Stonewall Riots

V ranních hodinách 28. června 1969 došlo k dosud nevídaným událostem – v reakci na policejní razii v newyorském gay baru Stonewall Inn se v přilehlých ulicích čtvrti Greenwich Village spontánně shromáždili členové místní LGBT komunity k demonstraci na ochranu svých práv. Protesty, kterých se zúčastnilo několik stovek lidí, se newyorské policii rychle vymkly z rukou, a nakonec vyústily v několikadenní pouliční nepokoje. Šlo o první velké veřejné vystoupení za práva sexuálních menšin, které se dostalo na titulní strany novin, a klíčový okamžik ve zrodu LGBT hnutí. V roce 1970 se na připomínku prvního výročí Stonewallských nepokojů uskutečnily historicky první pochody Gay Pride.

Šedesátá léta 20. století byla bouřlivým obdobím, které s sebou přineslo dalekosáhlé společenské změny. Takzvaná kontrakultura (či dnes řekněme zkrátka „alternativa“) přestala být záležitostí pouze úzké skupiny inteligence a stala se poprvé masovým fenoménem. Různé dosud přehlížené skupiny se najednou přestaly bát veřejně vystoupit a demonstracemi i dalšími nátlakovými akcemi se domáhaly svých požadavků – připomeňme zejména Afroamerické hnutí za občanská práva (které v USA po sto letech od zrušení otroctví konečně vymohlo rovnoprávnost a zákaz diskriminace černošského obyvatelstva), mírové hnutí aktivizované válkou ve Vietnamu a dalšími imperialistickými konflikty, či s ním prolnuté levicové studentské hnutí, vrcholící po celém světě okupačními stávkami na univerzitách v „revolučním“ roce 1968. Asi proto nepřekvapí, že toto období je i časem vzniku širokého LGBT hnutí, jehož kolébkou byly především USA.

Organizované násilí

Odvěká diskriminace homosexuálů nabyla v USA na přelomu 40. a 50. let minulého století organizovanou, institucionalizovanou podobu. Během smutně proslulého období tzv. McCarthyismu a s ním spojených honů na komunisty a všude tušené sovětské špiony, byli homosexuálové kvůli své snadné vydíratelnosti a údajné „emoční nestabilitě“ považováni za bezpečnostní riziko. Podle pojmu red scare (“rudá panika“) se pro tuto všeobecnou podezíravost vůči homosexuálům někdy používá pojem lavender scare, čili „levandulová panika“, podle pejorativního označení lavender lads („levanduloví hoši“)[1]. Během rozsáhlých čistek, které zasáhly státní správu, armádu, či školství, byli vedle komunistů a dalších osob podezřelých z neamerické činnosti propuštěni i stovky až tisíce skutečných, či domnělých homosexuálů. Velký bratr zasahoval mnoha americkým občanům do soukromého života, když paranoidní FBI (jejíž všemocný ředitel J. Edgar Hoover byl paradoxně pravděpodobně sám skrytý homosexuál) vedla seznamy známých homosexuálů, jimi navštěvovaných podniků či osob, se kterými se stýkali.

Podobu organizovaného násilí pak nabyly praktiky americké psychiatrie, která homosexualitu oficiálně vedla od roku 1952 jako duševní poruchu, jejíž „léčba“ (tzv. conversion therapy) spočívala v celé škále děsivých metod od ponižující verbální psychoterapie, přes léčbu nebezpečnými psychofarmaky, až po pověstné elektrošoky, kastraci a v krajním případě i lobotomii, která u pacientů vedla k nevratnému poškození mozku (tyto praktiky byly tehdejší americkou psychiatrií používány obecně při potírání „asociálního chování“, jak je znázorněno v knize Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem, později zfilmované Milošem Formanem). Nic na tom bohužel neměnil ani fakt, že mylné premisy, na kterých stála tato zhoubná psychiatrická praxe, byly několikrát jednoznačně vědecky vyvráceny. Již v roce 1948 byla zveřejněna slavná studie amerického psychologa Alfreda Kinseyho o sexuálním chování mužů[2], ve které zavedl svou známou škálu sexuálního chování, na níž se drtivá většina z více než 5 tisíc respondentů umístila mimo oblast vyhraněné sexuální orientace – např. různou homosexuální zkušenost mělo v dospělosti 37 % dotázaných mužů, v dospívání až 60 %. Tzv. Kinseyho zprávy (které v roce 1953 doplnila obdobná studie o sexuálním chování žen) vyvolaly v pokrytecké americké společnosti šok, Kinsey se kvůli nim dostal do hledáčku FBI a byl obviňován z toho, že se snaží rozvrátit tradiční americkou rodinu (rozsáhlá štvanice se nakonec podepsala na Kinseyho předčasné smrti v roce 1956). V roce 1956 pak publikovala americká psycholožka Evelyn Hooker další převratnou studii[3], ve které na základě svého výzkumu prokázala, že z hlediska emoční i duševní stability neexistuje mezi heterosexuály a homosexuály žádný rozdíl. Navzdory těmto a dalším výzkumům však uváděla Americká psychiatrická asociace homosexualitu na svém seznamu oficiálních psychických poruch až do roku 1974. 

Z právního hlediska pak zůstával v USA i v 60. letech pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví trestným činem (stejně jako ve většině ostatních světových zemí). V duchu puritánské tradice byl v trestních zákonech jednotlivých amerických států označován obecným náboženským termínem „sodomie“, pod který spadal anální a orální sex obecně (v některých státech byly tyto sexuální praktiky zakázány dokonce i mezi osobami opačného pohlaví, byť by byly v manželském svazku), stejně jako jiné „nepřirozené“ sexuální aktivity, včetně pohlavního styku se zvířaty. Při usvědčení a odsouzení hrozilo pachateli za tento trestný čin i mnohaleté vězení (v některých státech až doživotní), či nucené práce. Jedinou výjimku představoval stát Illinois, kde byl homosexuální styk dekriminalizován v roce 1962 (ve stejném roce byl mimochodem dekriminalizován i v Československu). Reálně se tento postih většiny lidí nedotýkal, protože ve svých domovech byli chráněni ústavním právem na soukromí, takže je nešlo dost dobře usvědčit, ve velkých městech však byli běžnou praxí policejní provokatéři, kteří na veřejných místech (v barech, v parcích, či na veřejných toaletách) lákali vytipované muže k sexuálním aktivitám, aby je následně zatkli. V nesnadném postavení byli také transgender lidé a transvestité, protože různé vyhlášky zakazovaly nosit na veřejnosti oděvy typické pro opačné pohlaví, za což hrozilo zatčení pro veřejné pohoršování.     

Nesmělé začátky

Již v 50. letech začaly vznikat v USA organizace na ochranu zájmů LGBT komunity. Jejich přirozeným centrem se stala Kalifornie, konkrétně velkoměsta Los Angeles a San Francisco, pověstná svou nezávislou (beatnickou) scénou a liberálním ovzduším. Mezi první místní LGBT spolky patřily Mattachine, založený roku 1950 v Los Angeles skupinou kolem komunistického aktivisty Harryho Haye, a Daughters of Billits (neboli DOB), založený roku 1953 komunitou lesbických žen v San Franciscu. Aktivita těchto prvních tzv. homofilních skupin ještě nebyla orientována konfrontačně a jejich proklamovaným cílem byla asimilace homosexuálů do většinové společnosti – politika naprosto odlišná od dnešního LGBT hnutí, které naopak oslavuje společenskou rozmanitost a individualitu. Na místo demonstrací se tak zmíněné spolky soustředily především na vzdělávací a informační kampaň, jejímž cílem bylo ukázat, že homosexuálové se nijak neliší od ostatních občanů. Z toho důvodu nebyli například jejich členové úplně nakloněny vizuálním projevům v podobě tzv. drag, tedy stylizování se do opačného genderu prostřednictvím šatů a líčení (tedy ženské šaty u drag queens a mužské šaty u drag kings). Problematiku transgender osob pak tyto spolky dlouhou dobu přehlížely jako okrajovou a jejich cíle považovaly v dané situaci za neuskutečnitelné.

Prvním drobným úspěchem hnutí bylo vítězství v soudním sporu proti Poštovnímu úřadu USA, který odmítal doručovat poštou předplatitelům magazín LGBT spolku ONE, Inc. kvůli nařčení z jeho obscénnosti – Nejvyšší soud USA v roce 1958 rozhodl ve prospěch magazínu s poukazem na svobodu projevu[4].

K první veřejné akci na ochranu práv sexuálních menšin nakonec došlo zcela spontánně a neorganizovaně, bez iniciativy obou zmíněných spolků. Nebyl záležitostí městských intelektuálů, ale lidí „z ulice“. Je spojen se jménem kavárny Cooper Do-nuts v centru Los Angeles, která byla oblíbeným podnikem mezi místní LGBT komunitou a místem setkávání různých lidí pohybujících se na okraji tehdejší společnosti, včetně drag queens a mužských prostitutů, díky čemuž poutala pozornost policie. V květnu 1959 se zde při jedné z obvyklých kontrol pokusila policie zatknout několik lidí, což vyvolalo odpor u ostatních návštěvníků – po policistech začali házet talíře a šálky s nápoji (část zatčených díky tomu zvládla utéct) a celá událost nakonec přerostla v menší pouliční nepokoje. K podobným incidentům docházelo v Kalifornii i v dalších letech: v roce 1966 vyvolala policejní šikana v kavárně Compton’s Cafeteria pouliční nepokoje v San Franciscu, v roce 1967 se pak situace opakovala při policejní razii v klubu Black Cat Cavern na Sunset Boulevard v Los Angeles. Všechny tyto akce svým průběhem předznamenaly pozdější Stonewall Riots.   

Na východním pobřeží vznikly první LGBT spolky o něco později. V roce 1958 byla v New Yorku založena místní pobočka DOB, v jejímž čele stanula aktivistka Barbara Gittings, v roce 1961 pak byla ve Washingtonu DC založena pobočka Mattachinu. K jeho nejvýraznějším gay-aktivistům patřil Frank Kameny- v roce 1957 ztratil práci, když byl kvůli své homosexuální orientaci propuštěn z armády USA (pro kterou pracoval jako vojenský kartograf), a proti výpovědi se bránil soudní cestou; případ se nakonec dostal až k Nejvyššímu soudu, který však jeho žalobu zamítl. Kameny později ve spolupráci s Barbarou Gittings organizoval jedny z prvních veřejných demonstrací za práva LGBT osob na území USA. 17. dubna 1965 uspořádaly Mattachine a DOB první LGBT demonstraci před Bílým domem, o den později pak před sídlem OSN v New Yorku. Od roku 1965 pak oba spolky rovněž organizovaly pravidelné demonstrace na den nezávislosti (4. července) před Independence Hall ve Philadelphii pod názvem Annual Reminder. V duchu výše zmíněné politiky daných spolků se však při nich demonstranti snažili vypadat co nejvíce „normálně“ – byl kladen důraz na přísný dress code v podobě obleků a kravat u mužů a dlouhých šatů u žen (cílem bylo dosáhnout toho, aby LGBT aktivisté nešli vizuálně odlišit od přítomných politiků) a pořadatelé úzkostlivě dbali na to, aby účastníci nebudili veřejné pohoršení, takže přítomným homosexuálním párům zakazovali držet se za ruce.   

Newyorská LGBT scéna

Newyorská Greenwich Village (pro místní pouze „Village“) je již od začátku 20. století proslavená jako čtvrť bohémů a volnomyšlenkářů (jen pro ilustraci – ve stejné době, kdy byla v Praze „vyhlášena“ Svobodná republika Žižkov, zde skupina umělců v čele s Marcelem Duchampem vyhlásila ze střechy vítězného oblouku na Washington square vznik Svobodné republiky Greenwich Village). Není proto divu, že ve zdejším liberálním prostředí nalezli své útočiště i členové LGBT komunity, kteří se sem začali ve velkém stěhovat ve 20. letech. V té době zde začaly vznikat i první podniky orientované na LGBT klientelu, které většinou vlastnila a provozovala newyorská mafie.

Dnes to zní trochu podivně, ale mafie vlastnila prakticky veškeré gay bary[5] v New Yorku ještě na konci 60. let. Pouze mafie totiž dokázala díky svým klientelisticko-korupčním vazbám zajistit u příslušných úřadů souhlas k provozu takto zaměřených podniků a jejich tichou toleranci. Mafii k tomu nevedly žádné velké sympatie k LGBT komunitě, její motivace byla pochopitelně čistě ekonomická – stejně jako v případě prostituce, či prodeje drog (a kdysi i alkoholu za prohibice) pouze reagovala na společenskou „poptávku“ po zákonem zakázaných službách. Nápoje v těchto podnicích byly předražené a hygienické podmínky zde byly často na otřesné úrovni, takže měly většinou nevalnou pověst. Různé politické garnitury na newyorské radnici se několikrát pokusily tyto podniky zlikvidovat, vždy však neúspěšně. V 60. letech se na to politici pokusili jít byrokraticky – příslušné úřady podezřelým podnikům jednoduše odebíraly licence na prodej alkoholu, což je mělo přivést do existenčních potíží. Mafie si s tím však samozřejmě dokázala snadno poradit a chybějící licence v gay barech nahrazovala pravidelnými úplatky spřízněným policejním důstojníkům (pro tuto pravidelnou týdenní platbu v obálkách se vžil výraz „gayola“), kteří pak zajistili, že policie v daných podnicích prodej alkoholu nekontrolovala. Přesto však docházelo v těchto podnicích k častým policejním raziím, které se soustředily na „nemravné chování“ jejich hostů. Při takové typické razii byla zábava v podniku násilně utnuta a návštěvníci byli v duchu gestapácké selekce seřazeni do řady, kde byli bez zjevného důvodu lustrováni – ti, kteří byli dle mínění policistů nevhodně oblečeni (zejména transgender lidé a osoby s různým drag oblečením) pak byli na místě zadrženi a po ponižující proceduře, při které jim bylo na toaletách úředně „zkontrolováno“ pohlaví, pak byli odvlečeni na policejní stanici. To vše samozřejmě bylo ze strany policistů doprovázeno obvyklou brutalitou, jak verbální, tak fyzickou. Mafiánští majitelé podniků přijímali tuto policejní šikanu svých hostů se zjevnou lhostejností.

Gay bar Stonewall Inn na adrese 51 a 53 Christopher street v tomto ohledu nebyl výjimkou. Vlastnila jej mafie, konkrétně rodina Genovese – jedna z pověstné „pětky“ nejmocnějších italsko-amerických mafiánských rodin v New Yorku. Ve své době šlo o jediný gay bar v New Yorku s tanečním parketem, díky čemuž byl příslušníky LGBT komunity hojně navštěvovaný (většinu jeho návštěvníků tvořili homosexuální muži, lesby jej navštěvovaly spíše ojediněle). Ze stejného důvodu však budil i nepřiměřenou pozornost policie, která v pohybu na parketu spatřovala „nevhodné doteky“, které byly porušením mravnostních předpisů, a razie zde proto probíhaly dost často.      

Nepokoje v New Yorku

Předehrou ke Stonewallským událostem byl pohřeb hollywoodské herečky a zpěvačky Judy Garlandové v pátek 27. června 1968. Garlandová byla velice oblíbená mezi americkou gay-komunitou, kterou jako jedna z mála tehdejších celebrit otevřeně podporovala (její píseň Over the Rainbow byla údajně inspirací pro duhovou vlajku LGBT hnutí), a její pohřeb tak nabyl podoby tiché demonstrace za práva LGBT menšiny.Zúčastnilo se jej několik tisíc lidí a spousta z účastníků odsud odcházela „vnitřně posílena“, což se dost možná promítlo v následujících nočních událostech.

V noci z pátku na sobotu 28. června 1969 totiž došlo v podniku Stonewall Inn k další policejní razii. Okolo půl druhé ráno se v podniku nacházelo přes 200 lidí, když do něho vtrhla skupina osmi policistů pod velením zastupujícího inspektora Seymoura Pinea. Pravidelní návštěvníci, unaveni častou policejní šikanou, se tentokrát odmítali podrobit obvyklé proceduře a nastaly průtahy. Policisté tváří v tvář několikanásobné přesile sice nakonec upustili od záměru všechny pozatýkat a většinu přítomných propustili, ti se však oproti dosavadním zvyklostem odmítli rozejít a začali se shromažďovat na ulici před podnikem na výraz protestu a solidarity se zadrženými. Na policisty zprvu pouze bučeli a posměšně pokřikovali, ale jak jejich počet postupně mohutněl, začalo shromáždění nabývat charakter spontánní demonstrace, ke které se přidávali i náhodní kolemjdoucí a lidé dorazivší z ostatních podniků čtvrti Greenwich Village, kam se donesly zprávy o událostech. Na místě se nakonec podle odhadů shromáždilo 500 – 600 lidí (z nichž již zdaleka ne všichni byli členové LGBT komunity), kteří skandovali hesla typu „Gay Power!“ a zpívali protestní píseň We Shall Overcome (v české verzi Jednou budem dál), která byla hymnou hnutí za občanská práva.

Atmosféra na místě začala houstnout po příjezdu policejních antonů, do kterých začali být z podniku násilně odvlékáni zatčení. Podle nepotvrzené legendy pomyslnou jiskru zažehla zatýkaná lesbická aktivistka a umělkyně Stormé DeLarverie, která měla údajně směrem k davu zakřičet: „Proč s tím něco neuděláte, lidi?“. Dav se v každém případě nakonec dostal do konfliktu s policií, které se situace rychle vymkla z ruky a na místě vypukly násilné nepokoje – demonstranti házeli po policistech mince (symbolicky na protest proti jejich zkorumpovanosti), či skleněné lahve od nápojů a pokusili se převracet policejní automobily, při tom se jim podařilo část zatčených osvobodit. Za této situace se mnohonásobně přečíslení policisté dali na ústup – ti ve vozidlech z místa ujeli, zbylí se zabarikádovali v podniku Stonewall Inn, kam s sebou násilně odvlekli několik zadržených demonstrantů. Rozzuřený dav pak vzal budovu útokem – z chodníku byl vytržen parkovací automat, kterého bylo použito jako beranidla, do oken létaly popelnice, kameny, cihly, a nakonec i zapálené odpadkové koše. Na místo byly povolány policejní pořádkové jednotky, jejichž příslušníkům (vybaveným přilbami a obušky) se nakonec podařilo dav demonstrantů brutálně rozehnat a vytlačit do okolních ulic. Okolo čtvrté hodiny ráno byly nepokoje zdánlivě potlačeny, dohromady bylo zatčeno 13 lidí. 

Následující den, v sobotu 28. června, referovaly o nočních událostech všechny newyorské noviny. Lidé se zastavovali před zdemolovaným podnikem Stonewall Inn a diskutovali s účastníky nočních nepokojů, kteří se i po rozehnání shlukovali v menších skupinkách na okolních náměstích a v parcích, na zdech ulic se objevovala nasprejovaná hesla. Večer se pak před Stonewallem sešli demonstranti znovu a tentokrát jich zde bylo již přes tisíc (podle některých svědectví dokonce několik tisíc). Prakticky se opakovala situace z předešlé noci – zpočátku pokojní demonstranti se dostali do střetu s policií, na ulicích opět vzplály odpadkové koše, a nakonec musely být opět povolány pořádkové jednotky, které protestující násilně rozehnaly; nepokoje se opět podařilo potlačit až okolo 4 hodin ráno.

Fakt, že příslušníci utlačované LGBT menšiny takto rázně vystoupili na ochranu svých práv a spustili nepokoje trvající více dnů po sobě, vyvolal po celé Americe šok. Beatnický básník Allen Ginsberg, člen LGBT komunity v Greenwich Village, to nadšeně vyjádřil slovy: „Gay Power! Je na čase, abychom byli slyšet. Buzíci ztratili ten ustrašený výraz, který měli po desetiletí.“[6] Ne všichni členové komunity však přijali události s nadšením. Mnohým vadilo použité násilí, těm konzervativnějším i vizuální výstřelky zúčastněných drag queens. Samotný Mattachine přijal protesty velice zdrženlivě, jeho představitelé se totiž obávali, že podobná vystoupení mohou věci LGBT pouze uškodit – jak se vyjádřil jeho představitel Randy Wicker: „Vřeštící dámičky rozkopaly všechno, co jsem chtěl, aby si lidé mysleli o homosexuálech (…). Vypadáme teď jen jako banda neukázněných, nevkusných a laciných drag queens z Village.“[7] 

