Z dějin třídních bojů: Francie, Granada, Dorset

Martin Churaň

12. března 1794  Rozprášení levého křídla Francouzské revoluce

Před dvěma sty dvaceti lety zlikvidovala francouzská revoluční vláda představitele nejradikálnější politické frakce v Paříži, a uzavřela tím dveře řešení sociální otázky. Snažila se tak udržet svou představu republiky, která zajistí všem politickou, nikoliv však ekonomickou rovnost. Tato představa však narážela na hnutí tzv. „sans-culottes“ (doslova „bez kalhot“, narážka na jejich skrovné životní poměry) sociálních skupin stojících mezi středními vrstvami a chudinou: byli to převážně řemeslníci, drobní živnostníci či jejich zaměstnanci. Jejich účast na demonstracích a pouličních bojích byla v předchozích pěti letech rozhodující pro prosazení revoluce (zrušení poddanství, privilegií šlechty a monarchie atd.). Na jaře roku 1793 si vynutili přijetí ústavy zavádějící přímou demokracii (volení zástupci mohli být kdykoliv odvoláni, všechny významné záležitosti se měly řešit v místních sekcích a klubech, do kterých se mohl kdokoliv přihlásit), kterou měšťanští politici odsouhlasili jen neradi a její vstoupení v platnost odsunuli na dobu po skončení revoluční války (Francie tehdy vedla válku se všemi svými sousedy a zároveň občanskou válku proti monarchistům, kteří s nimi spolupracovali). Na podzim dalším ozbrojeným vystoupením v ulicích dotlačili vládu k zavedení sociálních opatření, zejména zastropování cen i platů a státní regulace obchodu s potravinami. Zároveň ovšem pomohli nastolení tzv. teroru (politických procesů a poprav skutečných i domnělých nepřátel republiky). Jejich ideálem byl kromě přímé demokracie nejen rovný podíl všech na politickém rozhodování, ale i „rovný podíl na štěstí“, tj. každému mělo být zaručeno důstojné živobytí a nikdo neměl mít o mnoho víc, než k tomu bylo nutné. Na konci roku sáhla vláda k represím. Když v březnu 1794 zdražování chleba vedlo k protestním demonstracím a radikální řečníci hovořili o nutnosti povstání, pozatýkala vláda hlavní z nich (ve skutečnosti neměli na davy velký vliv) a 24. března je nechala odsoudit k smrti a popravit. Sociální radikálové tak ztratili možnost prosazovat své požadavky: sami byli příliš slabí a nejednotní, zatímco jejich ideje byly příliš mlhavé. Bez jejich podpory ovšem byla i demokratická republika velmi zranitelná.

 

13. března 1979 Socialistický převrat v Granadě

Před pětatřiceti lety nastolil ozbrojený převrat v Granadě vládu, která pak na tomto karibském ostrově čtyři roky usilovala o zavedení “socialistického systému”. Tato bývalá britská kolonie byla nezávislá teprve od roku 1974, a vláda premiéra Gairyho nabývala stále autoritativnější podoby, zatímco bída a sociální rozdíly se nijak nesnižovaly. Mezi intelektuály byly již dlouho populární ideje hnutí Black Power v USA (velká většina Granaďanů jsou černoši) i africké teorie socialismu, uplatňované tehdy v Tanzánii, zatímco na venkově, těmito trendy nedotčeném, sílilo hnutí proti nerovnostem. V roce 1973 se oba tyto proudy sloučily do „Nové Spojené iniciativy pro blahobyt, vzdělání a osvobození“ („New JEWEL“), která zpočátku vyznávala velmi obecný socialismus, než se časem pod kubánským vlivem posunula k marxismu [avšak k marxismu silně promíšenému vládnoucími ideologiemi režimů sovětských satelitů, pozn. red.]. Jejím hlavním představitelem byl Maurice Bishop, advokát zastupující před soudy organizátory stávek. Ve vyhrocené atmosféře března 1979 se New JEWEL rozhodl převzít moc. Převrat to byl komorní (pouze dva mrtví), vyvolal však mezi obyvatelstvem masové projevy nadšení. Nový režim vyhlásil za svůj cíl socialismus založený, tak jako v Tanzánii, na vesnických komunitách. Ve vesnicích a městských čtvrtích byla svolávána shromáždění všech obyvatel, která měla brát do svých rukou řízení místních záležitostí. Účast na nich byla vysoká, rozhodování o všem podstatném si však ponechalo nevolené předsednictvo New JEWEL. Jeho hospodářská politika přitom neměla dobré výsledky a pod vlivem poklesu turistiky se ekonomika začala propadat. To vše vedlo k propadu vládní popularity. Vláda reagovala omezováním svobody tisku a zatýkáním či jen vyšetřováním těch, které podezřívala z nepřátelství, zvlášť po neúspěšném pokusu o protipřevrat. V roce 1983 bylo vnitřními spory rozložené i samo vedení. Poté, co Bishop veřejně připustil možné konání voleb, byl svými kolegy obviněn z ústupku buržoazním pořádkům, sesazen a uvězněn. Již po týdnu byl osvobozen demonstrujícími příznivci a znovu dosazen k moci, vzápětí však zatčen vojáky a zastřelen. Zmatené situace využily USA k vojenskému zásahu, který 25. října ukončil tento zpočátku nadějný, nicméně stále problematičtější experiment.

 

15. března 1834 Soud s „tolpuddleskými mučedníky“

Před sto osmdesáti lety se v anglickém hrabství Dorset konal soud s šesti zemědělskými dělníky z vesnice Tolpuddle za založení odborové organizace. Nespokojenost tenkrát rostla nejen ve městech, ale i na venkově, kde kvůli klesajícím mzdám bylo pro nejchudší stále obtížnější zajistit si obživu, a množily se proto střety se zaměstnavateli. V Tolpuddle vše začalo nedodržením slibu statkářů vyplácet svým zaměstnancům stejné mzdy jako v okolních vesnicích, a poté dokonce jejich postupným snížením o třetinu. Dělníci, kteří už dříve slyšeli o dělnickém sdružování ve městech, se proto vzdali naděje na dohodu po dobrém, a koncem roku 1833 tajně založili „Přátelskou společnost zemědělských dělníků v Tolpuddle“. V utajení však zůstala jen několik měsíců: v únoru bylo šest zakladatelů společnosti zatčeno. Zakládání odborů bylo již deset let v Anglii zákonem povolené, jejich vznik ve vlastním venkovském hájemství však statkářská elita nebyla ochotna připustit. Na nic si přitom nehrála: obžalovací řeč obviněným na rovinu vytýkala, že svým spolčením ohrožují zájmy majetných, a protože úřady nedokázaly najít jediný důkaz narušení veřejného pořádku či záměru násilného jednání, byli obžalovaní nakonec odsouzeni podle starého, téměř zapomenutého zákona o „nezákonných přísahách“ (dělnické organizace si tehdy potrpěly na přísahy a jiné, často tajné rituály) na sedm let deportace. Rozsudek vyvolal v britském dělnictvu (již hromadně angažovaném v družstevním hnutí a v zakládání celonárodních odborů) skandál, a nastartoval okamžité protestní kampaně, psaní petic a nakonec padesátitisícovou podpůrnou demonstraci v Londýně. Po dvou letech bylo všech šest odsouzených omilostněno a byl jim umožněn návrat do Anglie. Celá kauza pomohla připravit dělnictvo na boje v celostátním měřítku a přispěla k jeho vstupu do politiky, od které se do té doby drželo stranou. Ostatně jeden z „tolpuddleských mučedníků“, George Loveless, se stal později jedním z čelních představitelů chartistického hnutí za všeobecné volební právo.

martin.churan@socsol.cz

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •