Lidové povstání v Bosně a Hercegovině – 20 let po válce

Psal se rok 1995 a v Daytonu, v americkém státě Ohio, byla  podepsána mírová smlouva, značící konec tříleté války v Bosně a Hercegovině. Mnoho lidí si tehdy myslelo, že všechno bude od tohoto okamžiku už jen lepší. O dvě desetiletí později se Bosna a Hercegovina zdála být tou poslední zemí, kde by mohlo vypuknout nějaké emancipační povstání. Vládl kolektivní pocit beznaděje a všeobecná pasivita. Avšak letos v únoru, devatenáct let po Daytonu, se zde rozhořely protesty, které v poslední době nemají obdoby.

Zdroj: Roarmag.org

Zdroj: Roarmag.org

Vše začalo 5. února ve městě Tuzla. Zpočátku nenásilně naladění protestující se setkali s agresivní reakcí policie a následná eskalace násilí vedla až k vypálení úřadu místní samosprávy 7. února.

Protestující byli ze všech etnických skupin a na transparentech, vlajkách a grafity se začala objevovat hesla jako „Mám hlad ve všech třech jazycích“, (tj. bosenština, srbština a chorvatština), „Smrt nacionalismu“, „Kdo seje hlad, sklízí hněv“, „Rezignujte všichni“, „Za sociální spravedlnost“ a další.

Záběry z protestů a policejního násilí se objevily v médiích a na sociálních sítích a v následujících dnech se nepokoje spontánně rozšířily do Zenice, Bihače, Sarajeva, ale také do Mostaru a Banji Luky (hlavního města Republiky Srbské). Během prvního týdne se k vlně protestů připojilo více než 30 měst.

Lidé byli rychlým sledem událostí často překvapeni, ale zároveň motivováni celou řadou paralelně probíhajících protestů. Vládní budovy v Sarajevu a Mostaru se ocitly v plamenech. Tentokrát ale nebylo toto politické násilí motivováno etnickou nenávistí, bylo naopak namířeno proti vládnoucímu systému jako celku. V Tuzle se k demonstrantům záhy připojili i místní policisté.

Poprvé v dějinách Bosny a Hercegoviny masové protesty překračovaly etnické linie a objevil se nový politický jazyk, který jmenovitě požaduje sociální spravedlnost, přímou demokracii a politický radikalismus. Navzdory kriminalizaci protestujících a nesmírnému tlaku ze strany vládních orgánů tisíce lidí nepřestávají protestovat před vládními budovami, blokovat silnice a demonstrovat na náměstích po celé zemi. Masy protestujících tvoří marginalizovaná mládež, dělníci, nezaměstnaní, studenti, socialisté, důchodci, váleční veteráni…

Kromě pokračujících protestů v ulicích a antinacionalistického postoje protestujících je zřejmě nejvíce fascinující, s jakou rychlostí (během prvních několika dní) se začaly vytvářet lidové instituce budované zdola, známé jako „pléna“. Myšlenka plén má dlouhou historii v rámci hnutí rad (sovětů), které lze definovat jako druh všelidového shromáždění.

Podle Erica Gordyho1 patřilo mezi klíčové politické požadavky, které byly poprvé vysloveny dělníky v Tuzle, „prošetření hospodaření s veřejným majetkem, zrušení všech zvláštních výsad politiků a utvoření nové vlády, ze které by byli vyloučeni ti, kteří se podíleli na té stávající“.

V průběhu února jsme byli svědky šíření rozmanitých skupin a plén v různých městech, které spojovaly právě tyto požadavky. Rezolutně požadují svá občanské práva, důstojné životní podmínky, rezignaci celé vládnoucí garnitury a vytvoření nezávislé prozatímní vlády jmenované plény.

Plénum v Tuzle dalo místním kantonálním úřadům ultimátum na splnění těchto požadavků do 1. března. Jak vysvětluje jeden z tamních protestujících občanů, Damir Arsenijevi, tato pléna nejsou pouze novou politickou platformou, ale jsou rovněž místem, kde se lidé poprvé ve svém životě setkávají jako politické bytosti a kde se vytváří nový politický jazyk.

V době, kdy ještě existovala Jugoslávie, byla Tuzla jedním z jejích nejvíce prosperujících měst. Pro mnoho komentátorů bylo překvapující, jakým způsobem současné protesty vypukly a dále se šíří. Nicméně sociální nepokoje v Tuzle nejsou ničím novým. Již dříve zde lidé opakovaně demonstrovali například proti privatizaci průmyslových podniků, která místní dělníky uvrhla do obtížné situace.2

Současné protesty vypukly v pěti velkých továrnách – Dita, Polihem, Poliohem, GUMARA a Konjuh. Tyto továrny tvořily jádro chemického a nábytkářského průmyslu v regionu. Byli to právě tuzlanští dělníci, kteří již dříve zastávali silně antinacionalistické postoje. Jak řekl jeden z protestujících dělníků z továrny Konjuh Osmin Ukic, „v práci jsme všichni bratři a sestry“. Tento politický postoj převzala většina protestujících.

Stranou lokálních specifik je třeba rovněž zmínit rysy, které má povstání v Tuzle společné s nepokoji ve slovinském Mariboru z podzimu 2012, zejména jejich internacionalistickou dimenzi a způsob, jakým otevírají cestu k alternativním představám o politice v postjugoslávském kontextu.

Již dříve jsem psal o nepokojích v Mariboru3 a jejich významu pro masové povstání ve Slovinsku.4 Nyní bych rád zdůraznil některé body, které podporují tezi, že Maribor je slovinská Tuzla a naopak, Tuzla je bosenský Maribor.

Za pozornost stojí, že obě města byla v dobách Jugoslávie průmyslovými centry, která zaměstnávala relativně početnou a etnicky pestrou třídu průmyslových dělníků. Oběma městům, s počtem obyvatel lehce přesahujícím 120 tisíc, přinesla postsocialistická transformace hluboký úpadek, který na tváři těchto měst zanechal výrazný šrám.

Nezapomínejme, že v devadesátých letech, během prvního pětiletého plánu deindustrializace a deregulace, přišla o práci celá třetina populace. Zkrachovalé a opuštěné továrny byly jako přízraky, které provázely proces transformace, jež znamenala pro většinu lidí těžkou sociální nejistotu, avšak naplněnou postindustriálním sněním. Všechny tyto procesy se odehrávaly jak v Tuzle, tak v Mariboru.

V něčem se však Tuzla a Maribor liší: tuzlanský kanton byl mnohem zdevastovanější než Maribor, který dokonce ozdobilo ocenění Evropské město kultury a Slovinsko se stalo zdánlivě úspěšným příkladem transformace završené vstupem do EU. Ale navzdory převážně ideologické investici v mariborský tvůrčí kapitál, infrastruktura a výrobní kapacity zůstaly v tomto regionu velmi slabé, a tak úsporná opatření a korupční skandály místních politiků vyhnaly koncem roku 2012 lidi do ulic.

 

Odkaz Daytonu

Konec války v Bosně v devadesátých letech a podepsání Daytonské smlouvy symbolizovalo konec Jugoslávie a porážku samosprávného socialismu. Bosenská válka byla rovněž vážnou ranou „liberálnímu“ uvažování o multikulturalismu a myšlence, že koexistence různých etnických skupin v rámci jedné komunity je možná. Není náhodou, že válka byla ukončena mimo území Bosny, a to pod rázným vedením Spojených států a EU.

Multikulturalismus byl umrtven přímo na zápraží sjednocující se Evropy ještě předtím, než reálný proces nové evropské integrace vůbec začal. Evropská „neutralita“ během války dobře posloužila expanzionistické a nacionalistické politice Velkého Srbska a Chorvatska, která si rozdělila Bosnu na dvě části. Ještě problematičtější byla samotná mírová smlouva, která retrospektivně legitimizovala politiku etnických čistek a zavedla politický systém, který nebyl ničím jiným než protektorátem EU s jasnými neoimperiálními konotacemi.

Politické dohody rozporcovaly stát na dvě hlavní části: Federaci Bosny a Hercegoviny (chorvatskou a muslimskou) a Republiku Srbskou. Kromě toho ještě vznikla samosprávná čtvrť Brčko, která je formálně součástí obou entit. Tato kvazi federativní struktura je tak jakýmsi kafkovským labyrintem, svařeným z komplexní sítě federálních vlád a deseti kantonů, které mají svá vlastní ministerstva. Kromě toho zde existuje sdílené prezidentství, kdy každý zástupce konstitutivního národa má právo veta, které je překážkou každému reformnímu návrhu. Díky tomu etnické rozdělení Bosny přežívá dodnes.

Komplikovaný systém státní správy znamená zákonitě rovněž existenci masivního administrativního aparátu. Z ekonomického pohledu představují výdaje na státní správu 70 % celého státního rozpočtu! V případě Bosny totiž nejde o prostou duální strukturu federální a kantonální úrovně – v zemi totiž existuje například 13 (!) ministerstev školství.

Tyto formální absurdity však mají jisté konsekvence i pro běžný život. Například v Mostaru, městě rozděleném mezi Chorvaty a Muslimy, znamená princip etnicky rozděleného vzdělávání to, že střední školy jsou zde dopoledne otevřeny pro chorvatské studenty, zatímco odpoledne pro muslimské. Tyto studenty učí ti samí lidé, avšak z odlišných učebnic. To vše proto, aby se obě etnické skupiny nemíchaly a nadále žily v oddělených částech města.

Tento typ strukturálního rámování oživuje slavný Clausewitzův výrok – pro postdaytonskou Bosnu však spíše než, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, platí opak, že politika je pokračováním války jinými prostředky.

V poválečných časech byl proces etnické nacionalizace doplněn o proces privatizace, který se ukázal být sociální katastrofou. Mezi „úspěchy“ privatizace tak patří masivní odliv inteligence ze země, extrémní třídní stratifikace, krach většiny průmyslových podniků, nezaměstnanost vyšší než 25 % (a více než 63 % mezi mladými lidmi do 25 let), rostoucí zadlužení a v neposlední řadě také návrat k patriarchálně-náboženským tradicím.

V tomto kontextu bylo pro mnoho lidí zaměstnání ve státním aparátu jediným způsobem, jak získat relativně dobře placenou práci. Tato místa však byla obsazována podle přesně určených etnických a stranických linií.

 

Imperialismus, díl II.

Současné povstání představuje pro vládnoucí třídu velký problém. Je to poprvé v novodobé historii Bosny, kdy se na scénu dostává přísně antinacionalistický postoj. Média a politické strany se stále snaží protestující označovat za „výtržníky“, „drogové dealery“, provokatéry a četníky. Mnoho vládních představitelů se tak nadále snaží udržet si svou moc rozdmýcháváním starých etnických předsudků. Někteří z nich již však na své posty rezignovali.

Lidové povstání v Bosně již odsoudili i představitelé sousedních zemí. Chorvatský předseda vlády Zoran Milanović navštívil Mostar, aby potvrdil chorvatské politické zájmy v tomto regionu a označil protivládní protesty za iracionální. Podle Andreje Zivkoviće5 rovněž vyzval první místopředseda srbské vlády Alexander Vučić představitele Republiky Srbské, „aby se zdrželi jakýchkoli potenciálně problematických aktivit, čímž projevil jak stále existující expanzionistické ambice Srbska, tak třídní solidaritu s bosenskou politickou elitou“.

Jak liberální, tak konzervativní komentátoři i představitelé EU, vyvíjejí značnou snahu vzbuzovat dojem, že v Bosně hrozí eskalace do další války. Rovněž se začala šířit celá řada konspiračních teorií. Ostatně o tom, jaký postoj zaujímá vůči Bosně a Hercegovině Evropská unie, dobře vypovídá výrok vysokého představitele mezinárodního společenství pro Bosnu a Hercegovinu Valentina Inzka6, který pronesl pro rakouská média: „Rakousko zde posílí své jednotky, ale pokud dojde k eskalaci, budeme muset zvážit také intervenci vojsk Evropské unie.“ Své zájmy má však i Turecko – tamní ministr zahraničí Ahmet Davatoglu přiletěl do Sarajeva, aby vyjádřil podporu bosenské vládě a vyzval ji k okamžitému potlačení protestů.

Není zcela bez zajímavosti, že letos to bude právě 100 let od začátku první světové války. Mnoho komentátorů stále opakuje tezi, že Balkán byl tehdy oním příslovečným sudem střelného prachu, který svým výbuchem v podobě atentátu na rakouského následníka trůnu válku započal. Málokdo však dodá, že pravým důvodem tehdejšího konfliktu bylo rozporcování koloniálního světa mezi světové velmoci. Bosna byla již dávno před první světovou válkou dějištěm ostrých národně-osvobozeneckých bojů proti okupující habsburské monarchii. Podobný duch odporu podnítil později i úspěšný antifašistický partyzánský boj za druhé světové války, který osvobodil Jugoslávii od nacismu, a to bez pomoci vnějších sil. Současné dění v Bosně je v souladu touto s antikoloniální partyzánskou tradicí. To, co se dnes děje v Bosně, může mít dalekosáhlé dopady na celý region.

Zdroj: bhprotestfiles.wordpress.com

Zdroj: bhprotestfiles.wordpress.com

Dvě lekce: znovunalezení demokratické a socialistické politiky

Proces transformace ekonomik zemí bývalé Jugoslávie spolu s tzv. restrukturalizací pracovních sil učinil tisíce lidí „přebytečnými“. Podstatná část populace se tak stala tím, co Marx nazýval „nadbytečnou populací“, což v postsocialistických podmínkách znamenalo vytvoření rezervní armády deindustrializované pracovní síly.

První lekcí, kterou si můžeme ze současných a minulých povstání v bývalé Jugoslávii vzít, je poznání, že to je právě tato „nadbytečná populace“, tedy nezaměstnaní a zcela prekarizovaní zaměstnanci a mládež, kteří měli pro tyto události klíčový význam. Ti, kteří byli dlouhodobě systematicky vylučováni z účasti na vládě a ekonomické produkci, ti všichni se v tuto chvíli stali hybateli dějin. A to i přesto, že byli často negativně nálepkováni jako nejnedemokratičtější, nacionalistický plebs, přičemž často zaznívala slova jako výtržníci, lůza a spodina.

