Izrael je taková naše česká slabůstka. Česká republika patří k nejhlasitějším podporovatelům Izraele na světě, strategické spojenectví s touto „baštou západní civilizace“ na Blízkém východě patří k bodům, na kterých se shodne většina politiků z různých částí politického spektra i údajná česká inteligence. Bohužel si neuvědomují, že tímto svým zbytečným aktivismem k řešení izraelsko-palestinského konfliktu nikterak nepřispívají. Jakákoli veřejná diskuze na toto téma je obtížná, nicméně velice potřebná.
Bývalý prezident Miloš Zeman byl kritizován ze všech stran pro mnohé věci, ale jeho silně proizraelská politika byla zrovna jednou z mála oblastí, pro kterou byl i svými nejzarytějšími politickými oponenty ceněn. Všichni prezidentští kandidáti v uplynulých dvou prezidentských volbách se vůči Zemanovi zpravidla ostře vymezovali a inzerovali, co všechno budou dělat jinak, svorně se však shodli na tom, že přátelství s Izraelem budou i nadále rozvíjet. Podobná situace panuje i v parlamentu, i když toto téma většinou ve volebních kampaních tolik nezaznívá a volební programy prakticky nikdo nečte. Jak kdysi vtipně glosoval jeden bývalý český politik, je před prezidentskými a parlamentními volbami dopředu jasné jen to, že vítězem bude vždycky Izrael. Jak se ukazuje, tak to bohužel platí i v případě, že post ministra zahraničí obsadí člověk jako Jan Lipavský, přestože má osobně (podobně jako řada dalších politiků z České pirátské strany) na palestinskou problematiku poněkud odlišný názor.
Těžko pochopitelné jsou pak proizraelské postoje většiny české populace, alespoň tedy oné viditelné části, která prezentuje své názory ve veřejném prostoru. Zatímco v západních zemích se velká část intelektuálů a studentstva, kteří mají do palestinské problematiky vhled, přirozeně zastává práv utlačovaných Palestinců, čeští intelektuálové ve velkém nekriticky obdivují Izrael a považují to za určitý znak svého intelektuálství – tváří se jak moc izraelsko-palestinskému konfliktu rozumí a svůj proizraelský aktivismus vnímají div ne za humanitární činnost. Pod povrchem jejich argumentů při tom probublává určitá pasivní agresivita, která jim občas nepříjemně ujede v diskuzích na sociálních sítích (military nadšence v maskáčích obdivující izraelskou armádu a Mosad pak ani nebudu komentovat).
Kde se vzal tento podivný český proizraelský sentiment? Těžko říct, v každém případě by to bylo zajímavé téma pro nějakou sociologickou studii. Romantická představa podnikavého a přičinlivého židovského národa, který toho v dějinách již tolik vytrpěl a nyní statečně bojuje za přežití, samoten a obklopen ze všech stran nepřáteli („proti všem“), nad kterými však nakonec vždy zvítězí za pomoci sofistikovaných zbraní a lišáckých tajných služeb, nemá daleko ke klasickému českému kýči, jakým je například i idealizovaný obraz předválečného Československa (ke kterému je Izrael občas přirovnáván). Vadou na kráse je to, že se tu už dávno jaksi zastáváme toho silnějšího,
protože tento David je dnes několikanásobně větší a silnější než Goliáš. Možná jde též o psychologický ego-obranný mechanismus, kdy se slepou podporou Izraele snažíme přehlušit místní hluboce zakořeněný lidový antisemitismus, který sice již není tak rozšířený jako v časech hilsneriády, ale v běžné hovorové řeči či při skandování na fotbalových stadionech přeci jen tu a tam občas vykoukne.
Spletité vztahy
Historický vývoj mezinárodních vztahům Česka s Izraelem byl v minulosti dost spletitý a pohyboval se z extrému do extrému. Je známým a často zdůrazňovaným faktem, že někdejší Československo bylo v letech 1947 – 1949 v podstatě jediným státem, který poskytl nově vzniklému Izraeli vojenskou pomoc v podobě tajných dodávek zbraní (za které si ovšem nechalo platit), díky nimž ubránil v první arabsko-izraelské válce svou existenci. Méně se dnes již mluví o tom, že tyto dodávky pokračovaly i po únorovém komunistickém převratu v Československu v roce 1948 a že Izrael tehdy koketoval s východním blokem, což dokládá i účast marxistické strany Mapam v provizorní izraelské vládě. Tyto tendence definitivně vzaly za své v roce 1952 po vykonstruovaném politickém procesu s Rudolfem Slánským, který se podle instrukcí z Moskvy nesl v silně antisemitském duchu (a u Slánského a dalších odsouzených byl zdůrazňován jejich židovský původ), takže přátelské vztahy Izraele s východním blokem náhle skončily. Po šestidenní válce v roce 1967 pak s ním země východního bloku včetně Československa dokonce přerušily diplomatické styky.
Palestinské organizace, sdružené od roku 1964 v Organizaci pro osvobození Palestiny (PLO), inklinovaly jako celé tehdejší panarabské hnutí k socialistické ideologii a pro Sovětský svaz i další země východního bloku včetně Československa se staly spojencem. Samotný Jásir Arafat měl k Československu vztah velmi přátelský a naši zemi navštívil mnohokrát, často i neoficiálně, takže přesný počet jeho návštěv není zdokumentován. Prahu navštívil ještě jako předseda svazu palestinského studenstva a dokonce se traduje, že to bylo právě v Praze na kongresu Mezinárodního svazu studenstva, kdy měl poprvé začít nosit na hlavě kefíju (šátek u nás hovorově označovaný „palestina“), která se stala symbolem palestinského národněosvobozeneckého hnutí. PLO a v ní sdružená hnutí udržovala s naší zemí důvěrný kontakt – jednalo se především o nákup zbraní a v osmdesátých letech údajně i o výcvik palestinských teroristů československou StB. Od roku 1976 existovalo v Československu oficiální zastoupení PLO a roku 1983 byl této organizaci uznán diplomatický statut coby zástupci palestinského lidu. Poté, co byl 15. listopadu 1988 během první intifády vyhlášen nezávislý Palestinský stát, dostalo se mu z československé strany rychlého uznání již 18. 11., tedy třetí den po vyhlášení palestinské nezávislosti. Na začátku následujícího roku pak bylo v Praze zřízeno i velvyslanectví státu Palestina, které zde existuje dodnes.
Po sametové revoluci pak došlo k dalšímu obratu naší zahraniční politiky. V roce 1990 byly s velkou slávou obnoveny diplomatické styky s Izraelem a Česká republika od té doby patří v diplomatické rovině k jeho největším světovým spojencům, což se snad nejviditelněji projevilo při hlasování na Valném shromáždění OSN 29. listopadu 2012, kdy ČR jako jeden z pouhých 9 států hlasovala proti uznání Palestiny za stát. Existuje tak podivná situace: Česká republika na jednu stranu existenci Palestinského státu zjevně neuznává, jak ukazuje zmíněné hlasování, na druhé straně však své uznání z roku 1988 (které po Československu automaticky převzala jako nástupnický stát) nikdy formálně neodvolala a udržuje s Palestinou i nadále diplomatické styky – palestinské zastoupení v Praze nadále existuje pod názvem Velvyslanectví Státu Palestina, ačkoli samotná Česká republika nemá v Palestině velvyslanectví, ale pouhý styčný úřad v Ramalláhu (konzulární služba spadá do působnosti velvyslanectví ČR v Izraeli). V každém případě však v souladu s politikou EU uznává PLO a vládu v Ramalláhu jako reprezentanta palestinského lidu.
Aktivní blbci
Lze říci, že Česká republika je spolu s USA nejhlasitějším světovým podporovatelem Izraele (ve světle současné poněkud umírněné Bidenovy rétoriky možná tím úplně nejhlasitějším). V oné “devítce“ států hlasujících v roce 2012 proti uznání Palestiny byly totiž kromě ČR, Izraele, USA a Kanady (jenž má zahraniční politiku v podstatě sladěnou se svým jižním sousedem), již jen Panama a 4 pacifické ostrovní ministáty, o kterých můžeme říci, že jsou pod silným vlivem USA. Naše tradiční „havlovská“ zahraniční politika založená na podpoře lidských práv ve světě má zdá se zcela očividné trhliny; jde o onen nechvalně známý „dvojí metr“, jaký se projevuje například i v čilém obchodu se zbraněmi se zeměmi typu Saúdské Arábie. Zatímco ten se však odehrává v tichosti, v případě podpory Izraele projevujeme až hloupý aktivismus. Přeci jen i takové mocnosti jakými jsou Velká Británie, či Německo, které dlouhodobě zastávají pevný proizraelský postoj, raději při podobných hlasováních na půdě OSN volí diplomaticky cestu zdržení se, jelikož je dopředu evidentně jasné, že jsou v menšině. Hlasování proti Palestině představuje naprosto zbytečné gesto a k vyřešení blízkovýchodního problému nikterak nepřispívá. Česká republika se se svou vyhrocenou podporou Izraele ocitá v Evropě osamocena a nic hmatatelného (například v podobě případných izraelských investic) jí to ani nepřináší. Hraje zkrátka roli aktivního blba.
To samé platí i pro iniciativu přesunutí ambasády v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma, což dosud podniklo pouhých 5 světových států (jako první USA z iniciativy Donalda Trumpa v roce 2017). Toto gesto je popíráním mezinárodního práva a akorát přispívá k dalšímu prohlubování konfliktu mezi Izraelem a Palestinou – dle rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 měl být totiž Jeruzalém společným územím pro izraelský i palestinský stát, po izraelské okupaci jeho východní části (1967) však byl zákonem z roku 1980 celý Jeruzalém prohlášen za nedílnou součást Izraele a jeho hlavní město. Následná rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 478 to označila za porušení mezinárodního práva a vyzvala státy, aby sem své ambasády neumisťovaly – tím se řídí i zahraniční politika EU. Přemístění ambasády do Jeruzaléma je tak porušením mezinárodního práva, navíc je takovýto krok vysoce nepraktický z důvodu zajištění bezpečnosti a hlavně úplně zbytečný. U nás přesto patří k jeho horlivým propagátorům bývalý prezident Zeman i současný premiér Fiala; nutno přiznat, že dosavadní ministři zahraničí Petříček a Lipavský se naštěstí dosud dokázali těmto iniciativám vzepřít (druhý jmenovaný však bohužel nedávno neváhal přispěchat jako první světový ministr zahraničí do Izraele diplomaticky podpořit jeho agresi vůči Gaze).
Korunu českému proizraelskému aktivismu pak nedávno nasadila ministryně obrany Jana Černochová. V situaci právě probíhající války v Gaze byla při hlasování ve Valném shromáždění OSN 27. října přijata rezoluce vyzývající k humanitárnímu příměří na ochranu civilistů, proti které hlasovalo pouze 14 zemí včetně České republiky (s absurdním argumentem, že tím bojujeme proti terorismu). Černochová, zjevně nespokojená s tím, že byla Česká republika demokraticky přehlasována většinou světových zemí, napsala na český státní svátek 28. října na sociální síť X hysterický komentář, ve kterém vyzvala k vystoupení ČR z OSN. Tím prokázala, že si svou inteligencí nezadá s dezinformátorem Ladislavem Vrábelem, který vystoupení z OSN požadoval na demonstraci nazvané Česká republika na 1. místě. Fakt, že členy OSN jsou všechny suverénní státy světa, při tom patří k základním znalostem průměrného maturanta (vtipné v této souvislosti je, že z mezinárodně uznaných států nejsou členy OSN pouze dva: Vatikán a právě Palestina). Výsledkem výroku ministryně Černochové je obrovská mezinárodní ostuda, po které by v normální zemi dotyčný člen vlády ve své funkci okamžitě skončil, premiér Fiala budující si dlouhodobě image profesora se však ministryně překvapivě zastal.
Za absurdní fraškou se však bohužel skrývá podstatně temnější stránka věci – nebezpečný fanatismus (jaký se projevuje i v záměru přesunout českou ambasádu do Jeruzaléma), který je schopný pokračovat v podpoře Izraele snad i za cenu rozchodu se světovým společenstvím. Zfanatizovaní jedinci jako je Černochová jsou ochotní podporovat Izrael i v páchání genocidy v Gaze (a když se ukáže, že zbytek světa je tak nějak proti, chtějí z tohoto světa vystoupit). Několik z nich spolu s Černochovou se přišli s izraelskými vlajkami vymezit proti první mírové demonstraci konané v Praze 15. října pod názvem Zastavme koloběh násilí – jako by tím říkali, že si přejí, aby koloběh násilí pokračoval i nadále.
Svoboda slova
Současná válka v Gaze je zároveň jakýmsi testem objektivity médií a svobody projevu. Česká republika je bezesporu svobodnou zemí a rozhodně nechci patřit ke skupině dezinformátorů a pravicových populistů, kteří to popírají (ostatně skutečnost, že nyní čtete tento článek, je toho důkazem). Veřejně kritizovat Izrael je však troufalost, která se zpravidla trestá obviněním z antisemitismu a nahlášením účtu na sociálních sítích. Příspěvek Socialistické solidarity z 8. října, odsuzující na jedné straně Hamás a na druhé i zločiny páchané Izraelem na palestinském obyvatelstvu, vydržel na síti Instagram několik minut, než byl kýmsi uvědomělým nahlášen a logaritmy společnosti Meta následně celý účet zablokovaly. Naopak výzvy ke srovnání Gazy se zemí jsou zřejmě naprosto v pořádku, protože ty se na sítích vyskytují pořád. Takto je v praxi realizována svoboda slova a vedena svobodná diskuze.
Česká mainstreamová média naprosto selhala ve svém úkolu objektivně informovat o situaci v Palestině, což se bohužel týká i veřejnoprávní České televize. Zejména v prvních dnech po 7. říjnu nezazněl ve veřejném prostoru prakticky jediný relevantní hlas, který by se snažil zastat práv Palestinců. Média se většinou předháněla v popisech hrůz, které zažívaly oběti teroristických útoků v Izraeli, zatímco o podobných hrůzách odehrávajících se v Pásmu Gazy většinou nepadlo jediné slovo. Zatímco o aktualizovaných počtech obětí v Izraeli jsme byli podrobně informováni několikrát denně, první čísla mrtvých v Gaze přišla až po několika dnech – kdo chtěl objektivní informace, musel pátrat v zahraničních zdrojích. Při pohledu na headlines se člověku dodnes někdy zvedá žaludek, přeci jen se však zdá, že se situace pomalu začíná měnit k lepšímu. Možná je to i výsledkem série demonstrací na podporu Palestiny, které zkrátka nemohou být přehlíženy.
Vyjadřovat u nás veřejně podporu Palestině přitom chce určitou dávku odvahy a vnitřní morální síly. Za vyjádření podpory Palestině nebo jen sdílení palestinských barev budete terčem šikany na sociálních sítích, případně i mediální štvanice, jak se to nedávno stalo například pirátské senátorce Šípové. Na demonstracích vás vedle většího množství policistů budou obklopovat i „tajní“ pátrající po náznacích podpory terorismu (jsou zdaleka viditelní, nosí ledvinky přes rameno a hodně si fotí). Zatím posledním útokem na ústavou garantovanou svobodu projevu pak je nedávné prohlášení ministerstva vnitra, že používání hesla From the river to the sea, Palestine will be free může být považováno za trestný čin. Za prvé je třeba říci, že o tom, co je trestný čin rozhoduje v demokratickém právním státě pouze nezávislý soud, nikoli ministerstvo vnitra (jak je tomu ve státě policejním). A k tomu aby používání hesla naplňovalo znaky trestných činů podpory a propagace terorismu, podněcování k nenávisti proti skupině osob, či schvalování a ospravedlňování genocidy je především potřeba, aby byl případnému pachateli prokázán úmysl. To však jde v tomto případě jen stěží. Heslo From the river to the sea lze samozřejmě vykládat různými způsoby,
samo o sobě však vyzývá pouze ke svobodě pro určité geografické území, což příznivci Izraele žijící stále většinou v překonaném nacionalistickém paradigmatu národních států (ve kterých není místo příslušníky jiného etnika) zkrátka nedokáží pochopit. V každém případě je třeba posuzovat každý individuální případ zvlášť – pokud chce policie a ministerstvo vnitra přítomnost hesla využít jako záminku k plošnému zákazu demonstrací, jde z jejich strany o zjevné zneužití práva a o policejní šikanu.
Česká společnost dostává bohužel prostřednictvím médií, výroků politiků i úředních zpráv zcela zkreslené informace o izraelsko-palestinském konfliktu. Panuje rozšířena představa, že podpora práv Palestinců je podporou terorismu. Čeští islamofobové a rasisté nemohou pochopit, že s miliony obyvatel trpících v Palestině by měl každý slušný člověk cítit soucit, protože jsou pouhými nevinnými oběťmi válečného konfliktu trvajícího již 75 let. Čeští vládní představitelé bohužel svou bezmeznou podporou Izraele zcela nezodpovědně přispívají k dalšímu pokračování tohoto konfliktu. A morální povinností každého uvědomělého člověka je proti tomu protestovat.
