V roce 2011 vyšla v edici Socialistického kruhu kniha významné kanadské badatelky Ellen Woodové Původ kapitalismu – delší pohled. Autorka ve svém díle navrhuje novou genealogii kapitalismu, ve které hrají zásadní roli tři prvky:
- vznik konkurenčního trhu s potravinami a základními potřebami, do kterého jsou zapojeny široké vrstvy obyvatelstva;
- změna v kvalitě prostředků dobývání nadhodnoty a přechod od prostředků politických, založených na politických privilegiích, k prostředkům ekonomickým, založených na smlouvě v organizaci výrobních vztahů;
- specifický způsob zacházení se ziskem a dobytou nadhodnotou, která přestává být okázale konzumována vyššími společenskými třídami, a začíná být akumulována a reinvestována buržoazií.
Následující komentáře se budou zabývat dvěma otázkami: otázkou vzniku specifické kapitalistické etiky a otázkou prostředků dobývání nadhodnoty v kapitalistické společnosti. Necháme tudíž stranou celou řadu dalších možných námětů k diskuzi; např. důsledky změny příběhů o původu kapitalismu, které jsou často silně ideologicky zabarvené, či námět rozšíření kapitalismu z Anglie do jiných částí světa a s tímto spojenou tematiku imperialismu.
Vznik masového trhu a kulturní hodnoty
Ellen Woodová klade ve své koncepci vzniku kapitalismu zásadní důraz na tvorbu konkurenčního trhu s potravinami v Anglii. Tvorba tohoto trhu sebou totiž odkazuje nanese celou řadu příčin a důsledků. V první řadě byl vznik takového trhu byl možný jen skrze změny vztahu mezi feudálním pánem a poddaným a skrze změnu podoby odváděné dávky: v Anglii se projevila od XVI. století tendence tento vztah monetarizovat kvůli institucionálním změnám (demilitarizace aristokracie, silný centrální stát, koncentrace pozemkového vlastnictví, omezení zvykových práv a povinností) a začal se více podobat nájemnímu vztahu, podřízenému konkurenceschopnosti nájemníka v produkci potravin:
„Na začátku raně moderního období se v Anglii fakticky proměnilo na ekonomické pronájmy tohoto druhu i mnoho zvykových pronájmů. Ovšem i ti nájemci, kteří se dál těšili nějakému druhu zvykové držby poskytujícímu více bezpečí, ale byli přesto nuceni prodávat svou produkci na stejných trzích a, mohli jít ke dnu v situacích, kdy byly normy produktivity stanovovány konkurencí mezi rolníky hospodařícími na jejich své vlastní půdě. (…) V tomto konkurenčním prostředí produktivní rolníci prosperovali a jejich hospodářství měla tendenci k růstu.“ (Woodová 2011: 88).
Podle Woodové vytvoření konkurenčního trhu s potravinami a s půdou, společně s monetarizací vztahu mezi feudálem a poddaným tvoří zásadní rys vzniku kapitalismu. Vznik konkurenčního trhu s potravinami měl také zásadní kulturní dopad, jelikož zemědělci a vlastníci půdy se zaměřili na co největší zvýšení produktivity soukromé půdy. Na jedné straně tato orientace vedla k porušování a rušení starých zvykových práv, jak ukazuje fenomén ohrazování a vyvlastňování obecní půdy, a na druhé straně se prosadily nové kulturní hodnoty, které Woodová nazývá etikou zdokonalování., která Tato etika spočívá ve systematické snaze vytvořit bohatství skrze zvyšování produktivity práce a skrze akumulaci prostředků získaných obchodem se statky, neboli tedy skrze jejich směnnou hodnotu. Tento nový ethos ilustruje Woodová skrze interpretaci páté kapitoly Druhého pojednání o vládě Johna Locka:
„“Hlavním tématem prostupujícím celou úvahou je, že země existuje proto, aby byla učiněna produktivní a přinášela zisk, což je právě důvod, proč soukromé vlastnictví vycházející z práce má převahu nad společným vlastněním. Locke opakovaně trvá na tom, že většina hodnoty obsažené v půdě nepochází z přírody, ale z práce a zdokonalování.““ (Woodová 2011: 95).
Woodová tedy do určité míry převrací vztah mezi kapitalismem a specifickými kulturními hodnotami, navržený ve známém spise Kapitalismus a protestantská morálka Maxe Webera: dle Webera byly specifické kulturní hodnoty kalvinismu příčinou vzniku kapitalismu, zatímco Woodová ukazuje, že vznik etiky zdokonalování není spjata s určitou věroukou, ale se vznikem specifických ekonomických institucí. Woodová tak dokáže překlenout zásadní slabiny Weberovy teorie, ale otevírá také nové otázky. Především spojení specifické kapitalistické etiky a konkurenčních trhů se jeví příliš přímočaré. V kapitalistickém hospodářství jsou ale konkurenční trhy jen jednou z možných forem trhů a ba naopak navíc, jak ukazuje Schumpeter, podnikatelé mají spíše snahu vytvořit monopoly či specifické tržní niky a segmenty, které by nebyly v přímé konkurenci s dalšími tržními segmenty (a jejich tvůrci). Zásadním bodem se zdá být spíše jeví nový přístup ke statkům a jejich akumulaci: základní kulturní hodnotou je interpretace statků z hlediska jejich směnné hodnoty a možnosti akumulaci bohatství skrze tržní směnu, nikoliv konkurenceschopnost. V tomto ohledu byla klíčová spíše monetarizace renty a relativní nedostatek půdy spíše než vytvoření konkurenčního trhu s potravinami.
Politické prostředky dobývání nadhodnoty
Dalším zásadním bodem v koncepci navržené Woodovou je změna postavení státního a právního aparátu v hospodářských vztazích. Ve feudálních společnostech byly zisk a nadhodnota dobývány politickými a právními prostředky, jako byla privilegia feudálů, možnost si koupit zastávání státního úřadu, či vybírání různých typů rent a desátků od poddaných: tyto prostředky byly často legitimizovány zvyklostmi, náboženstvím, a vojenskou mocí panovníka či feudála. Podle Woodové se přechod ke kapitalismu vyznačuje změnou prostředků dobývání nadhodnoty: na mikroúrovni se totiž začaly prosazovat, díky vzniku trhu s potravinami, ekonomické prostředky dobývání nadhodnoty zakotvené v nerovném smluvním vztahu mezi aristokratem a nájemcem půdy. Anglický stát a právo tak přestávají být prostředkem dobývání nadhodnoty na mikroúrovni, ale jejich hlavním cílem je zachování třídního status -quo skrze dohled nad neprivilegovanými vrstvami, skrze ochranu vlastnických práv a vztahů a skrze legitimizaci a legalizaci rušení starých zvyklostních práv a výsad.
Znamená však tato přeměna v prostředcích dobývání nadhodnoty naprosté opuštění politických prostředků tohoto dobývání ze strany aristokracie a buržoazie? Woodová na tuto otázku neposkytuje explicitní odpověď. Na mikroúrovni, neboli v rovině konkrétního výrobního vztahu a výrobní jednotky tomu tak je v drtivé většině případů, jelikož vztahy ve výrobních jednotkách jsou určeny smluvně., byť přetrvávání otroctví v některých kapitalistických zemích (např. v USA) by však mohlo napovídat, že v omezené míře je možné integrovat politické prostředky dobývání. nadhodnoty i do kapitalistických společností.
Nicméně na makroúrovni, neboli na úrovni vztahů mezi společenskými třídami jako celku tomu tak býti nemusí: klíčovými faktory se na této úrovni stává možnost ovlivnit fiskální politiku státu a orientaci jeho distribuční funkce. Některé liberální státy Evropy XIX. století (např. Francie Ludvíka Napoleona) jsou toho do značné míry důkazem: v těchto zřízeních byla politická práva spojená s cenzem a vedení těchto států tak bylo plně v rukou buržoazie a staré aristokracie, byť daně byly placeny i osobami, které volební práva neměly. Společenské vrstvy mající volební právo tak ve velké míře prováděly redistribuci statků ve svůj prospěch, a dobývali tak zisk na úkor vrstev osob bez volebního práva. Až vynoření masového dělnického hnutí a jeho politicko-společenských organizací vedlo k narušení těchto prostředků dobývání. zisku a nadhodnoty, skrze reorientaci výdajové a fiskální politiky státu.
V určité míře lze interpretovat neoliberalismus jako snahu navrátit státu povahu prostředku dobývání zisku a nadhodnoty skrze čtyři klíčové procesy. V první řadě se jedná o změnu fiskální politiky státu a přesunutí daňového břemene na nižší a střední vrstvy a na spotřebu spíše než na zisk a akumulované bohatství; v druhé řadě se jedná o restrukturalizaci výdajů státu a o tendenci financovat ze státního rozpočtu celou řadu výdajů spojených s fungováním kapitalistického hospodářství a akumulaci nadhodnoty; ve třetí rovině se jedná o legalizaci procesů vyvlastňování obecných statků a tvorby celé řady nových vlastnických práv (např. duševní vlastnictví a patenty v celé řadě nových odvětví, jako je genetika, atd.); ve čtvrté řadě se jedná o přeměnu sociálních služeb a tendenci zapojit jejich poskytování do procesu valorizace kapitálu skrze privatizaci či outsourcing těchto služeb (např. ve zdravotnictví či v důchodovém systému). Tato poslední tendence sice nevedla k deklarovanému snížení výdajů na poskytování těchto služeb, ale spíše umožnila vytvořit nových možností pro akumulaci kapitálu, mimochodem také díky poskytnutí specifických práv (např. licence, akreditace u zdravotních pojišťoven).
I v rozvinutém kapitalismu lze tudíž vidět pluralitu prostředků dobývání nadhodnoty: ekonomické prostředky mají sice zásadní historické postavení a společenskou funkci, nicméně i politické prostředky, související s hospodářskou a fiskální politikou státu, nemají zanedbatelnou důležitost. Ba naopak, Marxem předpokládaná klesající míra zisku, pravděpodobně vede k hledání celé řady nových způsobů dobývání nadhodnoty, jak ukazují již zmíněné tendence v prosazování vlastnictví a dobývání nadhodnoty v oblasti obecných statků, jako jsou voda, půda, životní prostředí, ale také genetická výbava živočichů a lidí.
Jak je tedy patrné, práce Ellen Woodové poskytuje množství témat k reflexi úvahám o rozvoji a povaze soudobého kapitalismu a o jeho povaze – nejen odkazem na to, že jde o jeho povahu historického historický fenoménu a nikoliv o „“přirozeného stavu věcí““.
Jakub Horňáček
Citováno z: Woodová, Ellen Meiksins. 2011. Původ kapitalismu –- delší pohled. Praha: Svoboda Servis, 2011.
