Volby znamenaly zásadní změnu situace české levice. Je to úplně poprvé, co se do parlamentu žádná nominální levicová strana nedostala. Česká levice to nikdy neměla jednoduché. Ať už v podobě ČSSD nebo KSČM narážela na antikomunismus pravice, který bránil v tom, aby rozvinula svoje programové teze. Co se ale dá dělat teď, když v parlamentu žádná levice není?
Nejprve se podívejme trochu zpět, a to do doby, kdy byla levice v ulicích a protestovala proti neoliberálním reformám pravicové vlády v letech 2010 – 2013. Tehdy byla v politické ofenzivě, veřejně se kritizoval neoliberalismus jako představa, že volný trh vše zvládne, studenti protestovali proti školnému, zaměstnanci veřejných služeb stávkovali – dokonce společný protest protestních iniciativ a odborů přivedl na celostátní demonstraci v Praze na 100 000 lidí.
Mezinárodně se tyto protesty protnuly s hnutími, která okupovala náměstí: Occupy Wall Street, španělští Indignados, Řekové na náměstí Sintagma, Arabské jaro. Všechny tyto protesty tak či onak zpochybňovaly stávající řád, a i přes velkou míru izolace, kterou tady v ČR trpíme, pronikaly zprávy a s nimi i inspirace také k nám.
Nashromážděná energie z protestů a pádu Nečasovy vlády ale byla nejprve umenšena nástupem Rusnokovy úřednické vlády (za níž můžeme děkovat Miloši Zemanovi), a posléze promarněna koaliční vládou ČSSD s ANO a lidovci.
Sociální demokraté bez důvěry
ČSSD v této vládě zklamala. Ačkoli část své kampaně postavila na odmítnutí církevních restitucí (což byl obrovský transfer majetku bez toho, aniž by bylo přesně vyjmenováno, o jaké konkrétní majetky se jedná), nedokázala se tlaku medií a lidoveckých koaličních partnerům postavit. Stejně tak to byla vláda, která se dostala pod tlak kvůli migrační krizi, a které nedokázala jasně říct, že migrační krize je problém, který zvládneme, a ze kterého nemusí mít nikdo strach. Sama tak přispěla k tomu, že se protiimigrantské nálady šířily celou společností a kromě radikální levice a části liberálů se tomu nikdo veřejně nepostavil. Sociální demokraté se nedokázali vzepřít ani smlouvě CETA mezi EU a Kanadou, která měla pomoci nadnárodním korporacím žalovat státy za přílišnou regulaci. V neposlední řadě nepohnula s pravicí pokřiveným daňovým systémem, nebo zákonem o dostupném bydlení. Skutečně trapnou tečkou ze tímto vládním angažmá byl stranický protest proti levné práci, kdy vládní strana (!) protestovala proti nízkým mzdám.
Ve volbách v roce 2017 už ČSSD oslabila výrazně, stejně jako KSČM, a vznikla vládní koalice ANO-ČSSD s podporou KSČM. Tato podivná konstelace, ve které dvě levicové strany podpírají vládu oligarchy, v jehož fabrikách se dře za nízkou mzdu, logicky odpuzovala a odpuzuje levicové voliče. Navíc proč by měl někdo volit ČSSD, když se zdá, že nejlépe reprezentuje jejich zájmy Andrej Babiš. Babišovo ANO samozřejmě není levicové strana. Jako politická divize Agrofertu je to především podnikatelský projekt, který slouží mocenskému posílení Babišova holdingu. Politicky se jedná o formaci centristickou, která je schopná dělat efektivní úkroky doleva i doprava: tak tato vláda např. zvyšovala minimální mzdu, důchody atd., na druhou stranu zrušila superhrubou mzdu bez náhrady, posilovala zbrojní výdaje a zrušila daň z nabytí nemovitosti.
ČSSD byla sice tou stranou, která mnohé z těchto sociální témat protlačovala, ale zároveň ji to stálo velkou část důvěryhodnosti a vypadala, že se pro vládní angažmá je ochotna spojit s kýmkoli. A to nemluvím o 135. nepřekročitelné hranici pro setrvání ve vládě, kterou tehdejší předseda ČSSD Jan Hamáček vždy překročil. A ani kampaň inspekcí v podnicích, která je v principu v pořádku, jim důvěryhodnosti nedodá. Ztráta důvěryhodnosti a potřebnosti ČSSD ji nakonec stála místo v poslanecké sněmovně. Její místo zaujalo hnutí ANO.
KSČM: Z ghetta do mainstreamu…
KSČM prošla několika obdobími. Po roce 1993, kdy selhal pokus tehdejšího předsedy Jiřího Svobody o změnu názvu i programu strany tak, aby se odstřihla od minulého režimu, se do čela strany postavil Miroslav Grebeníček. Strana se obrátila ke kritice nového režimu a díky privatizaci a tunelování dosahovala vysoké podpory, protože byla považování za systémovou opozici. Jejími tématy byl kromě výše zmíněného odporu k privatizaci a tunelování také odpor k NATO a EU, kam naopak dovedla ČR ČSSD. Strana se zúčastnila také vlastních protestů proti zasedání MMF a SB v Praze v roce 2000 a v roce 2002 protestů proti zasedání NATO.
Se začátkem tisíciletí se ale hospodářská situace v ČR začala stabilizovat a ačkoli stále zůstávaly nepotrestány privatizační zločiny, nedařilo se KSČM reagovat dostatečně na nastupující téma globalizace. Konzervativní zapouzdření, které chránilo stranu před vnějším nepřátelským světem, ji ochromovalo v tom získávat nové impulsy a nové lidi, kteří by ji mohli připravit na následující desetiletí.
Volba současného předsedy Vojtěcha Filipa v roce 2005 tak vycházela už z neudržitelného tlaku na změnu. Filip sám se prezentoval jako zastánce kontinuity Grebeníčkova vedení, ale zároveň bylo jasné, že bude mnohem pragmatičtější a pokusí se stranu pozměnit. KSČM se tak v tomto období stává stranou, která je ochotná a schopná poskytnou hlasy tam, kde jsou třeba. Svůj pragmatismus předvedla už při zvolení Václava Klause prezidentem ČR. V následujících letech pak bude za Filipa v tomto kurzu pokračovat.
…a z mainstreamu mimo Sněmovnu
Jsou však dvě období, ve kterých dostala KSČM šanci na zásadní proměnu a revitalizaci. Prvním byla po roce 2006 snaha Spojených států o umístění vojenské základy v ČR. Tento pokus vyvolal široké hnutí odporu, jehož vedení bylo levicové, ale přitom nezávislé na KSČM. Zároveň se spolupráci s KSČM nebránilo alespoň do té míry, že mladá poslankyně za KSČM Kateřina Konečná vystupovala, stejně jako sociální demokrat Lubomír Zaorálek, na demonstracích proti radaru. KSČM se tak najednou ocitla v proudu, který byl protiválečný, implicitně levicový, a, což bylo pro stranu klíčové, ve své většině mladý. Jenže KSČM zůstala jen u podpory protestů bez snahy získat z nich víc než jen zásluhy za účast. Přitom stačilo, aby strana nabídla, že povede s aktivisty otevřený dialog o podobě zahraniční politiky. Možná by se tak nedostala do nepříjemné pozice obránců Putinova a Asadova režimu, protože by byla vybavena propracovanější politickou analýzou mezinárodních vztahů, než je pouhý odpor proti hegemonii USA.
Druhá šance následovala ihned poté, protože v roce 2010 zahájila koaliční vláda ODS-TOP09-VV masivní útok na sociální a daňový systém, snažila se zavádět školné atd. To dalo vzniknout novému hnutí proti těmto škrtům. A opět byla KSČM součástí tohoto hnutí, ačkoli nestála v jeho čele. Opět měla možnost využít jeho dynamiky pro rozšíření svých řad. Jedním krokem byl z iniciativy tehdejšího předsedy strany Vojtěcha Filipa vznik Spojenectví práce a solidarity, platformy organizací, které byly tak či onak blízké KSČM. Ty měly vystupovat ve shodě v důležitých společenských otázkách a měly sloužit jako prostor pro setkávání KSČM s širší levicovou veřejností. Tento projekt úplně minul hlavní proud protivládních protestů, a to i přes to, že mezi jeho mluvčí patřila svého času i ekonomka Ilona Švihlíková, jedna z výrazných tváří protivládních protestů.
KSČM tak promarnila obě příležitosti a následující roky znamenají stále větší úpadek strany. Ve volbách do evropského parlamentu v roce 2019 ještě dokáže na rozdíl od ČSSD uhájit jeden mandát, a to díky postavě Kateřiny Konečné. Její postoje jsou ale v celé řadě případů poplatné velice konzervativnímu pojetí politických změn, které je pro mnohé straníky a voliče KSČM typické. V uprchlické krizi to bylo pošilhávání po rasismu a podpora ochrany hranic místo pomoci uprchlíkům. V případě klimatické změny jsou to prohlášení o ochraně „národního průmyslu“. Ačkoli sama Kateřina Konečná představuje to nejlepší, co KSČM má, tíha té strany ji stále stahuje zpět a tím z ní činí rozpolcenou politickou postavu. To naposledy předvedla při “grilování” v Interview plus na ČT24, kdy nedokázala jako nově zvolená předsedkyně strany pojmenovat vstup vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968 jako invazi. Dlouhý stín stalinismu nad KSČM stále visí.
Piráti: Nechat se šikanovat
Už několik let ale pozorujeme nástup nonkonformní strany Pirátů. Ta je pro české konzervativce ztělesněním všeho zla, skutečným komunismem 21. století. Představa je to mylná, protože Piráti opakovaně prohlašovali povinnou postmoderní mantru o tom, že nejsou ani pravice ani levice, protože oni dělají ta tzv. data-based rozhodnutí (tedy rozhodnutí založená na datech). Jenže se od jejich prvního vstupu do sněmovny v roce 2017 politicky posouvají víc a víc doprava.
Na podzim 2018 se Piráti zapojili do koaliční vlády v Brně vedené ODS. Ačkoli předcházející koalice dokázala projektem Rapid Re-housing, že ukončování bezdomovectví rodin může fungovat, rozhodla ODS, že projekt pokračovat nebude. Piráti neodešli.
V únoru 2020 se konaly doplňovací volby v Teplicích za zemřelého senátora Kuberu (ODS). V nich Pirátská strana nasadila dlouholetého aktivistu a rozvojového experta Tomáše Tožičku. Byl to výborný tah a vzhledem k tomu, že Tožička sám ze severních Čech pochází, znal a uměl o problémech regionu mluvit. Ale ouha! Nejprve médii otřásl první Tožičkův tweet, ve které v reakci na předvolební debatu v Británii a útoky na Jeremyho Corbyna napsal, že „kapitalismus a pravicová politika jsou prostě zločiny proti lidskosti. Ještě, že se můžou vymlouvat na Stalina, který byl ovšem proti nim jen masový vrah amatér.”
Začalo první hlasování o Tožičkově setrvání na kandidátce vyvolané pod hysterickou reakcí medií částí pirátských straníků. V tomto hlasování Tomáš Tožička obstál. Přišla tedy druhá rána, ještě tvrdší. Tentokrát si někdo dal tu práci a prohlédl si archiv Tožičkových tweetů až do roku 2008. Tam narazil na tweet komentující postoj redaktora Respektu Marka Švehly k útokům Izraele v Gaze a doprovodil ho karikovanou izraelskou vlajkou se svastikou a nápisem “fascist state” (fašistický stát). Nálepka antisemitismu, která je u Tožičky směšná, ale která se tak často používá proti těm, co kritizují stát Izrael, zafungovala a podruhé už ani nemuseli Piráti hlasovat. Tomáš Tožička odstoupil sám.
Nechat se skandalizovat médii ale Piráti nechali i dál. Posledním příkladem byl Radek Holodňák z února 2021. Ačkoli Holodňákovo vystupování na sociálních sítích mohlo být podivné, reagovala strana způsobem, který pro ní bude typický až do letošních voleb: všechno jen trochu kontroverzní potlačit a vypudit. Holodňák tak dobrovolně rezignoval a Piráti mohli pokračovat v námluvách s hnutím STAN.
Právě koalice PirStan byla skvělým tahem středové pravice. Starostové byli před pár lety společně s TOP09 součástí vládní koalice. Vedoucí představitelé jako Gazdík, Farský, Polčák nebo Putna mají a vždy měli blízko k ODS. Pro neohrožení spojenectví pak Piráti dělali jeden úkrok doprava za druhým, včetně razantního odmítnutí zdanění prázdných bytů, které vlastní velcí vlastníci. Svou dávku mediální i stranické šikany si v té souvislosti vysloužil pirátský poslanec František Kopřiva, který na Twitter napsal: ,,Reminder pro místní konzervativní obdivovatele Západu: Včera se občané vyslovili v jedné zemi pro manželství pro všechny a v metropoli druhé země pro vyvlastnění čtvrt milionu bytů od největších developerů. #patrimenazapad”. A už byl oheň na střeše.
Piráti paralyzovaní koalicí se Starosty nedokázali formulovat žádné jiné programové cíle, než byl program AntiBabiš. Tím se prakticky setřel rozdíl mezi PirStan a koalicí SPOLU. Jak ukazuje výzkumná zpráva PAQ Research, ztratil PirStan na 340 000 voličů ve prospěch hlavní pravicové koalice. Starostovský úskok s kroužkováním byl už je poslední finální ranou. Piráti jsou tak nyní ve čtyřech poslancích a mohou očekávat, že je nikdo nebude brát vážně, protože je nebude potřebovat. Pokud odvedou dobrou práci, připíše si zásluhy někdo jiný. Pokud budou chybovat, zaplatí za to násobně více. Zásah, loď potopena.
Postavit levici na nohy
Pro dosavadní levicové strany byly volby skutečnou prohrou. Byl to však výsledek, ke kterému dlouhodobě směřovaly. Otázka nyní zní, co a jak dál? Jedinou šancí, jak se může levice obnovit, je skrze politické zápasy za konkrétní požadavky, jako je důstojné bydlení, boj proti exekucím, za férové ceny energie nebo proti jakýmkoli asociálním škrtům, které můžeme od nové vládní koalice čekat. Hnutí odporu proti vládě, která bude ve jménu “stability veřejných financí” ochotna privatizovat další části sociálního a zdravotního systému, může být okamžikem, kdy vznikne prostor pro posílení volební alternativy. První kroky k tomu uskutečnila strana Levice, další nové subjekty zatím váhají a čekají na pro ně výhodnější podmínky. Je otázka, zda je získají proměnou poměrů v ČSSD či KSČM. Tyto dvě jmenované strany zatím neudělaly žádné kroky k hlubší obrodě, které by nutně musela vést k transformaci ve strany nové. Zbývá tak mravenčí aktivistická práce, která jediná může přinést důvěryhodnost levici a tím ji postavit na nohy.
