Dimitrije Tucović patří k nejvýznamnějším postavám srbského, respektive balkánského socialistického hnutí a k výrazným osobnostem moderních politických dějin Srbska. Jeho dílo je ale dnes srbské společnosti takřka neznámé a nepřipomínané – potkal jej osud levicového myslitele a politika, jehož národ pod tíhou selhavšího komunistického experimentu na přelomu 80. a 90. let 20. století prozřel, poklekl před historickou pravdou a smetl vše levicové na smetiště dějin. Českému prostředí je pak Dimitrije Tucović zcela neznámý, tak jako srbské nebo balkánské socialistické hnutí vůbec. Tento text má proto za cíl českému čtenáři v základních obrysech představit život a dílo Dimitrije Tucoviće, významného socialistického teoretika, organizátora, politika, spoluzakladatele Srbské sociálnědemokratické strany a jejího lídra, kritika velkosrbských koncepcí a antimilitaristy, který přesně před sto lety nalezl ve svých třiatřiceti letech smrt na bojišti první světové války.

Student a mladý socialista

Dimitrije Tucović se narodil 13. května 1881 v zlatiborské¹ vesnici Gostinj do rodiny učitele a faráře. S rodinou se záhy přestěhoval do blízké Užice a po absolvování základní školy nastoupil v roce 1893 užickou reálku. Studium na této instituci se stalo pro jeho další vývoj zcela zásadním. Ačkoliv svá studia zahajoval s představou budoucího kněžského povolání, jeho cesty se zde neúprosně ubraly k myšlenkám socialismu. Pro takové radikální přehodnocení svého světonázoru byla užická reálka, po Srbsku známá jako „rudá škola“, vskutku podnětným prostředím. Díky starším studentům se seznámil s idejemi socialismu, socialistickou literaturou a rámec socialistického myšlení mladému Dimitriji poskytl nástroje pro kritiku neutěšených poměrů, se kterými se ve svém okolí setkával. Socialistické hnutí mezi studenty užické reálky bylo velmi silné a mnozí z nich se později stali významnými i v rámci celosrbského socialistického hnutí. I to způsobilo, že v roce 1898 byla přímo srbskou vládou užická reálka zrušena a Tucović odešel dokončit svá gymnaziální studia do Bělehradu. Po dokončení gymnázia se na podzim 1901 zapsal na Právnickou fakultu na bělehradské Veliké škole. Vedle studií se významně účastnil dění v socialistickém hnutí, a to především jako organizátor, přispěvatel do Dělnických novin a také jako překladatel socialistické literatury.

V roce 1902 Tucović vedl studentské bouře za autonomii bělehradské Vysoké školy, která byla soustavně narušována srbskou politickou elitou. V roce 1903 pak spoluvedl tzv. březnové bouře (podle starého kalendáře 23. březen, podle nového 5. duben), které byly reakcí na omezování svobod režimem, především svobody tisku: zakázány byly socialistické Dělnické noviny a další opoziční listy. Přes střety s policií dav nakonec došel až na Kalemegdan, bývalou tureckou pevnost tyčící se nad soutokem mohutné Sávy s ještě mocnějším Dunajem, a Tucović zde pronesl proslov k pětitisícovému zástupu demonstrujících. Po těchto událostech nebylo možno pochybovat o tom, co mohl mladý Tucović očekávat ze strany policie a dalších úředních orgánů. Okamžitě se proto rozhodl uprchnout, překročil Sávu do vojvodinského, a tedy rakousko-uherského Zemunu a později pobýval také ve Vídni, Budapešti nebo Curychu. Když zanedlouho srbská policie zveřejnila jména dvaceti pěti hledaných buřičů, Tucovićovo jméno bylo na seznamu jako první.

V emigraci strávil jen necelé tři měsíce. V květnu v Srbsku proběhl důstojnický převrat, který skončil smrtí srbského krále Aleksandra Obrenoviće, a na trůn byla povolána opět dynastie Karađorđevićů. Režim a politické klima se změnilo a na začátku června se Tucović vrátil zpět.

V čele hnutí

2. srpna 1903 byla založena Srbská sociálnědemokratická strana. Jejími hlavními vůdci byli v této době především Dragiša Lapčević a Radovan Dragović. Na podzim 1904 byl do nejvyššího vedení zvolen také Tucović.

Rok 1906 Tucović strávil na vojně. V říjnu 1906 pak ukončil práva, a to s výbornými výsledky (jak jeho rodiče, tak přátelé si kladli otázku, kdy se vlastně Tucović stíhal učit – toť dodnes bílé místo historiografie). Přes velké dilema, že opouští dění v Srbsku, odjel na podzim 1907 do Berlína za doktorským studiem. Netrvalo však dlouho a nadcházející vůdce socialistického hnutí byl opět v Srbsku. Z Německa bedlivě sledoval činnost své strany, která dle něj po jeho odjezdu přestala vykazovat potřebné výkony a zmítala se ve zbytečných osobních sporech. V dubnu byl Tucović opět v Bělehradě, definitivně se vzdal snahy o doktorský titul a zcela se oddal straně a socialistickému hnutí. Na konci dubna byl zvolen tajemníkem strany a na konci května také šéfredaktorem Dělnických novin. Nyní stál v čele srbského socialistického hnutí Dimitrije Tucović.

Tucović v rámci sociální demokracie patřil k radikálnímu marxistickému křídlu. Srbští socialističtí myslitelé 19. století, ačkoliv Marxovy texty znali a nechávali se jimi inspirovat, byli především socialisty-utopisty. Například Svetozar Marković (1846–1875), zakladatel socialistického hnutí v Srbsku, považoval Marxovo učení sice za mezník socialistického myšlení, neshledával je však univerzálně platným. Marxe podle něj nebylo možno vyjmout z kontextu západní industriální společnosti a přenést jej do jiných poměrů. Jeho učení považoval za vrchol západoevropské vědy a filosofie, a právě proto byly jeho koncepce vhodné jen pro rozvinutou kapitalistickou společnost – pro agrární, předkapitalistickou a tradiční balkánskou zemi, jako bylo Srbsko ne. Marković, inspirován ruskými revolučními demokraty, uvažoval o přeskočení kapitalistické fáze a vyvarování se negativním jevům, které jsou s kapitalismem svázány. V západoevropském příkladu hledal ponaučení a uvažoval o alternativní a pro Srbsko optimální cestě k socialismu. Jádrem takového socialismu měly být mj. tradiční instituce, potřebně reformované, jako byla například balkánská zadruga.² Tucović však přijal Marxe jako určující zdroj pro socialistické myšlení a spolu s jeho příchodem do čela hnutí s ním přišel i Marxův vědecký socialismus jako zcela směrodatný.

Anexe Bosny a Hercegoviny a polemika s rakouskými a německými socialisty

Na podzim roku 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, kterou okupovalo již od roku 1878. Srbští socialisté tento čin kategoricky odsoudili jako koloniální politiku ze strany Vídně a odepření práva bosenským národům na sebeurčení a vlastní svobodný politický, ekonomický a kulturní rozvoj. Tucović a Srbská sociálnědemokratická strana začali připravovat memorandum odsuzující anexi, které by následně předložili Druhé internacionále s cílem učinit z něj prohlášení celého socialistického bloku. Neuspěli.

Největší polemiku vedl Tucović ohledně anexe s rakouskými a německými socialisty – s Eduardem Bernsteinem, Karlem Kautskym nebo Antonínem Němcem. Tucović je obvinil z toho, že anexi neodsoudili, a naopak ji tiše schválili. Včlenění Bosny a Hercegoviny do rakouských struktur vnímali jako výtečnou možnost Bosnu podrobit většímu vlivu svého socialistického hnutí a anexi rozhodně odsoudit nehodlali. Na šestém kongresu Druhé internacionály ve Stuttgartu se ještě v roce 1907 Eduard Bernstein vyjádřil k možné anexi ve smyslu, že takovou politiku ze strany vyspělejších národů vůči méně vyspělým je nutno vnímat jako holý fakt a že socialistický imperialismus je dokonce nutností. Srbští socialisté taková slova odmítli, trvali na principu sebeurčení národů a národní princip shledávali stejně závažným jako princip třídní.

V srpnu 1910 se v Kodani konal osmý kongres Druhé internacionály, na kterém Dimitrije Tucović pronesl projev, jenž z něj učinil socialistu mezinárodního významu. Ve své řeči, nazvané Válka a mír, před všemi delegáty ostře odsoudil rakouské sociální demokraty za postoje vůči anexi, za schvalování násilného aktu, jakým anexe je, za přistoupení na „krvavé“ právo, popření práva národů na sebeurčení, a v důsledku toho všeho za odloučení se od sociálnědemokratických zásad. Jeho proslov byl pro všechny přítomné překvapením a značná část delegátů mu hlasitě během vystoupení dávala za pravdu. Takto ostré kritice nebyla rakouská sociální demokracie v rámci socialistického tábora ještě vystavena. Vedení jednotlivých sociálnědemokratických stran však kvůli srbským socialistům nehodlala otevírat konflikt s mocnou rakouskou a německou sociální demokracií, které anexi přivítaly, a zůstala lhostejná (jedinou výjimkou byli ruští socialisté, kteří dali za pravdu srbské straně).

Idea balkánské federace

Koncept balkánské federace neboli sjednocení balkánských národů do společného politického svazu byla jedna z největších priorit balkánských socialistů od druhé poloviny 19. století a Tucović ji rovněž výrazně prosazoval. Osudnými událostmi pro projekt balkánské federace byly balkánské války (1912–1913) a následující světová válka, ve kterých se, řečeno socialistickým slovníkem, národní masy postavily na stranu vládnoucích národních buržoazií a kdy se jako určující ukázaly být národní identity namísto identit třídních. Balkánská federace se ve světle těchto událostí vyjevila jako projekt, který se odkládá na neurčito.

V myšlence balkánské federace nacházeli balkánští socialisté odpověď na dvě zásadní otázky: jak se v případě zbavení osmanské a habsburské nadvlády zcela emancipovat od světových mocností a jak optimálně definovat koexistenci balkánských národů.

Balkánští socialisté chtěli své národy emancipovat nejen politicky od habsburského domu nebo osmanské Porty, ale také ekonomicky: šlo o emancipaci třídní. Velmi názorně řečeno, cílem nebylo delegovat absolutní moc ze sultána na domácí dynastii, ale skutečně osvobodit široké národní masy a nabídnout jim prostor k politické, ekonomické, sociální a kulturní seberealizaci. Kromě rozsáhlých vnitřních reforem ve všech oblastech společenského života to znamenalo vytvořit celobalkánský blok, který by mohl být protiváhou světovým velmocem, pro které byl Balkán předmětem mocenských zájmů a ekonomického vykořisťování. Navíc se tím řešila otázka komplikovanosti národnostní mapy Balkánu. Socialisté ve svých úvahách velmi přesně předvídali nebezpečí, které s sebou přinese snaha jednotlivých balkánských národů vytvářet národní státy. Dle nich takové snahy musely být nutně doprovázeny válečnými konflikty a emancipace jednoho národa v podobě národnostního státu nemohla proběhnout bez potlačení práv jiného národa. Socialisté argumentovali právem národů na sebeurčení, jejich ideovým zdrojem byl univerzálně platný humanismus, a nemohli by se tak smířit s tím, že jeden balkánský národ, byť jejich, se emancipuje na úkor druhého. Pokud svobodu, tak pro všechny; žádný člověk není svobodný, pokud je jeho svoboda podmíněna nesvobodou druhého. Realizaci tohoto ideálu viděli jen skrze celobalkánský svaz, ve kterém se balkánské národy sjednotí a budou spolupracovat, aniž by popřely svou národní identitu.

Balkánská federace na jedné straně znamenala velmi ambiciózní projekt, který se velmi předvídavě snažil řešit možná úskalí národnostněemancipačních procesů balkánských národů, na straně druhé se tento projekt ukázal jako nekonkretizovaný a sdílený jen v relativně nepočetných socialistických kruzích. Když v lednu 1910 Srbská sociálnědemokratická strana v čele s Tucovićem uspořádala v Bělehradě první balkánskou socialistickou konferenci, všichni balkánští socialisté společně deklarovali vůli vstoupit do společné federace, na konkrétnější podobě takového celku se už ale shodnout nedokázali (otázkou byla například Makedonie, která je z hlediska národnostní komplikovanosti jakýmsi Balkánem Balkánu). Pro národní masy, na které tito teoretici a organizátoři ve svých úvahách odkazovali, pak byl celobalkánský svaz zcela neznámou myšlenkou.

Balkánské války a první světová válka

Na podzim roku 1912 vyhlásil Balkánský svaz, představovaný Srbskem, Bulharskem, Černou horou, Bulharskem a Řeckem, válku Osmanské říši. Tucović byl mobilizován a jako rezervní důstojník strávil téměř rok na frontě. Jako antimilitarista spolu se sociální demokracií odsuzoval válku jako prostředek boje a socialisté protestovali proti válečným půjčkám, které zadlužovaly Srbsko.

Nicméně postoj k první fázi balkánských válek byl poněkud smířlivější. Válka byla interpretována jako osvobozenecký boj balkánských národů proti osmanské nadvládě a byla tak ospravedlnitelná. Velmi správně se však socialisté obávali, že v další fázi by se mohl rozpoutat konflikt o ukořistěná území. Když se tak stalo a Srbsko začalo válku s Bulharskem, jednalo se z jejich pohledu o historickou tragédii, která dala na dlouhou dobu zapomenout na myšlenku společné balkánské federace.

Tucović a srbští socialisté byli v této době jedinými, kteří se v Srbsku veřejně stavěli proti imperiální politice Srbska, kterou v dalších fázích začalo na Balkáně realizovat. V únoru 1914 pak vyšla asi nejznámější kniha Dimitrije Tucoviće Srbsko a Albánie. Na základě osobních zkušeností z fronty upozorňoval na agresivní posrbšťování území obývaných Albánci a otevřeně toto chování odsuzoval. Proti této imperiální politice postavil právo národa na sebeurčení, Albánci měli mít jako jiné národy prostor na vlastní seberealizaci.

Balkánské války měly být však „jen“ předehrou k první světové válce. Balkán se ocitl v dalším válečném konfliktu, který pro srbské socialistické hnutí znamenal také velkou ztrátu v osobě Dimitrije Tucoviće. Ten je na konci června 1914 opět povolán na frontu. Je poslán do prvních linií, a i když mu jeho přátelé z řad sociálních demokratů nabízejí přímluvu u velení a přemístění na bezpečnější pozice, Tucović takové nabídky kategoricky odmítá. Odmítá přijmout jakákoliv privilegia a se slovy „Pouze s mým národem!“ odchází čelit rakousko-uherské ofenzivě na západě Srbska. V bitvě na Kolubaře, ve které srbská vojska nakonec slavně zvítězila, 20. listopadu 1914 zemřel.

Odkaz Dimitrije Tucoviće

V roce 1949 byly jugoslávskými komunisty Tucovićovy ostatky přemístěny z lazarevského vojenského hřbitova na Náměstí Slavie v Bělehradě; zde byly uloženy, instalován byl pomník v podobě Tucovićovy busty a náměstí přejmenováno na Náměstí Dimitrije Tucoviće. V roce 2004 bylo náměstí vráceno opět původní jméno.

Co dnes pro Srby znamená Dimitrije Tucović? Pro většinu z nich jen jméno, které ještě nebylo zcela zapomenuto. Pro mnohé jméno komunisty, které by mělo být zapomenuto. K takovému kategorickému odsouzení významně přispěli jugoslávští komunisté, kteří příliš samozřejmě zacházeli se jmény, jako byl Tucović. Teoretické a praktické dílo Dimitrije Tucoviće je dnes téměř neznámé. Výjimkou bohužel nejsou ani politické elity hrdě se hlásící k tradici srbské levice. První máj je sice ve znaku kladení věnců k jeho ostatkům, v praktické politice se ale tyto karikatury socialismu pak ukáží jako neoliberální reformátoři a srbští šovinisté.

Dle některých se jeho dílo tváří v tvář neutěšeným podmínkám současné srbské společnosti jeví, jako kdyby bylo napsáno včera. V čem tkví tato nadčasovost? Snad v tom, že Tucović bojoval, v teorii i praxi, proti zcela stejným problémům a poměrům, jež tak trápí současnou srbskou, ale vlastně celou balkánskou společnost – to je otázka sociální spravedlnosti, koloniálního postavení Srbska vůči velkým ekonomikám a mocnostem, problém všudypřítomného nacionalismu, šovinismu a romantického velkosrbského snění znemožňujícího racionálně spolupracovat s ostatními balkánskými národy ve prospěch všech.

Jakou budoucnost má odkaz Dimitrije Tucoviće, je otázkou, na kterou nelze odpovědět. Možná se může stát v nějaké podobě inspirací pro hledání alternativ k současnému řádu, ke kterému jako by alternativa neexistovala. Zjistit, v čem je Tucovićovo dílo použitelné, v čem inspirativní a v čem překonané či nesprávné, toť velký úkol především pro srbské a balkánské prostředí, které může Tucovićovi porozumět a nechat se jím inspirovat přirozeně daleko lépe.