Jan Májíček
Jak se postavit k současné koaliční vládě? Zmatek na pravici i na levici neznamená, že bychom se neměli čeho chytit. Stačí se podívat na to, co prosazují či neprosazují političtí aktéři.
Není to tak dlouho, co byla domluvena a jmenována koaliční vláda ČSSD, ANO a KDÚ-ČSL. Ta v sobě ztělesňuje jednak nekonečnou touhu Bohuslava Sobotky konečně mít vládu, institucionální antikomunismus a katolický konzervativismus v osobě Daniela Hermana jakožto minstra kultury a korupci v podobě velkokapitalisty Babiše jako ministra financí. To vše je v přímém rozporu s tím, co očekávala levice i mnoho představitelů protivládního hnutí.
Konec ODS?
Pravice je po volbách v dezolátním stavu. Sedm let jejího vládního angažmá ji vyčerpalo jak politicky, tak personálně. Její hlavní strana, ODS, se propadla na svá historická minima. Není se čemu divit. Skončila éra, kdy měla tato strana své opodstatnění. ODS byla konec konců stranou privatizace a budování volnětržního kapitalismu. Stala se také stranou vedoucí útok na sociální stát pod záminkou boje proti ekonomické krizi. Své vedení v tomto boji ale ztratila ve prospěch ideologicky i zájmově semknutější TOP 09.
Na krizi ODS neukazují jen slabé preference v posledních volbách, ale i odchod její „hvězdy“, bývalého ministra Pospíšila, k TOP 09, za kterou bude kandidovat od eurovoleb. Po porážce neoliberalismu jakožto léku na krizi jsou jak ODS, tak TOP 09 v defenzívě. Jedinou jejich zásadní výhodou je skutečnost, že je díky jejich dlouholetému působení celá politika prosycena neoliberálními dogmaty i předpoklady, a levice na ně neumí najít odpověď. Sociální demokraté zůstávají uvězněni v pasti sociálního liberalismu, tj. „neoliberalismu s lidskou tváří“. Pravice má naopak přirozenou regenerační schopnost na základě „zdravého rozumu“, který velí, že stát je zlý a soukromník je dobrý, že přímé daně musí být nízké a nepřímé vysoké a že každý by se měl starat sám o sebe, protože za svoje štěstí si může každý sám.
ODS si musí najít nové téma, nový příběh a novou třídní oporu. Dnes jí totiž zbývá stále křečovitější antikomunismus, který dokonale ztělesňuje Miroslava Němcová. Ten je však tradiční mocenské podnikatelské základně ODS k smíchu, stejně jako Němcová samotná. Dobře se to ukázalo i na posledním sjezdu ODS, ve kterém bývalou kandidátku na premiérku volila jen nepatrná hrstka delegátů.
Staronovým tématem ODS by mohla být národní suverenita a euroskepticismus, který vyjadřuje její nový první místopředseda Jan Zahradil. Budeme chránit české drobné podnikatele a živnostníky proti šikaně Bruselu – to by mohlo být hlavním heslem ODS. Zároveň bude strana doufat, že se příliš nerozkryjí její vazby na různé podnikatele-mafiány, kteří jí dopomáhali k moci svým vlivem a penězi.
TOP 09 se dále bude opírat o svou stále opotřebovanější ikonu v podobě pospávajícího Karla Schwarzenberga a o tu a tam rebelující starosty, které si v minulém období koupila novelizací zákona o rozpočtovém určení daní, který mnoha menším obcím zvýšil příjmy. Navíc jsou jako reprezentanti mladých a úspěšných zdrojem nadějí pro všechny manažery, ředitele a mainstreamové umělce, kteří ctí odpovědnost a tradici. Koneckonců za svůj úspěch vděčí tvrdé práci a nejsou to šupáci, kteří by upláceli na úřadech kvůli nějaké zakázce či povolení. Tím se ideologie úspěchu ODS liší od morální ideologie úspěchu TOP 09.
Stát kapitalistů
Levice měla velké očekávání, které se ale s výsledkem voleb oslabilo, aby nakonec zmizelo. Vznikla koaliční vláda, které vyjadřuje dokonalý střed: středolevá ČSSD, středoví lidovci a pravostředové ANO. Taková vládní sestava může udělat jen jediné: zachránit stát od jeho devastace neoliberalismem. Jenže co to znamená? Jaký stát a jak chce zachraňovat?
V období protestů proti vládě dnes stíhaného premiéra Nečase se zejména od odborářsky a tradicionalisticky orientované části hnutí ozývalo, že musíme zachránit stát, protože ten se pod vládou Kalouska, Nečase, Hegera a Drábka rozpadá. Byla to pravda, pokud jde o sociální systém státu: o síť úřadů práce a zdravotnických služeb. V nejvyšších patrech vedení státu se odehrávala neuvěřitelná fraška, jak ukázala tzv. nagygate. Jenže protivládní hnutí nikdy nevolalo po fungujícím státu, ale po tom, že stát má nadále zajišťovat dostupné zdravotnictví, školství a sociální systém. Byla tedy pro obranu sociálního státu. To ale nechápali či nechtěli chápat sociální demokraté a asi z obavy před přílišnou levicovostí zvolili jako své hlavní heslo „dobře fungující stát“. Tomuto heslu ale věřil jen málokdo. Vždyť představitelé ČSSD, stejně jako politici pravice, ztělesňují pro většinu lidí jednolitou zkorumpovanou vrstvu. Lidová mobilizace, kterou protivládní hnutí dokázalo nastartovat a dva roky udržovat, se obrátila k někomu novému, kdo řekl: „Nejsem politik – makám“.
Andrej Babiš na rozdíl od ČSSD měl a má vizi. Chce fungující stát a ukazuje na svou firmu Agrofert, aby mu lidé jeho záměr věřili. Abychom dobře porozuměli tomu, proč zrovna velkokapitalista Babiš chce do něčeho takového investovat, musíme se podívat, jaká je povaha moderního státu. Úspěch ve světě navzájem si konkurujících států záleží na tom, jak si každý stát v rámci své vlastní jurisdikce pěstuje kapitalistickou ekonomiku. Kapitalistické firmy potřebuji kapitalistický stát, aby jim vytvářel „prostředí pro podnikání“, a stát zase potřebuje prosperující firmy jako zdroj daňových příjmů. To vytváří vztah vzájemné strukturální závislosti mezi státem a kapitálem. Neoliberální revoluce ale navíc rozdělila onen kapitál na „starý“ a „nový“, tj. na ten, který se realizuje ve výrobě, a na ten finanční. David Harvey ve své knize „Stručné dějiny neoliberalismu“ pak ukazuje, jak se tato změna, pramenící z nitra kapitalistické ekonomiky, projevila ve snaze privatizovat systémy dosud neprivatizované a začala destabilizovat celý systém.
Babiš se jako reprezentant „starého“ kapitálu jen snaží dát systém zpět do pořádku. Tedy alespoň do té míry, do jaké to usnadní jemu a dalším kapitalistům podnikání bez vedlejších nákladů, jako jsou úplatky a jistá míra rizika, že danou dohodu nad zakázkou či smlouvou kvůli fušeřině někdo nezvládne. Sám Babiš to před volbami říkal opakovaně a velmi jasně, když opakoval rozšířený názor, že politici tu 23 let jen kradli. Je to zjednodušené a nepřesné, ale vyjadřoval tak naprostou nedůvěru vůči politické reprezentaci, která je obecně sdílena. Navíc Babiš dodává: „Já myslím, že bohatí by určitě rádi platili větší daně a že by měli být solidární. Ale za podmínky, že budeme mít pocit, že se nahoře nekrade.“ Ano, pokud bude stát fungovat (tak, jak my potřebujeme), rádi na něj přispějeme, říká jeho ústy výrobní kapitál. V roce 2013 v Dvacetiminutovce Radiožurnálu z 14. 10. ke své motivaci Babiš dodal: „…já řídím Agrofert ve prospěch Agrofertu a politici by měli řídit stát v prospěch státu…“. A pokud se tyto zájmy spojí, bude to nejen prospěšné, ale i efektivní, že?
Vláda a odborová centrála
Odbory podrobily koaliční smlouvu nové vlády zkoumání. Jejich analýza z 16. prosince 2013 se pod názvem „Ekonomický pohled ČMKOS na Koaliční smlouvu mezi ČSSD, hnutím ANO 2011 a KDU–ČSL“ staví za základní teze koaličního směřování. „Obecně je možno zcela zodpovědně říci, že koaliční smlouva jde ve svých návrzích směrem, který odpovídá směru politiky ČMKOS.“ Odbory si pochvalují zejména závazek usilovat o udržení sociální soudržnosti a prosazování principů sociální spravedlnosti, valorizaci důchodů a zrušení II. pilíře, opatření v zaměstnanosti, postupné zvyšování minimální mzdy až na 40 % průměrné, opatření proti chudobě a sociálnímu vyloučení, záměr prosadit zákon o sociálním bydlení, zvýšení podpory rodin s dětmi, zvýšení kapacity jeslí a mateřských školek atd.“ Dokument nakonec varuje: „Podle ČMKOS je riziko nemožnosti profinancování všech deklarovaných opatření výrazné. Na druhou stranu bere ČMKOS na vědomí odlišný pohled koaličních partnerů deklarovaný v uzavřené koaliční smlouvě. V tomto ohledu však ČMKOS považuje za poctivé upozornit koaliční partnery, že bude trvat na plném naplnění všech deklarovaných záměrů obsažených v koaliční smlouvě a bude schopna jen obtížně akceptovat výmluvy typu, že na řadu opatření „nejsou peníze“, „situace je horší, než jsme předpokládali“, že se „změnily podmínky“ apod.!“ Co si má čtenář představit pod pojmem „obtížně akceptovat“, není jasné. Naopak jasné je to, že ČMKOS nabízí alespoň pro začátek více než vstřícný přístup.
Zásadní střet ve vládní koalici přijde, pokud se opravdu budou přehodnocovat příjmové stránky státního rozpočtu. Do jaké míry bude ČMKOS jako instituce schopna naplnit ono důrazné upozornění, že bude na uvedených bodech trvat? Pokud se zásadně nezmění politická situace a nedojde k výrazným rozkolům ve vládní koalici, budou odbory loajální. Ani plánovaný dubnový sjezd ČMKOS nepřinese výrazné změny. Odborová centrála i členské svazy jsou unaveny z dvouletého protestování. Mnohem raději teď budou docházet na tripartitu, kde se s nimi bude mluvit jako s rovnocennými partnery. To, že takováto jednání v žádném případě neznamenají splnění odborářských požadavků, by nám všem mělo být jasné.
Dění na okraji
Jako je odborová centrála nehybná a nezajímavá, tak jsou naopak zajímavé aktivity malých a často nezávislých odborů. Jedním z nich je také Federace výkonných zaměstnanců České pošty (FVZ). Ta usiluje o to, aby zaměstnanci nebyli přetěžováni nesmyslnými úkoly (prodávání nejrůznějších předmětů od ponožek a hasicích přístrojů po životní a důchodové pojištění) a neúměrným přetěžováním, kterým Česká pošta mimo jiné řeší neschopnost dostatečně odpovědět na inovace v oboru. Tématu jsme se věnovali v několika předchozích vydáních časopisu Solidarita a nejnověji je možné shlédnout debatu s předsedou FVZ na youtube kanálu inciativy ProAlt.
Dalším důležitým bodem ve vztahu odborů a vlády je pak situace kolem dolu OKD Paskov. Zde se střetávají hned tři protichůdné směry. Prvním je snaha odborů o zachování pracovních míst. Druhou je dlouhodobá neudržitelnost těžby uhlí. Třetí je pak snaha OKD vydělat na krizi, a tak jedné straně hrozí propouštěním a od druhé strany, od státu, chce prostředky na „dotování ztrát“. V období největších protestů v září loňského roku se objevily snahy jít do stávky, které jen na poslední chvíli vedení místních odborů zastavilo. To se však při opětovném vyhrocení situace může změnit a pak bude zapotřebí plné solidarity a podpory pro stávkující.
Navýsost aktuálním problémem je snaha amerického gigantu Amazon zřídit si v Dobrovízi u Prahy a v Brně dva nové sklady. Firma rozšiřuje své kapacity na východ od Německa, kde se setkala s řadou stávek kvůli porušování práv zaměstnanců. Výjimkou nebylo ani zabavování pasů pro lidi, kteří se domáhali svých práv. Naštěstí český Odborový svaz pracovníků obchodu se celou záležitostí zabývá. Jeho předsedkyně uvedla, že „pro Českou republiku je to velká hrozba, ale myslím, že se jí nevyhneme. Spolupracujeme s kolegy z německého odborového svazu Ver.di, kteří již déle než rok řeší problémy týkající se pracovních podmínek a chování této společnosti. Těmito záležitostmi se zabýváme i v rámci našich nadnárodních struktur.“ Stejnou pozornost věnují obdobné kauze odbory v Polsku. Ještě na začátku roku to vypadalo, že Amazon bude muset jinam, protože v Dobrovízi se proti postavila část občanů a dlouhou dobu odolávali tlaku zastupitelstva. Stejně nedobře to vypadalo v Brně. V době psaní tohoto článku jsou ale oba projekty více méně schváleny. Příznačné je, že za investici se hlasitě staví jak CzechInvest, tak současný ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek (ČSSD). Očividně bez znalosti poměrů, které ve skladech nadnárodního gigantu panují. Co víc, ředitel logistiky Amazonu pro EU Tim Collins se vyjádřil pro Finacial Times, že doufá, že pracující v České republice a Polsku nebudou do odborů vstupovat. „Co se týká odborů, tak pro ně vůbec nevidíme důvod,“ řekl Collins. Už jen kvůli této aroganci by stálo za to se postarat, aby odbory ve skladech Amazonu vznikly.
Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
