Rozhovor s Naďou Johanisovou o jejím novém výzkumném projektu a ideologii commons

Naďa Johanisová je spoluzakladatelkou Trastu pro ekonomiku a společnost, platformy pro ekonomicko-sociální alternativy. Především ale působí na katedře environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Její výzkum byl zhodnocen např. v knize Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem. Tato publikace vznikla na základě výzkumu alternativních ekonomických modelů fungování ve Velké Británii. V roce 2014 vydala knihu Ekonomičtí disidenti, ve které představila řadu známých i méně známých osobností solidární, sociální a alternativní ekonomie a ekonomické filosofie. Nyní pracuje na výzkumném projektu, který mapuje výhradně české ekonomicko-solidární alternativy. Přinášíme Vám pohled do probíhajícího výzkumu spolu s myšlenkami Johanisové vztahujícími se k ideologii commons a možnostech komunismu.

ekonomka Naďa Johanisová

ekonomka Naďa Johanisová

Jak vznikl impulz pro tvůj současný výzkum, na co je zaměřen?

První impulz jsem dostala v devadesátých letech, kdy jsem poprvé slyšela a četla o ekonomických alternativách. V roce 2001 jsem jela dělat výzkum do Británie s tím, že se o nich chci dozvědět víc. Ten současný výzkum je zaměřen na české ekonomické alternativy. Tento projekt máme od ledna 2014 a název je Formy a hodnoty ekonomických alternativ v České republice. Je to projekt můj a mých kolegů, jmenovitě Evy Fraňkové z Katedry environmentálních studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, dále pak Petra Daňka z Geografického ústavu přírodovědecké fakulty naší univerzity. Je do toho začleněn také Petr Jehlička, což je geograf, který pracuje na Open University v Anglii. Projekt se týká mimo jiné oblasti nepeněžního sdílení jednotlivců a rodin, na to se zaměřuje nejvíc Petr Jehlička. Na strukturovanější alternativy typu organizace nebo komunitní iniciativy jsme zaměřené hlavně já a Eva Fraňková. No a Petr Daněk a náš absolvent Adam Čajka, který nedávno vstoupil do projektu, momentálně hledají souvislosti mezi ekonomickými alternativami u nás a v Indii.

Na jakém ideovém základu je postaven tento výzkum?

Při jedné prezentaci jsem se ptala lidí, co je to ekonomika. Často odpovídali, že je to „nějaká snaha něco bilancovat.“ Já se potom snažila přejít od středoproudého modelu ekonomiky k  alternativám, jak je znám např. z literatury, protože si myslím, že pojem ekonomika nemá jasný obsah, ale implicitně se předpokládá, že je to buď něco s penězi, nebo nějaké uspokojení potřeb prostřednictvím trhu. Používám v prezentacích obrázek tzv. dvousektorového diagramu, který lze najít v každé učebnici středoproudé ekonomie pro první ročník. Představuje ekonomii jako domácnosti a firmy, které spolu interagují tak, že firmy něco vyrábí a domácnosti to spotřebovávají. Čili domácnosti jsou pouze v roli konzumentů a firmy pouze v roli producentů, které platí domácnostem mzdu, a domácnosti jim zas dávají svoji práci. Tento model byl kritizován řadou ekonomek a ekonomů, např. jedním z nejvýznamnějších – Hermanem Daly, jenž mluví o tom, že tato ekonomika tady sice je, ale zabudovaná do nějakého ekosystému, kterým proudí energie a materiál. Tito ekonomové upozorňují na nepeněžní vrstvu (nebo neformální ekonomiku), která stojí mezi přírodou a ekonomikou peněžní. Jedná se nejen o kulturu a právo, legislativní rámce a o vzájemnou pomoc, ale také o samozásobitelství.

Potom máme model ledovce, který vymyslely Julie a Cathy Gibson-Graham, což jsou dvě autorky vystupující jako jedna osoba. Ony říkají, že nepeněžní ekonomika je daleko větší a méně probádaná (tzn. největší část ledovce, která je skryta pod vodou), vidět však je pouze ekonomika peněžní. Zejména feministické autorky zdůrazňují jako příklad nepeněžní ekonomiky péči v rodině, což je neviditelné dobrovolnictví. Dále to jsou formy kutilství – DIY („do it yourself“ – „udělej si sám“ – pozn. red.), všechny tyto aktivity zejména v zemích globálního Jihu, ale i na Severu tvoří velkou část, někdy až 60% uspokojování potřeb. Toto je část nepeněžní a netržní ekonomiky, která nás zajímá. Dále nás zajímají další autoři, píšící o sociální ekonomice či sociálním podnikání. A ti říkají, že i peněžní část ekonomiky je členitá. Nejsou to jen firmy, kterým jde o zisk, ale je to celá plejáda neziskové sféry a také něčeho, čemu říkáme eko-sociální podnikání, které se někdy může blížit komunitě a mít nepeněžní dimenzi. Někdy může být úzce provázané se státem, někdy se může blížit privátní firmě. Je tu také téma vztahu k půdě, tzv. commons (česky občina – pozn. red.), rozšířený hlavně v zemích globálního Jihu, kdy komunity vlastní půdu a nějakým způsobem k ní mají netržní vztah. Je pro ně zdrojem obživy a zároveň něčím, co zdědily od předků a co chtějí uchovat pro budoucí generace.

Pokud se bavíme o alternativách, ať už ekonomických, potravinových nebo jiných, tak to zřejmě znamená, že jsou alternativní k něčemu, co převažuje – ke konvenčnímu systému, který nezajišťuje komplexní naplnění potřeb. Proč je podle tebe důležité hledat alternativy?

Jednak protože existují a nikdo si jich nevšímá, jednak je potřeba je rozvíjet a zviditelňovat, neboť současný systém je neudržitelný ekologicky a je zhoubný sociálně. Pokud si vezmeme běžnou firmu, tak ta je orientovaná na zisk, potažmo na ekonomický růst, a musí se řídit trhem. Podle běžných ekonomických modelů není důležitá lokalita či místo, komodity se klidně dovážejí z daleka, firmy se řídí podle hierarchických systémů vedení, pracovníci nebývají s firmami propojeni. To, co my hledáme, je opak – organizace a iniciativy, u kterých není cílem pouze zisk, ale také veřejný zájem a veřejné potřeby. Příkladem může být lesní školka, která vznikla kvůli tomu, aby děti byly v přírodě, nikoliv kvůli zisku. Dalším příkladem je družstvo Konzum v Ústí nad Orlicí, které má za cíl službu svým členům, nikoliv maximalizaci zisku. Část produktů, které toto družstvo prodává, je od lokálních dodavatelů, i když je to pro ně dražší. Podporují tím místní ekonomiku, protože tam žijí jejich členové. To je typický netržní přístup. Přestože Konzum musí vydělávat, tak cíleně nemaximalizuje zisk. Další rys, který sledujeme u alternativ, je lokalita, tedy důležitost ekonomické lokalizace. Jinými slovy podpora místní produkce pro místní spotřebu, využívání místních zdrojů, podpora místního ekosystému. Příkladem může být Hostětínská moštárna v Bílých Karpatech, která vznikla, aby se zachovaly místní geneticky cenné odrůdy ovoce.

Posledním rysem, který u projektů pozorujeme, je komunitní a demokratické řízení. Buďto může mít družstevní strukturu, nebo podobu spolku. Ty kategorizace jsou různé, ale shodli jsme se na vyjmenovaných rysech, které jsou pro nás nejdůležitější. A shodli jsme se, že když aspoň dva z nich platí u sledovaného subjektu, tak ho do výzkumu začleníme. V rámci sledování vytipovaných alternativ se ptáme jak členů, tak se snažíme i poznat prostředí, ve kterém působí. Ptáme se, zda se cítí být alternativou, jaký mají vztah k dotacím, jaké mají problémy atd. My totiž explicitně prohlašujeme, že jsou pro nás důležití a že si přejeme jejich rozkvět. Snažíme se zmapovat jejich problémy nebo překážky, které jim systém klade. Také se ptáme, v čem by jejich aktivity mohly pomoct řešit společenské problémy.