Právě tato „spodina“ se právě teď zviditelnila nejen díky násilí, ale také díky tomu, že dokázala politicky artikulovat a propojit témata politické a sociální spravedlnosti a obrátit tuto vnímanou nespravedlnost proti vládnoucí ideologii a institucím. „Nadbytečná populace“ se stala „lidem“, který přišel s novými idejemi, vybočujícími z etnonacionalistické logiky a naopak otevřeně artikulující třídní dimenzi.

Politiku zdola tak tvoří nejen dělníci, čili ti, kteří práci mají, ale také a především ti, kteří práci nemají, nemajetní, bezmocní. Marx řekl o proletářích, že nemají co ztratit, leda své okovy. V Bosně a Hercegovině proletáři své okovy ztratili již před časem. Ztratili však i svou důstojnost, ale právě nastal čas, kdy si ji mají vzít zpět. Nemáme teď však  na mysli nějakou malou marginalizovanou menšinu, ale pauperizované obyvatelstvo, které necítí žádnou loajalitu ke stávajícímu politickému systému. Tyto politicky marginalizované skupiny se nyní stávají většinou ve statistickém smyslu slova. Abychom parafrázovali Saskii Sassen, jsou to bezmocní, kteří píšou dějiny v současných globálních politických zápasech.

Druhá lekce, kterou nám Maribor a Tuzla dávají, spočívá v pochopení jejich antikoloniálního odkazu. Zdá se dnes, 20 let po rozpadu Jugoslávie, stále jasnější, že kontradikce současného globálního systému se kondenzují právě na jeho periferii. A co je ještě důležitější – ty nejzajímavější a nejradikálnější politické trhliny se objevují právě na periferii evropské ekonomiky. Protesty nezačaly v Lublani ani v Sarajevu, ale v Mariboru a Tuzle. Masové revolty a povstání nezačaly v Německu nebo Rakousku, „konsolidovaných“ demokraciích, ale na evropské periferii. Konsolidovaná demokracie neposkytuje žádné záruky skutečné politické legitimity. Absence masových politických nepokojů v jádru znamená nejen to, že je v něm vysoký stupeň pacifikace třídních konfliktů, ale také to, že je toto jádro zvýhodňováno v časech ekonomické krize.

Spíše než vysvětlovat tyto revolty specifiky slovinského nebo bosenského kontextu bychom je měli vztahovat k obecné mozaice bojů na periferii Evropy, v zemích jako je Portugalsko, Španělsko, Itálie, Řecko, Bulharsko a Turecko. Tyto protesty nejenže osvětlují skryté strukturální nerovnosti a asymetrie kapitalistického rozvoje, ale, a to je mnohem důležitější, přispívají ke znovunalezení radikálně demokratické politiky a nových horizontů socialismu budoucnosti. Nyní je zásadní aktualizovat politické strategie tak, aby zahrnovaly všechny „nadbytečné“, nezaměstnané a neprivilegované a abychom tímto způsobem rozšířili svou politickou imaginaci.

Je pochopitelně těžké předvídat, jakou cestou se protesty v Bosně vydají. Nicméně už teď je zřejmé, že nová politická síla, která sjednotí široká sociální hnutí, odbory a nové politické strany, vytváří ambiciózní vizi alternativní a humánnější evropské společnosti.

Gal Kirn v současnosti žije v Berlíně, ale pochází z Lublaně. Je členem Iniciativy pro demokratický socialismus. Spolueditoval knihu Encountering Althusser (Bloomsbury, 2013) a Surfing the Black. Transgressive Moments in Yugoslav Cinema (Jan van Eyck Academie, 2012) a editoval publikaci Post-Fordism and Its Discontents (JvE Academie, 2010).

 

poznámky:
1 http://eastethnia.wordpress.com/2014/02/08/on-protests-in-bh-quickly-and-darkly/
2 http://insurgentnotes.com/2014/02/whats-up-with-bosnia/
3 http://www.occupiedlondon.org/on-contours-of-urban-revolts-in-maribor/
4 http://www.newsocialist.org/679-a-ghost-is-haunting-slovenia-the-ghost-of-revolution
5 http://www.criticatac.ro/lefteast/break-with-dayton-bosnia/
6 http://www.novinite.com/articles/158040/EU+to+Consider+Intervention+in+Bosnia+if+Tension+Escalates

Zdroj: http://www.newsocialist.org/740-the-mass-popular-uprising-in-bosnia-and-herzegovina-20-years-after-the-war

Přeložil Štěpán Lohr

Vyšlo v Solidaritě č.89/90 roku 2014.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •