Budoucnost levice bez emancipace?

V roce 2020 vydala Masarykova demokratická akademie sborník s názvem „Budoucnost levice bez liberalismu“. Přispělo do něj patnáct autorů, kteří jsou většinou řazeni k takzvaně „konzervativní levici“.  Někteří jsou autory zvučných jmen, jako Jan Keller, Ilona Švihlíková, Matěj Stropnický nebo Michael Hauser. Palebná síla autorů je tedy docela velká a je třeba na sborník na levici reagovat.

Je však nutno předem říci, že rozptyl názorů autorů sborníku je poměrně velký, a to i přes společnou platformu, která je vyjádřena v úvodu a ve společných textech „Co se stalo s levicí“ a „Teze za spravedlivou společnost“.

Nejprve se podívejme na to, co se říká v oněch společných textech. Zde je třeba ocenit, že autoři vyzdvihují přerozdělování ve prospěch námezdně pracujících a požadují tak radikální opatření, jakým je ekonomická demokracie, zahrnující zaměstnaneckou participaci (s. 26), což podle nich povede k emancipaci. Vedou však k emancipaci opatření, navrhovaná autory, ve svém celku?

Zde je třeba se pozastavit nad tezemi jako „Národ je klíčovou identitou, která jako jediná umožňuje v dnešní době mobilizaci, překlenuje minulost a současnost a dokáže tvořit budoucí vizi. Stát jako institucionální vyjádření národa uskutečňuje jeho aspirace.“ (taktéž s. 26). Se vší razancí je třeba prohlásit, že národ by pro socialisty neměl být žádným pozitivním referenčním bodem. Pokud se kdy myslitelé autentické levicové tradice vztahovali pozitivně k národu, vždy tak činili jen s ohledem na obranu utlačovaného národa národem imperiálním, protože socialisté jsou proti každému útlaku. Jakýkoli jiný postoj znamená překročit pomyslnou hraniční čáru a zařadit se po bok „vlastenců“, které v současné době představují strany jako SPD, Trikolóra a DSSS. Bohužel plná „vlastenců“ je i KSČM a ČSSD, které na své nelevicové postoje doplatily při posledních parlamentních volbách.

Navíc je zde naprosto neproblematicky předjímána povaha státu. Ten je považován za jakýsi neutrální nástroj, který jako jediný (sic!) může být vyjádřením kolektivních aspirací. V té druhé části bychom s tvrzením neměli problém, jen s tím rozdílem, že tím kolektivem je kapitalistická třída, nikoli lidové vrstvy, jak se domnívají autoři. Moderní kapitalistický stát vznikl jako nástroj národních buržoazií. Silné socialistické hnutí v českých zemích si při vzniku Československa v roce 1918 sice vynutilo řadu progresivních reforem, jako byla osmihodinová pracovní doba, ale to na povaze státu nic neměnilo a nemění. Stejně tak po roce 1945 nebyla vlna znárodňování velkého průmyslu v rozporu s kapitalistickou povahou státu a nepřestala jí být ani po únoru 1948. Přes jazyk oblečený do marxistických hesel nevznikla společnost socialistická. Nebyla odstraněna námezdní práce a pracující stále neměli přímou kontrolu nad svou prací a svými životy. Nedílnou součástí stalinského režimu i v jeho pozdějších fázích bylo vypjaté národovectví. Odtud pak u části levice tak rozšířené směšování národa s lidem či s pracujícími.

Myšlenkové podobnosti s krajní pravicí autoři sborníků ještě potvrzují tezemi jako „Na druhou stranu těm, kteří se ze společnosti úmyslně vyčleňují, aby žili na její úkor, může nabídnout jen omezení. Jde o asociální zlomek procenta ze samotného vrcholu společnosti a rovněž o asociálních několik procent z jejího dna. Obě skupiny zneužívají záměrnou laxnost liberálního státu. Ti první zneužívají všeobecné mobility osob, zboží a kapitálu k úniku z jakékoliv společenské odpovědnosti a k nebezpečné koncentraci ekonomické moci, ti druzí zneužívají sociální podporu jako prostředek k asociálnímu životu.“ (s. 25) Co jiného to je, než „soft“ řečí vyjádřený souhlas s Okamurovým tirádami proti nepřizpůsobivým a menšinám, které podle společného stanoviska sborníku „Musejí také sdílet loajalitu vůči většině, ať už s ní souhlasí nebo nikoliv…. S tímto vědomím je třeba také přistupovat k regulaci mimoevropské migrace“ (s. 26)!

Autoři tak zdánlivě formulují radikální stanovisko proti bohatým elitám, proti kterým je potřeba se vymezit, ale nezapomenou i na obětního beránka těch vyloučených. Je to alibismus, protože proti bohatým nic nezmůžou, a útoky na vyloučené se tak zařazují do politického mainstreamu. Není náhodou, že boj proti „nepřizpůsobivým“ poprvé formulovala ODS.

Stejně tak pomrkávání a minimálně podsouvání konspiračních teorií o západní migraci, která narostla do míry, že se z komunit přistěhovalců stal stát ve státě, je intelektuální kapitulací před krajní pravicí. Místo analýzy sociálního vyloučení a selhání sociálních politik daných států (jako v případě Francie), se autoři dopouštějí použití xenofobní představy „těch druhých“, jako čehosi cizorodého, co bude buď bezpodmínečně loajální k celku, nebo to bude potlačeno.

Podobné teze se pak prolínají také příspěvky jednotlivých autorů sborníku. Tak Oskar Krejčí staví na roveň kapitalistickému vykořisťování „parazitování na sociálních programech“ (s. 36), Michalovi Ševčíkovi vadí, že musí být revidována „rodina, jež se skládá ze ženy, muže a dětí“, která má „obrovský význam a je určitě spojencem poctivé levicové politiky“ (Bedřich Engels se obrací v hrobě!), podle Jana Kellera, který psal xenofobní komentáře do Práva během uprchlické krize, „bezmezná otevřenost cizímu a absence hranic ohrožuje klasického voliče levice v jeho identitě, zpochybňuje jeho způsob života, zvyky a preference.“ (s. 54) K tirádám konspirátorů v jejich tažení proti Georgi Sorosovi se pak připojuje Petr Drulák (s. 68).

Klíčový ve sborníku je podle našeho názoru příspěvek Petra Kužela. Ten se dotknul podstaty problému, když napsal: „Příslušníci liberální levice obvykle radí, že je třeba, aby levice řešila obě roviny – ekonomickou i kulturní – a aby překonala tzv. binární myšlení. Tato dobře míněná rada, která hezky funguje na papíru, má nicméně tu vadu na kráse, že nefunguje prakticky. K tomu, aby levice prosadila razantní ekonomicko-sociální změny ve prospěch neprivilegovaných vrstev, musí získat jejich silnou podporu. Nicméně průnik množin těch, kdo jsou v ekonomických otázkách socialisty a v kulturních zároveň liberály, je tak malý, že tvoří téměř prázdnou množinu.“ (s. 92)

Ačkoliv se jako autoři této recenze nehlásíme k liberální levici, ale k revolučnímu marxismu, řadíme se k pomyslným rádcům. Je třeba bojovat proti ekonomickým nerovnostem, a zároveň proti útlaku rasovému, genderovému, za práva LGBT osob atd., za prvé proto, že útlak menšin je nehumánní sám o sobě, za druhé proto, že brání skutečné emancipaci lidstva, protože rozděluje pracující třídu a svádí hněv vykořisťovaných na obětní beránky. A že je takových autentických levičáků v ČR málo? Není divu, když kulturně xenofobní je celý establishment, od prezidenta Zemana a bývalého premiéra Babiše po KSČM a ČSSD (a proč by tyto levicové strany volili xenofobní voliči, když mohou jít od kováříčka ke kováři?). Jak správně píše Matěj Stropnický: „Dělnické hnutí vzdělávalo své příslušníky sto let, než po nich mohlo solidaritu požadovat, toto vzdělávání a utváření ,třídního vědomí‘ tu posledních třicet let zcela absentuje.“ (s. 81) Tento požadavek trpělivé práce zdola platí však v rovině ekonomické i kulturní. A je úkolem především socialistické levice, aby v teorii i praxi spojovala boj proti různým formám útlaku s tím vědomím, že jejich primárním zdrojem zůstává kapitalistická společnost s jejím ekonomickým vykořisťováním. Právě budování tohoto třídního vědomí pak může vést k emancipaci.

Teze tzv. konzervativní levice jsou trojským koněm kapitálu na levici. V příštích letech budeme pravděpodobně svědky boje zdola proti škrtům nové pravicové koalice. V parlamentní opozici bude Okamura a ANO. Autentická levice se musí proti vlasteneckým a podobným myšlenkám, pronikajícím do levicového hnutí, jasně vymezit, nebo jí čeká spolu s KSČM a ČSSD pád do historické bezvýznamnosti a pracující třídu katastrofa.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •