Ruská revoluce 1917 (IV): podzimní krize

Před sto lety začala v Petrohradě ruská revoluce. Byl to v dějinách první vážný pokus svrhnout v celostátním, potažmo celosvětovém měřítku kapitalismus a nastolit místo něj dělnický stát.

V létě 1917 už nikdo v Rusku nevěřil ve snadnou a bezbolestnou revoluční cestu k světlým zítřkům. Neznamená to, že by většina obyvatel na tuto vidinu rezignovala a že by vybudování lepší společnosti přestalo být na pořadu dne. Jen představa (která ostatně ani v prvních revolučních okamžicích nebyla všeobecně sdílená a za dubnové krize dostala ještě větší trhliny), že všichni lidé dobré vůle odloží své rozpory a v duchu nových idejí se společně pustí do obrodné práce, vzala po nepopulární červnové ofenzivě a zmateném červencovém pokusu o převrat definitivně za své. Namísto ní se ve všech politických táborech prosadilo přesvědčení, že cesta ven z krize a z první světové války povede jedině přes nelítostný boj s nepřáteli revoluce, což již nebyli pouze nepočetní stoupenci návratu k starým předrevolučním pořádkům: proudy, které na jaře ve jménu revoluce přes odlišné názory na její žádoucí průběh a cíle spolupracovaly, se nyní navzájem podezřívaly z pokrytectví nebo i ze zrady a toužily spolu zúčtovat.

Dělníci se posouvají doleva

Pod vlivem zklamání z koalice liberálů a umírněných socialistů se dělníci v hlavním městě Petrohradě už během května a června začínali přiklánět k uskupením, která nabízela radikálnější řešení – v prvním řadě k bolševikům, kteří byli ze všech těchto uskupení veřejnosti nejznámější. Na konci června se ukázalo, že bolševici jsou s to udávat takt petrohradské ulici, jak prokázaly velké demonstrace proti vládou nařízené vojenské ofenzivě. O tyto čerstvě vydobyté pozice bolševici mžikem oka přišli po 4. červenci (17. podle našeho kalendáře), kdy byli vládou obviněni (dodnes není jasné, do jaké míry právem, a zda vůbec v oněch hektických dnech plných improvizace sami věděli, co dělají), že se pokusili využít živelných protivládních protestů k uskutečnění převratu.

V dělnictvu hlavního města (v regionech byl vývoj pomalejší) nabývalo sice na popularitě heslo „všechnu moc sovětům“, tedy sesazení koaliční Prozatímní vlády a její nahrazení vládou složenou čistě ze socialistických stran a odpovědnou sovětům (místním radám dělnických, vojenských a rolnických zástupců). V praxi to znamenalo vyřazení ze hry nejen liberálních stran, ale i elit a části středních tříd, které je podporovaly, neboť ty své zástupce do sovětů, vyhrazených lidovým vrstvám, delegovat nemohly (to byla podstata tzv. „diktatury proletariátu“). Většina těch, kteří si takové řešení přáli, si ho však představovala v podobě všeruského kongresu sovětů, který by změnu vlády odhlasoval. Ozbrojený puč provedený jedinou politickou stranou bez demokratického mandátu se s takovou představou neslučoval a narazil na masové odmítnutí. Když k tomu vláda zveřejnila dokumenty, z nichž se zdálo, že bolševici jednají na objednávku Německa (Lenin a další radikálové se v dubnu dopravili ze švýcarské emigrace zpět do Ruska přes německé území po dohodě s německou vládou, která doufala, že tito notoričtí odpůrci války oslabí doma ruskou bojeschopnost), byly škody dokonány. Nejenže musela část bolševických předáků uprchnout do Finska, jiní byli uvězněni a zbytek strany fungoval v poloviční ilegalitě: její členové naráželi u dělníků na silné projevy nepřátelství a jednu dobu pro ně bylo nebezpečné ukazovat se v ulicích.

Za to, že během dvou měsíců získali ztracenou oblibu zpět, vděčili bolševici z velké části právě Prozatímní vládě, která ani po červencové epizodě nebyla schopna se popasovat s narůstajícími problémy nebo se aspoň odhodlat k jasným rozhodnutím. Nešlo jen o válku. V zázemí se v té době výrazně zhoršovala sociální situace, což bylo pro vládu o to hrozivější, že právě nouze chudších vrstev (inflace, vojenský režim ve fabrikách a nedostatek potravin) způsobila v únoru pád starého režimu. Výrazné ústupky, které si po únorové revoluci dělníci vymohli (až dvojnásobné zvýšení platu, zkrácení pracovní doby, právo spolurozhodovat s vedením podniku o sociálních záležitostech na pracovišti, povinnost slušného chování ze strany nadřízených – např. zákaz tykání a nadávek – a další), je načas získaly pro ochotu ke kompromisu a k trpělivosti. Jejich ochota začala slábnout, když jejich mzdové přilepšení opět smazala pokračující inflace, zatímco zásobování měst potravinami a jiným zbožím základní spotřeby i po odklizení neschopných carských byrokratů dál vázlo.

Bída posilovala protivládní postoje, především ale zostřovala konflikty mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Na dramatický pokles své kupní síly reagovali dělníci instinktivně požadavkem na nové zvýšení mezd, které by pokrylo inflaci. Na rozdíl od března nyní naráželi u šéfů na neochotu až jednoznačné odmítání, či dokonce na pokusy vzít předešlé ústupky zpět. Důvody byly dva: zaprvé, zatímco na jaře se podnikatelé cítili vydáni dělníkům napospas a od revoluční nové vlády nemohli očekávat žádnou podporu, nyní větřili, že pravicovější část veřejného mínění se začíná organizovat (o tom níže) a že vládní koalice je připravena se vymezit proti radikálům a podat zaměstnavatelům pomocnou ruku. Výmluvný byl v tom směru srpnový projev menševického ministra práce Skobeleva ve stávkou zachváceném ázerbájdžánském Baku, centru ruského ropného průmyslu: „Podnikatel nese odpovědnost za řádné fungování podniku. (…) Nejen před úřady, ale i před třetími osobami ručí za ztráty a neřády. Je přirozené, že má nezadatelné právo na najímání, propouštění a převádění dělníků a zaměstnanců dle vlastního uvážení. (…) Zaměstnavatel by měl i nadále mít neomezené právo nakládat s pracovní silou. (…) Na tom vláda pevně trvá. (…) Dělník má vlastní nástroj boje proti zaměstnavateli – opuštění práce, což je zase jeho nezadatelným právem. (…) Pracovní smlouva nemůže nikoho zbavit jeho soukromých nebo veřejných práv“. Socialistický ministr tu odmítal něco, co bylo v hlavním městě (na rozdíl od Baku) od jara samozřejmostí, a co bylo nezbytným prvním krokem k jakékoliv formě socialismu.

Druhým důvodem neústupnosti podnikatelů bylo, že ustupovat už zkrátka neměli kam. Jejich hospodářské výsledky se zhoršovaly stejně rychle jako ekonomika země, další vyhovění požadavkům svých pracovníků by v podstatě znamenalo zcela rezignovat na podnikatelský zisk (což z hlediska nás socialistů není žádný problém, z hlediska podnikatelů to však pochopitelně problém byl). Na argumenty šéfů o špatné ekonomické situaci reagovali dělníci s nedůvěrou a často vyžadovali nahlédnutí do účetnictví firmy. A nezůstávalo u toho. V zájmu záchrany svého živobytí si dělníci nyní mnohdy dělali nárok na spolurozhodování nejen již o najímání a propouštění lidí či o pracovních a sociálních podmínkách, nýbrž i o samotném hospodaření, výrobním procesu a obchodní strategii podniku, tedy o tom, co do té doby navzdory revoluci uznávali jako výlučnou kompetenci majitele. Po krůčcích tak dospívali k překonávání kapitalismu. Vývoj to byl živelný, nejvyšší vedení bolševiků a dalších radikálních organizací, které se upínalo spíš k boji proti vládě, na něm zpravidla nemělo velký podíl, na rozdíl od členů místních stranických organizací. K faktickému vyvlastnění zdola docházelo ovšem jen zřídka. V srpnu 1917 se v celém Rusku týkalo jen 567 podniků (s průměrným počtem 335 zaměstnanců), ve své naprosté většině to byly firmy na pokraji krachu, které se zoufalí dělníci snažili dál provozovat – často neúspěšně. Vyvlastnění nebylo v předvečer říjnové revoluce heslem dne. O to překvapivější byla i pro samotné bolševiky spontánní, nikým nenařízená vlna vyvlastňování v týdnech poté, co převzali moc.

Bolševici a ti druzí

Bolševici nebyli jediným radikálním uskupením, které se vymezovalo proti Prozatímní vládě a proti politice umírněných socialistů. Byli však veřejnosti nejznámější díky tomu, že od roku 1903 působili jako samostatná politická strana.

Druhou nejvýznamnější radikální silou byli tzv. „levý eseři“, neboli levé křídlo Strany socialistů–revolucionářů (PSR) dosud nejsilnější ruské socialistické strany a nejvlivnější strany ve vládní koalici. Spory mezi umírněnými a radikálními proudy probíhaly ve straně už před válkou, a na začátku roku 1917 tvořila levice ve straně už delší dobu vyhraněnou frakci, která už na jaře pozorovala koalici s liberály s nelibostí a spolupracovala raději s Leninem. Spolu s bolševiky se účastnili protivládních protestů během dubnové krize i během protiválečných akcí během června a července. Přes zásadní neshody se stranickou pravicí leví eseři stále dávali před odštěpením přednost dalšímu působení ve straně. Hlavním důvodem byla jejich obava, aby se odchodem neodřízli od rolnických mas, které se prostřednictvím sítě místních stranických organizací snažili oslovovat.

Na rozdíl od sociálních demokratů (jak bolševiků, tak menševiků) byli totiž eseři stranou měst i venkova. Na vesnici neměla strana žádnou konkurenci, leví eseři se však obávali, aby neustálé odkládání pozemkové reformy (vyvlastnění velkostatků a vůbec všech pozemků, které majitel neobhospodařoval vlastnoruční prací, přerozdělení veškeré půdy mezi rolníky) časem nevedlo k pochybnostem o upřímnosti jejích slibů a k nahlodání rolnické důvěry vůči ní, a naléhali proto na okamžité vyvlastnění velkostatků a jejich převedení do správy místních rolnických výborů, dokud odborné komise a budoucí Ústavodárné shromáždění neurčí přesnou podobu reformy. Podzimní události daly levým eserům za pravdu, strana však jejich varování k vlastní škodě ignorovala.

Leví eseři se s bolševiky shodovali v řadě otázek, zejména ohledně nutnosti co nejrychleji ukončit válku, odstranit Prozatímní vládu a nastolit místo ní vládu lidových (tj. chudých) vrstev odpovědnou pouze dělnickým, vojenským a rolnickým sovětům. Lišili se od nich především v pohledu na agrární otázku – zatímco bolševici si reformu představovali jako znárodnění vší půdy a zřízení demokraticky řízených kolektivních velkostatků, leví eseři prosazovali její „zespolečenštění“ – rolnickou občinu, v jejímž rámci by každá domácnost užívala pozemky přidělené podle rovnostářského klíče (bez možnosti využívat námezdnou pracovní sílu podle zisku), které by nesměly být předmětem obchodu či směny. Programové odlišnosti byly i v dalších věcech – leví eseři například na rozdíl od bolševiků nepovažovali za jedinou skutečně revoluční vrstvu proletariát (dělníky a vesnické bezzemky, kteří v ruské společnosti tvořili menšinu), naopak stejně významnou úlohu připisovali i ostatním lidovým vrstvám (řemeslníkům a živnostníkům, drobným rolníkům), dohromady v Rusku jasně většinovým, které bolševici považovali za spojence, vzhledem k tomu, že nebyly zcela nemajetné, je však považovali za nezcela spolehlivé, neboť podle nich vězely jednou nohou v kapitalismu. Tento rozdíl se zatím nejevil jako podstatný, jeho význam se však plně ukázal po říjnové revoluci.

Váha levých eserů na úkor pravého křídla rostla. Na sjezdu na začátku srpna se k nim hlásily cca dvě pětiny delegátů, o měsíc později dobyli petrohradskou městskou organizaci strany stejně jako místní organizace dalších měst, velkou podporu měli i ve vojenských a námořních posádkách, které byly z velké části rolnického původu. Jen na venkově, který byl z jejich pohledu nejdůležitější, zatím měli věci v rukou praví eseři. To se mělo dramaticky změnit až na konci roku.

Dalším spojencem bolševiků byli menševici–internacionalisté, rovněž v ulicích a ve fabrikách velmi aktivní, avšak méně početní. Ve srovnání s levými esery trpěli nejen tím, že tvořili ve své straně méně vyhraněnou skupinu, která tak byla v mnohem menším povědomí veřejnosti, ale i tím, že bylo těžké jednoduše určit, co je odlišuje od bolševiků (kromě větší úcty k procedurám). Řada menševiků zklamaných pravicovým kurzem své strany tak raději rovnou k bolševikům přestupovala. Tak se stalo, že i když menševici–internacionalisté plynule posilovali své vnitrostranické pozice (na sjezdu na konci léta se ukázalo, že mají podporu asi třetiny strany a ovládli i její petrohradskou organizaci), samotná strana ztrácela u dělníků podporu, a když v ní v předvečer říjnových událostí internacionalisté převládli, ukázalo se to jako Pyrrhovo vítězství.

S bolševiky úzce spolupracovali i anarchisté, kteří jako jediní jménem odporu k volbám a parlamentarismu z principu odmítali svolání Ústavodárného shromáždění, a vzhledem k tomu, že i mezi bolševiky (zejména u Lenina) sílila tehdy protiparlamentní a protistátní rétorika, měli pocit, že se bolševici názorově posouvají směrem k nim, což byla pravda jen částečně.

Organizace dělnického hnutí

Politické strany nebyly jedinými organizacemi, skrze které prosazovali dělníci své zájmy. Vezmeme–li to doslova, nebyly dokonce ani těmi hlavními, ačkoliv hrály nejvýznamnější úlohu: nejvyšší vedení stran se na rozdíl od vedení místních organizací převážně rekrutovalo z příslušníků inteligence, v tomto smyslu to tedy nebyly strany zcela dělnické.

Velký praktický význam měly tovární rady, zastupující všechny zaměstnance podniku bez ohledu na jejich stranickou nebo odborářskou příslušnost. Stejně jako v revoluci roku 1905 vyrašily i nyní v celém Rusku během několika týdnů. Rychlost, s jakou se rozšířily, byla snad dána mimo jiné tím, že odpovídaly duchu tradičních a stále živých institucí ruských dolních společenských vrstev: vesnické občině a řemeslnickému artělu. Pro moderní ruské podnikatele to naopak bylo něco nepříjemně nového, s čím se ovšem museli vyrovnat: Prozatímní vláda nebyla ani schopna, ani ochotna fabrikové rady potlačovat, naopak ke konci dubna uzákonila jejich existenci a výslovně jim přiznala právo spolurozhodovat o výši mezd a o pracovních podmínkách. Konfliktům tím nepředešla: viděli jsme už, že podnikové rady si nárokovaly i právo mluvit do práva najímat a propouštět zaměstnance, o kterém se dubnový dekret Prozatímní vlády nezmiňoval. Jak se v létě prohlubovala hospodářská krize a zaměstnavatelé měli sklon propouštět, stávala se tato otázka předmětem rostoucích třenic. Přes podnikové rady také začali dělníci posléze uplatňovat své nároky na kontrolu nad výrobou. Vedle toho vyvíjely rady i další činnosti, vzhledem k rostoucímu nedostatku základního zboží na trhu přebíraly například roli spotřebních družstev a vysílaly na venkov delegace, které sháněly potřebné artikly a obcházely tak nefungující státní přídělový systém.

Podnikové rady sehrály vedle politických stran důležitou roli v radikalizaci dělníků a často i místních stranických organizací samotných. Už z povahy jejich fungování je jasné, že v nich působilo velmi mnoho bezpartijních aktivistů, silné pozice mezi nimi však měli i bolševici, anarchisté (kteří se z principu neúčastnili komunálních voleb a zpravidla ani vybírání delegátů do sovětů, v terénních institucích však byli silně přítomni) a anarchistům blízcí syndikalisté (stoupenci revoluce provedené výhradně prostřednictvím radikálních protisystémových odborů, zrušení státu a postavení nové společnosti na oborových organizacích, které se z radikálních odborů vyvinou). Na petrohradském celoměstském sjezdu delegátů podnikových rad v květnu (polovina jich zastupovala kováky, v jejichž odvětví se radám dařilo nejvíce) měli příznivci těchto radikálních proudů většinu – a to bylo v době, kdy na prvním sjezdu sovětů (v červnu) ještě získaly početní převahu umírněné strany (sjezd sovětů byl ovšem celoruský a tudíž pod vlivem zatím ještě umírněných regionů). Jak je vidět, již tehdy to pod povrchem vřelo.

Vedle podnikových rad působily odbory, které jim částečně konkurovaly, částečně se s nimi doplňovaly. Svou činnost obnovily desítky předválečných svazů, vznikl ovšem i bezpočet nových, až počet organizací dosáhl na konci června zhruba dvou tisíc, z nichž 976 bylo označováno jako „velké“ (z toho asi sto třicet v Moskvě a Petrohradě). Celkový počet jejich členů se v červnu uváděl na půldruhého milionu, do října pak přesáhl dva miliony. Abychom pochopili, co tato čísla znamenají, musíme mít na paměti, že počet obyvatel Ruska byl v té době sice více než sto dvacet milionů, čtyři pětiny z nich však žily na venkově a ani ve městech tovární dělnictvo rozhodně nepředstavovalo většinu, a to i po odečtení dětí a dalších osob bez výdělečné činnosti. Během května a června se většina odborových organizací spojila ve Všeruský odborový svaz, což nebyla žádná samozřejmost: myšlenka spolupráce mezi dělníky různých odvětví (a dokonce ani mezi dělníky různých podniků ve stejném odvětví) se v minulosti neprosazovala snadno. Historik Manfred Hildermeier (z něhož v tomto úseku o dělnických organizacích čerpáme) z toho vyvodil závěr, že teprve v roce 1917 se ruští dělníci začali cítit jako příslušníci jedné třídy.

Odbory a podnikové rady vedly v průběhu jara diskuse o sloučení, ke kterému nakonec nedošlo kvůli přílišným rozdílům. Nešlo jen o to, že podnikové rady vybírali všichni pracovníci, kdežto v odborech měli slovo pouze ti, kteří vlastnili členskou legitimaci. Podnikové rady byly zcela samostatné, zatímco místní odborové organizace (alespoň ty větší) bývaly součástí většího hierarchizovaného celku, který vyjednával s úřady i se svazy zaměstnavatelů a měl větší snahu se dohodnout. Další odlišnost byla v tom, že zatímco v podnikových radách byli dělníci sami mezi sebou a vystačili si bez pomoci z venku, v odborech se neobešli bez příslušníků inteligence, kteří jim poskytovali zejména právnický servis. To už odedávna (již od revoluce roku 1905) vyvolávalo mezi členy podezření až nevraživost a snahy vliv „inteligentů“ minimalizovat, což mohlo být proveditelné na nižší úrovni, nikoliv však na vyšší. Přesto byla inteligence vůči odborářským vedením v pouhém zaměstnaneckém poměru a měla tím pádem mnohem menší vliv a manévrovací prostor než v politických stranách.

Volba vedení bývala v odborech předmětem boje mezi stoupenci orientace na různé politické strany. Hlavními konkurenty byli bolševici a menševici. Tak v březnu bylo do ústředního byra zvoleno po čtyřech bolševicích a menševicích a jeden syndikalista, který zajistil prvním většinu. Ústřední výkonný výbor zvolený na konci května se naopak skládal z šestnácti bolševiků, šestnácti menševiků a tří umírněných eserů, kteří tentokrát vychýlili rovnováhu opačným směrem. Z trendu vybočovaly svazy zaměstnanců železnic a pošt a telegrafů, které vedle dělníků sdružovaly i inženýry a úřednické zaměstnance. V nich si udržovali velkou váhu eseři. Postupem času však získávali bolševici půdu pod nohama. V hlavním městě měli v odborech převahu od začátku, později začali menševiky vytlačovat i v regionech, přičemž převolování vedení postupovalo od nižších článků směrem k vyšším.

Střední vrstvy se posouvají doprava

Střední a vyšší třídy sledovaly vývoj s rostoucími obavami. Že by byl výsledkem jejich vlastní politiky si přitom nepřipouštěly, nepokoje přisuzovaly činnosti radikálních agitátorů, kteří podle nich podněcovali nespokojenost, k níž masy jinak neměly důvod. Umírnění socialisté ve vládě jejich pohled sdíleli a stále víc se klonili k myšlence proti agitaci zakročit. Nedošlo jim však, že záměry jejich liberálních koaličních partnerů jsou dalekosáhlejší.

Strach z kontrarevoluce byl v Rusku od únorových dnů všudypřítomný. Nebezpečí bylo spatřováno hlavně u krajně pravicových monarchistů. Ti byli přitom už léta v rozkladu. Ještě v roce 1908 čítala jejich nejsilnější politická strana, Svaz ruského národa, na tři sta padesát tisíc členů. Již v tom roce ovšem začaly v jejích řadách demoralizace, osobní spory a štěpení. Na začátku války byla už množící se krajně pravicová uskupení bez vlivu, a s tím, jak se za války carský režim znemožnil, ztratila význam docela. V roce 1917 už se k  starému režimu hlásila jen část šlechty, někteří konzervativní velkopodnikatelé a menší počet pravoslavných duchovních. Bez někdejší podpory části ulice (vždy ochotné zapojit se například do antisemitského pogromu) však byli monarchisté bezmocní a pravidelně se scházeli k poradám jen proto, aby vždy znovu konstatovali, že nevědí, co dělat.

Změna nastala, když po obnovení pořádku vládou tvrdé ruky začali volat i konstituční demokraté („kadeti“) a další liberální strany. Pravé křídlo kadetů od začátku toužilo po liberální konstituční monarchii a s vyhlášením republiky se smířilo jen neochotně. Když už muselo, trvalo aspoň na zavedení parlamentní demokracie západního typu, a pravomoci dělnických institucí typu sovětů (které se od parlamentu nebo komunálního zastupitelstva lišily nejen tím, že elita z nich byla vyloučena, ale i tím, že voliči mohli své delegáty kdykoliv odvolat) vidělo jako nepřípustné narušení parlamentních principů. V srpnu už většina liberálního tábora spoléhala na silové řešení.

Oproti krajní pravici měli liberálové nesrovnatelně větší počet příznivců, organizační schopnosti i vliv, jejich podpora byla nicméně i tak ve společnosti malá. V létě už sice začal posun části nižších středních vrstev doprava, byl ovšem zatím příliš malý (vzpomeňme drážní a poštovní úředníky, kteří se hlásili k umírněnému socialismu), liberálové byli tedy generály bez vojska, kterým byly miliony na bankovních účtech politicky k ničemu. Pokud se chtěli prosadit, měli jedinou možnost: vojenský převrat.

V únoru vysocí důstojníci tváří v tvář carově neschopnosti dotlačili panovníka k abdikaci a podpořili revoluční Prozatímní vládu. Stejně jako před únorem vyjednávali s některými liberály o palácovém převratu a carově sesazení, byly nyní ochotni se s nimi dohodnout na potlačení zradikalizovaného masového hnutí. Tím, kdo se odhodlal jednat, byl generál Lavr Kornilov, od jara vrchní velitel frontových operací, jinak poměrně jednoduchý člověk, který do politiky příliš neviděl a jehož program se omezoval na obnovení pořádku, tvrdé zúčtování se všemi, kteří ho narušovali (což byl z jeho pohledu téměř každý) a následné upření všech sil k dosažení vítězství nad Německem. Ke Kornilovovi se začaly upínat naděje dobře situovaných kruhů, ve vysokých statkářských, úřednických a podnikatelských kruzích se v srpnu rozmohl jeho kult. Příležitost mu však nakonec nepřihráli liberálové, nýbrž formální socialista, premiér Prozatímní vlády Alexander Kerenskij.

Kornilovův puč

Kerenskij i další umírnění socialisté ve vládě si znovunastolení pořádku představovali méně radikálně. Po potlačení „rozvracečů“ neměl být vliv sovětů oslaben, naopak měly díky odstranění tlaku zleva lépe spolupracovat s vládou a zastupovat zájmy dělníků vůči ní, pomocí vyjednávání a nikoliv stávek a demonstrací (později v emigraci – zemřel v USA v roce 1970 – se Kerenskij ve svých pamětech stylizoval jako bojovník za zavedení klasické parlamentní demokracie, to byla ovšem interpretace šitá na míru západnímu čtenáři; v roce 1917 jeho program zdaleka nebyl tak jasný). Představa to byla nereálná: příčiny radikalizace byly mnohem hlubší, než byl Kerenskij schopný si uvědomit. Protože vláda nedisponovala v Petrohradě žádnou silou, která by byla schopna jí v její snaze asistovat (policie byla po únoru fakticky zrušena a vojenské posádky byly k vládě stejně málo loajální jako dělnictvo), rozhodl se Kerenskij bez vědomí zbytku vlády obrátit na Kornilova.

Vyjednávání obou mužů probíhala neobyčejně amatérsky. Nejenže se domlouvali skrze prostředníka, který, jak se zdá, vzkazy značně překrucoval. Nedokázali si ani navzájem ujasnit své cíle, které se přitom silně lišily. Kerenskij chtěl zatočit s krajní levicí, Kornilov ovšem k „extrémistům“ počítal i většinu umírněných socialistů včetně mnoha ministrů, a nakonec začal za součást problému považovat i samotného Kerenského. Jak by pod jeho taktovkou dopadly dělnické instituce a nakonec i politické svobody, které liberálové na začátku revoluce hájili, také není těžké domyslet. Co se přesně dělo, dodnes nevíme, a nikdy se už nezjistí, kolik lidí bylo do plánů zasvěceno, jaké záměry kdo sledoval, co kdo řekl a co kdo věděl. Události kolem Kornilovova puče jsou tak stejně zamotané jako pokus levicových radikálů o převrat v červencových dnech.

Jisté je, že ke konci srpna začali premiér a generál podezřívat i jeden druhého. Kerenskij začal tušit, že Kornilov svou akci nepojímá jako pouhou policejní operaci, ale jako převrat, a poté, co došel přesvědčení, že ho generál plánuje na domluvené schůzi mimo Petrohrad zatknout, dal příkaz k jeho zatčení. To si Kornilov vyložil jako důkaz, že se ho premiér celou dobu snažil vtáhnout do pasti, a 27. srpna (9. září) zahájil tažení na hlavní město s vojsky, která předtím shromáždil, mezi nimi i „divokou divizí“ složenou z muslimských vojáků z Kavkazu, kterou přivedl navzdory dohodě, že tak neučiní.

Co nikdo nečekal, byl všeobecný odpor, který zpráva o Kornilovově chystaném útoku ve městě vyvolala. Kromě vojenské posádky se zmobilizovali i dělníci, zejména tzv. Rudé gardy, dělnické pořádkové milice vytvořené z dobrovolníků namísto rozpuštěné policie. Na pomoc urychleně přitáhly i námořníci z kronštadtské pevnosti na třicet kilometrů vzdáleném ostrově, kteří si tak vysloužili přízvisko „chlouby revoluce“. Kornilovovi muži stáli proti nečekané početní přesile, se kterou by si těžko poradili, i kdyby snad chtěli. Byli totiž víc než přístupní výzvám protistrany, aby neprolévali krev za špatnou věc. Ani „divoká divize“ nesplnila očekávání. Když se v Petrohradě rozneslo, že se blíží, byla za ní vyslána delegace sedmi desítek ve městě se zdržujících muslimů (právě se náhodou konal všeruský kongres muslimských vojáků). Iniciativa byla skoro zbytečná: když delegáti promluvili ke svým shromážděným krajanům (což jim důstojníci bez obstrukcí umožnili), ukázalo se, že jsou stejně jako etnicky ruští vojáci motivováni hlavně touhou do ničeho se nemíchat a vyhnout se boji, kde to jen půjde. 31. srpna (13. září) bylo o neúspěchu puče rozhodnuto. Kornilovovi nezbylo než uprchnout do jižního Ruska k sympatizujícím kozákům.

Kornilovova aféra byla posledním hřebíkem do rakve Kerenského autority. Několik týdnů se vedla jednání o nové vládě, až nakonec 25. září (8. října) nenapadlo bezradné umírněné socialisty nic lepšího, než obnovit koalici s nyní zcela bezmocnými liberály, ještě ke všemu opět s Kerenským v čele, neboť za něho nenašli náhradu. Zato srpnové dny vynesly na výsluní radikální socialisty, kteří především organizovali odpor proti Kornilovovu útoku. Růst jejich popularity začal již dříve, jak ukazoval pohyb ve výsledcích komunálních voleb mezi červencem a srpnem, nyní však svým bojem proti hrozícímu puči smazali poslední stopy stigmatu, který na nich v důsledku nepodařeného červencového převratu ulpěl. Největší slávu sklízeli bolševici, kteří byli nejlépe identifikovatelní a jak příznivci, tak odpůrci jim často pro nedostatek informací přisuzovali věci, jež byly ve skutečnosti dílem levých eserů nebo dalších radikálů.

Mezi hroucením a výbuchem

V září již nedostatek potravin a topiva dosahoval ve městech hrozivých rozměrů – v Petrohradě pokrývaly dodávky sotva polovinu potřeb obyvatelstva, v celé zemi klesala i průmyslová výroba. Vedle černého trhu se rozmáhaly i krádeže a ozbrojené loupeže, kterých se často dopouštěly ozbrojené bandy, jež byly i pro dělnické milice tvrdým oříškem. Střelba za bílého dne se zcela nepolitickým podtextem byla v ulicích jevem, kterému lidé pomalu už nevěnovali pozornost. Kdo se nemohl uživit a měl vazby na vesnici, řešil to odchodem, a tak začal postupný úbytek městského obyvatelstva, který později za občanské války přerostl ve vylidňování a deindustrializaci. Ne všichni ovšem odevzdaně čekali, co přinese osud, naopak.

Nepokoje dosud sužovaly hlavně města, výbuch však nakonec nastal na dosud poměrně (i když ne zcela) klidném venkově. Rolníci, kteří už půl roku čekali na stále odkládané volby do Ústavodárného shromáždění a pozemkovou reformu, projevovali už dříve pochyby a nedočkavost. Přesto by dost nejspíš vydrželi čekat dál, kdyby k nim v září nedoputovaly zprávy o Kornilovově převratu. Informace si vyložili tak, že bývalé vrchnosti se snaží zvrátit výsledky revoluce a agrární reforma je tudíž v ohrožení. Sebemenší incident mohl nyní zapůsobit jako jiskra v prachárně. K tomu došlo 8. (21.) září v tambovské oblasti ve středojižním Rusku, když ve vesnici Syčevka spor mezi statkářem a rolníky vyústil v přestřelku, srocení davu a zabití statkáře. Masové útoky na velkostatkáře se rychle rozšířily do celé oblasti o odtud v následujících několika měsících po celém ruském venkově. Rolníci zabírali veškerou panskou půdu a zahájili proces jejího přerozdělování. Přitom důsledně ničili nezemědělský panský majetek, včetně osobních příbytků a veškerého nábytku, knihoven apod., v jasné snaze, aby se páni již nikdy na vesnici nevrátili. Ani zabíjení někdejších vrchností už nebylo vzácností, i když přece jen nebylo tak rozšířeným jevem. Naopak bylo běžné, že rolníci pánům ponechávali určité množství půdy odpovídající typickému rolnickému hospodářství, na kterém se mohli uživit vlastní prací, pokud byli ochotni vstoupit do rolnické občiny. Do té byli také násilím nuceni se vrátit soukromí rolníci, kteří se od ní oddělili v době předválečných zemědělských reforem.

Eseři (s výjimkou těch levých) byli spádem událostí zděšeni: to, co se před jejich očima dělo, označovali za nikoliv již revoluci, nýbrž pogrom. Nemohli s tím však nic dělat. Strana, která měla ještě nedávno u rolníků takovou autoritu, byla příliš dlouho nečinná, aby její výzvy rolníci ještě vyslyšeli. Přitom ovšem nebylo hnutí namířeno přímo proti ní, naopak jí brzy na to většina rolníků dala svůj hlas. Divoká revoluce na venkově trvala od září 1917 do začátku roku 1918, kdy pomalu ustoupila pozemkové reformě vyhlášené a uskutečňované novou vládní mocí. Do té doby si k zabírání a přerozdělování půdy obyvatelé vesnice vystačili sami, a i když znovuzačlenění zespolečenštěného zemědělství do ruské ekonomiky by v budoucnu za takových podmínek naráželo na problémy, zatím se revoluce na venkově obešla bez politického vedení jakéhokoliv druhu. Přesto rolníci nezavrhovali státní autoritu jako takovou: záleželo jim na tom, aby bylo co nejdříve zvoleno Ústavodárné shromáždění, které přerozdělení půdy dodatečně zlegalizuje. Jinak si ovšem představovali takové zřízení, v němž se jim stát nebude do ničeho plést.

Neméně radikalizovaní byli i vojáci, v zázemí stejně jako na frontě. Od červnové ofenzivy, kterou otevřeně sabotovali, nebylo nijak možné je přimět k boji, pokud šlo o cokoliv jiného než o zadržení nepřátelského útoku. Dávno už nevěřili, že jejich boj je spravedlivý nebo že jeho účelem je obrana revoluce. V srpnu byl už rozklad v jednotkách jasně patrný. Němci pomalu postupovali k Petrohradu, kde vědomí, že bude možná během několika málo měsíců nutné město evakuovat, nijak nepřispívalo k uklidnění politické atmosféry. Vyhrotil se i vztah mužstva a důstojníků: po Kornilovově aféře byli důstojníci v očích vojínů automaticky podezřelí z politické nespolehlivosti, to tam bylo první porevoluční období, kdy se „pokrokoví“ důstojníci (liberálně nebo i umírněně smýšlející) těšili u posádky důvěře. Stoupalo i odmítání vojenského systému jako takového: rady vojáků, které si původně nárokovaly pouze spolurozhodování o sociálních záležitostech (podobně jako dělnické rady ve fabrikách), nyní zpochybňovaly i velící autoritu důstojníků. Radikální socialisté prosazovali ideu volby velitelů příslušníky jednotky, ještě populárnější však byla jejich myšlenka armádu prostě zrušit a nahradit méně početnými dobrovolnickými milicemi. Vojáci si nic nepřáli tolik jako vrátit se na vesnici, odkud většinou pocházeli, a získat svůj díl pozemkové reformy.

Nepřekvapí tedy, že vojáci houfně vstupovali k levým eserům, ještě víc však k bolševikům. Rostoucí část stranických organizací posledně jmenovaných vznikala ostatně v rámci vojenských jednotek. To mělo i některé nečekané důsledky: radikalismus vojáků se totiž lišil od radikalismu dělníků. Dělníci v případě konfliktu se zaměstnavatelem museli uvažovat v trochu dlouhodobějším horizontu, mít na zřeteli produktivitu výroby a budoucí perspektivy podniku. Vojáci řešili spíš okamžité problémy a volili odpovídající okamžitá řešení, ať už jím byl útok na nepřátelskou pozici nebo zastřelení vlastního velitele. Váha vojáků ve straně vedla dokonce na podzim 1917 socialistického intelektuála Alexandra Bogdanova k tvrzení, že bolševici přestali být dělnickou stranou, neboť její charakter stále více ovlivňují živly často nepocházející z dělnického prostředí a stojící každopádně už několik let mimo produktivní proces, jelikož vykonávaly neproduktivní činnost na náklady státu. Dnes je pro historiky spornou otázkou, jak velký vliv vojáků na stranu skutečně byl a nakolik tlakem zdola posouvali její politiku mimo její původní pozice. Vyloučit se to ale nedá: radikalizace veřejného mínění rozhodně neprobíhala čistě shora, skrze aktivisty „trpělivě vysvětlující“ nevědomým masám, co je třeba dělat. Ovlivňování mohlo probíhat i opačným směrem.

Rolníci si mohli půdu rozebrat, vojáci mohli dezertovat nebo se vzbouřit, zato dělníci řešili složitější situaci. Nemohli si zkrátka rozdělit zařízení továrny a využívat svůj díl inventáře tak, jak mohl rolník samostatně hospodařit na svém malém políčku. A převzetí fabriky do kolektivní samosprávy také nebylo spásným řešením, jednak kvůli odborným znalostem nutným k jejímu provozování, jednak kvůli neutěšené ekonomické situaci. Tam, kde dělníci sáhli k vyvlastnění krachující továrny, rychle zjistili, že její oživení naráží na vážné překážky, mimo jiné na krizi poptávky a obtížnou dostupnost výrobních surovin. Na rozdíl od rolníků a vojáků tedy nemohli požadovat ústup státu do pozadí, naopak právě od jeho zásahů čekali nápravu. Proto měli bolševici mezi dělnictvem větší ohlas než anarchisté. Jejich přáním bylo nahrazení neschopně vlády jinou, která by bezpodmínečně a bez kompromisů zastupovala jejich zájmy.

Právě to bylo cílem radikálních socialistů, kteří ve všech městech a regionech upřeli své úsilí na převolování dělnických a vojenských delegátů do místních sovětů. V jedné lokalitě za druhou byla poté umírněná předsednictva nahrazována radikálními. Dnes, kdy máme o tomto procesu díky zpřístupnění postsovětských archivů přesnější obraz než před rozpadem Sovětského svazu, víme, že na řadě míst nebyli bolševici v radikálním bloku nutně nejsilnější frakcí. 19. září (2. října) ovládli radikálové s bolševiky v čele vedení moskevského sovětu, 25. září (8. října) byl za ně Trockij zvolen předsedou sovětu petrohradského, nejvýznamnějšího ze všech. Zároveň docházelo ke změnám v sociálním složení delegátů. Na jaře 1917 se pléna sovětů skládala převážně z kvalifikovaných dělníků, tj. pracovníků v nejnáročnějších oborech, vyžadujících mnohaleté zaučování (této kategorii se též říkalo „dělnická aristokracie“; v Petrohradě tvořila podle odhadů zhruba 40 % dělnictva). Nyní je nezřídka střídali dělníci středně kvalifikovaní (nekvalifikovaní naproti tomu zůstávali marginální), tedy i hůře placení a s méně pevnou pozicí vůči zaměstnavatelům. Byli také o poznání mladší. Vidíme, že dělnictvo nebylo sociálně homogenní ani politicky jednotné. Kvalifikovaní dělníci z velké části i nadále podporovali umírněné socialisty (což neznamená, že by podporovali zachování zdiskreditované Prozatímní vlády nebo že by si nepřáli určitý posun těchto stran dál doleva), jejichž podpora byla v dělnictvu jako celku již menšinová, nicméně stále ještě poměrně silná.

Takový byl poměr sil v druhé polovině září. Všechny mysli se upínaly k druhému všeruskému sjezdu sovětů, naplánovanému na 20. říjen (2. listopad), na němž se předpokládalo, že radikální většina odhlasuje sesazení Prozatímní vlády a naplní heslo „Všechnu moc sovětům“. Do toho jako blesk z čistého nebe zasáhl Lenin, který od svého útěku po červencových dnech pobýval v nedalekém Finsku (vzdálenost Petrohradu od finských hranic nebyla tehdy ani čtyřicet kilometrů), odkud se v rámci možností snažil zasahovat do dění. Nyní přišel v dopise stranickému vedení s návrhy, které se zcela rozcházely s dosavadními bolševickými plány a taktikou.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •