Stav sociálního systému po reformě

Vláda vede útok na sociální systém v několika směrech:

1. Způsobila rozklad úřadů práce a snaží se privatizovat zprostředkování zaměstnání.

2. Omezuje výši dávek – fakticky zaniká podpora v nezaměstnanosti, redukuje se systém pomoci v hmotné nouzi.

3. Organizuje šikanózní opatření proti nezaměstnaným, například program DONEZ.

4. Buduje systém nucených prací – veřejnou službu.

5. Provádí a podněcuje represe proti lidem, kteří již propadli děravou sociální sítí na dno společnosti.

1. Rozklad veřejných služeb zaměstnanosti

Úřady práce v minulosti poskytovaly zprostředkování zaměstnání na úrovni srovnatelné s jinými evropskými zeměmi. Po personálních redukcích, technických změnách a reorganizacích nejsou schopny plnit své funkce. Od začátku roku nastal rozvrat v souvislosti s přechodem k nové organizaci vyplácení dávek. Ministr Drábek zkoncentroval rozhodování o dávkách na úřady práce, ale nezvládl kumulaci organizačních a technických změn a nedokázal zajistit vyplácení dávek v zákonných termínech. Pro podezření na nekorektní postupy a protežování spřízněných firem při změně dodavatele informačního systému probíhají šetření, bylo podáno několik trestních oznámení a podnětů kontrolním úřadům. Problémy s výplatou dávek přetrvávají, ale ministr Drábek se k potížím staví indolentně, popírá odpovědnost, dokonce i samu existenci problémů. Spoléhá se na politickou ochranu a vše nasvědčuje tomu, že prozatím oprávněně. Snahy opozičních stran o projednání vzniklé situace smetla koaliční většina ze stolu.

Zprostředkování zaměstnání úřady práce je minimální, aktivní politika zaměstnanosti prakticky skončila, počet zprostředkovaných zaměstnání klesl v únoru 2012 na 1683 ve srovnání s 4423 v únoru 2010 (srovnatelném měsíci posledního roku před vznikem současné vlády), počet rekvalifikovaných uchazečů klesl z 8460 na 2059.¹ Zaměstnavatelé už nemusí hlásit volná místa, proto úřady práce ztrácejí přehled o situaci a nemohou nezaměstnaným poskytovat kvalitní informace.

Rozvrácením úřadů práce si vláda vytvořila prostor pro privatizaci služeb zaměstnanosti. Loňská novela zákona o zaměstnanosti zavedla zprostředkování zaměstnání soukromými agenturami práce formou takzvaného sdíleného zprostředkování zaměstnání. Za každého uchazeče dostane agentura podle zákona 5000 Kč, další prostředky inkasuje v případě umístění uchazeče a setrvání uchazeče ve zprostředkovaném zaměstnání. Zatím nelze odhadnout následky těchto kroků, protože ministerstvo teprve vypisuje výběrová řízení. Podle rozboru pracovníků služeb zaměstnanosti² však jde o nehospodárné vynakládání veřejných prostředků.

Úřady práce se tedy změnily v místa administrace dávek a kontroly jejich příjemců. Ale ani tyto funkce neplní uspokojivě – sociální dávky jsou hlavním terčem vládních škrtů a úřední činnost se soustřeďuje především na útisk sociálně potřebných občanů.

2. Redukce sociálních dávek

Omezení sociálních výdajů vláda prezentuje jako důležitý cíl sociální politiky. Některé části sociálního systému byly podfinancovávány již před vypuknutím ekonomické krize a právě v těchto oblastech vláda prosadila relativně nejzávažnější škrty. Jedná se o výdaje na nezaměstnané a chudé.

Jaromír Drábek zavedl řadu nových důvodů pro odepření nebo snížení podpory v nezaměstnanosti – přiznání odstupného, odchod ze zaměstnání dohodou nebo přivýdělek. Nově je od ledna přiznávána podpora v nezaměstnanosti jen uchazečům, kteří odpracovali 12 měsíců za dva poslední roky místo dosavadních tří let, čímž se okruh příjemců opět zúžil. Následkem těchto opatření je podpora v nezaměstnanosti pro občany téměř nedostupná. Zatímco v únoru 2010 mělo nárok na podporu ještě 36 % uchazečů, v únoru 2012 je to jen 22 %. Někteří uchazeči o zaměstnání tak přecházejí do systému pomoci v hmotné nouzi, ale většina z nich nemá nárok na žádnou pomoc od státu. V evropském srovnání je česká podpora v nezaměstnanosti extrémně nízká a krátká. V loňském roce došlo vlivem vládních úspor k poklesu příjmů v domácnostech nezaměstnaných o téměř 10 % na člena domácnosti, měsíčně o 600 Kč, a nezaměstnaní představují nejhůře postiženou sociální skupinu.³ Celkové výdaje na podpory v nezaměstnanosti poklesly loni o 3,1 miliardy Kč, tj. téměř o čtvrtinu.⁴

Podobně děravý je systém pomoci v hmotné nouzi. Po kritice Českého helsinského výboru vláda konečně po pěti letech valorizovala částky životního a existenčního minima, ale zlepšení bude brzy absorbováno zvýšením cen. Většina chudých na pomoc v hmotné nouzi nedosáhne, protože je podle zákona odkázána na příbuzné včetně vnuků nebo prarodičů. I v pomoci v hmotné nouzi dochází k restrikcím – Drábek uzákonil časové omezení vyplácení dávek na bydlení. Po sedmi letech má být pomoc na tři roky zastavena bez ohledu na bytovou a příjmovou situaci občana. Pokud nedojde ke korekci tohoto ustanovení, lidé ztratí nárok na úhradu nákladů na bydlení a budou závislí na pomoci ubytovacích zařízení pro bezdomovce. Ani s tím se vláda nespokojila – do aktuálně projednávaného vládního balíku dalších škrtů plánovaných na příští roky se dostal návrh na odstranění doplatku na bydlení bez náhrady a ministr Drábek slibuje snížení výdajů na nezaměstnané o další tři miliardy.

Vláda se často vychloubá nízkým podílem chudých na obyvatelstvu v ČR v porovnání s jinými zeměmi, ale to je zásluha sociálního systému vzniklého v 90. letech, který pravicové vlády ničí, což se již projevuje také v nepříznivém trendu vývoje chudoby.⁵

Kromě omezování výše dávek a zužování okruhu příjemců je další cestou ke snížení sociálních výdajů odrazování příjemců pomocí represivních opatření.

3. Šikanování nezaměstnaných

Mezi evergreeny českého sociálního myšlení patří představa o rozsáhlém zneužívání sociálních dávek, jejich nadměrné štědrosti, benevolenci při jejich vyplácení a nedostatečné motivaci příjemců k práci. Tyto postoje prosákly i do politických kruhů a boj proti (nejasně nebo účelově vymezenému) zneužívání dávek patří již mnoho let k opakujícím se tématům při změnách sociálních zákonů. Kupodivu se intenzita těchto poukazů trvale zvyšuje, přestože se pravidla neustále zpřísňují. Za Jaromíra Drábka nabyl důraz na boj proti zneužívání až hysterické povahy a stal se záminkou k zavádění správních postupů, které nepatří do repertoáru demokratického právního státu.

Již v říjnu loňského roku ministerstvo spustilo projekt DONEZ (DOcházka NEZaměstnaných) jako nástroj údajného boje proti nelegální práci. Vytipovaní uchazeči se musejí po dobu tří měsíců několikrát týdně hlásit na stanovené pobočce České pošty. Při výběru uchazečů však nedochází k individuálnímu posouzení možné nelegální práce, nýbrž jsou používána paušální kritéria – věk, trvání nezaměstnanosti nebo počet evidencí v minulosti. Od zahájení programu bylo postiženo celkem 47 000 osob, jen v únoru 2012 se týkal 26 070 lidí, skoro 4 000 osob bylo za nedodržení požadavků vyřazeno z evidence, často kvůli zpoždění v dopravě nebo banálním chybám v docházce. Ministr Drábek se snaží obhajovat tento projekt údajnými úsporami, ale jeho argumentace je scestná. Například si připisuje zásluhy na tom, že 500 účastníků si našlo zaměstnání, a vyvozuje z toho úspory na podporách, ale v běžném měsíci si samostatně najde zaměstnání přibližně desetina nezaměstnaných, zatímco podíl mezi účastníky DONEZ je nesrovnatelně nižší. Pokud bychom tedy měli připisovat tomuto projektu nějaký vliv, pak jeho vinou nenašlo uplatnění již několik tisíc lidí.

Jako další nástroj ministerstvo chystá sociální platební karty s omezenou použitelností, které mají povinně používat příjemci podezřelí ze zneužívání dávek. Soutěž o jejich provozování vyhrála Česká spořitelna, provoz by měl začít nejbližší době. Pro příjemce to bude znamenat omezení možností nákupu, v některých obcích nejsou prodejny, kde by bylo možné tyto karty použít.

Nevýznamnějším novým nástrojem útisku nezaměstnaných je systém nucených prací.

4. Nucené práce – veřejná služba

Od ledna je každý nezaměstnaný evidovaný na úřadu práce déle než dva měsíce povinen na výzvu úřadu práce nastoupit na takzvanou veřejnou službu⁶ v délce až 20 hodin týdně bez ohledu na to, zda od státu pobírá nějakou pomoc. Jedná se o zaměstnání na poloviční úvazek, ovšem bez mzdy a pracovních práv. V případě odmítnutí je občan vyřazen z evidence, tím ztrácí nárok na podporu v nezaměstnanosti i pomoc v hmotné nouzi, a naopak musí odvádět zdravotní pojištění, i když nemá příjem. V praxi se jedná většinou o zametání ulic, zbytek jsou úklidové práce nebo pomocné činnosti v různých veřejných zařízeních. Vláda veřejnou službu propaguje jako cestu k udržení pracovních návyků nezaměstnaných, případně mluví o povinnosti odpracovat poskytovanou pomoc. Tyto možnosti však poskytuje i běžný pracovní poměr, institut veřejné služby vláda zřídila speciálně k vykořisťování bezprávných „nezaměstnaných“ pracovníků.

Veřejnou službu má podle prohlášení Drábka letos vykonávat průběžně až 50 000 osob, prozatím počet účastníků dosahuje několika tisíc. V některých regionech je rozsah veřejné služby zanedbatelný, například v Praze u únoru postihla od ledna jen dvě osoby, naopak jinde jde již o významné počty, v Ústeckém kraji postihla 1757 lidí. Rozvoj systému nucených prací závisí také na poptávce po nucené práci ze strany organizací. Celkově už podepsalo smlouvy o využívání nucené práce přes 700 subjektů, mezi nimiž převažují města a obce, které používají pracovníky na úklid a práci v obecních zařízeních jako školy, knihovny, technické služby, sportovní a sociální zařízení. Dalšími uživateli nucené práce jsou církevní a neziskové organizace působící v sociální oblasti, především katolické oblastní charity, evangelické diakonie, ale smlouvy uzavřela například také střediska Naděje. Zcela ojediněle se účastní také organizace ve vlastnictví krajů, například Studijní a vědecká knihovna Hradec Králové. Zatím nebyla zjištěna účast komerčního sektoru, ale zákon to nevylučuje.

O institutu veřejné služby, jakož i o systému DONEZ v tomto čísle blíže pojednává článek Lukáše Němce „Drábkovy reformy – cesta k nevolnictví“.

5. Represe proti osobám vyřazeným ze společnosti

V důsledku zanedbání některých oblastí sociální politiky a nezájmu o boj proti diskriminaci již vznikly rozsáhlé skupiny osob žijících v chudobě na okraji společnosti a vinou vládních kroků se rychle rozrůstají. Vedle části romské menšiny jde také o bezdomovce a chudé dlouhodobě nezaměstnané lidi z majority. V situaci nejistoty způsobené ekonomickou krizí slouží tyto skupiny jako hromosvod pro rostoucí nespokojenost a frustraci veřejnosti, na což část politiků reaguje návrhy represivních zákonů, jak se ukázalo po nepokojích na Šluknovsku. Jaromír Drábek po těchto událostech přispěchal s propagací sociální reformy jako cesty k uspokojení protestujících a štvavě se vyjadřoval proti sociálně vyloučeným lidem.⁷ Vláda a pravicoví politikové se snaží uzákonit trestnost opakovaných přestupků, přiznat obcím právo vykázat ze svého území občany za banální přestupky nebo zavést exekuce dávek pomoci v hmotné nouzi. Vznikají také obecní vyhlášky, jejichž cílem je utiskovat neoblíbené skupiny obyvatel. Tato opatření zdánlivě nespadají do sociální oblasti, ale ve skutečnosti představují reakci na sociální problémy a mohou mít na budoucnost sociální politiky neblahý vliv. Touto cestou vnikají do řešení sociálních otázek represivní postupy a místo pomoci nastupuje prohlubování problémů postižených skupin. Cílené zhoršování životních podmínek okrajových skupin je vydáváno za hájení veřejného zájmu.

Levicový diskurs zaměřený na přerozdělování a sociální práci, už tak pramálo přesvědčivý v době krize, nedokáže reagovat na vývoj tohoto druhu. V tomto smyslu lze chápat vládní reformy generující rozsáhlé skupiny lidí vyřazených ze společnosti jako plánovitý postup proti levici, na nějž levice zatím nenašla účinnou odpověď. Sociální reforma je tedy iracionální ekonomicky i sociálně, ale z hlediska politického smysl má.

6. Následky reforem

Během dvou let vláda zdevastovala právní, finanční i organizační zajištění sociálního systému, proto jeho současný stav neodpovídá ústavním normám, mezinárodním závazkům a především rozsahu sociálních problémů a potřebám společnosti. Sociální síť je podfinancovaná, rozsáhlé skupiny osob nechává záměrně bez pomoci, slouží k útlaku sociálně potřebných a dokonce hrozí její přeměna v systém pracovního vykořisťování. Tím se Česká republika nebezpečně odchyluje od standardů evropského typu společnosti. Česká pravice sice zatím nevytvořila autoritářskou ideologii a postrádá osobnosti schopné oslovit s antidemokratickým programem širší okruh veřejnosti, proto nám bezprostředně nehrozí sklouznutí na maďarskou cestu, ale zaslepená nenávist k sociálnímu státu vede pravicové politiky k útokům na ústavní pořádek a prosazování autoritářských postupů při výkonu veřejné správy.

Reformy tohoto druhu ve vyspělé Evropě dosud vždy ztroskotaly, ale zanechaly za sebou následky, které další vlády korigovaly jen částečně. Proto je třeba zlikvidovat vládu co nejrychleji a nečekat na její samovolný rozklad.

Vilém Gutfreund

Redakčně kráceno.