Státní kapitalismus v Rusku: kapitola 4:0: Materiální dědictví po předříjnové společnosti

V úvodu ke své Kritice politické ekonomie Marx stručně formuloval hlavní závěry historického materialismu. Píše:

„Žádná společenská formace nemůže zcela zmizet, dokud nebudou plně rozvinuty výrobní síly, pro něž je v této společenské formaci prostor. A nové, vyšší výrobní vztahy se nikdy neobjeví dříve, dokud pro ně, v lůně staré společnosti, nevyzrají materiální podmínky.“

Menševici tuto větu často citovali, aby dokázali, že kapitalismus v Rusku ještě není pro socialistickou revoluci vyzrálý, a že této fáze bude dosaženo až ve vzdálené budoucnosti. Tento jednoduchý závěr však přehlíží celou řadu faktorů, které určují, omezují či rozšiřují možnosti rozvoje výrobních sil.

Rozvoj v carském Rusku byl určován na jedné straně vztahy mezi třídami v samotném Rusku ale na straně druhé také závislostí Ruska na světovém kapitalismu. Tyto dva faktory se vzájemně dialekticky doplňovaly. Je nesmírně důležité si uvědomit, že vyspělé a zaostalé země se rozvíjejí současně vedle sebe a vzájemně se ovlivňují. Jedině na tomto základě je možné vysvětlit, proč se třídní boj rozvinul ve své nejhlubší a nejextrémnější podobě právě v tak zaostalé zemi jakou je Rusko. Stejným způsobem se dá vysvětlit i to, že ruský proletariát za carismu byl soustředěn v obrovských podnicích v ještě větší míře než proletariát v USA.

Tyto jevy jsou ve skutečnosti důkazem vysoké úrovně společenské výroby, které dosáhla světová ekonomika. Světová ekonomika byla již tehdy plně vyzrála pro nahrazení kapitalistických výrobních vztahů socialistickými. První světová válka, která urychlila pád carismu, sice nesvědčila o vysoké úrovni výrobních sil v jednotlivých válčících státech. Ukázala však, že již dozrály materiální podmínky pro socialistickou revoluci ve světovém měřítku. Série vojenských porážek, ve kterých ruská armáda utrpěla katastrofální ztráty, jasně ukázala průmyslovou a vojenskou zaostalost Ruska ve srovnání s vyspělým světem. Avšak skutečnost, že marxismus – plod syntézy francouzské teorie socialismu, anglické ekonomické teorie a německé filozofie – byl importován do Ruska, i když zde bylo dělnické hnutí ještě v plenkách, zase svědčí o duchovní provázanosti celého světa. Na druhé straně, skutečnost, že oportunismus a revizionismus zapustil v ruském dělnickém hnutí mnohem slabší kořeny, než v západních zemích, ukazuje na zaostalost Ruska ve světě vyzrálém pro socialismus. Charakterizovali ho: nízká životní úroveň dělníků udržovaná na nízké úrovni přílivem rolníků migrujících do měst; skutečnost, že ruská buržoazie neměla zahraniční investice a nemohla využít část výsledných superzisků na podplacení vrstvy dělníků a na dočasné zlepšení podmínek mas jako celku (jak se to stalo na Západě); koncentrace dělníků v gigantických podnicích. Velmi důležitá zde byla také skutečnost, že ruská společnost se přibližovala k agrární revoluci. Rusko tak doslova sedělo na sudu střelného prachu.

Skutečnost, že se výrobní síly vyvíjejí v rámci národních i mezinárodních společenských vztahů a nikoliv ve vakuu, zcela vyvrací představy menševiků o tom, že se ruskému kapitalismu otevírají ohromné možnosti rozvoje. Právě naopak. Nepřerušené setrvání ruského kapitalismu v konkrétních národních a mezinárodních vztazích, by naopak vedlo k ještě většímu zakonzervování feudálních poměrů. Zaostalé Rusko by se přeměnilo v kolonii nebo semi-kolonii západních velmocí. Zároveň by to znamenalo, že Rusko bude nadále bránit rozvoji národnostních menšin, které tvoří zhruba polovinu ruské populace.

Výše uvedený citát z Kritiky politické ekonomie platí pro světový systém, a nikoliv pro jednu samotnou zemi. Samotný fakt, že první proletářská revoluce vypukla v zaostalé zemi, je nejlepším důkazem zralosti světa pro socialistickou revoluci.

