Čtenáři tohoto periodika jsou pravděpodobně obeznámeni s dílem oceňovaného režiséra Kena Loache. Jako oddaný socialista během své téměř padesátileté působnosti stál za mnoha sociálně angažovanými snímky. Jeho poslední film z roku 2019 nese název Pardon, nezastihli jsme vás (Sorry we missed you) a sleduje osud Rickiho Turnera, který se navzdory chybějícímu vzdělání a zkušenostem snaží vyrovnat své dluhy. Jedno vede k druhému a z Rickyho se stává rozvážkový řidič na volné noze. Aby si mohl koupit dodávku (pro své nové povolání nezbytnou) prodává rodinné auto, které naopak potřebuje jeho žena (pracující jako zdravotní asistentka). Ukáže se však, že pro Rickyho je práce příliš stresová; je neustále pod nátlakem, aby své rozvážky stíhal na čas a je pokutován zpozdí-li se či udělá-li chybu. Nakonec je při jedné ze svých rozvážek surově napaden a okraden. Mezitím, co čeká na pohotovosti, je kontaktován svým nadřízeným. Ten mu přes telefon popíše, jak byla při přepadení poničena jeho firemní čtečka, což vede k pokutě ve výši 1000 liber (přibližně 30 000 Kč). Film končí, když se Ricky, stále očividně zraněn a v slzách, vrací zpátky do práce (navzdory prosbám své rodiny). Jedná se o příběh muže, který je stejně tak jako jeho rodina drcen podmínkami současného trhu práce, drcen kapitalismem. Pro potřeby tohoto článku je důležité zdůraznit, že Ricky je bílý, heterosexuální a cis muž.
„Můj feminismus je buď intersekcionální, nebo je to úplná hovadina!“, kdo z nás něco podobného za posledních pár let neslyšel? Kolik hnutí a uskupení se na intersekcionalitu odkazuje ve svých názvech či výčtu základních hodnot? Očividně se tedy jedná o „dobrou věc“, která vede ke kýženým výsledkům a aktivitám. Není to jen slogan, proklamace či zaříkávadlo odhánějící zlé duchy. Co to tedy vlastně je? Odkud přišla a čeho se vlastně týká? V první části tohoto eseje bych se ráda věnovala právě jejímu vzniku a současnému užití.
Co je to intersekcionalita?
Původ tohoto termínu je přikládán právničce Kimberle Cranshaw, která ho poprvé užila ve svém článku Demarginalising the intersection of race and sex: a black feminist critique of antidiscrimination doctrine, feminist theory and antiracist politics (1989).[1] Feministické výklady původu se často odvíjejí od zkušeností afro-amerických a dalších nebělošských žen, případně od myšlenky černošského feminismu, zejména pak od prohlášení kolektivu Combahee River: „Věříme, že politika pohlaví v patriarchátu je stejně tak přítomná v živote černošských žen jako politiky společenských tříd a rasy. Je pro nás obtížné oddělit od sebe útlak založený na rase, třídě či pohlaví. V našich životech se většinou projevují současně.“[2]
Třídní politika a socialismus výše zmiňovaného kolektivu jsou ale často přehlíženy. Nakonec je to právě Crenshaw, kdo ze základu dlouhotrvajícího rasového, třídního a genderové útlaku vytvoří koncept intersekcionality. Koncept, dovolující aktivistům a teoretikům ukázat body, kde se tyto formy útlaku střetávají.[3] Kupříkladu, ve svém článku z roku 1989 Crenshaw poukazuje na to, jak americký právní systém dovoluje zaměstnavatelům tvrdit, že se nechovali vůči černošským ženám diskriminačně. Buďto proto, že se chovali lépe k bělošským ženám, či k černošským mužům. V tomto případě tedy byly černošské ženy „zraněny jak rasistickým, tak misogyniím chováním“.[4]
Článek se dále věnuje feministickým hnutím a Crenshaw píše:
„Když se feministická teorie pokouší popsat ženskou zkušenost pomocí analýzy patriarchátu, sexuality nebo oddělených sfér ideologie, často přehlíží roli rasy. Feministé tedy proto ignorují, jak jejich vlastní rasa funguje, za účelem zmírnění jistých aspektů sexismu. A co je víc, zmírnění privilegia, které jejich rasa přináší a které přispívá k nadvládě nad dalšími ženami. Následkem toho feministická teorie zůstává bílou, a její potenciál k rozšíření a prohloubení jejích analýz pomocí oslovení neprivilegovaných žen zůstává nenaplněn!“[5]
Více citovaný článek Crenshaw napsala v roce 1991; Mapping the margins: intersectionality, identity politics and violence against women of color. [6] Jedná se o pečlivou studii vlivu rasy a genderu na dvojitý útlak v kontextu znásilnění a domácího násilí analyzovaných v mezích strukturální intersekcionality, politické intersekcionality (konflikty organizovaného feminismu a anti-rasismu) a reprezentativní intersekcionality (kulturní představa násilí). Text uzavírá s tím, že „intersekcionalita může být plošně užitečnější jako prostředek mediace napětí mezi vícenásobnými identitami a neutuchající potřebou skupinových politik“.[7] Tímto tedy nelze intersekcionalitu považovat pouze za anti-esenciální kritiku, či postmoderní zpochybňování sociální struktury.
Je třeba klást důraz na formu analytického nástroje, kterým intersekcionalita byla pro černošské ženy a jejich feminismus až do konce 20. století.[8] Přesto od této doby můžeme mimo akademické prostředí pozorovat jev, který jsem se rozhodla nazvat „intersekcionalita druhé generace“, dnes často používanou jako synonymum pro inkluzivitu v současné politice identity, což vysvětluje popularitu sloganu citovaného na začátku této eseje. Přesuneme-li se více do současnosti, za zmínku stojí socioložka Patricia Hill Collins, jako aktuální přední propagátorka myšlenky intersekcionality. V její nedávno vydané knize, napsané společnými silami se Sirmou Bilge, tuto myšlenku pracovně definuje jako:
„když přijde na společenskou nerovnováhu, lidské životy a rozdělení moci v dané společnosti jsou…tvarovány nikoliv jednotnou osou a sociálním štěpením (ať už se jedná o rasu, gender či společenskou třídu), ale mnoho osami, které působí společně a navzájem se ovlivňují. Intersekcionalita dává jako analytický nástroj lidem lepší vhled do komplexnosti světa a lidí samotných.“[9]
Pro Collins a Bilge se intersekcionalita setkává se snahou o vysvětlení komplexnosti současných společenských vztahů. Tyto dynamiky, motivy a myšlenky slouží jako „průvodce uvažování nad intersekcionalitou“.[10] Zahrnujíce sociální nerovnováhu, moc, relačnost (tj. vzájemnost), sociální kontext, komplexnost a sociální spravedlnost. Intersekcionalita je pro ně rámcem kritické praxe (kterou pojaly aplikováním každodenních postupů). Jejich kniha užívá konkrétní, nezpochybnitelné příklady toho, jak může být intersekcionalita použita při zkoumání vztahu obklopujících např. FIFA světový pohár 2014, či Latindades – hnutí černošských žen v Brazílii.
- Intersekcionalita druhé generace
Jennifer C. Nash stojí za provokativní knihou Black Feminism Reimagined: After Intersectionality (2019). Nash píše z pozice černošské ženy a černošské feministky, popisuje, jak intersekcionalita ztratila svůj náboj a zároveň si ji akademická pracoviště přivlastnila jako nástroj pro dosažení diverzity. Zpochybňuje nejen tento vývoj, ale také aktivity černošského feminismu, které se od principů interekcionality odklonily.
Svět, který kooptoval intersekcionalitu, je dominantním znakem mnoha liberálních akademických disciplín. V některých případech, za které mohu ručit osobně, je intersekcionalita nekritizovatelná a kdokoliv, kdo by si ji kritizovat dovolil, může být osočen z krypto-fašismu. Liberálně smýšlející sociální vědci zároveň nahlížejí svět intersekcionálním rámcem, který se distancuje od černošského feminismu či programů Women’s studies. Nash líčí „intersekcionální války“, které propukly na přelomu století v odděleních ženských studií.[11]
Diagram znázorněný níže je typický pro intersekcionalitu druhé generace, která se posunula od černošského feminismu k rehabilitaci liberálního feminismu (často přezdívaného „bílý feminismus“) a dalších forem politiky identity. Nedávno jsem byla jedním kanadským sociálním vědcem obeznámena s diagramem podobným tomu níže. Byla jsem požádána, abych se jako trans žena na tento „kruh intersekcionality“ sama umístila. Mým problémem bylo, že mi to jako marxistce nedávalo příliš smysl. Bez kapitalismu, který ovlivňuje společenské vztahy, pro mě tento seznam postrádal nosnou strukturu. Jsou si všechny formy útlaku rovné? Ráda bych připomněla Rickyho, protagonistu Loachova filmu Pardon, nezastihli jsem vás. Jako bílý, cisgender a heterosexuální muž se zdál v pozici moci, a to notné moci. Bylo tomu ale tak? Intersekcionální svět je poněkud odlišný od toho, který tak živě ztvárňuje Ken Loach. Je to svět bez kapitalismu a bez společenských tříd.
- Marxistický feminismus a intersekcionalita
Je poměrně významné množství literatury marxistického feminismu, kritické vůči intresekcionalitě.[12] Ačkoliv vycházím z několika zdrojů, přednostně se zaměřím na esej Reflections on Intersectionality od Marthy E. Gimenez, který byl uveřejněn v její knize Marx, Women and Social Reproduction; Marxist Feminist Essays (2018). Gimenez je argentinská socioložka, která strávila notnou část svého profesního života v USA. Soustředí se na tři základní pilíře kritiky: intersekcionalita jako praktika, intersekcionalita jako politika a vzdálení se od společenských tříd.
Intersekcionalita se staví do role společenské analýzy, která může být aplikována na prostředí reálného světa. Hill Collins tento názor prosazuje a intersecionalitu popisuje jako praxi. Gimenez tomu však oponuje; „nehledě na politický slovník…[intersekcionalita] je abstraktní, analytický rámec, který… přistupuje ke studiu sociálních jevů ahistoricky, tj. abstrakcí z kapitalistických podmínek takových jevů“ (s. 99–100). Dále píše: „Marxisté trvají na nezbytnosti toho, aby se braly v potaz historické aspekty těchto „os“ společenské nerovnosti.“ (s. 100) a „když lidé tvrdí, že potřebujeme intersekcionální rámec, který bude zaštitovat rasu, třídu, gender a všechno ostatní, co to zpravidla znamená je, že potřebujeme přemýšlet nad těmito věcmi, které poskytnou porozumění vztahu ku kapitalistickému systému“.Giemenez tím pokládá otázku – jaký je vztah mezi kapitalistickou akumulací a otroctvím, vzestupem rasistických ideologií a samotným pojmem rasy?
Této politické strategii, dle Gimenez, shází možnost sjednocení utlačovaných. Například je-li možné aplikovat ji na všechny muže a ženy, nebo pouze na nějakou část populace. „kdyby bělošství bylo pouze mužské“, píše, „a mužství bylo pouze bělošské, potom by všichni nebyli začleněni do intersekcionality – pouze ti mnohonásobně utlačovaní. Afro-Američané mají rasu, ženy mají gender, černošské ženy mají obojí a bílí muž nemá nic z toho.“ Jak do toho zapadá útlak pracující třídy, lidí jako je Ricky?
Nakonec tedy k roli třídy v této celé problematice. Gimenez tvrdí, že „třída je vůči identitě slepá“. „Je třeba mít na paměti, že pracující třída je většinou. Nejen v rámci celkové populace, ale také v rámci těchto menších společenských kategorií netřídního rázu“. „Ačkoliv intersekcionalita může ignorovat kruciální důležitost třídních fenoménů, které s k ní vztahují … má kapitalistický původ a vyžaduje marxistickou analýzu.“. Na rozdíl od marxismu, intersekcionalita je popisována jako rámec, ne jako transformativní politická strategie. Gimenez píše, že: „intersekcionalita bere status quo za samozřejmost, může naučit lidi pochopit jejich zkušenosti v intersekcionálních pojmech, zatímco posiluje kapitalistická status quo, protože … prosazuje porozumění, které vytěsňuje vliv třídní pozice.“[13]
- Za hranice intersekcionality a vstříc sjednocené teorii
V této chvíli snad můžeme prohlédnou falešné slogany typu „můj feminismus je buď intersekcionální, nebo je to úplná hovadina“. Jsou tu i další možnosti.
Jak může feminismus znovuobjevit svojí roli v projektu fundamentální sociální proměny? V knize Feminism for the 99 % se můžeme dočíst následující:
„Vše závisí na naší schopnosti vytvořit zastřešující perspektivu, která nebude ani jednoduchou oslavou, ani brutálním zahlazením rozdílů mezi námi. Navzdory módním ideologiím ‚mnohočetnosti‘ různorodý útlak, kterým trpíme, netvoří na sobě vzájemně závislé vazby. Ačkoliv každý z těchto typů útlaku má vlastní odlišnou formu a charakteristiky, všechny jsou zakořeněny a posilovány jedním a tím samým společenským systémem. Tím, že tento systém identifikujeme jako kapitalismus a sjednotíme se v boji proti němu, se můžeme přenést přes rozdíly, které mezi námi kapitál vytváří., tj. rozdíly na základě kultury, rasy, etnicity, možnosti a šancí, sexuality a genderu.“[14]
To ale neznamená návrat k zastaralému třídnímu redukcionismu. Průmyslová námezdní práce není vrcholem kapitalistické nadvlády – „třídní solidarita pokročí nejdále, rozezná-li relevantní rozdíly mezi námi“.
A akci dojde ve chvíli, kdy nám dojde, že nepostradatelné „profese v první linii“ ve zdravotnictví, maloobchodu, velkoobchodu a vzdělávání, jsou feminizované. Jedním z hlavních ponaučení, která tato krize přinesla, je uznání ženské pracovní síly. Jsou to ženy, které nesou tato břímě a jsou to ženy, které se většinou vrací domů na druhou směnu, směnu v domácnosti.
Jak ukazuje mnoho statistik z Velké Británie, pracovníky předních linií jsou často migranti či příslušníci etnických a rasových menšin (ve VB přezdíváni BAME – Black, Asian or Minority Ethnic). BAME často žijí v těch nejchudších oblastech země, a proto s nárůstem úmrtí chudých lidí narůstá úmrtnost právě těchto menšin. Tyto menšiny jsou neúměrně zastoupené i mezi mrtvými na COVID, a to až o 27 % (jak popisuje Guardian). Z 12 593 pacientů, co na COVID zemřeli do 17. března, bylo 19 % BAME, ačkoliv tyto skupiny tvoří pouze 15 % celkové populace Británie. Průzkum dále upozornil na tři z londýnských čtvrtí (Harrow, Brent a Barnet) patřící mezi pět největších lokálními ohnisek s největší smrtností. Všechny tyto čtvrti měly a mají vysokou BAME populaci.[15] Zaměříme-li se na možné příčiny tohoto jevu, přijdeme na to, že průzkumy přikládají celé jedné třetině černochů v produktivním věku roli nepostradatelného pracovníka. To je o 50 % více než u celé bělošské pracující populace. Navíc dodává, že Pákistánci, Indové a černošští muži budou pravděpodobněji než britští běloši pracovat ve zdravotnictví, konkrétně o 90 %, 150 % a 310 %.[16]
Před touto krizí socialistická feministka Nancy Fraser napsala: „Snaha o sjednocení pracovníků ve službách, fast foodech, domácnosti, zemědělství, veřejném sektoru a dalších oblastech … to je převratná změna.“ A dodává: „…musíme si představit [pracující třídu] v novém světle… jako soubor všech těchto profesí a povolání – placených a neplacených – a jako obrovský soubor migrantů, žen a lidí s jinou barvou pleti“.[17]
Současná krize jen potvrdila její argument. Pracující třída už dávno není složená pouze z horníků a slévačů železa, stejně tak ani odborové organizace. Odbory a proletariát jsou různorodou směsicí lidí, avšak páteří společnosti a pracovní síly jsou ženy. Ženy, co se vypracovávají a stoupají ze dna vzhůru. Socialistky a feministé potřebují působit uvnitř jako integrální součást hnutí pracujících, zejména nyní, když lidi opět dusí politika škrtů a začíná další fáze boje za lepší životní podmínky.
[1] Crenshaw, University of Chicago Legal Forum, 1989, s. 139-67.
[2] (1977). Jennifer C. Nash, Black Feminism Reimagined: After intersectionality (2019) poukazuje na sporný a debatovaný historický vývoj intersekcionalismu, jak termínu tak konceptu samotného.
[3] V americké angličtině intersection znamená průsečík
[4] McNair, ‚Intersectionality is a dead end‘, Weekly Worker, 7 července 2018.
[5] Crenshaw, 1989, s. 154.
[6] Crenshaw, Stanford Law Review, Vol 43 (1991), s. 1241-99.
[7] Tamtéž, s. 1296.
[8] Viz Nash, op.cit., s. 59-80.
[9] Collins and Bilge, 2016, s. 2.
[10] Ibid, s. 25.
[11] Nash, op. cit. s. 81-110.
[12] C. Arruzza, T. Bhattacharya, N. Fraser, Feminism for the 99%, A Manifesto (2019), Tithi Bhattacharya (ed), Social Reproduction Theory (2017), Martha E. Gimenez, Marx, Women and Capitalist Social Reproduction (2018),. Shahrzad Mojab (ed), Marxism and Feminism (2015), Science and Society, Intersectionality: A Symposium Vol. 82 No. 2 (březen 2018).
[13] Gimenez, op.cit. s. 101. Csanyi a Kovats také upozorňují na to, že intersekcionalita nahradila společensku třídu statusem a třídní konflik byl vymazán úplně. Gergely Csanyi a Eszter Kovats, ‚Intersectionality: time for a rethink‘, Social Europe 16th Sept 2020 (Online)
[14] [14] Cinzia Arruzza, et. al. op.cit s. 56. See also on this point, Ashley J. Bohrer, Marxism and Intersectionality: Race, Gender, Class and Sexuality under Contemporary Capitalism (2019).
[15] Guardian, 22. března 2020.
[16] Guardian, 1. května 2020. V USA je hlášeno, že 75 % obětí Coronoviru ve zdravitnictví byly ženy. https://www.tctmd.com/news/healthcare-workers-covid-19-relatively-young-mostly-female-cdc
[17] The Old is Dying and the New Cannot be Born (2019), s. 61-3.
