Ve vládní koalici jsou na pozicích klíčových pro zvládání krize lidi, kteří jsou buď naprosto nekompetentní, nebo hájí zájmy úzké vrstvy nejbohatších. Pokud je ve vládě i někdo jiný, není to vidět. Doplatí na to ale většina z nás.
České vláda je unikát. Zatímco ostatní země už od jara pracovaly na opatřeních proti rostoucí inflaci a od února začaly rozvíjet plány na to, jak to bude s energií, česká vláda nedělala nic. Čekala, jak se situace vyvine. A vyvinula se znamenitě, takže na začátku topné sezóny máme jedno plošné opatření, které bude stát minimálně 130 miliard a to jen za velmi příhodných podmínek.
Obchodníci s energiemi mají klid
Zastropování cen se česká vláda bránila jak čert kříži. Premiér Petr Fiala si na konci března v Otázkách Václava Moravce pochvaloval „mimořádně zajímavou debatu o možnosti zastropovat ceny energií a nakonec jsme došli k tomu, že toto opatření má tolik nezamýšlených důsledků a je tak těžko proveditelné… tohle není cesta.“ Tyto úvahy vedli moudří muži na vládě v době, kdy některé jiné státy už zastropování uváděly v život. Pod tlakem událostí se ale z „těžko proveditelného“ stal hlavní nástroj vládní politiky. Tento obrat vyvolal posměch i v řadách pravicových komentátorů, kteří jinak brání vládu zuby nehty.
Jenže vládní zastropování cen je jen klička, jak symbolicky pomoci a problémy nechat na jiných. Jednotliví spotřebitelé sice dostanou slevu podle svého odběrového tarifu a rozdíl oproti tržní ceně doplatí stát. Jenže problém je v tom, že zastropovány jsou ceny obchodníků s energiemi. Místo jednání s výrobci a usměrnění jejich cen tak stát platí těm, co energie už přeprodávají domácnostem. Do ceny se tak nutně kromě nákupní ceny promítá také marže obchodníků. A na tu žádný strop stanovený není. Je tak dost dobře možné, že distributoři energií navýší svoje marže a naúčtují to státu. Tyto obavy vyjádřil i ekonom České spořitelny Michal Skořepa: „Pokud se vláda bude chtít vyhnout tomu, aby z ní obchodníci takto vysávali dodatečné peníze, měla by začít regulovat jejich marže. Jinak hrozí, že účet za cenový strop bude výrazně vyšší.“ Účet tak může být mnohem vyšší, a to povede k tlaku na veřejné finance a vzhledem k politickému složení současné vlády také ke škrtům. Obchodníci s energiemi však mohou být v klidu, protože i mimořádná daň, pokud ji vláda vůbec zvládne zavést, bude v rozmezí mezi 40 – 60 %. Dost peněz tedy pro soukromé majitele zbude.
Zdanit tam, kde to dává smysl
Ministr Stanjura za ODS nastupoval s velkolepým programem vyrovnaného rozpočtu. Nechme na chvíli stranou, zda má taková politika vůbec smysl. Ale správce státní kasy za ODS se ani neodvážil navrhnout nápady, které měla jeho strana ve volebním programu. Stojí za připomenutí, že v opozici mluvili její politici o možnosti škrtnout přes 80 miliard korun takřka okamžitě.
Je samozřejmě dobře, že se tak nestalo, protože tento hrozivý nápad v sobě obsahoval například oslabení aktivní politiky zaměstnanosti, snížení plateb pro zdravotní pojišťovny atd. ODS si pak spolu s ANO a SPD nadělaly sekeru ve výši 100 miliard snížením daní z příjmů fyzických osob. Pravicový ekonomický analytik Daniel Klimeš se pak trochu posměšně ptá: „V podání této vlády se šetření stalo jen jakýmsi abstraktním pábením do nedělních debat, které ale nemá absolutně žádné konkrétní vyústění. Zruší se státní slevy na jízdné? Ne. Zruší se státní podpora stavebního spoření? Ne. Tak penzijního připojištění? Ani omylem. Vyhodí se tedy ve velkém najmutí učitelé a asistenti? Rozhodně ne. Nebudou se dál plošně navyšovat důchody? Nikdy. Tak kde se bude škrtat? Mlčení…“
Příjmy státního rozpočtu je třeba zásadně navýšit, a to zejména progresivním zdaněním příjmů právnických osob, zamezením odtoku dividend, opětovným zavedením daně z dědictví a nákupu nemovitostí, stejně jako progresivním zdaněním třetí a další nemovitosti. Jenže tato vládní koalice příjmy státu spíše podrývá. Jak ukazuje předběžný návrh státního rozpočtu, u daní jde o snížení příjmů až o 50 miliard korun, poddimenzovány jsou všechny pojistné i nepojistné sociální dávky, klesají peníze na školství, výzkum i inovace.
Vláda se nám tak snaží naordinovat úspornou kúru. Energie řeší jen málo a hlavně v zájmu obchodníků s nimi. Inflaci jako by neviděla, a místo posílení odolnosti a služeb státu dále oslabuje jeho financování. Na projekty, které přesahují dobu jednoho funkčního období, jako je například transformace průmyslu a dopravy vzhledem ke klimatické krizi, snad už nemyslí ani na Ministerstvu životního prostředí. Čím dříve se této podivné pětikoalice zbavíme, tím lépe.