Jednou z fundamentálních příčin neřešitelných krizí moderního světa je skutečnost, že s pokračující mezinárodní dělbou práce se státní hranice staly příliš úzkým rámcem pro rozvoj výrobních sil. Pro zaostalou zemi jako je Rusko, představuje existence státních hranic nejen nepřekonatelnou překážku pro přísun materiální pomoci od vyspělých průmyslových zemí, ale vede rovněž ke zničujícím závodům ve zbrojení.

Až do Leninovi smrti nikdo z bolševické strany nenavrhl, že by Rusko mohlo vybudovat socialismus svými vlastními silami. Lenin sám neustále zdůrazňoval opak. „Ruská revoluce,” napsal dne 4. června 1918, „byla umožněna nikoli mimořádnými zásluhami ruského proletariátu, ale průběhem historických událostí. Z ,vůle historie` se tento proletariát dočasně dostal do vedoucí pozice a na nějaký čas se stal předvojem světové revoluce.” [1]

„V našem úsilí jsme vždy sázeli na mezinárodní revoluci a tak to také bylo nepochybně správné … vždy jsme zdůrazňovali, … že v jedné zemi není možné dosáhnout skutečné socialistické revoluce.“ [A]

Dokonce i Stalin, který později prosadil myšlenku „socialismu v jedné zemi”, řekl krátce po Leninově smrti: „Avšak svržení moci buržoazie a upevnění vlády proletariátu v jedné zemi stále ještě neznamená kompletní vítězství socialismu. Hlavního úkolu – organizace socialistické výroby – musíme ještě dosáhnout. Můžeme uspět a zajistit definitivní vítězství socialismu v jedné zemi bez společného úsilí proletářů ve vyspělých zemí? Z větší části určitě ne. Úsilí jedné země je dostatečné pro svržení buržoazie – to také dokazuje historie naší revoluce. Ale pro konečné vítězství socialismu a organizaci socialistické výroby úsilí jedné samotné země nestačí. A to zejména tehdy ne, když má tato země převážně agrární charakter. K tomuto cíli je zapotřebí úsilí proletářů alespoň několika vyspělých zemí.” B. Je třeba zmínit, že stejnou internacionalistickou myšlenku vyslovil při mnoha příležitostech také Trockij.

Ruskou revoluci lze vysvětlit zákonem nerovnoměrného vývoje, který je jedním z aspektů provázaného světového vývoje. Tento zákon pak dává dvě možnosti vývoje. Za prvé, že ruská revoluce, která je sama plodem zralosti světa pro socialismus, bude jen předehrou k sérii nových revolucí, které vypuknou ihned nebo během určitého časového intervalu po revoluci. Druhou možností však je, že kvůli nerovnoměrnosti se „určitý časový interval” prodlouží na dlouhá léta a ruská revoluce tak zůstane izolovaná uprostřed nepřátelského kapitalistického světa. Před říjnem 1917 však nebylo možné zjistit, kterou cestu bude lidstvo následovat.

Pracujeme-li s obecnými úvahami, týkajícími se univerzálnosti světových dějin, musíme brát v úvahu také rozpory, jež tato univerzálnost zahrnuje – zákon nerovnoměrného vývoje. Historické zákonitosti mají takovou povahu, která umožňuje odhalit možné cesty historického vývoje, ale není možné zjistit, kterou z nich bude lidstvo skutečně následovat. Pouze ve zpětném pohledu můžeme dnes říci, že široce podporované sociálně demokratické strany umožnily zachování kapitalismu a zavinily porážku revolucí v západní a střední Evropě, jež následovaly bezprostředně po Říjnové revoluci.

Aby se výrobní síly mohly rozvinout, musel zmizet carský společenský řád. Avšak jaký společenský řád ho má nahradit? Pohlížíme-li na likvidaci společenského pořádku carského Ruska jako projev vyzrálosti světa pro socialismus, pak se dá předpokládat, že se revoluce rozšíří, a že novým společenským řádem bude první fáze komunistické společnosti. Avšak jaký společenský řád se může v Rusku objevit, pokud se Říjnová revoluce nerozšíří? Abychom na tuto otázku odpověděli, je třeba nejprve analyzovat materiální dědictví, jež společnost zdědila po předříjnové společnosti.

Lidé nebudují nový svět z ničeho – od základu – jak mnozí věří. Nový svět je budován na základě historických vymožeností starého světa. V průběhu dějin lidé sami vytvářejí materiální podmínky pro novou společnost a žádná lidská mysl či vůle tento osud nemohou zvrátit. [2]

 

Napsal Tony Cliff

Přeložil Vítězslav Lamač

 

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •