Parlamentní levice na okraji propasti

V polovině dubna se na politické scéně odehrály dvě důležité události, které přiměly i mainstreamové komentátory reflektovat stav levice u nás v nejširším slova smyslu.

Těmito událostmi byly sjezdy ČSSD a KSČM, přičemž oba sjezdy mají v zásadě tentýž výsledek – obě strany potvrdily, že nemají v současné době sílu ke změně. ČSSD potvrdila předsednickou funkci Janu Hamáčkovi, a to i přesto, že proti němu kandidovaly jiné dvě výrazné tváře ČSSD – Tomáš Petříček a Kateřina Valachová. S “posíleným” mandátem se pak Jan Hamáček snažil vyprofilovat jako silný vůdce, a nechal odvolat svého protikandidáta Tomáše Petříčka z funkce ministra zahraničí, aby “strana mluvila jedním hlasem”. Protože ale jeho zamýšlený nástupce, Lubomír Zaorálek, funkci odmítl, skončila celá akce pro Hamáčka debaklem, kromě slabosti a zbrklosti však ukázal také svou autoritářskou tendenci. Potvrzení Jana Hamáčka ve funkci předsedy ČSSD bývá interpretováno tak, že strana zůstává u strategie orientace na svůj tradiční, či v tuto chvíli spíše jen “stávající”, elektorát, oproti strategii oslovit liberálně levicově orientované lidi, na které by se mohl orientovat právě Petříček. 

Neméně důležitý byl pro KSČM sjezd, na němž se hlasovalo o návrhu na odvolání Vojtěcha Filipa z funkce předsedy strany. Návrh neprošel, přestože pro něj hlasovala většina delegátů, potřebná by byla 2/3 většina. To vedlo k tomu, že na funkci místopředsedkyně rezignovala europoslankyně Kateřina Konečná, která se dlouhodobě snaží o změnu kurzu strany. Krátce před samotným sjezdem pak strana vypověděla toleranci vládě Andreje Babiše, a to z důvodu, že vláda dlouhodobě nereflektovala její požadavky, hlasování o tomto kroku bylo vyvoláno po tom, co vláda poslala armádě 10 mld. Kč, o které jí byl rozpočet zkrácen na podzim, jako podmínka podpory státního rozpočtu na rok 2021 ze strany KSČM.

Výsledky vládního angažmá

Obě strany se v posledních 3 letech nacházejí v paradoxní pozici, kterou si však samy zvolily. Na jednu stranu si jsou jejich představitelé vědomi historicky velice nízké voličské podpory, na druhou stranu díky v jednom případě účasti, v druhém případě podpoře Babišovy vlády, mají podíl na moci, který jim udržuje zdání relevance. Obě strany tuto pozici přijaly s odůvodněním, že tím chtějí zabránit faktické vládě ANO s SPD, a že budou “tlačit vládu doleva”, tedy prosazovat levicový program, a skrze to také ukazovat jeho smysluplnost a lákat nové voliče. Již v roce 2018, kdy Babišova vláda získala důvěru, se však na levicové scéně ozývaly hlasy, že podíl na vládě předního českého oligarchy je zradou všech myslitelných levicových principů, a začalo volání po nové levicové síle.

Jaká je dnešní bilance těchto rozhodnutí? Nepochybné je, že zejména představitelky ČSSD, jmenovitě Jana Maláčová a Kateřina Valachová, se zasadily za řadu prosociálních opatřeni – jmenujme zvyšování důchodů a minimální mzdy, náhradní výživné, zvýšení příspěvku na péči, rodičovského příspěvku a změny v oblasti exekucí a oddlužení. Dodejme však, že mnoho kroků zůstalo také nedotažených, a tak nelze mluvit o tom, že by u nás v posledních 3 letech došlo ke skutečné sociální revoluci. Navíc v této agendě se angažovali i poslanci jiných stran, a veřejnost si je tak nemusí jasně spojovat s ČSSD. Ještě zřetelněji jsme toto viděli během covidové krize, kdy odborníci mnoho měsíců upozorňovali na “díry” v systému, jako byla nízká nemocenská, málo dostupné testování či nedostatečná pravidla pro protiepidemická opatření na pracovištích – i v těchto případech se představitelé ČSSD zasazovali za změny k lepšímu, ovšem tak slabým hlasem, že neodpovídá možnostem, které by měla mít sebevědomá vládní strana – a k prosazení některých vhodných změn došlo až v březnu letošního roku. Stejný moment byl však zároveň obrovskou prohrou pro pracující, neboť v tehdy přijatém balíku opatření chybělo krátkodobé uzavření neesenciálních výrobních a logistických podniků – a ani v tomto případě se ČSSD nedokázala jako vládní strana dostatečně razantně postavit za pracující, a artikulovat, že ochrana zdraví lidí a zastavení epidemie jsou přednější, než ochrana zisků průmyslníků. Smutnou bilancí tedy je, že i přes dílčí úspěchy a kroky představitelů ČSSD má strana větší loajalitu k vládnímu angažmá, než ke svým vlastním principům.

Ani KSČM na sebe v průběhu koronavirové krize nedokázala vzít roli lídra v prosazování opatření, která by chránila zdraví a sociální práva běžných lidí, její role pravidelně stoupala pouze při hlasování o prodloužení nouzového stavu, kdy byla jazýčkem na vahách.

Buď jak buď, svou politikou se obě strany dopracovaly ke stavu, kdy jsou jejich volební preference na hraně vstupu do příští poslanecké sněmovny, např. dubnový volební model agentury STEM dává ČSSD 7 % hlasů a KSČM 5,2 %. Například model agentury MEDIAN v březnu připsal KSČM 7,5 % a ČSSD pouhá 4 %.

Oběma stranám tedy prakticky hrozí, že se do příští sněmovny nedostanou. Ba co víc, úvahy o tomto riziku jsou již ve veřejném prostoru slyšet a obě strany jsou tak chápány jako loser. A i toto jim může druhotně uškodit, protože část voličů nebude chtít odevzdat “ztracený hlas”. Obě strany mají přitom dle zmíněného modelu STEM vyšší samostatné preference, než např. TOP09 a KDU-ČSL. ČSSD a KSČM tedy v podstatě doplácejí na to, že nemají s kým utvořit volební koalici, která by umožňovala zásadnější volební zisk. ČSSD před svým sjezdem vyjednávala se Stranou zelených a s Budoucností, ty s ní však po sjezdu jednání ukončily.

Levicoví voliči

Bylo by chybou domnívat se, že za slabostí parlamentních levicových stran stojí absence levicových postojů ve společnosti. Výzkum Deklarativní a postojová levice v ČR ukazuje, že jako levicoví se chápe 32 % české společnosti, a dalších 27 % představují lidé, kteří se tak nechápou, ale levicové postoje do určité míry mají. Obě tyto skupiny si také levici v obecném smyslu často spojují s ČSSD a KSČM.

Ovšem tyto strany v posledních parlamentních volbách volila jen část těch, kdo se levicově identifikuji, postojovou levici ani jedna z těchto stran v podstatě vůbec nedokáže oslovit. Ve větší míře, než ČSSD a KSČM, deklarativní levice volila hnutí ANO, a část z nich také Piráty. Postojová levice pak ANO, Piráty a středopravicové strany.

Data ukazují, že aktuální voliči ČSSD a KSČM jsou těmto stranám poměrně věrní, u KSČM dokonce polovina jejích voličů říká, že ji volí v každých volbách a budou ji volit i nadále, ČSSD má kromě části věrných i výraznější část zklamaných voličů, kteří ve výzkumu odpověděli, že už ji znovu volit nebudou. Věrné jádro může být chápáno jako na jednu stranu pozitivní věc pro stranu, nicméně v tomto případě jsme již při minulých volbách byli prakticky svědky situace, kdy se elektorát obou stran zúžil do velké míry právě jen na toto jádro.

Levicově se chápající voliči tyto strany také volí z trochu jiných pohnutek, než jiné strany, a to hlavně z důvodu názorového ztotožnění, přesvědčení, že strana hájí zájmy lidí, jako jsou oni sami, a z důvodu zvyku či rodinné tradice. Naopak u ANO najdeme v nejvyšší míře důvod, že ostatní strany voliče dříve zklamaly svými kroky (a můžeme si snadno domyslet, že těmito stranami byly právě ČSSD a KSČM), díky dobře promyšlenému politickému programu a důvěryhodným osobnostem v čele – ať už si o těchto odůvodněních v případě ANO myslíme cokoli, hnutí ANO dokázalo o těchto kompetencích podstatné množství levicových voličů přesvědčit. Pro ilustraci, jako důvod pro volbu Pirátů pak tato skupina častěji udává, že všechny jiné strany jí připadají horší, vystupování v médiích, touhu zkusit něco nového a fakt, že strana není financovaná od problematických subjektů. Tyto důvody pro volbu hnutí ANO a Pirátů pak v podstatě popisují, co lidem u “tradičních levicových stran” chybí.

Jistou naději může představovat snad jen to, že voliči ANO z této skupiny by jako alternativní volbu stále zvažovali jak ČSSD, tak KSČM, ale také SPD. Nicméně vůbec není zřejmé, jakou strategií by bylo možné přetáhnout voliče zpět, a v tuto chvíli nemáme ani konkrétnější údaje o tom, jakou dynamiku do těchto rozhodnutí vnáší oboustranně nezvládnutá pandemická situace.

Rusko nebo opozice?

V květnu hýbala českou politickou scénou kauza Vrbětice a možná snaha Jana Hamáčka o její částečné utajení výměnou za protislužbu od ruské strany. Potvrzených faktů známe zatím málo, nicméně politické rámování celé kauzy je jasné. Chabá obhajoba a mlžení Jana Hamáčka se staly karikaturou, a pravicová opozice měla tak konečně téma, na kterém se může vyžít – málokterá slova jsme slyšeli tak často, jako “západní” a “prozápadnost”. Předseda ČSSD, který se vloni v létě objevoval na plakátech s heslem “V krizi vás ochráníme”, tento slib porušil hned dvakrát: vládní angažmá ČSSD nás nedokázalo ochránit před tím, abychom tu měli třičtvrtě roku trvající koronavirovou krizi, která nás svým rozsahem řadí mezi státy, které pandemii zvládly nejhůře. A podruhé nyní, kdy jsme byli tváří v tvář vyhrocení mezinárodních vztahů vystaveni amatérismu a snaze využít situaci pro vlastní politický prospěch, kterou jsme v různých podobách viděli u všech stran. Jan Hamáček svým jednáním dopustil, že pro opoziční strany je snadné rámovat příští volby jako volbu mezi nimi a vlastizrádnými proruskými politickými amatéry.

Levicový program – a proč nestačí

Jedna z nejvýraznějších představitelek dnešní ČSSD, ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, konstantně prosazovala program silné sociální politiky, v tuto chvíli reprezentovaný hlavně snahou o tzv. spravedlivou důchodovou reformu. I v souvislosti s loňským zrušením superhrubé mzdy hlasy ANO a ODS je tato politika čím dál výrazněji kritizována či zesměšňována jako ekonomicky neudržitelná. V poslední době se zdá, že tato kritika vede Janu Maláčovou, potažmo ČSSD, k akcentování třídního konfliktu a potřeby opatření, jako jsou progresivní zdanění a majetkové či sektorové daně a ke kritice potenciálních pravicových řešení současné situace. Toto se promítá i do nedávno představeného volebního programu ČSSD, jehož tvorbu právě Jana Maláčová zastřešovala. Vedle toho se zdá, že podobnou cestu, tedy radikálněji levicový program, zvolila letos i KSČM, se svým programem “5P”.

Nicméně pokud dnes můžeme říci, že artikulace levicových řešení už tu je, rozhodně nemůžeme říci, že by se pozice ČSSD razantně zlepšovala. V čem lze spatřovat příčiny tohoto stavu?

Jednak je to dlouhodobá snaha ČSSD skloubit vládní a opoziční roli – opoziční v tom smyslu, že strana usiluje o kritiku poměrů v zemi i hnutí ANO. Po sedmi letech ve vládě tak přichází s programem změny, který se však nemusí zdát důvěryhodný, když je strana již 7 let ve vládě a to v pozici slabšího partnera, ne jen z hlediska početního (což se týká jen tohoto volebního období), ale z hlediska reálné politické moci.

Přičemž můžeme mluvit o tom, že politická moc ČSSD se projevovala zejména ve schopnosti prosadit sociální, tedy výdajová opatření, která byla samozřejmě nákladná. Na druhou stranu však neprosadila, respektive neřešila, opatření na příjmové straně (v souvislosti s tím, že ekonomické rezorty byly obsazeny hnutím ANO) a dokonce ani nebyla schopná zabránit zrušení superhrubé mzdy. To může silnou sociální politiku znedůvěryhodňovat, neboť v této podobě je opravdu více “rozdáváním”, než přerozdělováním. Pravicová opozice pak snadno těží ze strachu lidí ze státního dluhu – na druhou stranu však již od jejích představitelů neslyšíme, že podobné sociální kroky nechtějí dělat, ale spíše, že by je dělali “jinak”.

Po sjezdu ČSSD zaznívalo, že od teď bude strana mluvit jednotně (proto také sesazení Tomáše Petříčka z postu ministra zahraničí). Nicméně toho rozhodně nebylo dosaženo – na jednu stranu tu máme progresivní Janu Maláčovou, na druhou stranu Jana Hamáčka, který v poslední době zaujal např. tím, že hned to tom, co se objevily informace o smrti Roma Stanislava Tomáše po policejním zásahu v Teplicích, okamžitě vyjadřoval, že on jednoznačně věří policii a její verzi událostí. Třetím hlasem strany je pak např. Tomáš Petříček a Jiří Dienstbier, kteří protestně odstoupili z pražské kandidátky strany, nespokojení se současným vývojem. Ani tyto různice pak ČSSD na důvěryhodnosti nepřidávají.

Jak už bylo naznačeno výše, strana doplácí také na svůj velmi omezený (předvolební) koaliční potenciál. Spolupráce s KSČM je znemožněna bohumínským usnesením, spolupráci se Zelenými pak ukončily závěry stranického sjezdu. Za jiných okolností bychom si mohli představit třeba spolupráci ČSSD s Piráty, to však v tuto chvíli vylučuje právě vládní angažmá ČSSD. Tento nedostatek přirozených politických partnerů nedává věřit, že by ČSSD byla schopná programové kroky v příštím volebním období realizovat.

Co nás čeká

Po kritice vstupu ČSSD do vlády Andreje Babiše a podpoře této vlády ze strany KSČM na radikální, neparlamentní levici vzniklo hned několik projektů, které si kladly za cíl začít dělat levicovou politiku jinak, než vidíme u parlamentních stran. Nakonec vznikly hned tři strany a hnutí – Levice, Budoucnost a Idealisté. Možná právě i tento vývoj inspiroval ČSSD a KSČM k tomu, že jejich volební programy mají zřetelnější levicový akcent.

Před těmito novými stranami je však stále úkol se skutečně politicky etablovat – a to jak na úrovni lokální, tak získat celostátní povědomí. Během příštího volebního období tedy tyto subjekty čeká růstová fáze.

Ať už se ČSSD nebo KSČM do příští sněmovny dostanou, nebo nedostanou, v následujícím volebním období by je měla v nejlepším případě čekat fáze regenerační. Naopak případné další angažmá ve vládě, v obdobné konstelaci, by pro ně bylo dokonáním díla zkázy.

V rámci této růstové a regenerační fáze bude zásadní levicová politika zdola, tedy organizování se, akce v ulicích, vstupování do lokálních kauz a budování nových spojenectví. Otázkou a výzvou také zůstávají možnosti spolupráce mezi zmíněnými levicovými subjekty. Na parlamentní i neparlamentní úrovni pak bude potřeba formulovat smysluplnou alternativu vůči politice budoucí vlády.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •