Již před sto lety vedlo dělnické hnutí diskuze o migraci. Marxistky a marxisté se tehdy stavěli za otevřené hranice. Měli k tomu dobré důvody.
V historii lidstva docházelo k migraci a stěhování celých etnik odnepaměti. K opuštění svých domovů v naději na nalezení lepších šancí na přežití v jiných oblastech bývaly celé skupiny lidí často přinuceny přírodní katastrofou nebo jiným přírodním narušením získávání obživy. V moderním kapitalismu jsou to války spolu s národnostním, etnickým a náboženským útlakem a velkými, vlekoucími se hospodářskými krizemi, co nutí lidi k hromadnému útěku a emigraci. Palčivý hlad kapitalistů po levné pracovní síle přitahoval pro změnu masy lidí ze zaostalých oblastí a zemí do nových center hromadění populace a rozvíjejících se oblastí, často přes hranice kontinentů.
Od poloviny 19. do počátku 20. století docházelo k významným migračním vlnám napříč Atlantikem. Nerovnoměrný vývoj kapitalismu vedl v Evropě ke zchudnutí a vyhnání velkých počtů rolníků, kteří byli poté využiti v rámci explozivního růstu kapitalismu v Americe. Mezi lety 1870 a 1914 opustilo Evropu 50 milionů lidí, z nichž dvě třetiny emigrovaly do Spojených států, zbytek pak do Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Afriky, Argentiny či Brazílie.
V souvislosti s krizí světového kapitalismu po první světové válce tyto vlny opadly. Po druhé světové válce však bylo migrace zapotřebí pro rozvinuté kapitalistické ekonomiky, především evropské, které proto aktivně zvaly pracovní síly. Zatímco Británie, Francie a Nizozemsko je nabíraly ve svých starých koloniích, jiné státy čerpaly z jihovýchodní periferie Evropy, Turecka a severní Afriky. Západní Německo podepsalo dohody s Itálií (1955 a 1965), Řeckem a Španělskem (1964), Marokem (1963), Portugalskem a Tureckem (1964), Tuniskem (1965) a Jugoslávií (1968). Počátek recese v roce 1973 znamenal konec iniciativní náborové politiky a v 80. letech začaly vstupovat po celé Evropě v platnost represivní migrační zákony.
Kontrola migrace slouží hospodářským zájmům.
Ústředním cílem migrační politiky čelních kapitalistických států bylo vždy kontrolovat migraci tak, aby sloužila hospodářským zájmům jednotlivých zemí. Německo bylo spolu s USA průkopníkem takové politiky. Již před první světovou válkou byl v německém císařství zaveden represivní systém kontroly přistěhovalectví: „model sezonní práce“. Klaus J. Bade ve své knize Normalfall Migration (Vzorová migrace) píše:
„Šlo o to nedopustit, aby se přítok potřebných pracovních sil z východních zemí zvrhl v přistěhovalectví, nýbrž udržet ho v kolejích přeshraniční sezonní migrace, přičemž ostře sledováni měli být zejména zahraniční Poláci.“
Výsledkem byl systém restriktivního dohledu nad cizinci vyvinutý v Prusku na počátku 90. let 19. století a dovršený roku 1907, jenž zahrnoval legitimační povinnost a nucený návrat do vlasti v průběhu zimní „karenční doby“.
Pro pracující to znamenalo, že jakožto zahraniční pracovníci museli vlastnit „legitimační průkaz“. Ten byl omezen na dobu jednoho roku a platil pouze u jednoho zaměstnavatele. Pokud zaměstnanec „porušil smlouvu“, hrozilo mu vyhoštění a zanesení do seznamu hledaných. Tato politika odpovídala poptávce statkářů po sezónní pracovní síle a byla vymáhána i policejně: v roce 1906 pobývalo v Prusku celoročně pouze 7 % zaměstnanců.
Jádrem pruského modelu byl „rotační princip“. V knize Die ungewollte Einwanderung. Rotationsprinzip und Rückkehrerwartung in der deutschen Ausländerpolitik (Nežádoucí přistěhovalectví. Rotační princip a předpokládaný návrat do vlasti v německé zahraniční politice) popsal Cord Pagenstecher jeho cíl:
„zakládá se [rotační princip] na předpokladu, že je sice v určitých obdobích nezbytná přítomnost ‚rezervní průmyslové armády‚, ta se však může skládat ze stále se střídajících ‚zahraničních pracovníků‚ (Gastarbeiter – pozn. přek.): jednotliví přistěhovalci jsou na svých pracovních místech nahraditelní. Podle momentální konjunktury může hostitelská země jejich počet libovolně zvyšovat či snižovat, a tak disponuje pružným nástrojem, s jehož pomocí může následky konjunktury tlumit. Kromě toho přicházejí vždy pouze pracovní síly bez svých rodin; Ty zůstávají – a s nimi též jejich přímé i nepřímé náklady na reprodukci – v zemi původu.“
Cílem je vykořisťování levné pracovní síly.
Na tomto principu je postavená většina imigračních předpisů. V Západním Německu ho spolková vláda uvedla do praxe v době nabírání „hostujících pracovníků“ v 50. a 60. letech. Během tohoto období přicestovalo do SRN 14 milionů lidí a 11 milionů v duchu původně zamýšleného rotačního modelu opět Německo opustilo. I v současné době je cílem imigrační politiky v jádru vyrovnání nedostatku pracovních sil v určitých odvětvích a tím i ulehčení vykořisťování levné práce. Imigrační předpisy nebyly tedy zavedeny pouze za účelem odrážení migrantů a uprchlíků. Jsou také mocnou zbraní, s jejíž pomocí se vládnoucí třída v moderní kapitalistické společnosti snaží usměrňovat migraci v souladu s vlastními zájmy.
Ani debata o tom, jak by měla toto téma uchopit levice, není nová. Již roku 1913 napsal Vladimir I. Lenin krátký esej na téma Stěhování za prací a kapitalismus. V něm stojí:
„Kapitalismus zrodil zvláštní podobu stěhování národů (…) Není pochyb o tom, že jen nesmírná bída přiměje lidi k opuštění domova a že kapitalisté tyto přistěhovalé pracující bezostyšně vykořisťují.“
Lenin v tom spatřoval mimo jiné příležitost pro mezinárodní třídní boj, mezinárodní bratrství a směšování etnik nejrůznějších původů a tradic. „(…) pouze reakcionáři mohou před pokrokovým významem tohoto moderního stěhování národů zavírat oči..“ Je to tak sám kapitalismus, co přispívá k „prolomení národních bariér a předsudků.“
„Pryč s Damoklovým mečem vyhoštění!“
Když toto Lenin psal, mohl se opírat o dlouhou diskuzi v dělnickém hnutí své doby. Na kongresech Druhé internacionály proti sobě v Amsterodamu (1904) a ve Stuttgartu (1907) v otázce omezení přistěhovalectví stanuly levicový revoluční a pravicový reformistický přístup. Pravé křídlo hájilo omezení migrace z hospodářsky zaostalých zemí a kultur. Zdůvodňovalo to ochranou „pokroku“ a dosaženého životního standardu pracujících z vyspělých průmyslových zemí.
Na amsterodamském kongresu bylo rozhodnutí odloženo. O tři roky později rozhodl kongres ve Stuttgartu jasně ve prospěch politiky otevřených hranic a proti jakémukoliv omezení svobody pohybu, když se vyslovil proti „vyloučení určitých národů a ras z práva na přistěhování.“ Současně byl vysloven požadavek „zrušení všech omezení, která vylučují určité národnosti nebo rasy z práva na pobyt v určité zemi a z podílu na sociálních, politických a ekonomických právech místních, nebo jim požívání těchto práv ztěžují.“
Německá marxistka Clara Zetkin ve stuttgartských usneseních napsala:
„Kongres tu v duchu německých odborů a jejich praxe podpořil solidaritu třídy jakožto velkého světového spojení proletariátu všech ras a národů…“
Karl Liebknecht, který měl tehdy jako sociálně demokratický poslanec pruského zemského sněmu a jako advokát často s cizineckých právem co do činění, nadepsal své ohlédnutí za kongresem následovně: „Pryč s Damoklovým mečem vyhoštění!“ „Úplná rovnost cizinců s místními včetně práva pobytu v dané zemi“ byla podle něho „prvním předpokladem k tomu, aby cizinci přestali být předurčeni k úloze stlačovatelů mezd a stávkokazů.“ Chopení se tzv. „otázky přistěhovalectví“ bylo „čestným momentem mezinárodního kongresu.“ V teoretickém časopise SPD „Die Neue Zeit“ (Nová doba) hlásal zásadní článek k otázce regulace přistěhovalectví:
„Pouze solidaritou a pomocí těm, kteří zůstali pozadu, nikoliv výlučností, uzavíráním se před nimi a jejich udržování v podřadném postavení může vyspělý proletariát obstát. Tam, kde se pod vlivem krátkozrakého cechovního přístupu zvolí druhá ze zmíněných metod, dojde dříve nebo později k jejímu ztroskotání, což z ní dělá nejničivější prostředek ochromení proletářského emancipačního boje.“
Společný boj za stejná práva pro všechny
Zastánci pravého křídla naopak stuttgartské usnesení kritizovali. Oba směry vycházely z nebezpečí, že bude migrace kapitalisty zneužita k podkopání vybojovaných sociálních standardů. Avšak levé, marxistické křídlo odmítalo čelit tomuto nebezpečí pomocí policie a justice, neboť si bylo dobře vědomo, že nejsou v sociálně osvobozeneckém boji spojenci dělnické třídy. Namísto toho navrhovali pro všechny pracující závazné zkrácení pracovního dne zákonem, zavedení minimálních mezd, přísný dohled nad bytovými poměry a „dalekosáhlé usnadnění naturalizace“ (udělení občanství). Mimoto měly „odbory všech zemí“ usnadnit přistěhovalým dělníkům vstup do svých řad.
S konečným vítězstvím pravého křídla v SPD v roce 1914 zmizela usnesení z roku 1907 v nenávratnu. V článku nadepsaném Přistěhovalectví cizích dělníků a odbory psal August Ellinger v měsíčníku „Sozialistische Monatshefte“ roku 1917: „německé odbory musí (…) požadovat dělnickou imigraci úměrnou daným potřebám.“ To sice, jak uznával, neodpovídalo rezoluci ze Stuttgartu, odpovídalo to však „tomu, co je vzhledem k stávajícím poměrům nutné.“ „Neomezeným přítokem cizích pracovních sil“ by se dle něj zvýšila v zemi nezaměstnanost. Na místo boje za zákonné zkrácení pracovní doby tak nastupuje požadavek kontrolované migrace dle „potřeby“, na místo internacionalismu úzkoprsý „cechovní“ nacionalismus.
Zřetelně se to projevilo na prvním velkém „světovém kongresu o migracích“ v Londýně roku 1926, který společně iniciovaly Mezinárodní odborový svaz a v roce 1923 obnovená Socialistická dělnická internacionála (SAI). Jedna zpráva o něm sděluje: „V otázce volného pohybu se nepodařilo dosáhnout jednotného pohledu.“ Severoamerické odbory ani neposlaly žádného zástupce. Dělnictvo ze zemí s vyšší životní úrovní se dle zprávy cítilo ohroženo „proudem kulturně níže stojících ras a mas.“ Není tedy překvapivé, že se kongres omezil na „všestranné prozkoumání nastolené otázky.“
Není žádná hranice „vstřebací schopnosti“
Novější historie Německa ukázala zejména po roce 1945, že neexistuje přirozená „vstřebací schopnost“ určité společnosti. Mnohem spíše závisela ochota přijímat imigranty na tom, zda politici nebo média představovali zrovna migraci jako žádoucí, či naopak. Po konci války v roce 1945 přišli do čtyř okupačních zón lidé odsunutí z dosavadních německých východních území i z Rumunska, Jugoslávie a Československa. Při prvním sčítání lidu po válce (1946) bylo v okleštěném a rozsáhle zničeném Německu napočítáno 9,7 milionu uprchlíků. Při celkovém počtu 65,9 milionů obyvatel to činilo 15 %. K tomu třeba připočíst ještě více než 5 milionů „evakuovaných“, kteří ještě během války ztratili své domovy.
V pozdějším Západním Německu bylo v roce 1945 41 % všech obydlí zničených. Uprchlíci a oběti bombardování byli „nakvartýrováni“, opuštěný bytový inventář byl využit do posledního pokojíku, byly postaveny dočasné ubytovny. Mezi místními obyvateli a uprchlíky panovalo velké napětí. V postoji „starousedlíků“ převládaly závist a zášť. Ale média, politické strany a také vojenské orgány tomuto napětí jednotně čelily.
Jiným příkladem jsou „vystěhovalci“: imigranti německého původu ze Sovětského svazu, Kazachstánu a Polska. V 80. a 90. letech jejich počet výrazně narostl. V letech 1988 až 1992 dosáhl 1,5 milionu, čímž převýšil počet žadatelů o azyl (1,2 milionu) ve stejném časovém období. Ve srovnání s žadateli o azyl se jim dostávalo zvýhodněného zacházení, byly jim poskytovány nabídky vzdělávání a jazykových kurzů i vybavení do začátků. Třetím příkladem jsou uprchlíci z bývalé NDR. Po otevření vnitřní německé hranice roku 1989 a sjednocení roku 1990 došlo k výraznému stěhovaní z Východu na Západ. Přes tři miliony tehdejších obyvatel NDR se přestěhovalo do „starých“ spolkových zemí. I tento vnitřní migrační proces probíhal bez většího napětí. „Člun“ byl vždy jen tehdy „plný“, pokud se jednalo o uprchlíky a migranty z jiných „kulturních okruhů“. Na tom se ukazuje nacionalistický charakter německé přistěhovalecké politiky.
Migranti dělají „špinavou práci“
SPD a odbory již nikdy nenavázaly na internacionalismus stuttgartského kongresu z roku 1907. Přesto se odbory staly organizacemi sdružujícími pracující mnoha národností. V průběhu desetiletí „hospodářského zázraku“ poválečné doby prosadil DGB (Německý odborový svaz – pozn. red.) ve vyjednáváních o najímání pracovníků, že „gastarbeiteři“ mají nárok na sociální dávky podle zdejšího práva. Diskriminující ustanovení cizineckého zákona a zákona na podporu zaměstnanosti však odbory nikdy nenapadly. Migranti byli stejně jako ženy často hůře placeni, vykonávali „špinavou práci“ a až po desetileté přítomnosti získávali neomezené právo pobytu.
Když v roce 1973 vypukla vlna spontánních stávek zaučených a nekvalifikovaných pracovníků, v nichž hráli migrantky a migranti vůdčí roli, vyhlásila vláda SPD a FDP pod záminkou možné krize úplné pozastavení najímání zahraničních pracovních sil. Stávková vlna z léta 1973 ukázala, že zahraniční pracovníci již nejsou ochotni nechat se bezmezně vykořisťovat. Odbory tehdy zastavení náboru podpořily. Eugen Loderer, tehdejší předseda IG Metall, považoval „zastavení náboru za smysluplné pro ochranu německých i zahraničních zaměstnanců.“ Ve skutečnosti sloužilo pouze k rozviřování strachu mezi zahraničními dělníky a tím k zadušení jejich klíčící vůle k boji. Neboť strach z neustále hrozícího vyhoštění byl o to vyšší, že návrat do Západního Německa by již nebyl možný.
Za úplnou svobodu pohybu dělnické třídy
Zastavení náboru mělo také paradoxní efekt, že za krize roku 1974/75 zůstala většina nezaměstnaných cizinců v Německu, neboť se museli obávat, že kvůli zastavení náboru již nezískají pracovní povolení, až budou po dočasném odchodu chtít zpět. O rok později vyhlásila vláda pro řadu krajů a městských aglomerací s vysokým počtem cizinců zákaz usazování a změny místního bydliště pro zahraniční pracovníky. V roce 1975 byly cizincům s dětmi žijícími v rodné zemi drasticky sníženy rodinné přídavky. V několika městech se konaly demonstrace, které DGB opět nepodpořil. Kohlova vláda (CDU/CSU-FDP) z roku 1982 mohla na proticizineckou politiku vlády SPD-FDP plynule navázat.
Zákonem o „návratové prémii“ z roku 1983 dohnala vláda statisíce tureckých pracujících k „dobrovolnému“ návratu do vlasti. Německé závodní rady tlačily na zahraniční kolegy, aby tuto prémii na odchodnou přijali. Dějiny přistěhovalecké politiky po roce 1945 ukazují, že omezení přistěhovalectví pomocí cizineckého a pracovního práva v podstatě sloužilo stavění německých a zahraničních námezdně pracujících proti sobě navzájem za účelem jejich snazšího vykořisťování. Proto by se dnes levice v duchu socialistického kongresu z roku 1907 měla zasazovat za úplnou svobodu pohybu pracující třídy a spolu s Karlem Liebknechtem razit heslo: „Pryč s Damoklovým mečem vyhoštění!“
Volkhard Mosler
Vyšlo v Solidaritě 104, listopad – prosinec / 2015
Z německého portálu marx21.de přeložila Lenka Štěpánková, editoval Martin Churáň.