Zkoumáme i jiný aspekt, já tomu říkám nevědomé alternativy nebo sociální podniky. Např. zahrádkáři jsou fenomén, který není vnímán jako alternativa, ani oni sami by se tak neoznačili, ale ve skutečnosti se za nevědomou či podvědomou alternativu dají považovat. Někteří zahrádkáři velkou část své spotřeby zeleniny a ovoce uskutečňují přes samozásobitelství. Zajímavá je např. zahrádkářská prodejna v Boskovicích, která nejenom prodává výpěstky svých členů, kteří pracují na prodeji a jeho administrativě zadarmo. Neverbalizují to, ale je to pro ně samozřejmost. Jiné projekty se naopak od začátku chápou jako alternativa. Třeba komunitní zahrada Zaohrada v Olomouci, která sídlí v církví vlastněné budově a sdílí tam prostor s nekomerčními projekty. Ten prostor je pronajímán, ale ne nutně kvůli maximalizaci zisku. A právě takováto „centrála“ potom napomáhá k síťování ve městě a vytváří kulturně-sociální vazby. Dále je to třeba ostravský integrační sociální podnik mléčný bar Naproti, který zaměstnává různě znevýhodněné lidi a také podporuje lokální ekonomiku. Zajímavá je i brněnská iniciativa Reparáda, kterou založily dvě mladé ženy. Je to půjčovna „parádních“ oděvů pro ty, kteří si nechtějí nebo nemůžou kupovat nějaké stylové drahé oblečení. Zde si mohou za nějakou částku zapůjčit čtyři kousky oděvu na určitou dobu. Oděvy jim buďto lidé nosí, nebo je sami šijí. Prostor pronajímají i návrhářům, takže je to všechno propojené. Dále je to například Fair & bio, družstevní pražírna Ekumenické akademie, zemědělské družstvo Chaloupky a další.

Za zmínku stojí i zajímavá obec Svatý Jan nad Malší. Nejsou v ní vyloženě alternativy toho typu, o kterých zde mluvím, ale podle mé zkušenosti často malá obec, která má sto až pět set obyvatel, je v jistém smyslu k nerozeznání od komunitních alternativ, protože tam funguje jakési demokratické řízení. Lidé se znají a obec má nějaká aktiva, jako jsou nemovitosti a pozemky, které využívá ve prospěch občanů na netržním principu. Tato obec má pronajatou faru, kde pořádá výstavy, jsou tam kroužky, které dělají místní matky zdarma pro místní děti. Zkouší tam místní kapela a není to vnímáno jako něco neobvyklého. U nás má alternativní potenciál šest tisíc obcí, z toho část jsou malé obce, navíc mají občas i komunitní výtopnu, čili využívají dřevo z vlastních lesů.

Není ale vždy všechno ideální. Někdo má problém uživit se nebo žije z dotací a řeší, co bude, až dotace přestane pobírat. To je hlavně případ těch integračních sociálních podniků. Z tohoto pohledu je velmi zajímavá organizace Diakonie Broumov, která vznikla před dvaceti lety ze snahy pomáhat potřebným, začala pro ně sbírat šatstvo, postupně se rozrůstala a dnes sbírá skoro úplně všechno, co lidi už nechtějí, a zase to ekologicky recykluje. Přitom zaměstnává lidi, jako jsou bývalí drogově závislí, má pro ně azylové domy, psychologickou podporu, a to vše dokáže zaplatit z vlastních zisků nezávisle na státu. Mají tuším přes stovku zaměstnanců. Ale teď narazili na problém. Všude se vyrojily kontejnery na staré šatstvo od firem, co často nemají sociální ani ekologickou dimenzi. Lidé to ale netuší, a tak místo aby dodávali staré oděvy Diakonii Broumov, házejí je do těch kontejnerů, protože si myslí, že to je „prašť jako uhoď“.

Na jaké další aspekty se při výzkumu zaměřuješ?

Chci se ještě zaměřit na komunitní školy a školky a alternativní kulturní instituce. A v rámci kvantitativního výzkumu asi dvou tisíc dotazníků chceme zjišťovat, jak moc se lidé pohybují v nepeněžní ekonomice a jaké má formy – co a jak si půjčují, sdílí, jak se samozásobují atd. To je práce do konce tohoto roku, další rok by měla vyjít knížka, ve které budou zpracovány a představeny závěry výzkumu. K tomu určitě uděláme i nějaké přednášky.