Village Voice otiskl 3. července články zavedených LGBT publicistů H. Smithe a L. Truscotta, ve kterých detailně rozebírali události předchozích dnů – účastníky protestů označili za „buzíky s nakroucenými rty“ a jejich vystoupení za „víkendové šílení“[8]. Proslulý kulturní týdeník, který patřil k nejotevřenějším a nejvlivnějším nezávislým periodikům v zemi a ztělesňoval liberálního ducha Greenwich Village, se kvůli tomu stal nečekaným terčem nenávisti. Po několika dnech relativního klidu vyšli lidé do ulic znovu – v reakci na článek se sešel před budovou redakce rozzuřený dav, který se ji pokusil vypálit. Následovaly další pouliční násilnosti, při kterých bylo zdemolováno několik výloh v okolí, nebyly však již tak intenzivní jako ty o víkendu. Pak celé nepokoje v New Yorku utichly.

Klub Stonewall Inn přežil policejní razii i utrpěné škody, nepřežil však rostoucí nechuť LGBT komunity ke klubům vlastněným mafií. Již během nepokojů se po Greenwich Village začaly masově šířit letáky aktivistů C. Rodwella a F. Sargeanta s názvem Get the Mafia and Cops Out of Gay Bars, které upozorňovaly, že mafiánští majitelé jsou jedna parta se zkorumpovanou policií, a vyzývaly k bojkotu těchto klubů. Stonewall Inn tak musel do konce roku pro nezájem zavřít.

Zrod LGBT hnutí

Ať už si o Stonewallských nepokojích dnes myslíme cokoli, jedna věc je jistá – dosud přehlížená LGBT komunita poprvé výrazně upozornila na problém svých práv a dostala se na titulní stránky novin. Mnoho homosexuálních, bisexuálních a transgender lidí po celém světě, kteří dosud svou sexuální orientaci před okolím skrývali, nyní náhle s úžasem pochopili, že „v tom nejsou sami“ a že se již nemusejí bát promluvit. Dosud nepočetné LGBT spolky, omezené na liberální americká velkoměsta, nyní začaly vznikat po celé zemi jako houby po dešti – zatímco v roce 1969 jich v USA existovaly pouhé desítky, o rok později tu byly již stovky různých LGBT spolků, další začaly vznikat i v Kanadě, západní Evropě, či Austrálii. Pod vlivem událostí došlo také k zásadnímu přehodnocení jejich dosavadní taktiky – cílem LGBT hnutí od té doby již není splynutí s většinovou společností, ale dosažení tolerance své odlišnosti.     

Zavedené spolky typu Mattachinu, které byly spíše uzavřenými skupinkami městských intelektuálů, začaly být v tomto směru pro mnohé LGBT aktivisty málo radikální. Již v červenci 1969 byla v New Yorku založena revoluční organizace Gay Liberation Front (GLF). Od všem dosavadních LGBT spolků se lišila už jen tím, že měla v názvu slovo „Gay“. Její členové se netajili svými radikálně levicovými názory (název ostatně evokoval plný název Vietkongu – Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu) a účastnili se protiválečných demonstrací i akcí organizovaných černošskou revoluční stranou Černí panteři. GLF se však nakonec ukázala být jako neživotaschopná, její činnost se vyznačovala chaotickou organizací a nekonečnými ideologickými spory na téma boje proti kapitalismu. V prosinci 1969 se proto od ní oddělila Gay Activists Alliance (GAA), která byla více organizovaná a soustředila se výhradně na problematiku postavení LGBT. Jejím přínosem byl především vynález účinné taktiky protestu nazývané „zap“ (hovorový výraz lze volně přeložit jako „přepad“, či „nečekaný úder“) – ta spočívala v přímé konfrontaci s konkrétními politiky a jinými veřejnými činiteli, kterým byly napřímo pokládány otázky ohledně postavení LGBT osob. Tyto nátlakové akce zahrnovaly např. protesty v sedě ve veřejných budovách, či hlasitou účast v televizních debatách, a jejich cílem bylo dosáhnout mediální pozornosti. Díky taktice „zap“ bylo dosaženo mimo jiné toho, že oficiální představitelé Americké psychiatrické asociace nakonec v roce 1974 (po několika letech nátlakových akcí) konečně rozhodli o vyškrtnutí homosexuality ze seznamu duševních poruch.

Přesně rok po Stonewallských událostech, ve dnech 27. a 28. června 1970, se u příležitosti jejich prvního výročí konaly v některých amerických městech pochody za práva LGBT osob, pojmenované Christopher Street Liberation Day. Pochody se od té doby konají každý rok ve městech po celém světě a vešly ve známost jako Pride Parade, či Gay Pride, tedy „Pochody gay hrdosti“. První ročník proběhl ve 4 amerických velkoměstech s početnou LGBT komunitou – v New Yorku, Chicagu, Los Angeles a San Franciscu, do dalšího ročníku v roce 1971 se již zapojily i LGBT spolky v některých evropských metropolích (Paříž, Londýn, Berlín, Stockholm). Dnes se pochody hrdosti konají v městech po celém světě za účasti milionů lidí. V roce 2019, na 50. výročí událostí, se jen pochodu v New Yorku (nazvaného Stonewall 50 – WorldPride) zúčastnilo mezi 4 a 5 miliony lidí.

Dosažení rovnoprávnosti

A jaký byl další vývoj zápasu za zrovnoprávnění LGBT osob v USA?

Od roku 1971 začal být konečně stejnopohlavní sexuální styk postupně dekriminalizován v jednotlivých amerických státech. Zatímco na začátku 70. let byl legální pouze v jednom státě (Illinois), do konce 70. let jej legalizovalo již 25 (tj. polovina) amerických států. S rokem 1971 je mimochodem spojena i významná kulturní událost – do oficiální distribuce byl uvolněn první gay pornofilm Boys in the sand, který znamenal skutečný milník v sexuální revoluci. Ve stejném roce také kandidoval Frank Kameny jako první LGBT aktivista do amerického kongresu (v mimořádných volbách do Sněmovny reprezentantů za nově zřízený obvod District of Colombia však neuspěl).  

Dalším přelomem je pak rok 1977, kdy byl první otevřeně LGBT politik zvolen do zastupitelského sboru – byl jím právník Harvey Milk, který byl zvolen do městského zastupitelstva Los Angeles. O rok později byl společně se starostou zastřelen v budově radnice svým psychicky narušeným kolegou.

V 80. letech nastal určitý útlum v podobě „konzervativní vlny“, která se přehnala západním světem, a kterou symbolizovalo zvolení Ronalda Reagana americkým prezidentem, pandemie viru HIV navíc v USA přispěla k nárůstu nesmyslné homofobie. V roce 1986 propásl Nejvyšší soud historickou šanci a neshledal trestní zákony zakazující v některých státech homosexuální styk za protiústavní[9]. Dosažení rovnoprávnosti pro LGBT osoby v USA na dlouhou dobu uvázlo na mrtvém bodě.

Ač je to již dnes k nevíře, ještě v roce 2003 byl homosexuální styk trestným činem ve 14 amerických státech – především na puritánském jihu, i když nejtvrdší tresty paradoxně ukládaly zákony ve státech Idaho a Michigan. V Idahu jste tak mohli být za „sodomii“ teoreticky odsouzeni na doživotí, v Michiganu vám pak hrozilo 15 let vězení a doživotí v případě recidivy. Teprve ve zmíněném roce 2003 Nejvyšší soud konečně přehodnotil své dřívější rozhodnutí a trestní postihy zakázal pro rozpor s právem na soukromí.[10]

V té době již některé americké státy umožňovaly uzavírat párům stejného pohlaví civilní svazky (Domesthic Partnership, tj. obdoba registrovaného partnerství) – jako první Kalifornie od roku 1998. V roce 2004 pak Massachussets jako první stát rovnou umožnil těmto párům uzavírat plnoprávné manželství. Historickým milníkem byl rok 2015 a slavné soudní rozhodnutí ve sporu Obergefell vs. Hodges, ve kterém přiznal Nejvyšší soud právo uzavírat stejnopohlavní manželství všem občanům USA na základě ústavního práva na rovnost práv. V roce 2017 pak Nejvyšší soud přiznal stejnopohlavním párům právo adoptovat děti.

Teprve v roce 2020 Nejvyšší soud zakázal[11] na federální úrovni diskriminaci LGBT osob v zaměstnání (dostatečné antidiskriminační zákony jsou totiž k dispozici jen v necelé polovině amerických států). Ostře sledovaná byla především situace v americké armádě, ve které od roku 1993 platila kontroverzní politika Don’t Ask, Don’t Tell, podle které sice LGBT osoby mohly v armádě sloužit, nesměly se však ke své orientaci otevřeně hlásit; v roce 2011 byla tato politika prezidentem Obamou zrušena a od té doby mohou sloužit v armádě i otevření homosexuálové a bisexuálové. Od letošního roku (2021) mohou v americké armádě nově sloužit i otevřeně transgender lidé.

 Co se týče dalších práv trans lidí, úředně uznaná změna pohlaví v podobě jeho změny na rodném listě, je zákonem umožněná v 48 státech (výjimkou je Tennessee a Idaho, kde je však možná na základě soudního precedentu). Nebinární osoby nemusí uvádět žádné pohlaví na úředních dokumentech v celkem 25 amerických státech (na průkazech totožnosti smí mít v kolonce pohlaví označení „X“). Můžeme tedy říct, že z hlediska platné legislativy patří dnes USA v otázce práv LGBT osob k nejpokrokovějším zemím na světě, skutečná situace se však dost podstatně liší stát od státu – především na jihu LGBT osoby stále čelí tradičním předsudkům.

 Asi největší problém dnes představuje pseudovědecká „léčba homosexuality“, tj. již výše zmíněná conversion therapy. Přestože už nepoužívá tak hrůzné praktiky jako v minulosti a omezuje se pouze na psychoterapii, je dobrovolná jen zdánlivě – často ji musí podstupovat i děti a mladiství, které do ní nutí jejich rodiče. Při této „terapii“ zažívají často pocity ponížení, které u nich mohou vést k vážným psychickým problémům, vrcholícím v některých případech i pokusy o sebevraždu. Conversion therapy pro nezletilé osoby dnes totiž zakazuje pouze 20 z 50 amerických států.      

—————

Odkazy

Making Gay History – série podcastů dostupná na www.makinggayhistory.com

stonewallforever.org – stránky památníku Stonewall Inn

Stonewall Uprising (2010) – dokument o událostech,

Stonewall (2015) – hraný film s fiktivní ústřední zápletkou

Literatura

B. D. Adam: The rise of a gay and lesbian movement (1987)

D. Deitcher: The question of equality : lesbian and gay politics in America since Stonewall (1995)

N.C. Edsall: Toward Stonewall : homosexuality and society in the modern western world (2003)


[1]     Viz kniha amerického historika Davida K. Johnsona The Lavender Scare (2004)

[2]     Sexual Behavior in the Human Male, 1948

[3]     The Adjustment of the Male Overt Homosexual, 1956

[4]     Rozhodnutí ve sporu ONE, Inc. vs. Olsen

[5]     Pojem gay bar používám v souladu s americkou zvyklostí jako obecný zastřešující termín pro podniky zaměřené primárně na LGBTQ+ klientelu. V jeho rámci můžeme rozlišovat různé typy podniků jako např. gay club, gay pub, queer bar, lesbian bar, drag bar, dyke bar apod.

[6]     D. Teal: The Gay Militants (1971)

[7]     M. Duberman: Stonewall (1993)

[8]     H. Smith: Full Moon Over The Stonewall, L. Truscott: Gay Power Comes to Sheridan Square;

 Village Voice vol. XIV, No. 38  

[9]     Rozhodnutí ve sporu Bowers vs. Hardwick

[10]   Rozhodnutí ve sporu Lawrence vs. Texas

[11]   Rozhodnutí ve sporu Bostock vs. Clayton County