Ruská revoluce 1917: Ženy pocítily svou moc

Ruská revoluce přinesla obrovské změny pro ty nejutlačovanější skupiny. Časopis Socialist Review vedl rozhovor s Emmou Davis o tom, jak se ženy chopily svých životů a postavily se do čela bojů.

Jaký byl život žen v Rusku před revolucí?

V carském Rusku neměly rolnické a dělnické ženy v podstatě žádná práva. Nemohly se rozvést; měly extrémně omezená majetková práva. Pouze ženy ze střední třídy mohly vůbec pomýšlet na to, že opustí své manžely.

Bití žen manžely a otci bylo aktivně podporováno. Říkalo se, že čím více vás váš manžel bije, tím více vás má rád. Bylo zvykem, že otec manžela měl sex se svou snachou.

Poté, co bylo v roce 1861 zrušeno nevolnictví, se situace začala měnit. Najednou byly milióny lidí bez půdy přinuceny stěhovat se do měst jako Petrohrad nebo Moskva, aby našly práci.

Když se ženy staly součástí pracující třídy začaly získávat určitou nezávislost. Ta byla ovšem omezena skutečností, že jim byla často placena pouze pětina toho, co vydělávali muži; v průměru dostávaly polovinu mužské mzdy.

Pracovaly také v hrozných podmínkách se čtrnáctihodinovými pracovními dny a od těhotných žen se očekávala práce až do té doby, než porodí. Ženy neměly pro kojení v práci vytvořené žádné podmínky a porody mrtvých dětí přímo na pracovišti byly velmi časté.

Sexismus a sexuální obtěžování na pracovišti byly běžné a považovány za naprosto normální.

Ale ženy v průmyslu se začaly organizovat. Bojovaly za právo na práci a právo na vzdělání. Zakládaly pracovní kolektivy. V druhé polovině 19. století měly některé ženy konečně možnost studovat. To se událo za vlády cara Alexandra III., relativně progresivní postavy, který jako odpověď na požadavky žen pro ně zavedl některá omezená práva. Poprvé v ruských dějinách se stala „ženská otázka“ tématem diskuse.

Ale dělnice se začaly také organizovat v místě produkce. Začaly první stávky dělnic, obzvláště v oděvním průmyslu, kde ženy tvořily na některých místech až polovinu pracovní síly. Mezi lety 1870 a 1879 proběhlo 170 stávek textilních dělnic.

Car Mikuláš II., který se dostal k moci v roce 1894, zrušil všechna progresivní opatření, která prosadil Alexandr III. a začal frontální útok na hnutí pracujících a občanskou společnost. Jako odpověď se v devadesátých letech 19. století vzedmula mohutná vlna stávek, v jejímž čele stálo mnoho žen.

Ruská revoluce v roce 1905 byla zažehnuta rolnickými ženami protestujícími proti válce s Japonskem, kterou spatřovaly jako carův výmysl, který způsobil smrt tisíců rolníků na frontě. Bouřily se, zapalovaly stodoly, a nepokoje se šířily do měst jako Petrohrad, což trvalo až do revoluce.

Dopady revoluce byly ohromné. Existuje mnoho fascinujících svědectví, která popisují, jak během revoluce ženy na každém rohu debatovaly o mateřských právech, jeslích a podobných záležitostech. Alexandra Kollontajová, členka bolševické strany, pracovala na koordinaci úsilí pracujících žen.

Obraz ženy ve společnosti se měnil. Ženy stály včele zápasu, byly jím formovány, ale také jej a jeho požadavky určovaly.

V rámci revoluce roku 1905 bylo v Rusku založeno oficiální ženské hnutí. Sjednocovalo úsilí pracujících žen, které vynášely na světlo otázky ženských práv a vzdělávání, a požadavky žen střední třídy, které sledovaly zápasy za volební právo v Británii a Německu a začaly si klást otázky ohledně svých práv.

Jakou roli hrály ženy v revolucích roku 1917?

První světová válka byla od roku 1914 hlavním zdrojem útrap rolnických a dělnických žen. V prvním roce války bylo zabito něco kolem miliónu Rusů. Čím dál, tím víc mužů bylo odváděno do armády, a ženy je v továrnách a na polích nahrazovaly. V roce 1917 tvořily ženy téměř polovinu pracovní síly v Petrohradě. Od roku 1915 se připravovaly stávky a v lednu 1917 došlo v oděvním průmyslu k několika stávkám žen.

Únorová revoluce nebyla „naplánovaná“, ale zajisté pramenila z nespokojenosti s chudobou, špatnými pracovními podmínkami a věčným hladem. Pracující ženy byly první, kdo tyto problémy nadnesl.

Revoluce byla započnuta dělnicemi v textilním průmyslu a ostatními pracujícími ženami, které protestovaly na Mezinárodní den žen, ale neviděly svůj boj jako „ženský boj“. Šly rovnou za muži v jiných fabrikách a přesvědčovaly je, ať se k jejich protestu přidají. Jeden strojník to popisuje následovně: „Slyšeli jsme hlasy žen, ,Pryč s vysokými cenami!‘, ,Pryč s hladem!‘, ,Chléb pro dělníky!’. Hromady dělnic v bojovné náladě zaplňovaly ulici. Ty, které si nás všimly, začaly mávat rukama a volat ,Pojďte ven! ‘, Přestaňte pracovat!’. Okny přilétaly sněhové koule. Rozhodli jsme se k demonstraci přidat.“ Boj se poté vyostřil.

Zásadní bylo, že se ozbrojené složky přidaly na stranu revoluce. Dělnice, často samy manželky vojáků, jako první přišly k vojákům a řekly „složte zbraně.“ Tuto roli mohly sehrát, protože považovaly tento boj za svůj a stály v jeho čele. Zároveň je k vojákům pojilo určité pouto a mohli jim říct, že přeci patří k nim.

Jak důležité byly ženy pro Říjnovou revoluci?

Ženy byly ústřední součástí hnutí pracujících, na něm říjnové povstání stálo. V květnu 1917 stávkovalo okolo 40.000 pradlen kvůli pracovním a platovým podmínkám. Jejich stávka ale měla i politický rozměr. Můžeme také pozorovat rozšiřování bojů od stávek v továrnách ke stávkám ve službách, pracující v restauracích, pradleny, lidé, kteří pracovali ve službách klíčových pro průmyslová centra.

Hlavním příspěvkem bolševiků bylo to, že chápali, že revoluce musí pokračovat. To byla velmi praktická otázka. Lenin se vrátil do Ruska v dubnu 1917 a začal tvrdit, že bez revoluce pracujících, která převezme státní moc, bude válka pokračovat a liberální prozatímní vláda bude svržena mnohem odpornějšími, reakčními silami. Aby byl ubráněn Únor, musel nastat Říjen.

Mnohé ženy to rychle přijaly, protože cítily svojí moc. V jedné továrně na čokoládu si vydobyly 100 procentní zvýšení mezd pro muže a 125 procentní pro ženy.

Není náhodou, že rok 1917 přinesl ženám a jiným utlačovaným skupinám tak masivní pokrok. Bolševici chápali, že revolucionáři musí být hlasem utlačovaných. Útlak a socialismus nemohou koexistovat, a do svržení staré společnosti a budování nové musí být zapojena celá pracující třída.

Jednou z nejinspirativnějších věcí na Říjnové revoluci jsou dekrety, které byly bezprostředně po ní vydány. Byl legalizován rozvod, takže žena mohla odejít ze vztahu. Proces sezdání manželů byl zjednodušen, takže jakákoliv žena nad 16 let a jakýkoli muž nad 18 let se mohli vzít. Existovaly i případy sňatků stejného pohlaví a byly zrušeny carovy zákony o sodomii, takže byla dekrimilizována homosexualita. Ženy získaly stejné právo dědit jako muži. Získaly stejné právo na zaměstnání a stejnou mzdu. Právo volit získaly ženy již v květnu. Roku 1920 byla legalizována interrupce. Prostituce, která byla v Rusku velmi častá, skoro zmizela. To bylo částečně způsobeno zmizením vyšších tříd, které byly nakupovaly sex především, ale také tím, že se řešily ekonomické podmínky, které tlačily ženy k prostituci.

Allexandra Kollontajová, Inessa Armand, Naděžda Krupská a další vůdčí členky bolševiků zorganizovaly hned po Říjnové revoluci ženskou konferenci, na které stovky žen diskutovaly své problémy a požadavky. Hovořily o potřebě volného času na kojení, mateřskou péči, a o zbavení se břemene nesmírné práce, kterou vykonávaly doma.

Kollontajová byla komisařkou pro sociální zabezpečení, jediná ženská členka ústředního výboru, a dostala zelenou na organizaci těchto věcí. Tak byla zřízena první porodnice. Noc před tím, než měla být porodnice otevřena, byla ale vypálena kontrarevolucionáři. Takže je vidět rozmach svobody a bezprostředně následující kontrarevoluce.

To ještě posílila občanská válka. Od března 1918 Rusko nečelilo pouze občanské válce, ale 14 invazním armádám, včetně britské, francouzské a německé, které přišly podpořit kontrarevolucionáře.

Ženy byly v občanské válce velmi aktivní. Pro ně to byla válka za osvobození. To se odráží ve složení Rudé armády. Byly v ní celé batalióny tvořené ženami. V občanské válce bojovalo až 70 000 žen. Pracovaly v agit-vlacích, agitačních vlacích, které jezdily po celé zemi a vysvětlovaly, proč by měli pracující bránit svou revoluci. Ve snaze obracet lidi na svou stranu používaly film, divadlo, literaturu a brožury.

V létě 1918 byla jasné, že si válka vybírá svou daň na pokusech vybudovat novou společnost. Kollontajová v té době napsala, že ačkoliv na papíře měly ženy svá práva, v praxi nikoliv. Tak se na první výročí ženské konference z roku 1917 konala další. Očekávalo se, že se objeví pár stovek žen, ale přišlo jich přes tisíc.

Z tohoto setkání vznikl Ženotděl (zkratka „ženské oddělení“, pozn. překladatele. K jeho zřízení došlo proto, aby se specializovaný orgán zabýval i těmi nejmenšími detaily života žen a zaměřil se na malé změny, které by jim mohly pomoci. Ženotděl také zajišťoval vzdělávání, které ženám umožňovalo plně se zapojit do politického života revoluce.

Organizace byla založená na delegátech, kterou se mohla stát každá žena zvolená na svém pracoviště nebo komunitě a stát se v Moskvě pracovnicí strany. Poté navštěvovala každá delegátka přednášky, zapojovala se do organizování na lokální bázi, a pokud neuměla číst, navštěvovala kurz gramotnosti. Po třech měsících mohla buď zůstat pracovnicí strany, nebo se vrátit a vykonávat organizační práci ve svém mateřském městě.

Místní organizace Ženotdělu vznikaly po celé zemi. Nebylo to vždy jednoduché. Známe příběhy, kdy se bolševické ženy, které byly vyslány do vzdálených oblastí, setkávaly s nepřátelstvím a sexismem.

Ženotděl také zřizoval komunitní kuchyně a prádelny, které ulehčovaly břímě tížící jednotlivé ženy v domácnosti. Projekty to byly rozsáhlé, ale čelily mnoha překážkám. Největší překážkou byly materiální podmínky, které neumožňovaly zachování všech pokrokových myšlenek, které ženy prosazovaly.

Sex, láska a revoluce

Rok 1917 byl také sexuální revolucí, která přinesla rozkvět experimentování. Jejím hlavním bodem bylo zahájení procesu, který měl odstranit útlak žen, zodpovědného za mnoho problémů, kterým ženy čelily. Nový zákon o rozvodu znamenal, že bylo mnohem snadnější ukončit vztah.

Alexandra Kollontajová psala romány o změnách, kterými ženy procházely. V Třech generacích říká Ženja, mladá žena, která se angažovala v revoluci, své matce: „Až ke svému partnerovi nebudu nic cítit, dohodneme se na rozchodu a pak půjdu dál a možná si najdu někoho jiného, nebo možná ne.“ Pak říká, že plánuje jít na potrat a hovoří o zmatku, který prožívá, když něco cítí zároveň ke dvěma lidem.

Kollontajová tvrdí, že kapitalismus poprvé spojil pojmy sňatku, sexuálního potěšení a „jediné pravé lásky“. V minulosti hrála rodina zásadní roli ve věcech vlastnictví, dědického práva a reprodukce, ale s rozvojem kapitalismu se stala žádoucí formou malá, nukleární rodina a s ní pojem jedné pravé lásky, která bude trvat celý život.

To bylo opakem toho, co Kollontajová spatřovala jako skutečnou schopnost lidí milovat, kterou představuje sounáležitost, solidarita, svoboda a volba. Tvrdila, že stát, který vám říká, koho máte milovat a jak máte žít, jde naprosto proti lidské přirozenosti.

Kapitalismus vytvořil toto úsilí o nedosažitelný cíl, romantickou lásku, a Kollontajová popisovala zoufalství, jež tím vytvořil. To můžeme vidět dodnes, v průmyslu seznamek, svatebním průmyslu. Kapitalismus profituje z trápení, jež sám vytvořil.

Rusko 1917 vytvořilo na krátkou chvíli pro lidi příležitost experimentovat s rozličnými způsoby života a péče jednoho o druhého.

Emma Davis v současnosti pracuje na knize Rebelův průvodce Alexandrou Kollontaj. Článek z časopisu Socialist Review, březen 2017, přeložil Martin Šaffek. Originál zde.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •