V mainstreamových médiích narazíme na pouhé povrchní a nevědecké pokusy o vysvětlení fenoménu Islámského státu, které mají často navíc islamofobní charakter. Přinášíme Vám skutečnou materialistickou analýzu kořenů vzniku ISIS od Anne Alexander, členky naší britské sesterské organizace.

Od arabských revolucí roku 2011 uplynula čtyři léta a zdá se, že naděje roznícené těmito povstáními skoro úplně vyhasly. Libye, Sýrie a Irák představují pochmurné variace na téma „selhavšího státu“.1 Mezitím začala vojenská koalice západních mocností pod vedením Spojených států opět zasahovat v severním Iráku a Sýrii. Svoji intervenci zdůvodnila stejnou „humanitární“ rétorikou, jaká posloužila po roce 2003 ke krytí katastrofální okupace Iráku. V Egyptě se obnovila diktatura v násilnější a krvavější podobě, než jakou měla za nejhorších dob panování Husní Mubáraka – v jediném dni 14. srpna 2013 zabila přes 1 000 přívrženců Muslimského bratrstva, v následujícím roce uvěznila z politických důvodů přes 40 000 osob a také vytvořila nový kult osobnosti kolem polního maršála Abd al-Fattáha as-Sísího. V Bahrajnu od rozdrcení povstání roku 2011 neustává tvrdá represe.

Nad tím vším visí, aspoň v obraze regionu vytvářeném západními médii, hrozba vzestupu Islámského státu Iráku a Sýrie (ISIS), dnes známého také jednodušeji jako Islámský stát (IS) nebo pod arabskou zkratkou Daeš. Tato násilnická a sektářská skupina džihádistů dobyla v červnu 2014 druhé největší irácké město Mosul a porazila přitom na hlavu iráckou armádu. Podmanila si západní média intenzivní publicitou krutosti včetně stínání hlav zajatým britským a americkým občanů a systematickou brutalitou vůči ženám, náboženským menšinám a muslimům jiné orientace. Při svém postupu přes západní a severní Irák se bojovníci ISIS dopouštěli masakrů a etnického čištění, včetně masového zabíjení vyznavačů jezídského náboženství, šíitských zajatců v iráckých věznicích a mužů z kmene Albu Nimr, abychom uvedli jen hrstku příkladů.2

Proč ISIS tak fascinuje? Je svůdné redukovat dopad této skupiny na internetovou pornografii jejích násilností a doufat, že když si jí nebudeme všímat, sama se vyčerpá a vyhoří. To ale ponechává bez odpovědi příliš mnoho otázek. Je to neo-wahhábistický stát po vzoru emirátů vybudovaných před dvěma staletími předky dnešní vládnoucí rodiny Saúdů a jejich spojenci mezi islamistickými kazateli? Banda zahraničních žoldnéřů vedená přehnaně ctižádostivým místním vojenským diktátorem? Politické a vojenské pojivo držící pohromadě v novém spojenectví „sunnitskou elitu“ v Iráku? Nebo nadnárodní síť odcizených džihádistů? Je jeho vzestup odrazem „sunnitsko-šíitské roztržky“? A co Kurdové? Jakou roli ve vzestupu ISIS sehrávají USA, státy Zálivu a Írán?

Účelem tohoto textu je předběžně formulovat agendu k zodpovězení některých z těchto otázek. Zaměřuje se na tři základní úkoly: zaprvé načrtnout obecný teoretický rámec pro analýzu ISIS z marxistického hlediska, poté prozkoumat podrobněji konkrétní souvislosti, za nichž ISIS jako v první zemi zakořenil v Iráku, a následně analyzovat vzájemné působení porážky syrské revoluce a upevňování autoritativní vlády Núrího al-Málikího v Iráku po roce 2008. Zaměření na Irák je odrazem klíčové role, kterou sehrává současné irácké vedení ISIS. Abú Bakr al-Bagdádí, který vede tuto skupinu od roku 2010, údajně pochází ze Samary, ohniska sektářské občanské války let 2006-2007, i když byl v té době zřejmě vězněn v americkém internačním táboře Bacca v jižním Iráku a propuštěn až roku 2009.3

Nakonec tento článek umisťuje ISIS do kontextu krize reformistických islámských hnutí, která nastala po revolucích roku 2011. Mezi obecnou rovinou této analýzy a jejími konkrétními rovinami existují hluboké vazby. Katastrofa, která pohltila Irák, je odrazem procesů probíhajících na globální i regionální úrovni, ale rozsah irácké katastrofy tyto procesy zpětně posiluje. Slábnutí hegemonie USA jako konkrétní důsledek vojenské porážky v Iráku je pozadím, na němž dochází k relativnímu vzestupu regionálních mocností, jako jsou Írán a Saudská Arábie, a uvedlo do pohybu fraktální proces vytvářející podmínky pro upevňování nových proto-států, jako je kurdská entita v severním Iráku.4 Zapadne samotný ISIS do této konfigurace? Jeho vůdcové uzavřeli sázku s dějinami, že dokáží stabilizovat nejen nový stát, ale nový druh státu – první výspu nadnárodního kalifátu. Existuje řada důvodů ke zpochybnění jejich úsudku, stejně jako existuje řada důvodů k odmítnutí strategie USA a jejich spojenců, která má „vyřídit ISIS“ bombardováním. Reálnou alternativou k obojímu může být pouze návrat k formám sociálního a politického boje, jež budou spojovat chudé a utlačované lidi regionu přes rozdíly náboženské víry, jazyka nebo kultury.

Neoliberalismus, sektářství a imperialismus

Čtyřicet let trvající proces přijímání neoliberalismu vládnoucími třídami napříč regionem je orientační bod, z něhož lze mapovat další jevy, kterými se zde zabýváme. I když nemůžeme zkoumat vývoj neoliberalismu na Středním a Blízkém východě do podrobností, pro zde předkládanou analýzu mají zvláštní význam tři klíčové body.5 Zaprvé neoliberalismus neznamenal ústup státu z ekonomiky. Naopak, jak poznamenává Sameh Nagíb, přijímání neoliberální politiky vytvořilo „dokonce ještě důvěrnější vztah mezi státem a kapitálem.“6 Zisková státem řízená průmyslová odvětví byla určena k privatizaci, zatímco ostatní byla zanedbávána, a dokonce rušena, ale tento proces vytvářel nové směsice státního a soukromého kapitálu, u nichž „privatizace“ často znamenala prodej veřejného majetku synům a dcerám funkcionářů vládnoucí strany.7

K reálným změnám docházelo také u sociálních a veřejných služeb, kde neoliberální politika přesouvala větší část jejich nákladů na chudé lidi a přitom napomáhala jejich přeměně na stroje vyrábějící zisky. Ti, kdo si nemohli dovolit platit za zdravotní péči a vzdělání ve stylu „big business“, se obraceli k jiným „soukromým“ poskytovatelům: náboženským institucím a charitám. Je ironií, že z tohoto procesu měla často politický prospěch islamistická opoziční hnutí, jež spojovala poskytování charitativních služeb chudým a nižší střední třídě s výzvami k větší osobní zbožnosti a kulturnímu odporu vůči „sekulárnímu státu“.8

I když je lákavá představa, že tato rozmáchlá sociální změna vytváří hladký přechod k novému ekonomickému a sociálnímu řádu, ve skutečnosti tento proces posílil nerovnoměrný a kombinovaný vývoj regionu. Nerovnoměrnost vzrostla jak uvnitř ekonomik na národní úrovni,9 tak mezi nimi navzájem. Zesílilo také tření vyvolávané kombinací rysů z odlišných fází kapitalistického vývoje.10 Kvůli nedostatku prostoru upozorníme na dvě konkrétní osy nerovnoměrnosti, které se ukazují jako zvlášť významné.

První z nich je tření vyvolávané nerovnoměrným vývojem uvnitř národních ekonomik, kdy jsou některé oblasti a sektory začleňovány do globálních trhů a investičních toků rychleji než jiné. Jedním z příkladů je rychlý postup syrské revoluce roku 2011 nejvíce zbídačelými provinciemi a periferiemi velkých měst, které se staly domovem desetitisíců lidí vyhnaných z úrodných zemědělských oblastí Sýrie katastrofálním suchem let 2008 až 2010.11 Nejchudší regiony země, Deir ez-Zor, Hasaka a Rakká,12 se staly také kolébkou, v níž se zrodil a upevnil ISIS v Sýrii.

Druhým a stejně významným příkladem je rostoucí váha kapitálu ze zemí Zálivu jak na Středním a Blízkém východě, tak globálně. Jak ukazuje Adam Hanieh, konglomeráty překlenující okruhy akumulace produktivního, komoditního a finančního kapitálu začaly sehrávat klíčovou roli v širším regionu: investují do výroby a služeb, využívají půjčky, diplomacii i hrozby k prosazování neoliberální politiky posedlé otevíráním nových trhů.13 Tato nerovnoměrnost učinila ze států Zálivu mocnější regionální aktéry než v minulosti, schopné utvářet další vývoj revolucí v Egyptě a Sýrii, v prvním případě podporou kontrarevoluce vedenou vojáky, v druhém působením ve prospěch hegemonie ozbrojených islamistických skupin v boji proti vládnímu vojsku.

Neoliberalismus nesmetl úplně politické a sociální vztahy předchozí fáze kapitalismu, spíš se s nimi propojoval v nových a nestabilních směsicích. Jedenáct let po vpádu USA naříkala Světová banka ve svém dokumentu „Hodnocení investičního klimatu v Iráku“ z roku 2012, že v ekonomice Iráku pořád dominuje stát: „soukromý sektor má dnes jen omezenou roli nebo přítomnost a chybí pobídky pro jeho růst.“14 To neznamená, že uplatňování neoliberálních principů v ekonomice se zcela minulo účinkem: hluboce proměnilo iráckou politiku i společnost. Tento proces nejdřív vytuneloval za sankcí 90. let irácký stát až na jeho baasistickou fasádu, pak ho zčásti rozbil a po roce 2003 vytvořil nový autoritářský systém ovládaný sektářskými stranami a ozbrojenými milicemi.

Druhým kotevním bodem pro naši analýzu je přístup Karla Marxe k pochopení toho, odkud přicházejí ideje. Ať zkoumáme náboženskou víru obecně, jednotlivé sektářské ideologie nebo politická stanoviska konkrétních islamistických hnutí, marxistická analýza se musí rozejít se široce vyznávanou premisou, že tyto ideje mají svůj vlastní život oddělený od materiální skutečnosti. V případě Středního a Blízkého východu jdou mnozí analytikové hlavního proudu ještě dál, když tvrdí, že náboženské víry lidí, kteří tam žijí, určují materiální skutečnost, takže regionu lze porozumět pouze prizmatem jeho „pradávných nenávistí“.15 Není náhodou, že ideje vyjadřované bojovníky ISIS se často popisují pomocí metafor čerpajících z biologie nebo epidemiologie. Alastair Cooke ve svém široce čteném článku představuje ISIS jako „mutaci“ „wahhábistického genu“, jinými slovy transplantaci ideologie, kterou formuloval arabský kazatel 18. století Muhammad ibn Abd al-Wahháb a jeho následovníci za dlouhého spojenectví jeho hnutí s dynastií Saúdů.16

Problém s takovými přístupy není v tom, že se vždy zásadně mýlí: Crooke má určitě pravdu, když říká, že „wahhábismu“ šířeného oficiální saúdskou politikou se ujaly skupiny, které se mohou stát hrozbou samotnému saúdskému režimu. Ale tím, že za hnací sílu dějin považují myšlenky a nikoli lidské jednání, způsobují, že se stává nesrozumitelným způsob, jakým se mění společnost. Jak ukazuje Chris Harman: „Lidské bytosti nemohou jednat nezávisle na okolnostech, v nichž se nacházejí. To ale neznamená, že je lze na tyto okolnosti redukovat. Lidé se neustále angažují v ‚negování‘ materiálního objektivního světa kolem sebe tím, že na něj reagují způsobem, který proměňuje svět i je samotné.“17

Skutečné dějiny Iráku vyprávějí příběh velmi odlišný od přehnaně zjednodušeného obrazu předkládaného v médiích. Náboženská, jazyková, etnická a kmenová společenství nejsou a nikdy nebyla jednoduchou mozaikou z oddělených částí. Tak například kolem poloviny 20. století byla poměrně běžná smíšená sunnitsko-šíitská muslimská manželství. Sunnitský a šíitský islám překračuje jazykové hranice mezi Kurdy, Araby a Turkmeny, přičemž existují kmenové konfederace se sunnitskými i šíitskými členy.18 Navíc všechna tato „společenství“ jsou třídně rozdělena – pozemkoví vlastníci, obchodníci, podnikatelé a vyšší státní úředníci, kteří si dělají nárok na reprezentaci celku, mají samozřejmě zájmy velmi odlišné od zájmů většiny.

Ovšem i když tyto horizontální sociální trhliny, zejména pak ty, které se zakládají na sociálních vztazích utvářených ve sféře produkce, poskytují „věrnější“ obraz irácké společnosti než vertikální dělení založené na náboženské víře nebo kmenové příslušnosti, dvacet let války, sankcí a okupace vytvořilo novou materiální základnu pro sektářské vědomí. Duchovní, kteří mohou zesílit přitažlivost svých kázání tím, že umožní rodinám napojení na elektrický generátor patřící mešitě, nebo kmenoví vůdci, kteří díky kontaktům s vládními úředníky mohou svým příznivcům zajistit přístup k pracovním místům a protekci, vytvářejí sociální vztahy napomáhající sbližování odlišných společenských tříd přes jejich rozporné „reálné“ vztahy. Sílu nebo slabost těchto sociálních vztahů nelze posuzovat izolovaně od síly nebo slabosti ostatních sociálních vztahů. Ve společnosti roztříštěné občanskou válkou, kde uprchly ze svých domovů miliony lidí, může nabídka stát se bojovníkem kmenového vůdce nebo sektářských milicí rozhodovat o životě nebo smrti jednotlivců i jejich rodin. V takových situacích budou mít dělníci málo příležitostí k tomu, aby si v praxi vyzkoušeli třídní solidaritu.

Podobně nemohou být výchozím bodem pro porozumění islamistickým hnutím přímo myšlenky, které tato hnutí hlásají, ale jejich sociální obsah: jinými slovy vztah mezi členy a vůdci hnutí a třídním rozdělením společnosti. Masová islamistická hnutí, jako je Muslimské bratrstvo, obvykle tají uvnitř svých struktur obrovské sociální protiklady, přičemž třídní zájmy vedení jsou často v rozporu s tužbami členů z dělnické třídy, městské chudiny nebo nižší střední třídy.19 ISIS jako hnutí má a vždy měl velmi odlišnou povahu. Je to elitářská vojenská organizace kořenící, jak podrobněji ukážeme dále, v soupeření mezi ozbrojenými sektářskými skupinami v Iráku okupovaném Spojenými státy.

To neznamená, že tato organizace není schopna využívat protikladné tužby lidí různých společenských tříd po politických a sociálních změnách a porážky nebo marginalizaci jiných sil vystupujících jako příznivci těchto nadějí. Tak například ISIS vděčí za svůj rozkvět tomu, že se sunnitům v Iráku jevil jako síla, která je ochrání před systematickým útlakem ze strany sektářských šíitských stran ovládajících irácký stát. Ovšem naprosto sektářská agenta ISIS ve spojení s jeho vojenskou strukturou a odmítáním jakéhokoli programu sociálních a politických změn, který by mohli přijmout obyčejní lidé, znamená, že revoluční socialisté se nemohou dívat na tuto organizaci stejným způsobem, jakým to dělají v případě Hamásu, Hizballáhu nebo jiných ozbrojených islamistických sil.20 Na rozdíl od těchto organizací, které občas poskytují obyčejným lidem možnost vyjádřit jistým způsobem své reálné sociální a politické rozhořčení, představuje politika ISIS slepou uličku.

Třetím kotevním bodem našeho teoretického rámce je marxistická analýza imperialismu v regionu, konkrétně pak katastrofálních dopadů intervence USA v Iráku. Jak podrobně rozebíral Alex Callinicos v tomto časopise a na jiných místech, neúspěch tohoto „domýšlivého projektu“ měl hluboké důsledky na globální i regionální úrovni.21 Už jsme poznamenali výše, že přepínání imperiálních možností USA v Iráku ve spojení s působením neoliberalismu na regionální úrovni uvedlo do pohybu fraktální proces vytváření center s křehkými periferiemi, který má několik dimenzí. Relativní uvolnění hegemonie USA poskytlo regionálním mocnostem víc místa k vzájemnému manévrování a také vytvořilo prostory, v nichž mohli povstat noví a nevypočitatelní aktéři jako ISIS. Stále další imperialistické intervence k „nápravě“ problémů vyvolaných předchozími intervencemi – ať leteckým bombardováním nebo nasazováním „bot do terénu“ – mohou jedině posílit tvrzení ISIS, že chrání lidi, kterým vládne, anebo připravovat scénu pro vzestup následnických hnutí. Ačkoliv zde není dost místa na to, abychom náležitě zkoumali vztah mezi imperialismem na Středním a Blízkém východě a zesilováním rasismu a islamofobie v Evropě a USA, jsou tyto procesy navzájem těsně propojeny a vyúsťují pak v odcizení projevující se u některých nových rekrutů ISIS ze zahraničí.

Konečným klíčovým bodem, na němž spočívá naše analýza, je chápání role lidské aktivity v určování výsledků neosobních a dlouhodobých „procesů“. V jednom smyslu spočívá věc ve vzájemném propojování různých měřítek analýzy. Jedním z velkých kladů revolučního marxismu je jeho schopnost propojovat individuální a kolektivní jednání s abstrakcemi, které nám pomáhají lépe porozumět tomu, jak funguje společnost. Marxistická analýza nabízí unikátní přístup, protože chápe typ jednání, který vytváří reálnou alternativu k ISIS: aktivní účast masy obyčejných lidí po celém regionu v boji za požadavky chleba, svobody a sociální spravedlnosti, které se staly hesly revolucí roku 2011.

Irák po roce 2003: kombinace „konsocionalismu“ a neoliberalismu vtiskuje společnosti sektářství

Když Spojené státy okupovaly roku 2003 Irák, uvedly do pohybu procesy, které proměnily irácký stát i společnost a vedly přímo (i když ne nevyhnutelně) roku 2014 ke znovuoživení ISIS. Američtí úředníci se snažili vytvořit „konsocionální demokracii“, v níž by se na moci podíleli představitelé různých náboženských a národnostních společenství na základě kvótního systému. Konsocionální přístup k vládnutí v Iráku reagoval s extrémním neoliberalismem postav, jako byl Paul Bremer jmenovaný bezprostředně po invazi do čela Dočasné koaliční správy, což byla pro společnost rozbitou sankcemi, válkou a okupací toxická kombinace. Američtí úředníci sebejistě předpokládali, že dokáží ovládat mechanismy uvedené do pohybu roku 2003 tak, aby pracovaly v jejich prospěch, a to tím způsobem, že občas podle potřeby popostrčí sektářskou mocenskou rovnováhu „správným“ směrem. Ve skutečnosti se jim systém, který vytvořili, rychle vymknul z rukou a dal se jen dočasně zkorigovat obrovskými infuzemi peněz a vojska v letech 2007-2008.

Je důležité uvést vývoj po roce 2003 do správných souvislostí. Sektářství nepochybně existovalo v irácké společnosti už před rokem 2003. Baasistický režim ve snaze udržet si moc dlouhodobě využíval sektářství a podněcoval etnické konflikty. Například jeho propaganda vykreslovala všechny šíitské opoziční skupiny jako „pátou kolonu“ pracující pro sousední Írán. Režim přesidloval arabské občany do převážně kurdských oblastí severního Iráku, aby si zajistil kontrolu nad ropnými městy Kirkúkem a Mosulem. Dopad sektářství na společnost ovšem oslabovala řada faktorů, například zaměstnávání lidí různého náboženského vyznání ve státním sektoru. Hlavní město Bagdád si zachovalo početné kurdské obyvatelstvo dokonce i v době, kdy vrcholila brutální válka Saddáma Husajna proti kurdskému povstání na severu země,22 a většina iráckých šíitů odvedených do armády za íránsko-irácké války nepřeběhla na stranu svých íránských souvěrců přes nabádání některých šíitských islamistických sil. Navíc mezi starší generací aktivistů si zachoval vliv odkaz velkých politických bojů 40. až 60. let minulého století, v nichž dominovalo soupeření mezi sekulárními proudy, jako byla komunistická strana a baasistická strana, s rozsáhlými stávkami a sociálními protesty.23

Ovšem porážka iráckých sil roku 1991 a zchudnutí irácké společnosti v důsledku sankcí uvalených na Irák okamžitě poté vytvořily mnohem úrodnější půdu pro zakořeňování sektářství ve společnosti. Baasistický režim potácející se pod údery povstání, které vypuklo na jihu, zoufale hledal spojence, kteří by mohli vykonávat vojenskou a politickou moc jménem státu. Saddám Husajn vytvořil Úřad pro kmenové záležitosti k řízení vztahů s kmenovými vůdci, jejichž postavení zesílilo vzhledem k oslabení ústřední vlády. Začal také vystupovat jako velký vůdce sunnitů, podněcoval kampaně na šíření víry a ucházel se o přízeň sunnitských náboženských špiček. Současně s tím vytvářelo oslabování institucí státu pod drtivým tlakem mezinárodních sankcí prostory, do nichž rozšiřovaly svoji činnost náboženské instituce tím způsobem, že pro stále zoufalejší obyvatelstvo zajišťovaly sociální, vzdělávací a zdravotní služby.24

Od samého začátku, dřív než vůbec vkročili do Bagdádu, byli američtí činitelé rozhodnuti jednat s Irákem jako se zemí složenou z oddělených, navzájem soupeřících společenství. Jak naznačuje mapa populární mezi americkými úředníky roku 2003,25 tento pohled na iráckou společnost se patrně opíral o hrubé odhady procentuálních podílů arabských šíitů, kurdských sunnitů a arabských sunnitů. Sektářská „rovnováha“ – a tudíž také její logický důsledek, sektářské soupeření – bylo zakotveno v Iráku přetvářeném Amerikou už od počátku.26

Praxi muhasasa, neboli jmenování do různých funkcí na základě sektářského kvótního systému, uskutečňovaly politické strany, jejichž samotná existence byla pevně spjata s hluboce zakořeněným sektářstvím. Jak vysvětluje Toby Dodge, je to systém, „který prakticky zprivatizoval irácký stát. Tento systém umožnil příslušníkům irácké politické elity vykrádat státní majetek pro osobní zisk a financovat strany, které reprezentují.“27

Rozhodující příčinou, proč se tento proces rychle vymknul kontrole, byla jeho interakce s neoliberálním útokem na zbývající iráckou infrastrukturu. Paul Bremer spěšně prosadil zákony vynucující otevření veřejného sektoru, systému sociálních služeb a zdravotnictví privatizaci.28 Ovšem i když zpočátku korporace USA vydělaly v kontraktačním procesu rychle hodně peněz, největší prospěch z částečného rozdrobení iráckého státu neměli mezinárodní investoři, ale místní mocipáni, náčelníci milicí a vůdcové sektářských stran, kteří dokázali proměnit mnoho státních institucí ve vysoce výnosné vyděračské mafie.29

Počátečními výherci byly v tomto procesu šíitské islamistické strany nejbližší Spojeným státům, jako byla Da’wa a její soupeř, Nejvyšší islámská rada Iráku (ISCI, Islamic Supreme Council of Iraq). Stály v čele úsilí o mobilizaci šíitské podpory okupaci na sektářském základě se snažily zabránit úspěchu jiných šíitských islamistických sil, jako bylo hnutí Muktady al-Sadra, které se stavělo proti USA. Získali také kurdští spojenci USA, přičemž šéf Vlasteneckého svazu Kurdistánu (PUK, Patriotic Union of Kurdistan) Džalál Talabání se stal roku 2005 iráckým prezidentem. PUK a druhá významná kurdská skupina Kurdistánská demokratická strana (KDP, Kurdistan Democratic Party) vedená Masúdem Barzáním mezitím opanovaly převážně kurdské regiony na severu Iráku, jež získaly v 90. letech faktickou nezávislost pod ochranou bezletové zóny zavedené Spojenými státy.30

Sílící volání šíitských islamistických stran nakloněných USA po solidaritě mezi šíitskými komunitami bylo reakcí na nebezpečí, které představoval pro nové struktury politické moci společný odboj šíitů a sunnitů. I když jejich útoky nebyly vzájemně koordinované, pouhý fakt, že proti okupaci povstávají bojovníci ze „sunnitské“ Fallúdži i „šíitského“ Sadrova města a Nadžáfu, hrozil narušením mechanismů, kterými se USA a jejich spojenci pokoušeli vládnout v Iráku. Průzkumy veřejného mínění provedené v březnu a květnu 2004 na zakázku předních amerických novin, a dokonce i samotné Dočasné koaliční správy, ukázaly, že 80 procent Iráčanů v oblastech s převládajícím sunnitským i šíitským obyvatelstvem považují vojsko USA za okupanty a 81 procent si přeje, aby odešlo, a to bez ohledu na skutečnost, že sunnitské oblasti nesly hlavní tíži represí.31

Byl to ve stejné míře vojenský i politický problém, což dokazuje fakt, že šíitské jednotky odmítly roku 2004 rozkaz táhnout společně s USA na Fallúdžu, aby potlačily tamní odpor.32 USA se svými spojenci ovšem dokázaly vykolejit proces navazování nesektářského spojenectví povstalců v hlavních sunnitských a šíitských oblastech už v samém začátku. Izolovaly a vzaly útokem klíčové oblasti v západním Iráku, jež byly centry ozbrojeného odporu, zejména Fallúdžu. Toto tažení doplnily strategií podpory myšlenky společného „šíitského“ zájmu na zajištění moci ve vznikajících strukturách post-baasistického státu. Rozhodující význam mělo v tomto ohledu vystoupení ájatoláha Alího al-Sistáního, klíčové postavy šíitského klerikálního establishmentu. Al-Sistání výrazně podpořil účast na parlamentních volbách roku 2005 a tím velmi ztížil Muktadovi al-Sadrovi a dalším odpůrcům USA mezi šíitskými vůdci jejich podporu výzvám sunnitských povstalců k bojkotu voleb.33

Vzestup al-Káidy v Iráku, proamerická sahwa a americká „vlna“

Potenciál pro budování politických a vojenských aliancí proti USA překračujících sektářské rozpory v letech 2004-2005 zeslábl. Jedním z hlavních faktorů bylo upevnění sektářského konsensu mezi hlavními šíitskými islamistickými stranami, jež se povšechně shodly na ovládnutí státního aparátu jako na svém společném cíli (a neschopnost protiamerických šíitských sil, jako byla Mahdího armáda Muktady al-Sadra, tento konsensus zpochybnit). Dalším důležitým faktorem byla strategie Spojených států, které zlikvidovaly vojenský odpor totálními útoky na Fallúdžu a další města v provincii Anbar. Společným účinkem těchto událostí vznikal prostor, v němž mohly vyrůstat sunnitské sektářské džihádistické skupiny jako al-Káida v Iráku (AQI). Tuto skupinu založil roku 2004 jordánský islamista Abú Músá az-Zarkáví s tím, že se jeho malá skupina islámských bojovníků zavazuje poslušností al-Káidě Usámy bin Ládina. Přitažlivost AQI v západním Iráku do značné míry souvisela s faktem, že její členové získali pověst účinných bojovníků proti USA, ovšem její vůdcové se zaměřili na podněcování sektářské občanské války tím, že masivně bombardovali šíitské svatyně a poutní místa.34 Současně s tím ozbrojené složky různých šíitských skupin, včetně Badrovy brigády a Mahdího armády, podléhajících ISCI, působily uvnitř policie a bezpečnostních sil jako zabijácká komanda, jež každý měsíc zavraždila a mučila stovky Iráčanů.35 Bombardování šíitské mešity al-Askari ve městě Samara v únoru 2006 rozpoutalo systematickou kampaň etnického čištění v Bagdádu, které proměnilo předtím smíšené čtvrti v segregované enklávy a donutilo k útěku ty, kteří se nacházeli na „nesprávné“ straně sektářského předělu.36

Dočasné spojenectví džihádistických skupin a dalších bojovníků proti USA v západním Iráku představovalo pro USA obrovský vojenský a politický problém. Úspěchy v jednotlivě vedených bitvách, jako byly útoky na Fallúdžu, vytvářely podmínky pro trvalý odboj. Roku 2006 se zdálo, že USA dosáhly průlom tím, že rozbily taktické spojenectví mezi džihádistickými silami a dalšími ozbrojenými skupinami v provincii Anbar. Stojí za to načrtnout toto „Procitnutí“ (arabsky sahwa) trochu podrobněji. Začalo jako lokální vojenské partnerství mezi silami USA a anbarskými kmenovými vůdci. Americká armáda cvičila, platila a vyzbrojovala anbarské dobrovolníky, kteří se k ní připojili v boji proti AQI.37 Na začátku toto spojenectví podporovali jen druhořadí nebo ještě níže postavení kmenoví vůdci, kterým sahwa přinesla vzestup. Tím zastínili přednější kmenové vůdce, kteří už předtím prchali do exilu z obav před rostoucím násilím.38 Některé zdroje naznačují, že AQI byla sociální výzvou autoritě kmenových vůdců a přitahovala některé z těch, kteří byli marginalizováni kmenovou hierarchií.39

Příklon jiných anbarských povstaleckých skupin k AQI se do značné míry zakládal na jejich hodnocení sil USA jako hlavní hrozby bezpečnosti místních obyvatel. Například zkušenost města Fallúdža s okupací vojskem USA a iráckou vládou byla děsivá; vojska USA roku 2004 město dvakrát oblehla a pak vzala útokem.

Ofenzíva roku 2004 zničila 70 procent městské infrastruktury včetně 36 000 budov, 8 400 obchodů, tří hlavních vodovodních řadů a dvou elektráren. Když se civilní obyvatelé vrátili, vojsko USA je začalo kontrolovat pomocí otisků prstů a skenování duhovky. Všichni se při vstupu do města nebo odchodu z něj museli prokazovat osobním biometrickým průkazem vydávaným Američany.40

AQI ovšem rychle ztratila veškerou důvěryhodnost, když začala prosazovat svoji moc nad spojenci a jí ovládanými oblastmi brutálními kampaněmi vražd a zastrašování. Její sektářská taktika odpudila také mnoho anbárců, kteří se nepochybně cítili odcizeni a marginalizováni sílícím sektářstvím iráckého státu, ale nechtěli se angažovat v sektářské občanské válce po způsobu „oko za oko, zub za zub“.41 Narativy z oficiálních orálních dějin Procitnutí zpracovaných armádou USA (které mají přes 300 stran) ukazují jasně, s jakým úsilím se američtí důstojníci snažili „získat srdce a mysli“ Iráčanů. Interview s „Miriam“, manželkou iráckého policejního důstojníka, popisuje činnost „kapitánky Stephanie“, americké důstojnice pracující s ní a dalšími ženami v místní nevládní organizaci takto:

„Stephanie distribuuje produkty. Říkáme jí ‚Santa‘ nebo ‚Mamma Claus‘. Stephanie pomáhala lidem, aby si cenili bezpečnost. Pomáhala ženám najít práci. Zavedla pravidla pro to, koho najímat: zaměřujte se na vysokoškolačky, aby jich mělo co nejvíc zaměstnání… Tehdy zuřilo povstání. Nebyly žádné příděly, jedině přes Stephanii. Dovezla náklaďák potravin a dalších potřeb – 1 500 dávek.“42

Program „Synové Iráku“ (SoI) překračující hranice Anbaru byl pokusem přenést Procitnutí do jiných většinově sunnitských oblastí. Síly USA získaly po celém Iráku 100 000 většinou sunnitských dobrovolníků, kterým platily měsíčně 300 dolarů. Jak se zlepšovala bezpečnostní situace, američtí velitelé slibovali, že dobrovolníci SoI časem dostanou zaměstnání v pravidelných iráckých bezpečnostních složkách nebo státní službě. Roku 2009 byl program oficiálně předán irácké vládě přes skutečnost, že režim Núrího al-Málikího „považoval tisíce ozbrojených sunnitů za strategickou hrozbu.“ Režim tudíž jednotky SoI rozpustil, což bylo v některých případech spojeno s mimosoudními popravami nebo exilem.43

Programy Procitnutí a Synové Iráku byly součástí širší strategie USA, „vlny“ nově nasazovaných jednotek, při níž vzrostl během roku 2007 počet vojáků USA v Iráku na 166 000. Byly to tyto „boty na zemi“ a s nimi spojená masivní finanční angažovanost, čemu děkovalo Procitnutí za svůj dočasný úspěch. Jak mlčky přiznává tehdejší velitel sil USA v Iráku David Petraeus v rozvláčném a chlubivém článku zveřejněném v říjnu 2013, klíčovou změnou v taktice sil USA po roce 2007 bylo v podstatě znovudobytí Bagdádu, jež probíhalo čtvrť po čtvrti a při němž se vytvářely místní nevelké základny pro americké vojáky, kteří byli předtím soustředěni na velkých základnách daleko od místních obyvatel.44

Bližší pohled ale jasně ukazuje, proč byl tento úspěch nakonec povrchní a krátkodechý. Procitnutí nebylo samo o sobě rozchodem se strategií sektářského rozdělování a panování. Bylo prostě projevem snahy USA o „obnovení“ sektářské rovnováhy ve prospěch sociálních a politických elit sunnitských Arabů v západním Iráku, když se bojovníci v tomto regionu nedali přivést k poslušnosti jinými prostředky. Mazivem tohoto procesu byly peníze, pracovní místa a zbraně, v čemž Spojeným státům pomáhaly brutální metody AQI odcizující její potenciální spojence. Procitnutí neudělalo nic pro zpochybnění sílícího sektářského charakteru státu: naopak přispělo k jeho dalšímu tříštění tím, že vytvořilo další útvar ozbrojených mužů patřících skoro výlučně k jedné specifické náboženské skupině.

Al-Málikího vláda a selhání sektářského státu

Léta následující po „vítězné“ vlně USA roku 2008 byla v mnoha ohledech opakováním důvěrně známého pochmurného vzorce z let 2003-2006. Sunnitské politické elity ze západního Iráku se pokoušely vyjednat si pro sebe místo uvnitř sektářsky zformovaného státního aparátu. Jejich naděje byly posíleny spoluprací s USA a ke svým šíitským islamistickým soupeřům, jako byl Núrí al-Málikí ze strany Da’wa, přistupovaly s obnovenou sebedůvěrou. Ze začátku vypadaly parlamentní volby roku 2010 jako příslib „opětovného vyvážení“ politických a sektářských skupin ve strukturách státu: volební blok al-Irakíja získal většinu křesel, Málikího blok Stát zákona byl druhý. Al-Irakíja byl spojenectvím stran napříč sektářskými přehradami, které vedl někdejší baasista Ajád Aláví. Zahrnoval řadu skupin silně zakořeněných v iráckých oblastech se sunnitskou většinou.

Málikí reagoval na tuto nečekanou porážku tím, že zrušil výsledky voleb a jmenoval vládu Státu zákona pod svým vedením. Jeho příznivci v justici vydali soudní rozhodnutí, jež odmítlo nárok al-Irakíje na vytvoření nové vlády. V prosinci 2011 nechal pozatýkat tělesnou stráž sunnitského viceprezidenta Tárika Hášimího a na základě doznání jejích členů nařídil soud nad Hášimím, který byl obviněn z organizování terorismu a eskader smrti. Výsledkem byl trest smrti in absentia pro nejvýznamnějšího sunnitského politika v Iráku. Terčem se stali také další významní sunnitští politikové jako ministr financí Rafí al-Isáví. Pozatýkání Isávího tělesné stráže na základě obvinění z terorismu v prosinci 2012 vyvolalo rozsáhlé protestní hnutí v celém západním Iráku.

Málikí mezitím v zákulisí vedl bezohlednou kampaň, kterou si chtěl osobně podřídit rozrůstající se irácké ozbrojené síly. Protože nebyl spokojen s tím, jak sektářský systém obsazování funkcí zajišťoval převahu šíitů mezi nejvyššími veliteli ozbrojených sil, vytvořil zcela novou strukturu regionálních operačních velení, která mu byla osobně podřízena prostřednictvím Úřadu vrchního velitele (Office of the Commander in Chief, OCIC). Málikí také posiloval šíitské sektářské milice a eskadry smrti, jako byla např. Asáib Ahl al-Hak (Liga spravedlivých), která se odtrhla od Mahdího armády Muktady al-Sadra a o níž se soudí, že operuje aspoň částečně pod Málikího velením. Vzájemná koordinace armády, kterou měl Málikí pod kontrolou, a sektářských ozbrojených skupin, které využíval, byla zajišťována prostřednictvím OCINC, z něhož byli odstraněni důstojníci bojující v minulosti proti šíitským milicím.45

Je důležité porozumět specifickým rysům Málikího režimu, protože pomáhají vysvětlit rychlé zhroucení irácké armády u Mosulu. Málikí systematicky používal sektářskou rétoriku k posilování své vlastní moci a oslabování soupeřů, organizoval a umožňoval sektářské násilí a diskriminaci. Málikího moc ale byla také vysoce osobní. Opírala se o sítě přítelíčků v armádě a státních institucích, včetně armádních velitelů, kteří zřejmě uprchli z Mosulu ještě před svými vojáky.46 Takže za působivou sektářskou fasádou, která nestrpěla žádnou kritiku, rivalitu nebo nesouhlas, byla tato moc křehká, neschopná a stále méně funkční.

Počáteční reakcí na Málikího ofenzívu nebylo v sunnitských oblastech Iráku obnovení vojenských akcí proti ústřední vládě. Právě naopak. Málikího represe a útoky na sunnitské politiky vyvolaly široké protestní lidové hnutí, které experimentovalo s taktikou připomínající pouliční protesty a okupace arabských revolucí roku 2011. Zdá se, že protestní hnutí mobilizovalo rozsáhlé sociální vrstvy v městech západního Iráku, jako jsou Ramádí a Fallúdža, a zaskočilo etablované politiky. V počátečních fázích se ho účastnily desetitisíce lidí. Jejich hesla požadovala ukončení sektářské diskriminace sunnitů a odmítala Málikího represe prováděné pod záminkou „boje proti terorismu“. Hnutí vyvolalo aspoň rétorickou odezvu dalších postav irácké politiky včetně Muktady al-Sadra, který vydal řadu sympatizujících prohlášení, ale odmítal cokoliv, co přesahovalo verbální podporu hnutí. Násilný přepad jednoho z protestních táborů v městě Havídža provedený iráckými bezpečnostními silami 23. dubna 2013, při němž bylo zabito 50 lidí, znamenal konečný obrat na cestě, která vedla k rychlému oživení AQI, na něž byla odpovědí vlna sektářského bombardování.47

Tento cyklus událostí ovšem probíhal ve světě, který se od roku 2007 značně změnil. Jak už bylo řečeno, součástí kontrarevoluční reakce na povstání roku 2011 bylo v celém regionu výrazné zesílení sektářské rétoriky (v němž sehrály rozhodující roli režimy zemí Zálivu tím, že samy naplňovaly rozhlasové a televizní vysílání i sociální média sektářskou žlučovitostí a umožňovaly totéž jiným). Sektářství na regionální úrovni se samozřejmě neomezovalo jen na rétoriku, ale v průběhu let 2012-2013 dostalo podobu intervencí regionálních mocností do rozvíjejících se konfliktů v Sýrii, kde sunnitské islamistické síly vyzbrojené Saudskou Arábií, Katarem a dalšími státy Zálivu stály proti Asadovým vojskům a šíitským islamistům Hizballáhu podporovaným Íránem. Asadův režim se brzo rozhodl mobilizovat sektářské milice, jako byla šabiha tvořená většinou příslušníky sekty alavitů, k níž patří i panující rodina, ale když jeho pokusy o porážku revoluce začaly váznout, jeho strategie se stále víc zaměřovala na přeměnu bitvy v sektářskou občanskou válku stavějící alavitskou elitu a jiné menšiny proti sunnitské většině a na získání regionální podpory Íránu na tomto základě. V tomto procesu byly postupně marginalizovány a poraženy ozbrojené revoluční oddíly a místní výbory, které na začátku vedly povstání.

Proměna syrské revoluce v občanskou válku měla také zásadní důsledky pro znovuoživení AQI v Iráku. Vytvořila nové prostory, v nichž mohli džihádisté operovat mimo dosah kteréhokoli státu, a urychlila vymazání syrsko-irácké hranice, které probíhalo už několik desetiletí. To pak posílilo vzájemné spolupůsobení džihádistických skupin v Sýrii a Iráku. Toky bojovníků, zbraní a bojových zkušeností se v tomto nyní obrovském regionu pohybovaly oběma směry, přičemž Sýrie fungovala jako zázemí pro irácké džihádisty, kteří byli v důsledku toho schopni efektivně se vojensky účastnit syrského konfliktu a znovu začít působit v Iráku.48

Ovšem zdaleka nejdůležitější byla změna relativní váhy Spojených států jako aktéra v bojích o trosky iráckého státu a šířeji o zdroje Středního východu. Po roce 2011 už USA nejenže neměly ony „boty na zemi“, jež přispěly k „vítězství“ v době vlny, ale nebyly ani schopny vrátit zpět čas a potřetí za jedno desetiletí znovu dobýt Irák. Nebyl to jen prostý důsledek vojenských a politických selhání popisovaných výše, ale odraz dopadu globální ekonomické krize na Spojené státy po roce 2008. Okupace Iráku stála podle odhadů jeden bilion dolarů a životem za ni zaplatilo 4 500 amerických vojáků.49 Ve světě otřásaném největší ekonomickou krizí od třicátých let minulého století už představitelé USA neměli v rukou bianko šek, z něhož mohli utrácet na cestě k vítězství tehdy, když se neokonzervativní sny o „novém americkém století“ zdály být realistickou perspektivou.

Od nájezdů na vězení ke státní moci?

Roku 2010 se zdálo, že AQI byla rozdrcena. V průběhu následujících dvou let ovšem začala vstávat z mrtvých a v září 2013 oznámila americká expertní komise Institute for the Study of War, že „znovu ožila“, že je schopna operovat po celém Iráku a že spustila vlnu charakteristických atentátů na automobily, jež začínají zvedat počty obětí zpět na úroveň, jakou měly za války, naposledy roku 2008.50 V lednu 2014 ovládla AQI (nyní přejmenovaná na ISIS poté, co bylo ohlášeno její sloučení se syrskou pobočkou al-Káidy) své první město, Rakká na severovýchodě Sýrie, po těžkých bojích s jinými džihádistickými silami včetně své někdejší sesterské organizace v Sýrii, Džabhát al Nusra (JN).51 O šest měsíců později, 10. června, dobyl ISIS Mosul a zdálo se, že jej už nic nezastaví.

Tato závratně stoupající křivka vojenských a politických úspěchů ISIS zakrývá jeho alarmující proměny a přináší výzvy, které ISIS ve své dnešní podobě dokáže zvládnout jen s velmi malou pravděpodobností, pokud toho bude vůbec schopen. Nejzávažnější z těchto výzev je nárok ISIS na vytvoření státu. Odvaha, s jakou tato skupina uvaluje džihádistický způsob vládnutí na velká populační centra v Sýrii a Iráku, vyžaduje, aby se sama proměnila z partyzánské sítě na konvenční armádu. Současně musí přejít od provozování vyděračství pod záminkou ochrany – vybírání „daní“ od vyděšených obchodníků – k vybírání reálných daní a zajišťování základních služeb pro statisíce lidí. Je řada důvodů k pochybám, že to bude snadný úkol pro malou, elitářskou vojenskou organizaci spoléhající na to, že si zajistí poslušnost efektními násilnými činy.

Jeden z významných rozdílů mezi ISIS a jinými ozbrojenými islamistickými hnutími jako Hizballáh nebo Hamás, která dosáhla na jimi ovládaných územích určitý stupeň státní autority, je dán prostředky, kterými se AQI začala roku 2012 obnovovat v Iráku. V protikladu k Hizballáhu, který po několik desetiletí spojoval ozbrojený boj proti Izraeli s organizováním sociálních služeb, než poprvé vstoupil do koaliční vlády, AQI se postavila roku 2012 znovu na nohy patrně pomocí série koordinovaných vpádů do vězení. V „kampani boření zdí“ se dělalo přesně to, co naznačuje její název: bojovníci AQI si v různých částech Iráku proráželi cestu do vězení, aby se do jejich řad vrátili zkušení džihádisté. Kampaň vyvrcholila 21. července 2013 útokem na ústřední věznici Abú Ghrajb, z níž takto vyšlo minimálně 500 vězňů.52

V té době bojovníci AQI operovali také v Sýrii, kde současně působila tamější pobočka al-Káidy, skupina Džabrát al Nusra (JN). Také v Sýrii využívala AQI ke svému posilování vlastní vojenské zkušenosti a začala soupeřit s JN, až nakonec toto soupeření přerostlo v konflikt s celkovým vedením al-Káidy v Afghánistánu. Abú Bakr al-Bagdádí, který stál od roku 2010 v čele AQI, vyhlásil 8. dubna 2013 sloučení Islámského státu Iráku (jak se AQI sama přejmenovala roku 2006) s Džabhátem al Nusra.53 To vyvolalo zuřivou reakci vůdce Nusry Abú Mohameda al Džavláního, který odmítl sloučení, a vyneslo al-Bagdádímu důtku vůdce al-Káidy, egyptského aktivisty Ajmana al-Zavárihího, který přikázal syrské a irácké pobočce, aby omezily své působení na své státy.54

V Iráku se ovšem rozvíjely události, jež dramaticky urychlily vývoj ISIS a umožnily mu, aby zastínil svoji mateřskou organizaci. Několik dnů po Bagdádího prohlášení o sloučení s JN vzala irácká armáda útokem tábor protestujících sunnitů v Havídži v guvernorátu Kirkúk a zabila desítky lidí.55 Toto krvavé zakončení protestů „sunnitského jara“, které měsíce otřásaly západním Irákem, bylo předzvěstí polarizace hnutí na ty, kteří se začali spoléhat na ozbrojená řešení, a ty, kteří byli ochotni ke kompromisu s vládou Núrího al-Málikího v Bagdádu. Tím nastal vhodný okamžik pro zásah ISIS, který zahájil sérii sektářských útoků, zatímco irácké vládní síly prováděly zátahy v sunnitských čtvrtích a masově zatýkaly v rámci „antiteroristických operací“ v provinciích Anbar a Dijála.56

V této fázi byl ISIS pořád ještě obnovenou partyzánskou skupinou, která se vyhýbala městským oblastem a držela se opodál protestních táborů. Je nepravděpodobné, že se vůbec nějaký bojovník ISIS účastnil střetu s iráckou armádou v Havídži, protože vojenskou silou, která se nejvíc ztotožnila s politickými požadavky vznesenými protestujícími, byla neo-bassistická Džaiš Ridžal al-Tárika al-Nakšbandíja (JRTN).57 Nezdá se také, že by ISIS v této fázi opět získal dost důvěryhodnosti na to, aby mohl spolupracovat s lokálními ozbrojenými skupinami při obraně jejich území. To se mělo dramaticky změnit v průběhu několika měsíců, kdy ISIS začal prosazovat svoji oficiální moc v městských oblastech Iráku i Sýrie a v některých případech se pokusil budovat nebo řídit vládní instituce. Toto prosazování oficiální moci neznamená, že ISIS vstupoval do měst jen proto, aby je dobyl: Mosulu se zmocnil až poté, co do města v průběhu několika let pronikali jeho lidé.58

V iráckém Ramádí a ve Fallúdži využili bojovníci ISIS příležitost, kterou jim nabídla nová vlna protestů proti provokativnímu zatčení dalšího předního sunnitského politika Ahmeda al-Alváního 28. prosince 2013 na základě obvinění z terorismu, které vznesl Núrí al-Málikí. V obou městech vyšli protestující do ulic. S nimi vyšli také bojovníci ISIS, kteří ve Fallúdži vyvěšovali své černé vlajky na městské budovy, obklíčili Ramádí a obsadili část hlavní silnice do Bagdádu.59 Místní politická a vojenská vedení těchto dvou měst reagovala rozdílně. Čelní politikové Ramádí, kteří většinou podporovali Iráckou islámskou stranu a byli ochotni spolupracovat s vládou v Bagdádu, ISIS odmítli a vyzvali místní obyvatele, aby tyto bojovníky ve spolupráci s iráckými vládními silami vyhnali z města. Ovšem ve Fallúdži se vedoucí političtí a vojenští činitelé pokusili vyjednat s ISIS prostřednictvím vlastní nově ustavené vojenské rady jeho stažení a nenechat iráckou armádu, aby ostřelovala město a pokusila se ho znovu dobýt.60

Vláda Núrího al-Málikího neudělala nic pro to, aby rozptýlila obavy obyvatel Fallúdži, že se bude opakovat rok 2004 s útoky na město. S vědomím blížících se voleb udělal
al-Málikí klíčovým tématem volební kampaně volání po jednotě šíitů v kontextu rozdrcení vzpoury ve Fallúdži a irácká armáda zesílila ostřelování obleženého města. Vojenská rada Fallúdži byla tak donucena uzavřít s ISIS „faustovskou dohodu“ a spolupracovat s ním v odporu vůči irácké armádě, ale snažila se omezovat jeho roli ve správě nyní skoro úplně prázdného města.61

ISIS získal první zkušenosti s vládnutím v syrské Rakká, když se tam v březnu 2013 zhroutila státní správa, nejvýznamnější kmenoví vůdci vypověděli poslušnost Asadovu režimu a město obsadily vzbouřenecké skupiny. 62 Následoval dlouhý a krvavý mocenský boj mezi ISIS a ostatními džihádistickými skupinami o získání rozhodujícího vlivu, z něhož vyšel v lednu 2014 vítězně ISIS. Existují náznaky, že ISIS soustředil na bitvu o ovládnutí Rakká všechny ozbrojené síly, které měl v Sýrii k dispozici.63 Až do dobytí Mosulu v červnu 2014 představovala Rakká nejpokročilejší pokus ISIS o budování nebo řízení vládních institucí. V podrobné studii, široce využívající jako zdroj sociální média, popisuje Gabriel Garroum Pla pestrý soubor různých organizací v Rakká, které ISIS prohlásil za instituce svého nového státu, včetně škol, pekáren, médií a soudů. Na účtech ISIS v sociálních médiích se objevují tvrzení, že údajný Úřad pro ochranu spotřebitelů pátrá po padělaných lécích, Oddělení pro náboženské nadace vybírá daně a nájemné od obchodníků a Jednotný výběrčí úřad přijímá platby za elektřinu, vodu a telefon. Tyto služby jsou poskytovány v rámci systému vládnutí zahrnujícího také efektní předvádění veřejného násilí, jako jsou pravidelné veřejné popravy s ukřižováním těl obětí, veřejné pálení zakázaných věcí, např. alkoholu a cigaret, a zavedení kontrolních stanovišť „Dignity“ (Důstojnost), kde jsou vyslýcháni občané, jak osobně dodržují sunnitský rituál ve verzi, kterou přikazuje ISIS.64

Zprávy z Mosulu jsou skrovné, ale rozhovory s obyvateli natočené v říjnu a listopadu 2014 naznačují, že se tam ISIS pokoušel zavést podobný systém vládnutí jako v Rakká. Učitel, oslovovaný jako „Mays“, mluví o změnách vyučovacích osnov, ve kterých ISIS zakázal svými dekrety předměty jako výtvarnou a tělesnou výchovu a pro žactvo zavedl přísná pravidla oblékání. „Faisal“ popisuje vážný nedostatek vody a elektřiny, „Nizar“ vypráví, jak byly byty patřící předtím křesťanským obyvatelům města přiděleny členům ISIS.65 Jiné anonymní zprávy v sociálních médiích vykreslují podobný obraz akutního nedostatku vody ve městě přeplněném uprchlíky z jiných částí Iráku, prudce rostoucích cen paliva a všudypřítomného strachu s represí proti disidentům.66

Přechod od provádění partyzánských operací k řízení denního života velkých měst může zavést ISIS do obrovských problémů. Rakká je šesté největší město Sýrie a v roce 2004 mělo 220 000 obyvatel, zatímco Mosul je druhé největší město Iráku s počtem obyvatel mezi 1,5 až 2 miliony. Z jednoho hlediska bude vyostřování sociálních protikladů v ovládaných městech stavět ISIS před dilemata, kterým čelí každý vládce: jak vyvážit donucování a souhlas, aby si ovládaní neuvědomili svou sílu a nesvrhli systém, který je utlačuje. Právě v tomto ohledu může být pro ISIS jeho charakteristická brutalita stejně tak přítěží jako předností: strach a děs mohou působit krátkodobě, ale je nesnadné udržovat je trvale.

Snaha o vybudování státu klade před ISIS vážné výzvy také ve vojenské rovině. Přechod od podzemní partyzánské sítě ke konvenčnější ozbrojené síle, která musí udržet teritorium, vyžaduje vytvoření nových struktur velení, obstarávání jiných druhů zbraní, odlišný výcvik a zvládnutí odlišných typů taktiky. Zdá se, že bojovníci ISIS zatím byli schopni používat ukořistěné americké vybavení,67 ale rychlý úspěch se může stejně rychle vytratit, když se prodlužují zásobovací linie a bojovníci musí rozptylovat své síly, aby zvládali nepokojné obyvatelstvo. Není ovšem vůbec jisté, že se vláda ISIS zhroutí pod vahou svých vlastních rozporů tak, jak se stalo roku 2006 v Iráku. K faktorům, které zde vstupují do hry, patří také dopad intervence Západu. Vedle zpráv o nespokojenosti a bídě na územích, které ovládá ISIS, přicházejí často také zprávy o tom, jak americké bombardování tlačí jiné ozbrojené skupiny do spojenectví s ISIS kvůli vlastní ochraně. O takové spojenectví

začali podle zpráv usilovat koncem listopadu 2014 bojovníci Svobodné syrské armády a islamistických skupin v Sýrii, když zesílilo bombardování silami USA.68

Kontrarevoluce a krize reformistického islamismu

Konečnou souvislostí pro vzestup ISIS je krize reformistického islámu pod účinkem revolucí roku 2011 a následujících kontrarevolucí. Lidová povstání, která se valila regionem v prvních měsících roku 2011, byla plná příslibů a nebezpečí pro významné islamistické organizace, jako jsou Ennahda v Tunisku a Muslimské bratrstvo v Egyptě a Sýrii. Zdálo se, že úspěšné pouliční protesty a stávky, které otřásaly mocenskými strukturami, nabízely vůdcům těchto organizací historickou příležitost vydobýt si nové pozice ve státě, daleko přesahující skromné zisky dosažené za dlouhá léta trpělivé volební práce. Avšak hlavní reformistické islamistické organizace,69 které skutečně zvítězily ve volbách a vytvořily vládu, zejména Muslimské bratrstvo v Egyptě, zjistily, že uvázly v pasti mezi stále ještě mobilizovaným hnutím zdola a ožívajícími strukturami starého režimu. Neschopné udržet v mezích pokračující sociální a politické protesty a obnovit „normální poměry“, po nichž toužili perspektivní investoři a široké vrstvy střední třídy, a stejně neschopné účinně se postavit jádru „vojensko-byrokratické mašiny“ státu, tyto organizace dovrávoraly za pouhý rok od triumfu k tragédii. Po svržení prezidenta Muhammada Mursího z Muslimského bratrstva egyptskou armádou 3. července 2013 následovalo vraždění jeho příznivců při demonstracích v Káhiře a Gíze a kontrarevoluční ofenzíva, jejímž cílem bylo vymazání všech stop revoluce roku 2011. Tato ofenzíva proto nemířila pouze na Bratrstvo, ale na volnou koalici sil, které se spojily v povstání proti Mubarakovi: na levicové a liberální aktivisty, stávkující dělníky, na islamisty mimo Bratrstva, kteří se ztotožnili se základními požadavky revoluce – voláním po chlebu, svobodě a sociální spravedlnosti.

Na regionální úrovni přišla podpora kontrarevoluci Abd al-Fattáha as-Sísího především ze států Zálivu, reprezentujících tamní kapitál. Ty se rozhodly znovu nastolit starý Mubarakův režim a nepracovat prostřednictvím islamistických reformistů, jako je Muslimské bratrstvo. Zde přispěla k posílení kontrarevoluce nerovnoměrnost vývoje regionu. Měl by Sísí odvahu k páchání zločinů takového rozměru, kdyby si nebyl jist, že za ním stojí masivní finanční zdroje Saudské Arábie, Spojených arabských emirátů a nově také Kataru? Poznamenejme, že wahhábističtí vládci Saudské Arábie přijímali rozhodnutí zásadně na základě svého úsudku o tom, čí ruce s největší jistotou obnoví podmínky pro ziskovost jejich investic, nikoli na základě své údajné záliby v islamistických proudech.70 V Sýrii přišla kontrarevoluce ze dvou směrů: ze „sekulárního“ autoritářského režimu, který ve skutečnosti vedl sektářskou občanskou válku jako svoji základní strategii přežití, a později z postupného vzestupu samotného ISIS, který přemohl jiné skupiny stojící proti Asadovi, aby ovládl vzbouřenecké oblasti tak, jak je popsáno výše.

Porážky reformistických islamistických proudů znovu oživlými autoritativními režimy nebo jejich zastínění jinými silami vždy měly tendenci vést ke specificky džihádistickým alternativám. Dějiny egyptského islamismu jsou plné příkladů tohoto kyvadlového pohybu. Sajjid Qutb, jehož myšlenky o přípustnosti vzpoury proti tyranii inspirovaly generace džihádistů, byl reformistou, který se z deziluze obrátil k avantgardnímu terorismu, protože jej upevnění vlády Gamála Abd an-Násira přesvědčilo, že nelze důvěřovat ani existujícímu státu, ani lidovému hnutí zdola, že by vytvořily takový typ společnosti, jaký si přál.

Katastrofální porážka reformistických islamistických hnutí na regionální úrovni ve spojení se specifickou dynamikou irácké společnosti nabídla ISIS přístup k širšímu publiku a umožnila mu soupeřit s historickým vedením al-Káidy o loajalitu lidí hledajících úspěšné a mocné organizace, které by se mohly postavit proti imperialismu a diktatuře. ISIS je atraktivní v souvislosti s touto porážku také proto, že nabízí falešná vysvětlení a vytváří nové narativy o obětech porážky, zaměřuje jejich vztek a zklamání na jiné terče: šíity, křesťany, „nestoudné ženy“. U evropských rekrutů ISIS působí velmi pravděpodobně jiná dynamika frustrace a odcizení: hněv vyvolaný sílícím rasismem a islamofobií v souvislosti s nekonečnými imperiálními intervencemi na Středním východě.

To ovšem neznamená, že bychom měli očekávat podívané typu ISIS po celém Středním východě. Jak bylo načrtnuto v tomto článku, specifická dynamika Iráku po roce 2003 v interakci s porážkou syrské revoluce vedla ke vzniku zóny intenzivního soupeření mezi regionálními mocnostmi a také novými politickými a vojenskými aktéry, jako je ISIS v oblasti Al-Džazíra ležící mezi Irákem, Sýrií, Tureckem a Kurdistánem a v jejím zázemí. Ve většině regionu Středního východu takové podmínky neexistují, a co je důležitější, existují tam mnohem bohatší zkušenosti s typy bojů zdola, jež jsou reálnou alternativou k ISIS.

Z tohoto důvodu je jednou ze zásadních věcí chápat rok 2011 jako rozchod s minulostí. Tato revoluční krize byla jednak výbuchem pnutí nahromaděných mezi sociálními a politickými aspekty přechodu od státního kapitalismu k neoliberalismu (pokud můžeme užívat takové stenografické termíny k popisu chaotické a komplexní reality), jednak potenciální negací celého procesu. Zde je důležité rozlišovat mezi představou roku 2011 jako obrácení neoliberalismu, jinými slovy jako obnovy státně kapitalistických režimů, po které touží nacionalisté a stalinistická levice regionu, a jako potenciálu k otevření cesty k úplně jinému typu společnosti.

Je samozřejmé, že i na opojných výšinách revoluční vlny, kdy v celém regionu vrávoraly režimy pod údery největších lidových povstání, jaké viděl svět po několik desetiletí, by bylo nutné ujít ještě hodně dlouhou cestu, aby se tento potenciál stal skutečností. Přesto spočívá klíčový bod v tom, že revoluce roku 2011 ukázaly, že vedle neoliberalismu jsou možné i jiné budoucnosti. Co víc – především to je důvodem, proč tyto revoluce potenciálně negovaly trajektorii předchozích desetiletí. Bylo to právě jednání milionů obyčejných lidí, co především rozpoutalo revoluční krizi. Lidé pochodovali ulicemi, stávkovali, okupovali svá pracoviště, organizovali lidové výbory, vylamovali vrata mučíren režimu a brali do rukou zbraně v rozsahu, který si předtím málokdo dokázal představit. Na výbuchu revoluce roku 2011 nebylo nic nevyhnutelného. Tento zlom nebyl prostým přirozeným důsledkem tektonických posuvů nebo konstelace hvězd: byl vytvořen bojem zdola.

A není náhodou, že takové boje byly od samého počátku hluboce antisektářské jak svojí formou, tak obsahem. Antisektářské transparenty, hesla a popěvky dominovaly na káhirském náměstí Tahrír za povstání proti Mubarakovi a byly také hesly raných fází povstání v Bahrajnu a Sýrii. Poprvé za několik desetiletí spustila revoluční vlna také masové hnutí v Libanonu. Nebyla to dočasná úchylka, ale projev třídního obsahu revolucí, skutečných horizontálních trhlin, jež sjednocují dělníky a chudinu v celém regionu tváří v tvář neoliberalismu a imperialismu.

Vyšlo v Solidaritě č. 100, březen – duben / 2015

Z International Socialism 145, leden 2015 přeložil Rudolf Převrátil.

 

---