toto křeslo získala s podporou stálého člena Rady bezpečnosti OSN, Velké Británie. Na začátku roku 2013 v New Yorku proběhla diplomatická setkání mezi zástupci Velké Británie a Saúdské Arábie, která vyústila ve vzájemnou podporu těchto dvou zemí při volbě do Rady pro lidská práva. Hillel Neuer, výkonný ředitel UN Watch, řekl deníku the Australian: “Na základě nám dostupných důkazů se důvodně obáváme, že se Velká Británie mohla smluvně zavázat ke zvolení nejmisogynštějšího režimu světa do pozice světového soudce lidských práv.”[4]
Cynická reálpolitika praktikovaná britským ministerstvem zahraničí krásně ilustruje prázdnou rétoriku “konstruktivní” spolupráce s monarchiemi Perského zálivu, se Saúdskou Arábií obzvlášť. Poslední kniha Davida Wearinga dokládá, že spojené síly kapitálu a imperialismu tento vztah jen upevnily. Wearing identifikuje tři základní pilíře, na nichž tento vztah stojí. Za prvé, v případě takových událostí, jako bylo například arabské jaro, Západ se bude vždy snažit udržet vazbu s dosavadní vládou (známým subjektem), ať už je její vztah k lidským právům jakýkoli. Za druhé, ropa a zisky z jejího prodeje jsou pro tyto vztahy naprosto určující. Kontrola ropných rezerv Perského Zálivu je pro imperiální mocnost významnou výhodou a konkrétně pro Británii byla perská ropa v historii už několikrát klíčová, ať už pří zachraňování sterlingu v padesátých letech či při zajišťování strategických exportů zbraní v osmdesátých letech. Za třetí, bohatství Perského zálivu stále hraje důležitou úlohu pro britský kapitalismus a britskou mocenskou pozici ve světě, protože hluboké vazby navázané během britské koloniální nadvlády nad regionem přetrvaly a zůstávají zdrojem strategických spojenectví pro Anglo-Arabské elity dodnes.[5] Lidská práva tedy vždy budou hrát pouze druhotnou roli, jde-li o zájmy západního kapitálu a imperialismu.
16. březen tohoto roku připomíná páté výročí vojenského zásahu Saúdské Arábie a jejích spojenců v Radě pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC). V jednom loni vydaném článku bylo zmíněno, že od počátku konfliktu 24,1 z 30,5 milionů Jemenců potřebuje humanitární pomoc, 3,34 milionů jich bylo vyhnáno ze svých domovů a zhruba 10 milionů z nich dlouhodobě těžce hladoví. Tváří v tvář těmto omračujícím číslům si musíme uvědomit, že se skutečně jedná o jednu z nejhorších humanitárních katastrof 21. století.
Důvody, proč Saúdská Arábie v roce 2015 v Jemenu zasáhla, byly převážně dva. Za prvé, aby ochránila svou národní bezpečnost před povstaleckými Hútíi. Za druhé pak proto, aby posílila tehdy relativně slabou autoritu Jemenského prezidenta Mansoura Hadiho. Nicméně, nedostatek skutečných bojových zkušeností saúdských a emirátských vojáků představoval pro společné velení GCC nečekané potíže. Agresivní styl, kterým tehdy MBS osobně velel vojenským operacím v Jemenu, si pro svou neurvalost vysloužil neutuchající mezinárodní kritiku. Mezinárodní společenství tehdy ostře kritizovalo především koaliční útoky na historické památky, školy, nemocnice a veřejná tržiště. Případ saúdské intervence v Jemenu ale kvůli saúdské neschopnosti potlačit Húthíjské povstalce ilustrativně poukazuje na typické problémy nedemokratických vlád se značnými zdroji k dispozici.
Zcela nezávisle na saúdské neschopnosti dosáhnout významnější strategické výhry nad svými guerillovými nepřáteli, musela být saúdská koalice pracně přesvědčována mezinárodním společenstvím, aby umožnila stálý přísun humanitární pomoci pro válkou a hladomorem zdecimovanou jemenskou populaci. Devadesát procent jemenské potravinové pomoci je totiž dováženo přes přístav Hudajda, který byl až do zimy 2018, kdy OSN vyjednala příměří, téměř konstantně blokován koaličními silami. O několik měsíců později přijel do druhého jemenského přístavu, do Adenu, Jeremy Hunt (někdejší britský ministr zahraničních věcí) a emotivním projevem se zde zasadil o dodržování příměří. Od té doby působila Velká Británie na mezinárodní scéně jako průkopník ve snaze najít politické řešení tohoto konfliktu. Ke konci dubna se Hunt zúčastnil setkání vysokých diplomatů Spojených Států a Saúdské Arábie v Londýně. Jakožto stálý člen rady bezpečnosti OSN a země s jasnými zájmy na Středním východě apeluje Británie oficiálně na hledání mírového řešení konfliktu v Jemenu. Přesto je stále ještě nejasné, jestli se jim podaří k vyjednávacímu stolu znovu přivést všechny strany konfliktu.[6]
A přesto, jak ilustruje zakotvení Bahru Yanbu u britských břehů, obchod se zbraněmi pokračuje. To, že Velká Británie vyhledává mírové řešení a zároveň zásobuje hlavního agresora zbraněmi, je jasným důkazem, kde skutečně leží moc.
Válka v Jemenu je často vnímána jako zástupná válka Saúdské Arábie a Íránu. Toto podezření bylo znovu oživeno údajným Íránským útokem z dronu na saúdskou ropnou plošinu Khurais loni v září. Vztah mezi těmito dvěma místními mocnostmi bývá často redukován na konflikt šíitů a sunnitů. Taktéž ale tento vztah můžeme charakterizovat konfliktem mezi monarchií a demokracií anebo mezi zemí, která se cítí ohrožená a zemí, která jí sousedí, a má víc jak dvakrát tak velkou vojenskou sílu. Jenže mimořádná role Saúdské Arábie jakožto hlídače Perského zálivu a Středního východu činí Saúdskou Arábii nepostradatelnou pro západní mocenskou politiku.
Vražda íránského generála Kásima Sulejmáního Spojenými Státy vzbudila v oficiálních saúdských médiích oslavnou reakci. To bylo ovšem rychle následováno snahou o deeskalaci a o tři dny později letěl bratr korunního prince a ministr obrany, Khalid bin Salman, do Washingtonu na jednání v Bílém domě. Požadavky tvrdé akce a následně rychlý ústup z nich vystihuje saúdsko – íránské vztahy už od Islámské revoluce v roce 1979. Již Rúholláh Chomejní, vůdce revoluce, začal se zpochybňováním Saúdské Arábie jakožto vůdce muslimského světa a ochránce dvou svatých míst Islámu, Mekky a Mediny. Toto rivalství se stalo klíčovým prvkem nepřátelství mezi Spojenými Státy a Íránem po více jak 40 let, protože Saúdská Arábie v americké politice hraje důležitou protiváhu Teheránu. Jinak řečeno, Saúdská Arábie status quo přikrmuje a profituje z něj. Ač se království bojí Íránu, status Saúdů jakožto hlavních spojenců Ameriky v regionu je zcela podmíněn pokračováním teheránského režimu.
To vysvětluje, proč se Rijád hněval na Baracka Obamu, když zahájil vyjednávání s Íránem. Rijád se bál o svou vlastní pozici v regionu. Zdá se, že přešlapy a selhání Saúdské Arábie se budou přehlížet, dokud bude Donald Trump zaměřovat svou energii na tlak proti Íránu. Saúdské volání po deeskalaci následující Sulejmáního vraždu zapadá do toho samého vzorce. Zatímco Saúdové posledních několik let pozorovali rozpínání íránské moci v regionu pod Sulejmáním, nyní doufají, že získali šanci. Sulejmání byl pro Saudy taková Nemesis– ztělesňoval totiž to, co bin Salmán nikdy úplně nezvládl, a sice vytvořit regionální strategii strachu a respektu, propojenou zároveň s pevnou sítí zástupců a spojenců.
Nyní, když Spojené Státy ukázaly své zuby vraždou Solejmáního a zesílením sankcí vůči Íránu, Saúdská Arábie se může cítit silnější, nemůže si ale být jistá, jedná-li se o novou konzistentní zahraniční politiku Spojených Států, nebo o naprostou výjimku, a Trumpova administrativa nechá Saudy opět bez ochrany, jakmile se Írán znovu vzchopí.[7]
Role Saúdské Arábie jako regionální mocnosti je podmíněna jejich vlastnictvím zásob, které umožňují dodávky ropy na Západ. USA od objevení metod jako je frakování nebo extrakce z dehtových písků už sice není závislá na saúdské ropě, ale množství ropy, které kontroluje Saúdská Arábie, je stále ještě rozhodující. V minulosti zvládali saúdští panovníci uřídit čtyři koně zároveň – byznys, kmeny, náboženské představitele a královskou rodinu. Všechny tyto zájmové skupiny byly kroceny kombinací finanční štědrosti a neúprosného potlačování. Ekonomika v krizi a příchod nového monarchy přivedly Mohammeda Bin Salmana do popředí. Jako zastánce intervenční politiky v ekonomice, ve společnosti, i v zahraniční politice, krizi, v níž se Saúdská Arábie nachází, nijak nezmírňuje.
Podle předchozí zkušenosti můžeme předvídat, že bude Západ pokračovat v udržování Saúdské Arábie a dalších monarchií zálivu u moci. Proto musí levice spolu s kampaněmi proti vývozu zbraní upnout svou pozornost na stav porušování lidských práv v Saúdské Arábii, mnohem spíše než se uchylovat ke kulturnímu relativismu. Jen tak je totiž možné politickou moc v Saúdské Arábii pochopit.
[1]Guardian, 25. duben2016.
[2]Guardian, 6. listopad2017
[3]Guardian, 24. září2019
[4]Guardian, 29. září2015
[5]David Wearing, AngloArabia (2018), s. 44-5.
[6]Aaron Edwards, Yemen: Civil War and Humanitarian Catastrophe, Political Insight, šerven 2019
[7]Kim Ghattas, The painful truth for Saudi Arabia: it needs the Iranian regime to survive, Guardian, 29. leden2020. Simon Mabon, Saudi Arabia and Iran. Power and Rivalry in the Middle East (2016).