Často jsi zmiňovala, že sleduješ příklady, kde nejde o maximalizaci zisku. Považuješ to za vědomý úsudek, když si někdo řekne, že už má dost a nechce dál růst? Kde je podle tebe ta pomyslná hranice, za kterou už některé organizace nechtějí jít?

My se jich ptáme, zda chtějí růst, a už v předchozím výzkumu mi vyšlo, že víc jak polovina dotazovaných organizací nechce růst. Přičemž uvedly, že by se chtěly množit, aby jich bylo více, ale malých. Vzpomínám si na reakci jednoho podnikatele, který říkal, že nechce být největším výrobcem laviček v ČR a aktivně se tomu bránil. Na druhou stranu některé organizace chtěly z různých důvodů růst, ale ne nutně bez hranic. Co se týče třeba družstva Konzum v Ústí nad Orlicí, dělala jsem rozhovor s jeho ředitelem a zároveň místopředsedou představenstva. Zdůrazňoval, že i když jsou součástí sítě COOP, tak jsou samostatná jednotka s vlastní autonomií a družstevní strukturou. Jejich primárním cílem není maximalizace zisku a nechtějí růst mimo hranice svého okresu a dalších asi dvou sousedních. Jejich prioritou je podpora vlastního regionu. Rostou ale v tom smyslu, že ve svém regionu vymýšlejí další služby pro své členy.

Také jsem zachytila zajímavý ohlas étosu commons, tedy společných statků. Ředitel Konzumu mi sdělil, že jsou tady sto patnáct let, vznikli někdy v roce 1890, socialismus byl pro ně jen epizoda, i současná doba nějak pomine a jejich cílem je zhodnocovat to, co jim zanechaly minulé generace. Mají za cíl obhospodařovat aktiva, společný majetek a hodnoty, které zdědili, udržovat je a předat dál těm, kteří přijdou po nich. To je étos, který je blízký např. domorodým kmenům, když to řeknu s nadsázkou. Chápou sami sebe jako nějakou věčnou komunitu s přesahy do minulosti a do budoucnosti, nikoliv jako firmu, která operuje na čistě tržních mechanismech. Jinak jednají s mezinárodními dodavateli a jinak s těmi místními.

Jak bys přeložila pojem „commons“ a jak tento světonázor interpretuješ?

Správný překlad je asi „občina“ – tedy vlastnictví komunity nebo obce. Ale české slovo občina má jiné konotace než anglické commons. Jednak commons představuje instituci správy nějaké půdy, vody nebo jednoduše zdrojů či ekosystému v širším smyslu. Zároveň je to samotný ekosystém spravovaný komunitou. Nechci říkat vlastněný, protože commons není o soukromém vlastnění či vlastnictví, pohlíží na věci a zdroje jako na něco, co je potřeba spravovat v zájmu současných a budoucích jedinců, kteří např. na půdě budou žít a budou z ní živi. Půda není v tomto pojmu vnímána jako zboží či komodita. Dnes se mluví o commons rádiových vln, internetu a v  širokém smyslu je to třeba vzduch. To, co je pro mě na commons nejcennější, je představa, že máme nárok na okolní půdu, na zemi, kde žijeme, protože na ní závisíme svým živobytím. A je tam i myšlenka, že můžeme vstupovat do krajiny. V Británii jsou velké boje o to, aby lidé vůbec mohli chodit po krajině, která je vlastněna různými subjekty. U nás umožňuje lesní zákon sběr lesních plodů. To je typický příklad přístupu ke commons, aniž bychom si to uvědomovali. Filosofie commons je o tom, že my všichni máme nárok na určitý podíl přírody kolem sebe, který nesmíme ničit.

Antropolog David Graeber tvrdí, že již v komunismu žijeme, ale kapitalismus, který na něm parazituje, tento moment zastínil. Říká, že jsme všichni přirozeně komunisté, a že dokonce zaměstnanci velkých finančních korporací, jako je Citigroup, uplatňují komunistické zásady, „protože ty jediné skutečně fungují.“ Říká, že kapitalismus se vlastně omezuje na zpeněžování hodnot vytvářených komunistickými praktikami – spoluprací. Jak vnímáš tento pohled?

Mně se to líbí, slovo komunismus je u nás ovšem v opovržení díky státnímu kapitalismu, který panoval v předchozím režimu. Měl svoje klady, ale i velké zápory. Také to tak cítím, že dnešní kapitalismus parazituje na něčem bytostném – podstatném, ať už je to ekonomika přírody nebo vzájemná pomoc, rodinné a osobní vztahy i vztahy k přírodě a místu. Velmi pěkně o tom mluví třeba britská ekofeministická ekonomka Mary Mellor, která říká, že kapitalistická ekonomika je zisková, protože vykusuje z  komplikovaného tkaniva vztahů a realit jen to, co lze zpeněžit, což by neexistovalo bez toho zbytku. Podobně třeba Hazel Henderson, myslitelka a ekonomka, navrhuje model třípatrového dortu. Spočívá v tom, že peněžní ekonomika je závislá na nepeněžní a ta zase na ekonomice přírody. Mary Mellor používá metaforu Obrazu Doriana Graye, což je název knihy od Oscara Wildea. Dorian Gray se dívá do zrcadla, je stále krásný a nestárne. Ale někde na půdě jsou schovány dopady jeho činnosti. Je to homo economicus, který se nezajímá o to, kam jdou jeho fekálie, kdo a za jakých podmínek vyrábí zboží, které spotřebovává, a kdo se stará o jeho staré rodiče a děti. Středoproudá ekonomie nebere v potaz ekologický čas, čas zrození, čas péče a odpočinku, nemoc, to vše odsouvá jakoby někam na půdu mimo zorné pole a stále se vidí jako ten krásný Dorian Gray, ale ve skutečnosti ničí sama sebe a svoje okolí tím, že nevnímá jiné aspekty.

Zabýváš se mapováním nejen ekonomických alternativ. Z těch dosavadních výstupů je ale patrné, že se většinou jedná o malé iniciativy a projekty, které jsou vázané na komunitu či konkrétní prostředí. Svým způsobem je lze označit za elitářské, protože na benefitech, které tvoří, participuje jen malá část společnosti. Může na alternativách participovat a mít z nich prospěch celá společnost? Lépe řečeno, jak lze z alternativ vytvořit standard? Jakou roli v tom může hrát stát, pokud jde například o rozpoznávání negativ a napomáhání rozvoji oněch alternativ?

To je velice těžká otázka, já mapuji prostory mezi státem a trhem. Myslím si, že stát je velmi mocný hráč a cokoliv udělá a jaké regulace a mezinárodní dohody přijme, tak má mnohočetný dopad na společnost a především na alternativní iniciativy. Zatím je to spíše dopad negativní, jak vyplývá z výzkumů. Iniciativy, které jsou často v malém měřítku, tak trpí opatřeními, jež jsou vytvářena pro daleko větší instituce a společnosti. To je trend, který pozoruji. Ať už to jsou hygienické předpisy nebo řada dalších předpisů. Je rozhodně evidentní, že stát nevnímá otázku měřítka, která je podle mě velice důležitá. A nedokáže tím pádem citlivě reagovat na to, co se rodí jako alternativy. Na druhou stranu je mnoho způsobů, jak mohou stát, kraje nebo obce podporovat alternativní iniciativy. Zatím se to u nás moc neděje, ale myslím si, že v budoucnosti to bude lepší. Je tady ovšem sílící ekonomická moc, která tlačí lobbisticky na politiky. To je trend, který utužuje ekonomickou globalizaci, jež alternativám škodí.

Zmínila jsi lobbing jako negativum působící na státní politiku. Vnímala bys nějakou hodnotu v tom, pokud by se iniciativy a alternativy sdružovaly a vytvořily společné platformy, které by také lobbovaly?

Když jsem dělala výzkum před patnácti lety v Británii a České republice, tak jsem zaznamenala výrazný rozdíl mezi propojeností alternativ. Bylo patrné, že britské iniciativy byly součástí různých sítí a zastřešující organizace politicky hájily zájmy těch menších. U nás tomu tak nebylo.

V Británii jsem zaznamenala také jinou zajímavou věc, jsou to organizace, které pomáhají menším iniciativám na svět, takže nedělají jenom lobbing. U nás je pěkným příkladem předválečné zemědělské družstevnictví. Byly v něm zapojeny stovky tisíc členů a mělo velice sofistikované střechové organizace, které nejenom hájily zájmy členů navenek, ale také pro ně zajišťovaly audity, poradenství a třeba i odborníky. A tím umožňovaly vznik nových úvěrových, skladištních či zemědělských družstev. Takže i u nás tyto struktury existovaly na vysoké úrovni. Dokonce podle předválečného odborníka na družstevnictví, Ladislava Feierabenda, kterého si vážím a jehož knihu jsem přeložila, jsme měli nejlépe zasíťovaná družstva v celé Evropě. Ve třicátých letech jsme měli zastřešující organizace pro česká, německá i maďarská družstva a společnou střechovou organizaci pro všechny. Němci to potom narušili tím, že zjednodušili strukturu, a bývalý režim to zcela zlikvidoval. Po patnácti letech se mi zdá, že u nás ta mladší generace, které je třeba třicet, ztrácí strach před síťováním, kterou měla naše generace.

Mohla bys uvést svoji knihu vydanou loni – Ekonomičtí disidenti? Je to publikace mapující velké osobnosti sociální ekonomie, tak zapomenuté či marginalizované osobnosti. Myslím, že se snažíš aktualizovat mnoho nereflektovaných myšlenek.

Vzniklo to dost subjektivně, psala jsem to původně jako seriál pro časopis Sedmá generace. Autory jsem vybírala podle toho, kdo mě osobně zajímal a byl pro mě inspirující. A tímto projektem jsem se chtěla donutit přečíst si alespoň část z jejich díla a také jejich často pohnuté životopisy. Snažím se v knize dávat do souvislostí jejich život a dobový kontext s jejich myšlenkami. Např. pro Amartya Sen byl klíčovým zážitkem hladomor v jeho rodném Bengálsku, podobně na tom byl Muhammad Yunus, který byl zakladatelem banky Grameen, což je úspěšná banka zaměřená na mikroúvěry. Také zažil hladomor a začal pochybovat o tehdejších ekonomických receptech. Dnes je mikroúvěr hodně kritizován, ale je to tím, že už nenaplňuje principy, které navrhl Yunus. Dále tam zmiňuji svého již zmíněného oblíbence Ladislava Feierabenda, což byl náš důležitý družstevní činovník s pohnutým osudem. Nebo František Kampelík, kterého dnes už málokdo zná, ale jeho heslo „co jednomu nemožno, všem dohromady snadno“ je stále aktuální. Byl z východních Čech, kde bylo za první republiky hodně alternativ a i dnes jich tam je celkem dost. Je tam hodně českých osobností, ale zajímala jsem se i o indické, jako je J. C. Kumarappa, což byl ekonom Gándhího a dnes začínají opět vycházet jeho knihy. Ukazuje se, že viděl hodně dopředu. Přemýšlel třeba o obnovitelných a neobnovitelných zdrojích, o udržitelnosti, prosazoval význam místních komunit. Potom bych zmínila aspoň E. F. Schumachera, který je na Západě hodně známý, také kritizoval středoproudou ekonomii už v šedesátých a sedmdesátých letech. Potom jsem tam začlenila několik žen, jako je už zmiňovaná Hazel Henderson, která mě dost ovlivnila. A speciálně u Johna Stuarta Milla mě zajímalo, nakolik byly jeho myšlenky ovlivněny jeho manželkou Harriet Taylor, kterou sám označil za spoluautorku svých děl.

V jednom z tvých článků jsem narazil na informaci, kterou sama uvádíš jako neověřenou, že když rakouská společnost Erste kupovala Českou spořitelnu, tak jedna z podmínek nebo snah bylo to, že stát musí skončit alternativní úvěrová družstva v ČR. S tím souvisí změna zákona, který navýšil základní jmění při zakládání úvěrového družstva na velice vysokou částku, a stát tím podstatně ztížil možnost šíření a vznik alternativních úvěrových iniciativ a družstev, které jsou de facto konkurencí velkým společnostem. Dá se to brát jako házení klacků pod nohy alternativám státem, který tancuje podle toho, jak si lobby píská?

Ano, s Erste to byla neověřená informace. Tehdy vznikl jakýsi děravý zákon a proč vznikl, nedokážu posoudit. V roce 1995 nebo 96 vznikl zákon umožňující vznik úvěrových družstev, stál za tím jeden nadšenec, myslím, že se jmenoval Mandelík, začal vycházet časopis Naše kampelička. O děravém zákonu mluvím proto, protože umožňoval vznik dceřiných společností, nebylo v něm specifikováno, že by kampeličky měly mít místní působnost, jak tomu bývalo, nebyly tam žádné podmínky pro členy představenstev, aby museli mít praxi nebo školení. A výsledek byl ten, že tento benevolentní zákon nahrál velkému množství podvodníků a spekulantů. Vznikl jakýsi úřad pro dohled nad kampeličkami, který byl ale dost liknavý. Byla tam řada problematických rovin a to, že se nejprve mírně navýšila částka nutná pro založení úvěrového družstva, to ještě nebylo tak zlé. Ale to, co bylo likvidační pro ty, kteří to mysleli vážně a přežili, byla tzv. euronovela. Ta vycházela ze dvou evropských bankovních direktiv. Česká legislativa to přejala a záložny musely navýšit své základní jmění během asi šesti měsíců na tuším 30 či 35 milionů Kč. Psali jsme i do Bruselu, ale nepodařilo se to zvrátit. Družstevní záložny jsou dnes deptány ještě dalšími regulacemi, protože přešly pod Českou národní banku, která vůbec nerozlišuje, zda se jedná o velkou banku nebo malou družstevní záložnu. Takže u nás se autentická úvěrová družstva podařilo téměř zcela zlikvidovat. A ti, kteří přežili, jsou nyní znevýhodněni další novou legislativou.

Takže se opět otevírá otázka kontra-lobbingu, či lépe nutnosti vytváření tlaku na rozpoznání různých subjektů.

Kdybychom měli například tři sta úvěrových družstev, která by byla sdružena a nějak se ozývala, psala do médií, kontaktovala politiky, tak máme možnost změnit legislativu. Je to ale začarovaný kruh, když se ten sektor zlikvidoval, tak není, kdo by za to bojoval. Máme tady Družstevní asociaci ČR, která je de facto pohrobkem Ústřední rady družstev, již se v devadesátých letech nepodařilo zcela obrodit. A pokud dnes vznikají nějaká nová družstva, tak často mimo družstevní asociaci, alternativní síť chybí.

Jistě sleduješ současný vývoj v Evropě, pokud jde o nárůst podpory nových levicových stran, ať už to je slovinská Sjednocená levice, řecká Syriza, španělské Podemos atd. O čem podle tebe vypovídá tato situace? Jakou roli mohou sehrát?

Tento obrat vnímám pozitivně, myslím si, že se to dalo očekávat. Např. v jižní Evropě je nezanedbatelná menšina, která cítí velký odpor vůči neoliberálním modelům, pro myšlenky teorie nerůstu se nachází čím dál větší pochopení než třeba u nás. Byla jsem v Barceloně u kadeřníka – emigranta z Argentiny, který mi na černo u sebe doma stříhal vlasy, a když jsem začala mluvit o teorii nerůstu, tak úplně zazářil a řekl, že konečně slyší nějaké rozumné slovo. Podobně i další obyčejní lidé, s nimiž jsem ve Španělsku hovořila, měli pro alternativy pochopení. Myslím si, že krize, škrty a úsporná opatření mnoho lidí radikalizovaly. Jasně vidí, že na tom nebudou lépe než jejich rodiče, sen se rozplynul a jedinou možností je hledání alternativ. Na druhé straně třeba řecká Syriza o růst usiluje, ale to je pochopitelné, když se jim pod vlivem naordinované politiky extrémních škrtů a zvýšených daní smrskla ekonomika o čtvrtinu. Věřím, že Syriza uspěje. Pokud ne, je tu nebezpečí, že se zoufalí Řekové obrátí ke xenofobní fašistické straně Zlatý úsvit, a to by nebylo dobré. Podobný problém trápí celou Evropu: pokud nezačneme přemýšlet o smysluplných alternativách vůči současnému systému a jeho postupném přerodu, hrozí pád do těchto pravicových fašizujících extrémů.

Rozhovor vedl Tomáš Uhnák

Vyšlo v Solidaritě 100 / březen – duben 2015

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •